Soutěž-pohádka:Adriel
V místnosti hluboko po zemí,
kde tma v světlo nikdy se nezmění,
sídlí velký modrý drak
a opatruje starý vrak.
Ale teď pěkně od začátku…
On byl kdysi vodním dráčkem
a plul si vodou, jako nebe mráčkem.
A že je to trochu naopak?
To nezdá se vám, je to tak.
On vodu chrlil místo ohně
a že té vody bylo hodně,
vychrlil si oceán
a žil v něm stále sám a sám.
A když přivykl na vodní chlad,
vzpomněl si i na poklad.
Ležel na něm každý den
a pokaždé se zdál mu sen.
(A že nespal? Nevadí!
I mně se v bdění sny zdají.)
V tom snu připlouvala k němu krásná loď
a volala ho: „Pojď! Jen pojď!“
A že tak hezky plavala,
chtěl s ní být od večera do rána.
Co však jednou stalo se!
Nad tím draku podiv se!
Ač by to nikdo nečekal,
náš dráček ten den i ve dne spal.
A loď ta k němu připlula,
však teď už se mu nezdála!
I křikl dráček: „Buď jen má!
Za tebe já všechno dám!“
Tu z lodi vyšel kapitán,
nikým nečekán a nevítán.
A tvrdil, že loď patří jemu,
ale že daruje ji za odměnu.
Prý když oceán ten vychrlil,
tak si jeho loďku zasloužil.
Jen že ho ještě vzít musí domů
plná zlata a drahokamů.
A dráček radostí potopil se ke dnu
a hned bere jednu velkou bednu.
Háže do ní poklad svůj
a zpívá si: „Bude má! Stůj co stůj!“
Když však poklad naložil,
on vahou svou loď rozdrtil.
A klesl ke dnu jako kámen
a i s panem kapitánem!
Však dráček vytáhl je oba ven
a odnesl na pevnou zem.
Jen loďka ještě chvíli na vodě se houpala
a pro svou skázu hořce plakala.
Tu kapitán k zemi pad
Z očí modrých jenom chlad
Z očí slzy k písku kanou
Ruce v pěsti na kolenou
Seděl takhle ve dne v noci
Mince z truhly ve své moci
Seč rozházena v písku zlata
Nepotřebná když loď vzata
Jak svou dceru měl ji rád
Moře pánu chtěl ji dát
Její štěstí mu bylo vším
Nyní klesla kde zmírá dým
Prám jen pouhý z hlubin k nohám
Přirazil mu v řasách schován
Nový nastal nával smutku
Drak se díval prostý skutků
Sledoval a zdrcen žalem
Kapitána v jeho malém
Jezírku slz z těch modrých očí
Zlehka šťouchl do obočí
Skelný pohled obou dvou
Setkal se tak nad vodou
Každý smutně ve svém moři
Na trůně slaném se v duši mořil
Po chvíli však koutký úst
Jako stonky začnou růst
Do úsměvu se zdvihnou zlehka
Na tvářích obou smích se setká
Jeden ztratil dceru svojí
Plakal pro ni oči kloní
Druhý poté svoji lásku
Jedinnou tu moře krásku
Každý z nich byl ztrátou zdrcen
Ať byl mužem dívky otcem
Oba dva jsou moří páni
Oba dva jsou nyní sami
Proto radostí jen hrají
Tváře jejich roztávají
Neb ve ztrátě vítězství
Našli sobě přátelství
kde tma v světlo nikdy se nezmění,
sídlí velký modrý drak
a opatruje starý vrak.
Ale teď pěkně od začátku…
On byl kdysi vodním dráčkem
a plul si vodou, jako nebe mráčkem.
A že je to trochu naopak?
To nezdá se vám, je to tak.
On vodu chrlil místo ohně
a že té vody bylo hodně,
vychrlil si oceán
a žil v něm stále sám a sám.
A když přivykl na vodní chlad,
vzpomněl si i na poklad.
Ležel na něm každý den
a pokaždé se zdál mu sen.
(A že nespal? Nevadí!
I mně se v bdění sny zdají.)
V tom snu připlouvala k němu krásná loď
a volala ho: „Pojď! Jen pojď!“
A že tak hezky plavala,
chtěl s ní být od večera do rána.
Co však jednou stalo se!
Nad tím draku podiv se!
Ač by to nikdo nečekal,
náš dráček ten den i ve dne spal.
A loď ta k němu připlula,
však teď už se mu nezdála!
I křikl dráček: „Buď jen má!
Za tebe já všechno dám!“
Tu z lodi vyšel kapitán,
nikým nečekán a nevítán.
A tvrdil, že loď patří jemu,
ale že daruje ji za odměnu.
Prý když oceán ten vychrlil,
tak si jeho loďku zasloužil.
Jen že ho ještě vzít musí domů
plná zlata a drahokamů.
A dráček radostí potopil se ke dnu
a hned bere jednu velkou bednu.
Háže do ní poklad svůj
a zpívá si: „Bude má! Stůj co stůj!“
Když však poklad naložil,
on vahou svou loď rozdrtil.
A klesl ke dnu jako kámen
a i s panem kapitánem!
Však dráček vytáhl je oba ven
a odnesl na pevnou zem.
Jen loďka ještě chvíli na vodě se houpala
a pro svou skázu hořce plakala.
Tu kapitán k zemi pad
Z očí modrých jenom chlad
Z očí slzy k písku kanou
Ruce v pěsti na kolenou
Seděl takhle ve dne v noci
Mince z truhly ve své moci
Seč rozházena v písku zlata
Nepotřebná když loď vzata
Jak svou dceru měl ji rád
Moře pánu chtěl ji dát
Její štěstí mu bylo vším
Nyní klesla kde zmírá dým
Prám jen pouhý z hlubin k nohám
Přirazil mu v řasách schován
Nový nastal nával smutku
Drak se díval prostý skutků
Sledoval a zdrcen žalem
Kapitána v jeho malém
Jezírku slz z těch modrých očí
Zlehka šťouchl do obočí
Skelný pohled obou dvou
Setkal se tak nad vodou
Každý smutně ve svém moři
Na trůně slaném se v duši mořil
Po chvíli však koutký úst
Jako stonky začnou růst
Do úsměvu se zdvihnou zlehka
Na tvářích obou smích se setká
Jeden ztratil dceru svojí
Plakal pro ni oči kloní
Druhý poté svoji lásku
Jedinnou tu moře krásku
Každý z nich byl ztrátou zdrcen
Ať byl mužem dívky otcem
Oba dva jsou moří páni
Oba dva jsou nyní sami
Proto radostí jen hrají
Tváře jejich roztávají
Neb ve ztrátě vítězství
Našli sobě přátelství