Literární sen II
Jednou vám po obědě nedělním,
jsem sebou hodil na otoman,
najednou nevím – bdím, či sním?
Jisté je, že řádný problém mám.
Na kůži flíček zvláštního tvaru,
opět mě v dlani pálí trochu,
určitě nejsem někde v baru,
ten kouř odjinud znáš hochu!
Ani nemusím vznést žádný dotaz,
co se mi stalo a kde že jsem –
podél mne leží šupinatý ocas,
ještě tak vědět, je to zas sen?
Jen vím - průser jako Brno mám,
brašna zůstala doma v komoře,
vyprávět z paměti musím dál –
jednou jsi dole, jednou nahoře.
Já nyní hluboko u dna jsem,
opět musí stačit jenom hlava,
poradit si nějak - vem kde vem,
ten zlořečený osud mi zas dává!
Ocas se pohnul, já strnul zcela,
dodnes si pamatuji uvítací hlášku,
co vypustila hlava, jež na mě zřela:
„vítám tě bráško, kde máš tašku?“
„Neber to prosím, co nesplnění slibu“
sklapne, či ne ta ohromná hlava?
„Nespím s ní, každý udělá chybu,
a stejně myslím, by nás zdržovala!
Co by sis pro začátek přál?
Detektivky? Ne? Že není po ránu,
kdy nejlíp to myslí?“ Tak dál,
třeba k historickému románu.
Henryk Sienkiewicz – Quo vadis,
Ursus v dětství má oblíbená postava,
v té epizodě spolu s ním boj svádíš,
jak z rohů tura svou královnu dostává.
Objevuješ i další hrdiny –
Petronius – arbiter elegance
vyvíjející se Vinicius není jediný,
Tigellinus v roli krvežíznivého kance.
Nero, matkovrah a zbabělý lhář,
pomohl bys, kdyby to šlo,
aby Řím nestrávila ohně zář
a jak často, nezvítězilo zlo.
Chtěl bys, aby tak jako tebe,
dráčka ovlivnily dobré knihy,
pomohly mu najít peklo i nebe
a zjistit, kde víc se mu líbí.
Byl fajnovější od první návštěvy
a podle toho vybíral další díla,
ta Liona Feuchtwangera před všemi
zvlášť Židovka z Toleda se líbila.
Po nějaké době přišel mu vhod,
román s trochu jinou kulisou –
zas zcela jiný je Walter Scott
i jeho krásný román Yvanhoe.
Když historie se dost nabažil,
zachtělo se mu poznat cizí kraje,
pátral jsem v paměti ze všech sil,
ve snaze přemoct vlastní hlavy taje.
Nevím proč přednost major Rogers měl,
co cestou na severozápad šel,
on ještě někoho co cestoval chtěl
a byl tu Jonathan Swift a Gulliver
Smál se těm různým úhlům pohledu,
kdy jednou byl obr, pak zas trpaslík,
když zneužili ho, pochopit dovedu,
že jak šlo o válku, došel mu smích.
Zdálo se, že vybral si dobré knihy,
jen nebyl jsem si najednou moc jist,
zda mé podání se mu dostatečně líbí
tak jsem pokus učinil, naučit ho číst.
Šlo mu to rychle, nebyl žádný blbec,
trochu jsem z toho i mindrák měl,
v paměti, úsudku a tak vůbec,
prostě kupředu moc rychle šel.
Za malou chvíli četl plynně sám,
už jsme si jenom povídali o všem,
zeptal jsem se, co teď dělat mám,
by neměl pocit, že jsem mu dal košem.
O knihovnách řekl jsem mu dál,
kde knih je víc, než jedna taška,
a tak jsem se přítelem jeho stal,
já jeho malý, on můj velký bráška.
Vzbudil jsem se - má hlava nevěří,
zpocený nejsem ani trošičku,
čas je, no skoro k večeři,
škoda že nespal jsem ještě chviličku.
Nestačil jsem se rozloučit sice,
a dohodnout si s ním další „slet“
už nebudu se bát usnout více,
tolik mu toho chci povědět!
jsem sebou hodil na otoman,
najednou nevím – bdím, či sním?
Jisté je, že řádný problém mám.
Na kůži flíček zvláštního tvaru,
opět mě v dlani pálí trochu,
určitě nejsem někde v baru,
ten kouř odjinud znáš hochu!
Ani nemusím vznést žádný dotaz,
co se mi stalo a kde že jsem –
podél mne leží šupinatý ocas,
ještě tak vědět, je to zas sen?
Jen vím - průser jako Brno mám,
brašna zůstala doma v komoře,
vyprávět z paměti musím dál –
jednou jsi dole, jednou nahoře.
Já nyní hluboko u dna jsem,
opět musí stačit jenom hlava,
poradit si nějak - vem kde vem,
ten zlořečený osud mi zas dává!
Ocas se pohnul, já strnul zcela,
dodnes si pamatuji uvítací hlášku,
co vypustila hlava, jež na mě zřela:
„vítám tě bráško, kde máš tašku?“
„Neber to prosím, co nesplnění slibu“
sklapne, či ne ta ohromná hlava?
„Nespím s ní, každý udělá chybu,
a stejně myslím, by nás zdržovala!
Co by sis pro začátek přál?
Detektivky? Ne? Že není po ránu,
kdy nejlíp to myslí?“ Tak dál,
třeba k historickému románu.
Henryk Sienkiewicz – Quo vadis,
Ursus v dětství má oblíbená postava,
v té epizodě spolu s ním boj svádíš,
jak z rohů tura svou královnu dostává.
Objevuješ i další hrdiny –
Petronius – arbiter elegance
vyvíjející se Vinicius není jediný,
Tigellinus v roli krvežíznivého kance.
Nero, matkovrah a zbabělý lhář,
pomohl bys, kdyby to šlo,
aby Řím nestrávila ohně zář
a jak často, nezvítězilo zlo.
Chtěl bys, aby tak jako tebe,
dráčka ovlivnily dobré knihy,
pomohly mu najít peklo i nebe
a zjistit, kde víc se mu líbí.
Byl fajnovější od první návštěvy
a podle toho vybíral další díla,
ta Liona Feuchtwangera před všemi
zvlášť Židovka z Toleda se líbila.
Po nějaké době přišel mu vhod,
román s trochu jinou kulisou –
zas zcela jiný je Walter Scott
i jeho krásný román Yvanhoe.
Když historie se dost nabažil,
zachtělo se mu poznat cizí kraje,
pátral jsem v paměti ze všech sil,
ve snaze přemoct vlastní hlavy taje.
Nevím proč přednost major Rogers měl,
co cestou na severozápad šel,
on ještě někoho co cestoval chtěl
a byl tu Jonathan Swift a Gulliver
Smál se těm různým úhlům pohledu,
kdy jednou byl obr, pak zas trpaslík,
když zneužili ho, pochopit dovedu,
že jak šlo o válku, došel mu smích.
Zdálo se, že vybral si dobré knihy,
jen nebyl jsem si najednou moc jist,
zda mé podání se mu dostatečně líbí
tak jsem pokus učinil, naučit ho číst.
Šlo mu to rychle, nebyl žádný blbec,
trochu jsem z toho i mindrák měl,
v paměti, úsudku a tak vůbec,
prostě kupředu moc rychle šel.
Za malou chvíli četl plynně sám,
už jsme si jenom povídali o všem,
zeptal jsem se, co teď dělat mám,
by neměl pocit, že jsem mu dal košem.
O knihovnách řekl jsem mu dál,
kde knih je víc, než jedna taška,
a tak jsem se přítelem jeho stal,
já jeho malý, on můj velký bráška.
Vzbudil jsem se - má hlava nevěří,
zpocený nejsem ani trošičku,
čas je, no skoro k večeři,
škoda že nespal jsem ještě chviličku.
Nestačil jsem se rozloučit sice,
a dohodnout si s ním další „slet“
už nebudu se bát usnout více,
tolik mu toho chci povědět!