Úvaha nad něčím a ničím
Ach, to takhle jednou v zimě
když strasti stesky lidstva tížily mě
Šel jsem krajinou bílou a tesklivou jak sníh
lehce jsem našlapoval, kolem ticho tich
Kolem mě dál život žil a já ho pil a pil a
z plných plic jsem dýchal vzduch
z nějž odmysil jsem smogu puch
A v roji much jsem tiše snil
svůj sen o nicotě a pázdnu chvil
A smát se mi chtělo, když z mraů dralo a
z nebes spustilo se vloček snad velo
Těch milión hvězd a z nich snad tisíc
mi na tváři zronilo slz na leden měsíc a
přesto se mi v dlani sic pět či víc
postupně měnilo na pouhé nic
Nic a něco jsou dvě slova, přesto jedno
v sobě smlouvou ono druhé chová a
tehdy jsem prozřel a spatřil tu věc tak
čistě jak když seberete ptáku klec
jsem se rozletěl do dálek svoboden slovem a
myšlenkou mou jsem skončil za rohem
kde toulky mé vesmírem paní zatrhla když
holí svou mi nákupní tašku roztrhla a já
znovu pocítil onu pravdu nepsanou
Že není vše a časy ničeho nastanou když
zlíbí se chodu a znelíbí hodu a
na schodu mohu si vypíti studenou colu při
myšlence na školní smolu mou
Ta má smola se hrabe zdola i shora na mě
doléhá její tíha bezedná smrže zálezná a
smutku nezbedná se podplácí v paláci a
v písemce poztrácí ono nic i něco, aby
odevzdala pak zkrátka cosi co se přeco
podobá onomu něco, přesto že je to nic
Když tu učitel zazvoní kladívkem na zvonek zánovní a
přísným pohledem zmerčí mne a ono nic
co skvěje se mu v zápisníku pod jménem Tylc
Pane Dane, co se stane, když písemky nenapsané
nenapíšete si vzápětí?
Mohu hledat odpověď za vás však
libo vám jest nalézti jí sám a zapudit tak
známku nemilou jež vám zde onak dám a rád
To nakonec poslal jsem ho směrem tím
V horské průrvy v lesa stín v
smutku čas a hlasu teskontu
v háje slast a domu samotu
V ono nic co něčím bylo
dokud mi mou báseň takhle nekazilo
když strasti stesky lidstva tížily mě
Šel jsem krajinou bílou a tesklivou jak sníh
lehce jsem našlapoval, kolem ticho tich
Kolem mě dál život žil a já ho pil a pil a
z plných plic jsem dýchal vzduch
z nějž odmysil jsem smogu puch
A v roji much jsem tiše snil
svůj sen o nicotě a pázdnu chvil
A smát se mi chtělo, když z mraů dralo a
z nebes spustilo se vloček snad velo
Těch milión hvězd a z nich snad tisíc
mi na tváři zronilo slz na leden měsíc a
přesto se mi v dlani sic pět či víc
postupně měnilo na pouhé nic
Nic a něco jsou dvě slova, přesto jedno
v sobě smlouvou ono druhé chová a
tehdy jsem prozřel a spatřil tu věc tak
čistě jak když seberete ptáku klec
jsem se rozletěl do dálek svoboden slovem a
myšlenkou mou jsem skončil za rohem
kde toulky mé vesmírem paní zatrhla když
holí svou mi nákupní tašku roztrhla a já
znovu pocítil onu pravdu nepsanou
Že není vše a časy ničeho nastanou když
zlíbí se chodu a znelíbí hodu a
na schodu mohu si vypíti studenou colu při
myšlence na školní smolu mou
Ta má smola se hrabe zdola i shora na mě
doléhá její tíha bezedná smrže zálezná a
smutku nezbedná se podplácí v paláci a
v písemce poztrácí ono nic i něco, aby
odevzdala pak zkrátka cosi co se přeco
podobá onomu něco, přesto že je to nic
Když tu učitel zazvoní kladívkem na zvonek zánovní a
přísným pohledem zmerčí mne a ono nic
co skvěje se mu v zápisníku pod jménem Tylc
Pane Dane, co se stane, když písemky nenapsané
nenapíšete si vzápětí?
Mohu hledat odpověď za vás však
libo vám jest nalézti jí sám a zapudit tak
známku nemilou jež vám zde onak dám a rád
To nakonec poslal jsem ho směrem tím
V horské průrvy v lesa stín v
smutku čas a hlasu teskontu
v háje slast a domu samotu
V ono nic co něčím bylo
dokud mi mou báseň takhle nekazilo