Tvorba - Texty

Jednou takhle po půlnoci,
hospodské dveře rozrazí,
pomohou ven opilci,
hned však dovnitř odchází.

Mladík na vratkých nohou stál,
rozšířené oči hledí do tmy,
skrz les vydal se sám,
za tónů smutné hudby.

Ruce hledají ve stromech oporu,
nohama zakopává o kameny,
les je ale plný tvorů,
v nichž zlo má své prameny.

Náhle před ním prostor je,
zalitý měsíčním světlem,
krásná dívka vzduchem pluje,
vlasy ozdobené květem.

Vztáhl k ní ruce,
vpřed vykročil,
však náhle spadl prudce,
to ze skály skočil.

V hloubce pod ní,
točí se vodou kruhy,
šplouchnutí zazní,
v kapkách vytvoří duhy.

Dívka ve vzduchu,
dál se jen směje,
hlídej si předtuchu,
ať víš, kde je...

Vyhni se chvílím,
kdy rozum zůstává stát,
zůstaň vždy střídmým,
aby nemohla se ti smát.

andrea:
v hlubinách však byla další,
místo květů jí vlasy proplouvaly ryby,
smějí se teď spolu té,
co trestá cizích chyby...

Arawin:
Vodní dýmku na stole,
kouř v bublinkách stoupá,
nad hladinou kupole,
ona v mlze se tam koupá....

Odinne:
Tak jak to chodí v životě,
že rozum zůstává stát,
tak alkohol zapřičinil
že chlapík umřel takhle mlád...

Arawin:
Stíny dál leží nad propastí,
mesíc putuje oblohou,
zbyla jen hromada kostí,
hluboko dole pod vodou.

andrea:
Tak pesimisticky chtějí tyhle verše působit,
smrt, ať už jakákoliv, není nic smutného,
melancholií nasáklá je nejspíš pro zbylý prázdný byt,
ale pro mrtvé přináší něco jiného...možná