I takový je život
Byla bouřná noc, když pod vnitřním náporem konečně praskla skořápka dračího vejce, nejdříve se ukázal jen malý čumáček s růžkem na vrcholu, pak konečně povolil i zbytek vejce a malý dráček se vyklubal na svět. Ihned začal úzkostlivě volat maminku. Sluj byla ale prázdná a temná, nikde žádný pohyb ani zvuk někoho blízkého. Jen ticho a studená tma občas přerušená bleskem z venku. Dráček nepřestával volat dokud neusnul vyčerpáním. Probral se až pozdě ráno a znovu zkusil zavolat maminku, když se ale ani teď nikdo neozval, rozhodl se porozhlédnout po jeskyni, zda ji nenajde. Začenichal a ucítil pach dračice, ten však už pomalu slábl. Nemotorně se zkusil postavit na tlapky, ale ty ho ještě neudržely a tak se svalil vedle rozbitého vejce, po několika pokusech se dráčkovi povedlo odbatolit se kousek dál od vajíčka. Tam narazil na lesknoucí se stříbrnou šupinu, která nesla známky poškození a stopy po krvi, kolem viděl stopy po boji, který se tu udál velice nedávno, nejspíše pár dní před jeho vyklubáním. Dráček se smutně zahleděl na šupinu a přemýšlel čí asi byla a co se tu stalo. Kde je jeho maminka, proč neodpovídá na jeho volání? Vyčerpán úsilím, které vynaložil na pohyb, dráček znovu usnul. Probudil se do temné sluje, ale už se nesnažil volat maminku. Nejistě se postavil na tlapky a nemotorně začal tlapkat k východu z doupěte. Obezřetně vykoukl ven a do noci se zaleskla jeho malá jantarová očka, dlouhou chvíli těkala po okolí. Pomaličku a opatrně vyklouzl ven ze sluje a rozhlédl se kolem....
... Mohutný drak sebou prudce trhne a probudí se. Ze strachu z dalšího podobného snu vstane a namíří si to k východu ze sluje. Venku panuje tma a jen malý srpek měsíce spolu s hvězdami svítí na noční obloze. Vystrčí hlavu ven, tak jako před mnoha lety, když byl ještě malým dráčkem, a do tmy se zahledí temně rudé oči, rudé stejně jako stopy krve na oné stříbrné šupině, kterou tu našel jako jedinou stopu po svých rodičích ... stále ji ještě někde ve sluji má ... po rodičích, které nikdy nepoznal. Při pohledu na měsíc se mu znovu vrátí smutné a bolestivé vzpomínky, smutné, protože nikdy nepoznal rodiče ani nikoho blízkého, a bolestivé jako spousty dní, kdy hladověl. Po šupinách mu steče jedna veliká slza plná osamělosti a utrpení. Zavře oči a když je znovu otevírá už nejsou rudé, ale mají jantarovou barvu. Zkroušeně přistoupí k okraji skály a podívá se dolů na les, pak roztáhne křidla a skočí dolů.
Za pomoci mávání mohutnými křídly, stoupá k noční obloze, svit hvězd a měsíce se odráží od jeho temně stříbrných šupiny a od světle stříbrných rohů na jeho hlavě. Sleduje les pod sebou a jen z čiré radosti, že konečně už není sám udělá přemet a hvězdy s měsícem se zalesknou na jeho stříbrných plátech. Ty mu chrání spodní stranu krku od hlavy přes hrudník a břicho až do poloviny jeho ocásku.
Konečně už není sám jako tolik dlouhých let od vyklubaní, kdy nepoznal ani matku ani otce a jediné, co mu po nich zůstalo, je ta stříbrná šupina. Neví ani, zda je otce či matky. Jediné, co v té době měl, byla prázdná studená jeskyně se stopami nějakého strašlivého zápasu, většinou prázdný žaludek a nepřátelské okolí, které si ho buď nevšímalo nebo ho chtělo sežrat. Neměl nikoho, kdo by se o něj staral ani ho ochránil či jen objal nebo pohladil, byl naprosto sám. Přežil jen díky tomu, že se pohyboval v temných nocích, kdy se mohl schovat do stínu a být tak neviděn, a lovil malé tvory které mohl přemoci....
Drak se zastaví v letu, jen tak mává křídly a znovu se pohrouží do chmurných vzpomínek...
Jakmile trochu vyrostl a zesílil rozhodl se zjistit něco o svých rodičích. Proto se vydal do širého a neznámého světa, nezkušený ohledně chovaní ostatních draků a cizích tvorů které, nikdy neviděl. Už první noc musel bojovat o život proti predátorům, kteří si ho chtěli dát jako půlnoční jídlo. Zachránil se pouze díky rychlým tlapkám a křídlům. Od té doby si pečlivě hledal místo, kde bude přespávat.... Po několika dnech bloudění konečně narazil na známý pach, pach draka, vydal se po něm a brzo našel sluji. Tam ho, ale čekalo další tvrdé ponaučení. jeskyni obýval starý mrzutý drak, který neměl ostatní v lásce a velice rád se rval. Naštěstí zrovna byl někde na lovu a tak se náš drak podíval zvědavě do sluje. Našel tam několik kostí, které podle všeho patřily jiným drakům, vyděšen tímto nálezem se otočil a rychle ulétal pryč ... na poslední chvilku. Pár minut po něm se tam vrátil její obyvatel a hned se vydal po jeho pachu, naštěstí už byl příliš starý na to, aby mu stačil. Další tvrdé ponaučení dostal, když se v jedné bouři střetl s jiným drakem, sice ne o moc straším, ale rozhodně lépe živeným a silnějším. Zde ho před jistou smrtí zachránila jen jeho vrozená schopnost. Umožňující mu pohltit energii a tak mu neublíží ani blesk pokud je jen jeden. Když do sebe narazili a protivník se mu chystal prokousnout hrdlo, udeřil do nich blesk. Ještě par hodin po té se po drakových šupinách míhaly jiskřičky, než energie blesku vymizela. Při svém putováni častokrát sledoval z povzdálí potomky s jejich rodiči. Kolikrát kvůli tomu hladověl, protože nebyl schopen ublížit někomu, kdo má rodinu jež by ho postrádala... Tolik měl v sobě smutku a bolesti. Naštěstí ve světě nepotkával jen nepřátelské tvory, ale i přátelské. Během jedné bouře, kdy se schoval do údajně prázdného doupěte, potkal draka jen o něco staršího než byl on sám.V první chvilce to vypadalo, že se na sebe vrhnou, ale pak se situace uklidnila, protože ani jeden nechtěl riskovat boj v jeskyni a ven se jim též nechtělo. Sluj byla pro oba dost velká, ale i tak si od sebe drželi co největší odstup nedůvěřivě sledujíc jeden druhého. Únava je ale nakonec přemohla oba. Když se ráno probral, našel v jeskyni polovinu kořisti, kterou jistě ulovil ten druhý drak. V mysli se mu hned vyrojila spousta otázek. Proč ho nechal na živu? a proč mu zde zanechal polovinu kořisti?...
... Ani na jednu z otázek nemohl v té době najít rozumnou odpověď, ale teď už by odpovědi našel. Znovu se rozletí a směřuje k nedalekým horám, snažíc se zapudit smutné myšlenky, upnul svou mysl jen na to jak se znovu potká s těmi, kteří ho přijali takového jaký je, aniž by o něm cokoliv věděli. Přesto se mu do těchto myšlenek dostala další z jeho minulosti bolestivější a smutnější než ty ostatní ...
Po mnoha měsících narazil na umírajícího černého draka. Jelikož sám věděl až moc dobře co je to samota a utrpení, rozhodl se, že u něj přistane a pokusí se mu zpříjemnit poslední minuty jeho života. Věděl, že riskuje vlastní život, pokud by to byla jen past, neboť černý drak byl mnohem větší než on sám, prostě si nemohl pomoci. Opatrně přistál kousek od něho a až v té chvíli si všiml, že je ten drak velice těžce raněn a je příliš starý na to, aby přežil takové zranění. Zbaven strachu z pasti a nepřátelství, přitlapal obezřetně blíže k němu a promluvil na něj:
„Zdravím, mohu ti nějak pomoci?“. Černý drak otevřel zdravé oko a zahleděl se na něj pohledem plným strachu, samoty a utrpení. Jejich oči se střetnou a jako by si porozuměli aniž by si o sobě navzájem cokoliv řekli. Černý pomalu a potichu odpověděl:
„Kdo jsi... máš velice zvláštní šupiny, jedny patří stříbrnému draku a druhé černému ... a ve tvých očích je něco velice povědomého ... řekni, odkud jsi a kdo jsou tvoji rodiče“ ... On smutně sklopil hlavu a odpověděl:
„Pocházím ze severu a rodiče neznám, jediné co o nich vím je to, že jeden byl stříbrný drak. Jsem tu, protože je chci najít, nebo alespoň nějakou zprávu o nich.“ ...Černý zavřel oko a velice ztrápeným hlasem plným bolesti pravil:
„Tak pokud chceš nějakou zprávu o svých rodičích, možná ti nějakou mohu poskytnout, ale varuji tě, není to moc pěkná zpráva“. Popošel blíže a chvějícím se hlasem řekl:
„Prosím, řekni mi ji, rád bych ji slyšel, ať je jakákoliv...“ ...Černý si povzdechl:
„Jak chceš, tak poslouchej ... slyšel jsem, že se na severu objevilo pár démonů a pozabíjelo spousty draků, podle všeho se tví rodiče stali oběťmi jejich řádění. Pokud jsi nikde žádné jiné stopy než jen tu šupinu nenašel, je to více než jisté.. je mi to líto“ ... zaraženě se podíval a zrak se mu zamlžil a pak se zhroutil pod tíhou té zprávy. Jak to, že mu to předtím nikdy nedošlo, celou tu dobu to tam měl před sebou ... stopy po zápase, zakrvácená šupina a v blízkém okolí žádný další drak. Začal plakat nad tím procitnutím a jeho velké slzy dopadaly na krk černého draka. Ten přímo v té chvíli zemřel s myšlenkou, že neumíral sám, a mohl si s někým na konci života promluvit, byť to pro jednu stranu nebyl zrovna příjemný a šťastný rozhovor...
Drak se snese k zemi, kde se ztrápeně zahledí na noční oblohu a v jeho jantarových očích je vidět jak velký smutek a bolest tak velká radost a štěstí. Otevře tlamu a do noci zazáří jeho 4 řady bílých zubů. Pak mohutně zařve a z dáli se ozve odpověď, několik hlasů jak řvou také do noci na pozdrav. Pak znovu vzlétne a radostně se vydá za hlasy...konečně našel ty, jež ho přijali mezi sebe a má tak místo kam konečně patří... byť je mezi nimi jen krátkou dobu a nikdo z nich ještě nezná jeho příběh, možná jim ho jednou sám řekne... možná.
... Mohutný drak sebou prudce trhne a probudí se. Ze strachu z dalšího podobného snu vstane a namíří si to k východu ze sluje. Venku panuje tma a jen malý srpek měsíce spolu s hvězdami svítí na noční obloze. Vystrčí hlavu ven, tak jako před mnoha lety, když byl ještě malým dráčkem, a do tmy se zahledí temně rudé oči, rudé stejně jako stopy krve na oné stříbrné šupině, kterou tu našel jako jedinou stopu po svých rodičích ... stále ji ještě někde ve sluji má ... po rodičích, které nikdy nepoznal. Při pohledu na měsíc se mu znovu vrátí smutné a bolestivé vzpomínky, smutné, protože nikdy nepoznal rodiče ani nikoho blízkého, a bolestivé jako spousty dní, kdy hladověl. Po šupinách mu steče jedna veliká slza plná osamělosti a utrpení. Zavře oči a když je znovu otevírá už nejsou rudé, ale mají jantarovou barvu. Zkroušeně přistoupí k okraji skály a podívá se dolů na les, pak roztáhne křidla a skočí dolů.
Za pomoci mávání mohutnými křídly, stoupá k noční obloze, svit hvězd a měsíce se odráží od jeho temně stříbrných šupiny a od světle stříbrných rohů na jeho hlavě. Sleduje les pod sebou a jen z čiré radosti, že konečně už není sám udělá přemet a hvězdy s měsícem se zalesknou na jeho stříbrných plátech. Ty mu chrání spodní stranu krku od hlavy přes hrudník a břicho až do poloviny jeho ocásku.
Konečně už není sám jako tolik dlouhých let od vyklubaní, kdy nepoznal ani matku ani otce a jediné, co mu po nich zůstalo, je ta stříbrná šupina. Neví ani, zda je otce či matky. Jediné, co v té době měl, byla prázdná studená jeskyně se stopami nějakého strašlivého zápasu, většinou prázdný žaludek a nepřátelské okolí, které si ho buď nevšímalo nebo ho chtělo sežrat. Neměl nikoho, kdo by se o něj staral ani ho ochránil či jen objal nebo pohladil, byl naprosto sám. Přežil jen díky tomu, že se pohyboval v temných nocích, kdy se mohl schovat do stínu a být tak neviděn, a lovil malé tvory které mohl přemoci....
Drak se zastaví v letu, jen tak mává křídly a znovu se pohrouží do chmurných vzpomínek...
Jakmile trochu vyrostl a zesílil rozhodl se zjistit něco o svých rodičích. Proto se vydal do širého a neznámého světa, nezkušený ohledně chovaní ostatních draků a cizích tvorů které, nikdy neviděl. Už první noc musel bojovat o život proti predátorům, kteří si ho chtěli dát jako půlnoční jídlo. Zachránil se pouze díky rychlým tlapkám a křídlům. Od té doby si pečlivě hledal místo, kde bude přespávat.... Po několika dnech bloudění konečně narazil na známý pach, pach draka, vydal se po něm a brzo našel sluji. Tam ho, ale čekalo další tvrdé ponaučení. jeskyni obýval starý mrzutý drak, který neměl ostatní v lásce a velice rád se rval. Naštěstí zrovna byl někde na lovu a tak se náš drak podíval zvědavě do sluje. Našel tam několik kostí, které podle všeho patřily jiným drakům, vyděšen tímto nálezem se otočil a rychle ulétal pryč ... na poslední chvilku. Pár minut po něm se tam vrátil její obyvatel a hned se vydal po jeho pachu, naštěstí už byl příliš starý na to, aby mu stačil. Další tvrdé ponaučení dostal, když se v jedné bouři střetl s jiným drakem, sice ne o moc straším, ale rozhodně lépe živeným a silnějším. Zde ho před jistou smrtí zachránila jen jeho vrozená schopnost. Umožňující mu pohltit energii a tak mu neublíží ani blesk pokud je jen jeden. Když do sebe narazili a protivník se mu chystal prokousnout hrdlo, udeřil do nich blesk. Ještě par hodin po té se po drakových šupinách míhaly jiskřičky, než energie blesku vymizela. Při svém putováni častokrát sledoval z povzdálí potomky s jejich rodiči. Kolikrát kvůli tomu hladověl, protože nebyl schopen ublížit někomu, kdo má rodinu jež by ho postrádala... Tolik měl v sobě smutku a bolesti. Naštěstí ve světě nepotkával jen nepřátelské tvory, ale i přátelské. Během jedné bouře, kdy se schoval do údajně prázdného doupěte, potkal draka jen o něco staršího než byl on sám.V první chvilce to vypadalo, že se na sebe vrhnou, ale pak se situace uklidnila, protože ani jeden nechtěl riskovat boj v jeskyni a ven se jim též nechtělo. Sluj byla pro oba dost velká, ale i tak si od sebe drželi co největší odstup nedůvěřivě sledujíc jeden druhého. Únava je ale nakonec přemohla oba. Když se ráno probral, našel v jeskyni polovinu kořisti, kterou jistě ulovil ten druhý drak. V mysli se mu hned vyrojila spousta otázek. Proč ho nechal na živu? a proč mu zde zanechal polovinu kořisti?...
... Ani na jednu z otázek nemohl v té době najít rozumnou odpověď, ale teď už by odpovědi našel. Znovu se rozletí a směřuje k nedalekým horám, snažíc se zapudit smutné myšlenky, upnul svou mysl jen na to jak se znovu potká s těmi, kteří ho přijali takového jaký je, aniž by o něm cokoliv věděli. Přesto se mu do těchto myšlenek dostala další z jeho minulosti bolestivější a smutnější než ty ostatní ...
Po mnoha měsících narazil na umírajícího černého draka. Jelikož sám věděl až moc dobře co je to samota a utrpení, rozhodl se, že u něj přistane a pokusí se mu zpříjemnit poslední minuty jeho života. Věděl, že riskuje vlastní život, pokud by to byla jen past, neboť černý drak byl mnohem větší než on sám, prostě si nemohl pomoci. Opatrně přistál kousek od něho a až v té chvíli si všiml, že je ten drak velice těžce raněn a je příliš starý na to, aby přežil takové zranění. Zbaven strachu z pasti a nepřátelství, přitlapal obezřetně blíže k němu a promluvil na něj:
„Zdravím, mohu ti nějak pomoci?“. Černý drak otevřel zdravé oko a zahleděl se na něj pohledem plným strachu, samoty a utrpení. Jejich oči se střetnou a jako by si porozuměli aniž by si o sobě navzájem cokoliv řekli. Černý pomalu a potichu odpověděl:
„Kdo jsi... máš velice zvláštní šupiny, jedny patří stříbrnému draku a druhé černému ... a ve tvých očích je něco velice povědomého ... řekni, odkud jsi a kdo jsou tvoji rodiče“ ... On smutně sklopil hlavu a odpověděl:
„Pocházím ze severu a rodiče neznám, jediné co o nich vím je to, že jeden byl stříbrný drak. Jsem tu, protože je chci najít, nebo alespoň nějakou zprávu o nich.“ ...Černý zavřel oko a velice ztrápeným hlasem plným bolesti pravil:
„Tak pokud chceš nějakou zprávu o svých rodičích, možná ti nějakou mohu poskytnout, ale varuji tě, není to moc pěkná zpráva“. Popošel blíže a chvějícím se hlasem řekl:
„Prosím, řekni mi ji, rád bych ji slyšel, ať je jakákoliv...“ ...Černý si povzdechl:
„Jak chceš, tak poslouchej ... slyšel jsem, že se na severu objevilo pár démonů a pozabíjelo spousty draků, podle všeho se tví rodiče stali oběťmi jejich řádění. Pokud jsi nikde žádné jiné stopy než jen tu šupinu nenašel, je to více než jisté.. je mi to líto“ ... zaraženě se podíval a zrak se mu zamlžil a pak se zhroutil pod tíhou té zprávy. Jak to, že mu to předtím nikdy nedošlo, celou tu dobu to tam měl před sebou ... stopy po zápase, zakrvácená šupina a v blízkém okolí žádný další drak. Začal plakat nad tím procitnutím a jeho velké slzy dopadaly na krk černého draka. Ten přímo v té chvíli zemřel s myšlenkou, že neumíral sám, a mohl si s někým na konci života promluvit, byť to pro jednu stranu nebyl zrovna příjemný a šťastný rozhovor...
Drak se snese k zemi, kde se ztrápeně zahledí na noční oblohu a v jeho jantarových očích je vidět jak velký smutek a bolest tak velká radost a štěstí. Otevře tlamu a do noci zazáří jeho 4 řady bílých zubů. Pak mohutně zařve a z dáli se ozve odpověď, několik hlasů jak řvou také do noci na pozdrav. Pak znovu vzlétne a radostně se vydá za hlasy...konečně našel ty, jež ho přijali mezi sebe a má tak místo kam konečně patří... byť je mezi nimi jen krátkou dobu a nikdo z nich ještě nezná jeho příběh, možná jim ho jednou sám řekne... možná.