Dračí trilogie I.
Kapitola první.
Dva řádky v novinách
Jess roztáhla svoje dračí křídla a přešla do klouzavého letu. Už dlouho se nebyla takhle proletět. Slunce se po obloze kutálelo k západu, pod ní se táhl široký pás lesa, prostě nádhera. Jenom na východě se rozkládalo větší lidské město.
Ech lidi. Bývaly doby kdy jich nebylo tolik, ale teď? Teď jsou všude. A co vlastně s tím nadělá? Má snad spálit jejich úrodu a ničit jejich obydlí? Ne, to už ne. Tyhle pitomosti dělala jako mladá.
Ze zamyšlení jí vytrhl známý zvuk leteckého motoru. Jess zabrala křídly a stočila se víc na západ, aby se dostala z dosahu toho vetřelce.
Hmm… Obdélníková křídla mírně natočená kupředu. modré pruhy, černá písmena, modrý ocas. Tenhle tu létá často.
A co vlastně k životu potřebuje? Les pod ní je stále ještě dost velký, aby ji ukryl před nechtěnými pohledy. A pořád je v něm dost potravy, aby nehladověla. Jen kdyby jí nechali ještě kousek volného nebe nad hlavou, aby se mohla sem tam proletět.
Letadlo zmizelo v dáli a Jess se stočila zpátky původním směrem. Je to vlastně zvláštní, že se ta malá stvoření naučila létat. Vždyť je to s bídou jedno století, co ještě chodila po zemi jako všichni ostatní tvorové. A dnes? Zavzpomínala, jak vypadaly jejich první pokusy vzlétnout. Křehoučké aeroplány ze dřeva a plátna. Tenkrát pro ni nepředstavovaly vážné nebezpečí. Tenkrát ještě ne. Pak přišla ta první velká válka a lidé začali svoje létající stroje vyzbrojovat.
Jess znovu zamávala křídli aby nabrala výšku ztracenou klouzáním. Jedna z těch věcí jí tenkrát napadla. Stalo se to někde u místa kterému lidé říkali Duamount. Ani její tvrdé šupiny ji tenkrát neochránily. Dvě kulky jí prošly hrudníkem a třetí zůstala zaseknutá v jejím boku. Dodnes ji někdy cítí. Naštěstí draci mají tuhý kořínek. Smetla svým dechem ten létající krám z oblohy a bylo jí úplně jedno, jestli mněl na bocích černé kříže anebo barevné kokardy. Poté se uchýlila sem. Do ústraní.
Jess zavadila špičkou křídla o stoupavý vzdušný proud. Byl slabý. Nebylo divu, slunce už skoro zapadalo. Ale pár metrů výšky by mi poskytnout mohl, řekla si Jess a začala v něm kroužit.
Ani tady vlastně neměla moc klidu. Na západě i východě lidská města a nakonec si ještě uprostřed lesů udělali vojáci cvičiště. Bylo s podivem, že za posledního půl století se střetla s lidmi jenom třikrát.
Stoupák už definitivně ztratil sílu a Jess vyrazila dál. Pod ní se míhaly kopce s roztodivnými názvy, jako Kočka, Koruna a Tok.
První člověk který jí zde spatřil byl mladík, který si chtěl z nešťastné lásky sáhnout na život. Kdo ví proč se mu vůbec ukázala? Aby ho zachránila? Vždyť jí na něm vlastně nezáleželo. Nebál se jí. Neměl, podle sebe, už co ztratit. Rozmlouvali spolu až do rána. A když odcházel, ještě jí děkoval.
Druhé setkání bylo s trojicí trempů. Vraceli se odněkud z hostince a v noci zabloudili. Jess je donutila odpřísáhnout, že o ní nebudou nikde mluvit. Svůj slib splnili, stejně by jim nikdo nevěřil. Nikdy je už neviděla, ale ještě dlouho poté jí nechávali na kamenech vzkazy. A Jess u nich objevila něco, co nečekala. Zvláštní druh porozumění.
Od té doby se začala o tyhle lidi víc zajímat. Své dlouhé dračí jméno Jesseniavalomonta…… si zkrátila na Jess. A v lidské podobě je začala navštěvovat u jejich ohňů. Poslouchala jejich písně a dozvídala se ledacos nového. Také zjistila, že se s nimi dá celkem vyjít. Vždyť vlastně hledali jen únik od civilizace, stejně jako ona. Někteří z nich by se s ní rádi podělili i o deku, nebo o tu příšernou kořalku, které říkají rum. Ona ale musela být opatrná. Udržet si lidskou podobu je dost namáhavé a nepohodlné.
Jess udělala z bujnosti výkrut. Pod ní se mihla modrobílá věžička meteorologického radaru a v dálce za ní silnice.
Z tohohle vynálezu měla chvíli strach. Pak ale zjistila, že elektronické oči jdou oklamat stejnými kouzly jako ty lidské. Kdo vlastně řekl, že kouzla neexistují? Nejspíš stejný idiot, který nikdy neviděl letícího draka.
Třetí setkání mrzelo Jess nejvíc. Mladá dívka jedoucí na koni. Byly od ní po větru a Jess si jich všimla pozdě. Zvíře se splašilo a dívenka spadla. Na krátkou chvíli mezi pádem a bezvědomím se jejich pohledy setkaly. Jess se jen přesvědčila jestli dívka pád přežila. Víc pro ni stejně udělat nemohla. Pak zahladila svoje stopy a zmizela.
Rozhlédla se kolem sebe. Slunce už zapadalo a pod ní v lesích hořely ukryté ohníčky trempů. Jessiiny oči pronikaly i skrz husté větvoví. Viděla ty lidičky posedávat s kytarami u ohňů, viděla, kolik jich je a jestli mají sebou psy. Viděla i teplo jejich těl, včetně té malé horké skvrnky, co jim tepala v hrudi.
Dnes je tu nějak moc živo. Nevadí, zkrátka přenocuji ve vojenském pásmu, řekla si a otočila se zpátky. Přespávala tam už mnohokrát. Vlastně tam byla ve větším bezpečí než kde jinde. Normální lidé sem nesměli a vojenským oddílům se dokázala snadno vyhnout. Jediné, na co si musela dávat pozor, byla místa, kde působí dělostřelci. Těch ale nebylo mnoho a za ta léta už je stejně znala.
Jess už začínala být z letu unavená. Příjemně unavená. Nad ní zšeřelá obloha a dole planiny, kterým lidé kdo ví proč říkali Padrť.
Ještě si dám malé finále, řekla si a naposledy nabrala trochu výšky. Poté napnula křídla a začala opět klouzat. Trochu natočila konce křídel, aby zpomalila, až zjistila, že její ocas už klade vzduchu jen malý odpor. Téhle chvíle se lidští letci bojí a úzkostlivě se ji učí rozpoznávat a předcházet tak ztrátě rychlosti a pádu. Oni necítí proud vzduchu na svých kovových křídlech, to já si ho naopak hodlám vychutnat, zajásala Jess a máchla ocasem do strany tak, aby na jednom křídle ztratila vztlak. Potom se v divokém kolotoči začala snášet k zemi. Když se země začala nebezpečně přibližovat, přitáhla křídla trochu k tělu, aby nabrala větší rychlost. Potom zastavila otáčení a nakonec začala pád vybírat.
Vtom se jí mihl před očima malý sportovní letoun.
Co tady děláš, ty pitomče? Sem se přece nesmí! Copak vy lidé nedokážete dodržovat ani svá vlastní pravidla, chtěla zavolat, ale stačila už jen natáhnout tlapy před sebe, aby odstrčila tu věc a vyhnula se tak roztočené vrtuli. Pak už vnímala jen náraz, borcení laminátového trupu a koruny stromů, které zbrzdily její pád.
Nad lesem se opět rozhostilo ticho. Poplašená zvěř začala opatrně vylézat ze svých úkrytů. A potlučená Jess se odbelhala k potoku, aby ve studené vodě omyla a ochladila svoje rány.
Nazítří pak vyšla krátká zpráva v novinách: Ve včerejších večerních hodinách došlo na hranicích vojenského prostoru Brdy ke zřícení ultralehkého letounu. Pilot ani jeho spolucestující pád nepřežili. Pravděpodobnou příčinou havárie byla technická porucha.
Dva řádky v novinách
Jess roztáhla svoje dračí křídla a přešla do klouzavého letu. Už dlouho se nebyla takhle proletět. Slunce se po obloze kutálelo k západu, pod ní se táhl široký pás lesa, prostě nádhera. Jenom na východě se rozkládalo větší lidské město.
Ech lidi. Bývaly doby kdy jich nebylo tolik, ale teď? Teď jsou všude. A co vlastně s tím nadělá? Má snad spálit jejich úrodu a ničit jejich obydlí? Ne, to už ne. Tyhle pitomosti dělala jako mladá.
Ze zamyšlení jí vytrhl známý zvuk leteckého motoru. Jess zabrala křídly a stočila se víc na západ, aby se dostala z dosahu toho vetřelce.
Hmm… Obdélníková křídla mírně natočená kupředu. modré pruhy, černá písmena, modrý ocas. Tenhle tu létá často.
A co vlastně k životu potřebuje? Les pod ní je stále ještě dost velký, aby ji ukryl před nechtěnými pohledy. A pořád je v něm dost potravy, aby nehladověla. Jen kdyby jí nechali ještě kousek volného nebe nad hlavou, aby se mohla sem tam proletět.
Letadlo zmizelo v dáli a Jess se stočila zpátky původním směrem. Je to vlastně zvláštní, že se ta malá stvoření naučila létat. Vždyť je to s bídou jedno století, co ještě chodila po zemi jako všichni ostatní tvorové. A dnes? Zavzpomínala, jak vypadaly jejich první pokusy vzlétnout. Křehoučké aeroplány ze dřeva a plátna. Tenkrát pro ni nepředstavovaly vážné nebezpečí. Tenkrát ještě ne. Pak přišla ta první velká válka a lidé začali svoje létající stroje vyzbrojovat.
Jess znovu zamávala křídli aby nabrala výšku ztracenou klouzáním. Jedna z těch věcí jí tenkrát napadla. Stalo se to někde u místa kterému lidé říkali Duamount. Ani její tvrdé šupiny ji tenkrát neochránily. Dvě kulky jí prošly hrudníkem a třetí zůstala zaseknutá v jejím boku. Dodnes ji někdy cítí. Naštěstí draci mají tuhý kořínek. Smetla svým dechem ten létající krám z oblohy a bylo jí úplně jedno, jestli mněl na bocích černé kříže anebo barevné kokardy. Poté se uchýlila sem. Do ústraní.
Jess zavadila špičkou křídla o stoupavý vzdušný proud. Byl slabý. Nebylo divu, slunce už skoro zapadalo. Ale pár metrů výšky by mi poskytnout mohl, řekla si Jess a začala v něm kroužit.
Ani tady vlastně neměla moc klidu. Na západě i východě lidská města a nakonec si ještě uprostřed lesů udělali vojáci cvičiště. Bylo s podivem, že za posledního půl století se střetla s lidmi jenom třikrát.
Stoupák už definitivně ztratil sílu a Jess vyrazila dál. Pod ní se míhaly kopce s roztodivnými názvy, jako Kočka, Koruna a Tok.
První člověk který jí zde spatřil byl mladík, který si chtěl z nešťastné lásky sáhnout na život. Kdo ví proč se mu vůbec ukázala? Aby ho zachránila? Vždyť jí na něm vlastně nezáleželo. Nebál se jí. Neměl, podle sebe, už co ztratit. Rozmlouvali spolu až do rána. A když odcházel, ještě jí děkoval.
Druhé setkání bylo s trojicí trempů. Vraceli se odněkud z hostince a v noci zabloudili. Jess je donutila odpřísáhnout, že o ní nebudou nikde mluvit. Svůj slib splnili, stejně by jim nikdo nevěřil. Nikdy je už neviděla, ale ještě dlouho poté jí nechávali na kamenech vzkazy. A Jess u nich objevila něco, co nečekala. Zvláštní druh porozumění.
Od té doby se začala o tyhle lidi víc zajímat. Své dlouhé dračí jméno Jesseniavalomonta…… si zkrátila na Jess. A v lidské podobě je začala navštěvovat u jejich ohňů. Poslouchala jejich písně a dozvídala se ledacos nového. Také zjistila, že se s nimi dá celkem vyjít. Vždyť vlastně hledali jen únik od civilizace, stejně jako ona. Někteří z nich by se s ní rádi podělili i o deku, nebo o tu příšernou kořalku, které říkají rum. Ona ale musela být opatrná. Udržet si lidskou podobu je dost namáhavé a nepohodlné.
Jess udělala z bujnosti výkrut. Pod ní se mihla modrobílá věžička meteorologického radaru a v dálce za ní silnice.
Z tohohle vynálezu měla chvíli strach. Pak ale zjistila, že elektronické oči jdou oklamat stejnými kouzly jako ty lidské. Kdo vlastně řekl, že kouzla neexistují? Nejspíš stejný idiot, který nikdy neviděl letícího draka.
Třetí setkání mrzelo Jess nejvíc. Mladá dívka jedoucí na koni. Byly od ní po větru a Jess si jich všimla pozdě. Zvíře se splašilo a dívenka spadla. Na krátkou chvíli mezi pádem a bezvědomím se jejich pohledy setkaly. Jess se jen přesvědčila jestli dívka pád přežila. Víc pro ni stejně udělat nemohla. Pak zahladila svoje stopy a zmizela.
Rozhlédla se kolem sebe. Slunce už zapadalo a pod ní v lesích hořely ukryté ohníčky trempů. Jessiiny oči pronikaly i skrz husté větvoví. Viděla ty lidičky posedávat s kytarami u ohňů, viděla, kolik jich je a jestli mají sebou psy. Viděla i teplo jejich těl, včetně té malé horké skvrnky, co jim tepala v hrudi.
Dnes je tu nějak moc živo. Nevadí, zkrátka přenocuji ve vojenském pásmu, řekla si a otočila se zpátky. Přespávala tam už mnohokrát. Vlastně tam byla ve větším bezpečí než kde jinde. Normální lidé sem nesměli a vojenským oddílům se dokázala snadno vyhnout. Jediné, na co si musela dávat pozor, byla místa, kde působí dělostřelci. Těch ale nebylo mnoho a za ta léta už je stejně znala.
Jess už začínala být z letu unavená. Příjemně unavená. Nad ní zšeřelá obloha a dole planiny, kterým lidé kdo ví proč říkali Padrť.
Ještě si dám malé finále, řekla si a naposledy nabrala trochu výšky. Poté napnula křídla a začala opět klouzat. Trochu natočila konce křídel, aby zpomalila, až zjistila, že její ocas už klade vzduchu jen malý odpor. Téhle chvíle se lidští letci bojí a úzkostlivě se ji učí rozpoznávat a předcházet tak ztrátě rychlosti a pádu. Oni necítí proud vzduchu na svých kovových křídlech, to já si ho naopak hodlám vychutnat, zajásala Jess a máchla ocasem do strany tak, aby na jednom křídle ztratila vztlak. Potom se v divokém kolotoči začala snášet k zemi. Když se země začala nebezpečně přibližovat, přitáhla křídla trochu k tělu, aby nabrala větší rychlost. Potom zastavila otáčení a nakonec začala pád vybírat.
Vtom se jí mihl před očima malý sportovní letoun.
Co tady děláš, ty pitomče? Sem se přece nesmí! Copak vy lidé nedokážete dodržovat ani svá vlastní pravidla, chtěla zavolat, ale stačila už jen natáhnout tlapy před sebe, aby odstrčila tu věc a vyhnula se tak roztočené vrtuli. Pak už vnímala jen náraz, borcení laminátového trupu a koruny stromů, které zbrzdily její pád.
Nad lesem se opět rozhostilo ticho. Poplašená zvěř začala opatrně vylézat ze svých úkrytů. A potlučená Jess se odbelhala k potoku, aby ve studené vodě omyla a ochladila svoje rány.
Nazítří pak vyšla krátká zpráva v novinách: Ve včerejších večerních hodinách došlo na hranicích vojenského prostoru Brdy ke zřícení ultralehkého letounu. Pilot ani jeho spolucestující pád nepřežili. Pravděpodobnou příčinou havárie byla technická porucha.