Stíny snů - 1. kapitola
1.kapitlo-kouzlo ostružin
Sebastien stál zády opřený o strom a snažil se uklidnit divoce tlukoucí srdce. Zavřel oči a začal si vybavovat, co se vlastně stalo….
Ještě před chvílí měl kolem sebe spoustu mladíků, stejných jako on. Smáli se, žertovali, sedíce na ušlechtilých koních. Projížděli poměrně klidným údolím, nemnoho mil vzdáleným od sídla jeho otce. Pak se ale z lesa vyřítila ta banda bláznů se sekerami, mačetami a meči. Nebyli připraveni. Z mládeneckého výletu se stala krvavá jatka. Viděl, jak se zakalují oči jeho přátel, jak krev barví jarní trávu…
Když je zas otevřel, uvnitř něj vybuchla koule ledu. Zmrazený zaznamenal, že je v pasti. Všude kolem se potloukají ta zvířata. Nyní už nepochyboval, že šli hlavně po něm. Netušil, kdo je poslal, ale pokud se něco hodně rychle nestane, dostanou ho. Nadechl se a prudce vyrazil od stromu směrem, kde tušil konec údolí. Houští ho šlehalo do obličeje, ostružiny se snažily zachytit běžící nohy, až to vypadalo, že sama příroda se proti němu spikla. Za ním už lesem zazněly první výkřiky, byl spatřen, a v patách se mu hnali krvelační válečníci. Les najednou skončil, vyběhl na mýtinu ničím nekryt a kolem něj stála řada nepřátel. Nahnali ho do už druhé pasti. Tasil a z posledních sil pozvedl meč. Bude se bránit.
Neměl nejmenší šanci… Sám, proti téměř 50 bojovníkům. Smířil se s koncem a jen čekal. Nebylo mu však souzeno zemřít. Slunečný den potemněl množstvím mraků, foukal ledový vítr a stromy se pod jeho náporem kolébaly. Muži se rozhlíželi, nechápaje co se děje. Útok přišel od severu, nečekán, nezpomalen. Na volný prostor se vyřítily dva černé stíny, díky rychlosti téměř nepostřehnutelné. Postavily se po bok Sebastiena a teprve teď všichni rozeznali, že ten větší je hřebec se ženou v sedle, menší pak byl mohutný šedý vlk.
I tenhle letmý útok pokosil řady kolem mýtiny, ale stále byli v převaze. Žena sesedla, pousmála se na mladíka a rozhlédla po ostatních. Stále se usmívala, sebejistá, ruku zapřenou o dlouhý meč.
"Zdravím, pánové. Musím vás požádat, abyste nám uvolnili cestu. Pokud tedy nechcete, aby měl Shadow oběd o něco dřív…" vlk si olízl mordu. "Tenhle tady vám nepatří. Dělá si na něj nárok někdo mnohokrát silnější, než jste vy všichni dohromady."
"Hele děvenko, radši zas popadni toho svého poníka a vypadni. Tohle je naše práce a já nestrpím, aby nám ji nějaká holka z hnojiště kazila."
"Jak chcete. Řekli jste si o to hlupáci…" ušklíbla se, tasila a pevně uchopila štíhlý meč z šedavého kovu.
Jejich vůdce, který předtím promluvil, naštvaně zařval, posílaje své muže proti nim. Řítili se na ně jako ohromná ječící vlna. Ona se dál usmívala, tiše zašeptala pár slov cizím jazykem. Ze země kousek před útočníky vyrostlo husté ostružinové houští, oni se do něj, zamotávali, zakopávali, zraňujíc přitom své spolubojovníky tasenými meči. Kapitána však už přešel počáteční vztek, odvolal své muže a nevraživě se na ni zahleděl. Bylo mu jasné, že proti kouzlům on ani jiní z jeho oddílu nic nezmůžou.
"Dobrá, odveď si to štěně. Ale pamatuj, že časem si ho určitě najdeme, a pak už mu ani ty nepomůžeš." zavrčel, kývl na ostatní a všichni kulhavě odcházeli.
Sebastien celou dobu nezvládl nic jiného, než jen přihlížet. Všechno se změnilo tak rychle, že to ještě nestačil vstřebat. Žena se teď otočila, přišla k němu s hlavou jemně nakloněnou k rameni.
"Nemáme mnoho času. Musím tě vzít co nejdřív ke mně do úkrytu, dřív, než se jich vrátí ještě víc. I já mám určité limity." Zasměje se, vyskočí do sedla a podává mu ruku.
Sebastien však váhal. Neznal ji, ikdyž ho zachránila. Ale zas věděl, že sám se odtud nikdy nedostane. Plný pochyb tedy přijal nabídnutou ruku a s námahou se vyškrábal do sedla. Z něj se hřebec zdál ještě vyšší než ze země. Nejistě se jí držel za pas, když mohutný kůň s vlkem v patách přeskakoval usychající ostružiní. Nezvládal sledovat cestu, jen vnímal hřejivé sluneční paprsky, dopadající mu na záda. Jeli na východ, ks strmým okrajům údolí. Les postupně houstl, slunečního svitu ubývalo. Stále častěji museli přeskakovat padlé stromy, křoví a menší balvany. Vlk se držel vedle nich, ale v dostatečné vzdálenosti od bušících kopyt. Byla to ohromná šelma, divoká, nezkrocená a přesto poslouchala mladou ženu, sedící před ním. Na levé straně se ze stromů zvedaly strmé útesy, stěna údolí.
Hřebec zpomalil, po pár metrech zastavil. Před nimi se zdvihalo suťovisko, některé balvany, byly větší než dům, a jím protékal malý potok lemovaný řídkým houštím. Žena seskočila a pobídla ho, aby taky slezl. Pak vzala opratě a vykročila nevýraznou stezkou vzhůru. Musel ji následovat, protože nevěděl, kde je, ani kterým směrem by měl jít.
Stoupali ouzkým korytem,částečně krytí houštím a balvany.Stromy nechali zasebou,a tak Sebastien poprvé viděl,kde je. Suťovisko bylo na levém svahu údolí, na jehož konci se dalo zahlédnout město se sídlem jeho otce. Slunce už klesalo, a tak byly jasně vidět odlesky na kupoli chrámu. V tuhle chvíli by se už mohl vydat sám zpět, ale únava mu to nedovolila. Příkré stoupání mu také moc nepomohlo. Žena se občas otočila, povzbudivě kývla,nebo tiše promluvila. Musel o ní hodně přemýšlet. Nikdy neslyšel o žádné kouzelnici poblíž, na tož pak tak hezké. Poznal,že je mimořádně nadaná. Ta její kouzla při obraně, neodhadnutelný věk, celkově byla velmi tajemná.
Cesta začala ztrácet svou prudkost až mnohem dýl. Vyrovnávala se, potok teď tekl stranou, u paty stěny. O kousek dál se z ní stával plácek před temnými ústy jeskyně. Zezdola ji nikdo nikdy nemohl vidět a snad jen orlové věděli, Že tu něco takového je. Pokynula mu, aby vstoupil a sama šla osedlat hřebce. Vešel, ale když kolem něj proběhl vlk, strnul. On si ho však nevšímal, svalil se na hromadu houní a spokojeně zavřel oči. Sebastien si oddychl, opatrně ho obešel a sedl si na bytelné židle u stolu. Ze stínů a příjemného chladu se mu začali klížit oči, klesat hlava, až s tichým zaduněním dopadl na stůl, Omámený vytouženým spánkem.
Vlk při nárazu zvedl tlamu, chvíli ho pozoroval a pak se otočil ke vchodu. Žena vešla dovnitř, poklekla k němu a pohladila ho po čumáku. ,,Tak přeci jen je jako my ostatní…"
,,Jak myslíš… Ale měl moc tě zavolat…" kdyby byl Sebastien ještě vzhůru zděsil by se. To totiž promluvil onen šedý vlk. ,,Pro jistotu bys ho měla zatím hlídat Shay. Nikdo nedokáže odhadnout, co se zněj může stát. Zvlášť teď když už nemá co ztratit…" pohlédl na ni příliš inteligentníma očima.
Vyrušeni, oba pohledli ke vchodu. Srpek rudého slunce ozařoval postavy, vcházející do jeskyně. Shay jim kývla na pozdrav,přiložila prst na rty ve znamení ticha a šla připravit večeři. Ze stínů se stali lidé jako ona. Rozsadili se kolem ohně, respektujíc její žádost. Spícímu připadali jako duchové procházející jeho snem.
* * *
V nose ho zašimrala vůně čerstvě pečeného masa. Těžká, nocí slepená víčka se zachvěla, pak neochotně propustila oči z měkké tmy. Zmateně se nadzvedl na loktech, mžoural kolem, neschopen určit, kde vlastně je. Odpověď přišla jako rána kladivem. Vzpomínky mu málem znovu zavřeli oči. Potřásl hlavou a vydal se hledat svou zachránkyni. Teprve teď si uvědomil,že v jeskyni je mnohem víc lidí. Seděli kolem ohně, spali na houních u stěn, pracovali. Nevšímali si ho jen jeden muž, asi stejně starý jako ona mu naznačil směr. Seděla bokem, s knížkou na klíně tak, aby na její stránky dopadalo světlo od vchodu. Zvedla hlavu a usmála se na Sebastiena. ,,Dobré ráno,vítej v sídel Stínů…"
Sebastien stál zády opřený o strom a snažil se uklidnit divoce tlukoucí srdce. Zavřel oči a začal si vybavovat, co se vlastně stalo….
Ještě před chvílí měl kolem sebe spoustu mladíků, stejných jako on. Smáli se, žertovali, sedíce na ušlechtilých koních. Projížděli poměrně klidným údolím, nemnoho mil vzdáleným od sídla jeho otce. Pak se ale z lesa vyřítila ta banda bláznů se sekerami, mačetami a meči. Nebyli připraveni. Z mládeneckého výletu se stala krvavá jatka. Viděl, jak se zakalují oči jeho přátel, jak krev barví jarní trávu…
Když je zas otevřel, uvnitř něj vybuchla koule ledu. Zmrazený zaznamenal, že je v pasti. Všude kolem se potloukají ta zvířata. Nyní už nepochyboval, že šli hlavně po něm. Netušil, kdo je poslal, ale pokud se něco hodně rychle nestane, dostanou ho. Nadechl se a prudce vyrazil od stromu směrem, kde tušil konec údolí. Houští ho šlehalo do obličeje, ostružiny se snažily zachytit běžící nohy, až to vypadalo, že sama příroda se proti němu spikla. Za ním už lesem zazněly první výkřiky, byl spatřen, a v patách se mu hnali krvelační válečníci. Les najednou skončil, vyběhl na mýtinu ničím nekryt a kolem něj stála řada nepřátel. Nahnali ho do už druhé pasti. Tasil a z posledních sil pozvedl meč. Bude se bránit.
Neměl nejmenší šanci… Sám, proti téměř 50 bojovníkům. Smířil se s koncem a jen čekal. Nebylo mu však souzeno zemřít. Slunečný den potemněl množstvím mraků, foukal ledový vítr a stromy se pod jeho náporem kolébaly. Muži se rozhlíželi, nechápaje co se děje. Útok přišel od severu, nečekán, nezpomalen. Na volný prostor se vyřítily dva černé stíny, díky rychlosti téměř nepostřehnutelné. Postavily se po bok Sebastiena a teprve teď všichni rozeznali, že ten větší je hřebec se ženou v sedle, menší pak byl mohutný šedý vlk.
I tenhle letmý útok pokosil řady kolem mýtiny, ale stále byli v převaze. Žena sesedla, pousmála se na mladíka a rozhlédla po ostatních. Stále se usmívala, sebejistá, ruku zapřenou o dlouhý meč.
"Zdravím, pánové. Musím vás požádat, abyste nám uvolnili cestu. Pokud tedy nechcete, aby měl Shadow oběd o něco dřív…" vlk si olízl mordu. "Tenhle tady vám nepatří. Dělá si na něj nárok někdo mnohokrát silnější, než jste vy všichni dohromady."
"Hele děvenko, radši zas popadni toho svého poníka a vypadni. Tohle je naše práce a já nestrpím, aby nám ji nějaká holka z hnojiště kazila."
"Jak chcete. Řekli jste si o to hlupáci…" ušklíbla se, tasila a pevně uchopila štíhlý meč z šedavého kovu.
Jejich vůdce, který předtím promluvil, naštvaně zařval, posílaje své muže proti nim. Řítili se na ně jako ohromná ječící vlna. Ona se dál usmívala, tiše zašeptala pár slov cizím jazykem. Ze země kousek před útočníky vyrostlo husté ostružinové houští, oni se do něj, zamotávali, zakopávali, zraňujíc přitom své spolubojovníky tasenými meči. Kapitána však už přešel počáteční vztek, odvolal své muže a nevraživě se na ni zahleděl. Bylo mu jasné, že proti kouzlům on ani jiní z jeho oddílu nic nezmůžou.
"Dobrá, odveď si to štěně. Ale pamatuj, že časem si ho určitě najdeme, a pak už mu ani ty nepomůžeš." zavrčel, kývl na ostatní a všichni kulhavě odcházeli.
Sebastien celou dobu nezvládl nic jiného, než jen přihlížet. Všechno se změnilo tak rychle, že to ještě nestačil vstřebat. Žena se teď otočila, přišla k němu s hlavou jemně nakloněnou k rameni.
"Nemáme mnoho času. Musím tě vzít co nejdřív ke mně do úkrytu, dřív, než se jich vrátí ještě víc. I já mám určité limity." Zasměje se, vyskočí do sedla a podává mu ruku.
Sebastien však váhal. Neznal ji, ikdyž ho zachránila. Ale zas věděl, že sám se odtud nikdy nedostane. Plný pochyb tedy přijal nabídnutou ruku a s námahou se vyškrábal do sedla. Z něj se hřebec zdál ještě vyšší než ze země. Nejistě se jí držel za pas, když mohutný kůň s vlkem v patách přeskakoval usychající ostružiní. Nezvládal sledovat cestu, jen vnímal hřejivé sluneční paprsky, dopadající mu na záda. Jeli na východ, ks strmým okrajům údolí. Les postupně houstl, slunečního svitu ubývalo. Stále častěji museli přeskakovat padlé stromy, křoví a menší balvany. Vlk se držel vedle nich, ale v dostatečné vzdálenosti od bušících kopyt. Byla to ohromná šelma, divoká, nezkrocená a přesto poslouchala mladou ženu, sedící před ním. Na levé straně se ze stromů zvedaly strmé útesy, stěna údolí.
Hřebec zpomalil, po pár metrech zastavil. Před nimi se zdvihalo suťovisko, některé balvany, byly větší než dům, a jím protékal malý potok lemovaný řídkým houštím. Žena seskočila a pobídla ho, aby taky slezl. Pak vzala opratě a vykročila nevýraznou stezkou vzhůru. Musel ji následovat, protože nevěděl, kde je, ani kterým směrem by měl jít.
Stoupali ouzkým korytem,částečně krytí houštím a balvany.Stromy nechali zasebou,a tak Sebastien poprvé viděl,kde je. Suťovisko bylo na levém svahu údolí, na jehož konci se dalo zahlédnout město se sídlem jeho otce. Slunce už klesalo, a tak byly jasně vidět odlesky na kupoli chrámu. V tuhle chvíli by se už mohl vydat sám zpět, ale únava mu to nedovolila. Příkré stoupání mu také moc nepomohlo. Žena se občas otočila, povzbudivě kývla,nebo tiše promluvila. Musel o ní hodně přemýšlet. Nikdy neslyšel o žádné kouzelnici poblíž, na tož pak tak hezké. Poznal,že je mimořádně nadaná. Ta její kouzla při obraně, neodhadnutelný věk, celkově byla velmi tajemná.
Cesta začala ztrácet svou prudkost až mnohem dýl. Vyrovnávala se, potok teď tekl stranou, u paty stěny. O kousek dál se z ní stával plácek před temnými ústy jeskyně. Zezdola ji nikdo nikdy nemohl vidět a snad jen orlové věděli, Že tu něco takového je. Pokynula mu, aby vstoupil a sama šla osedlat hřebce. Vešel, ale když kolem něj proběhl vlk, strnul. On si ho však nevšímal, svalil se na hromadu houní a spokojeně zavřel oči. Sebastien si oddychl, opatrně ho obešel a sedl si na bytelné židle u stolu. Ze stínů a příjemného chladu se mu začali klížit oči, klesat hlava, až s tichým zaduněním dopadl na stůl, Omámený vytouženým spánkem.
Vlk při nárazu zvedl tlamu, chvíli ho pozoroval a pak se otočil ke vchodu. Žena vešla dovnitř, poklekla k němu a pohladila ho po čumáku. ,,Tak přeci jen je jako my ostatní…"
,,Jak myslíš… Ale měl moc tě zavolat…" kdyby byl Sebastien ještě vzhůru zděsil by se. To totiž promluvil onen šedý vlk. ,,Pro jistotu bys ho měla zatím hlídat Shay. Nikdo nedokáže odhadnout, co se zněj může stát. Zvlášť teď když už nemá co ztratit…" pohlédl na ni příliš inteligentníma očima.
Vyrušeni, oba pohledli ke vchodu. Srpek rudého slunce ozařoval postavy, vcházející do jeskyně. Shay jim kývla na pozdrav,přiložila prst na rty ve znamení ticha a šla připravit večeři. Ze stínů se stali lidé jako ona. Rozsadili se kolem ohně, respektujíc její žádost. Spícímu připadali jako duchové procházející jeho snem.
* * *
V nose ho zašimrala vůně čerstvě pečeného masa. Těžká, nocí slepená víčka se zachvěla, pak neochotně propustila oči z měkké tmy. Zmateně se nadzvedl na loktech, mžoural kolem, neschopen určit, kde vlastně je. Odpověď přišla jako rána kladivem. Vzpomínky mu málem znovu zavřeli oči. Potřásl hlavou a vydal se hledat svou zachránkyni. Teprve teď si uvědomil,že v jeskyni je mnohem víc lidí. Seděli kolem ohně, spali na houních u stěn, pracovali. Nevšímali si ho jen jeden muž, asi stejně starý jako ona mu naznačil směr. Seděla bokem, s knížkou na klíně tak, aby na její stránky dopadalo světlo od vchodu. Zvedla hlavu a usmála se na Sebastiena. ,,Dobré ráno,vítej v sídel Stínů…"