Literární sen
Sen
Svítá, přichází nový den,
procitám a zvědavý jsem jen,
zda v mysli mé zůstal ten sen,
co se mi zdál a zda půjde ven.
Abych ho pro vás zachytil,
asi nic moc nebude můj styl.
Už zbývá mi jen pár chvil,
kéž by se čas pozastavil…
Já pocházel se krásným hájem,
prošel tvrze obraným valem –
tu najednou už nejsem v lese
a také nejdu, něco mě nese!
Nepůsobí to na mne temně,
drží mě to velice jemně.
Jsme v nějaké veliké sluji,
odněkud obláčky dýmu plují.
V dálce ty ohně záblesky -
vytváří nezvykle hezky,
na zdech stíny pohyblivé,
působí, jak by byly živé.
A jediný pohled mi stačí,
abych poznal obrysy dračí,
najednou ležím v doupěti,
podán co hračka dráčeti.
To mládě mě ale nechce jíst,
baví ho si v mé mysli číst,
vděčný jsem v té temné sluji,
za vše, co z knih si pamatuji.
A dráček hltá pohádky, scifi,
i když chybí spisovatelské grify-
v paměti zbyl jen příběh holý,
však zdá se, že ho to nebolí.
Zatím drobné chyby projdou,
co ale, až mi příběhy dojdou?
Pomyšlení se zrádné vkrádá,
jak ukázat dráčeti záda.
Náhle mi světlá budoucnost kyne,
do mého srdce se teplo line.
Najednou přišly mi ku pomoci,
pohádky tisíce a jedné noci.
Co Šeherezád králi vyprávěla,
kdyby nezaujaly, byla by mela.
Král by jí druhý den dal stít,
ptá se dráček: „musela si ho vzít?“
Ne, chtěla všem ženám pomoci,
od jejich zoufalé bezmoci,
jen na to mohly všechny vzít jed,
že po svatební noci zemrou hned.
Dráček je z toho překvapený –
proč nikdo nechránil ty ženy?
To s dračicemi zkusit drak –
od druhých dostal by na frak!
Tak vidíš dráčku, je to na tuty,
že víc než draci, lidé jsou krutí.
Proč noc mi přinesla ten sen?
Nejsem moc rád, že člověk jsem.
Dráček už nechce jen pohádky,
prý se chce podívat i do války.
To neměl by velký problém být,
Remarque-Na západní frontě klid.
Pak další - ta kniha od Hellera,
co moc podobných sobě nemá
i ta je drsná dost a nádherná –
jmenuje se: „Hlava dvacet dva“.
Zjistil, že ty o válce jsou těžší,
však i mne většinou víc těší,
číst pohádky – to je hotové,
jen je nemuseli napsat Grimové.
Třeba a není jich jen troška,
ty, co sebrala po venkově Božka,
za to oslovení se neurazí snad,
dodnes mám její pohádky rád.
Dráček další příběhy chtěl -
no - a já najednou okno měl!
Řekl jsem mu: „přemýšlej zatím“
a neboj, já se za rok vrátím.
Není to lež, co rozšíří mé hříšky,
já přijdu, až přečtu další knížky!
Nebo si vzpomenu na jiné starší,
dnes už mi v té mé hlavě straší!
Já zapřísáhl se kletbou strašnou,
že za rok přijdu s plnou brašnou,
těch pro mne nejkrásnějších knih,
ke kterým jsem, co mladík, tíh.
Vše tak opravdové bylo,
více, než by mi bylo milo.
Nakonec však přece jen,
propustil mě z hnízda ven.
A abych si slib pamatoval,
šupinkou mě podaroval,
byla jak zlatá a dámy, páni,
hezky mě hřála v mojí dlani!
Procit jsem potem zbrocený,
moc rád, že ve své posteli.
Hlavně tak šťastný, že je den
a byl to jenom pouhý sen!
Koukám, já se snad pominu!
V dlani svírám dračí šupinu!
Tu, co mi dráček daroval –
abych vyprávěl příště dál.
Nyní změním životní styl,
jsem jediný kdo v dračí sluji byl
a potom ji zdráv opustil,
nelituji těch krásných chvil!
Neboť mé sliby, nejsou chyby,
ať se vám to, třeba nelíbí,
musím dráčeti vzkázat, i vám:
„sháním knihy, brašnu už mám!“
Svítá, přichází nový den,
procitám a zvědavý jsem jen,
zda v mysli mé zůstal ten sen,
co se mi zdál a zda půjde ven.
Abych ho pro vás zachytil,
asi nic moc nebude můj styl.
Už zbývá mi jen pár chvil,
kéž by se čas pozastavil…
Já pocházel se krásným hájem,
prošel tvrze obraným valem –
tu najednou už nejsem v lese
a také nejdu, něco mě nese!
Nepůsobí to na mne temně,
drží mě to velice jemně.
Jsme v nějaké veliké sluji,
odněkud obláčky dýmu plují.
V dálce ty ohně záblesky -
vytváří nezvykle hezky,
na zdech stíny pohyblivé,
působí, jak by byly živé.
A jediný pohled mi stačí,
abych poznal obrysy dračí,
najednou ležím v doupěti,
podán co hračka dráčeti.
To mládě mě ale nechce jíst,
baví ho si v mé mysli číst,
vděčný jsem v té temné sluji,
za vše, co z knih si pamatuji.
A dráček hltá pohádky, scifi,
i když chybí spisovatelské grify-
v paměti zbyl jen příběh holý,
však zdá se, že ho to nebolí.
Zatím drobné chyby projdou,
co ale, až mi příběhy dojdou?
Pomyšlení se zrádné vkrádá,
jak ukázat dráčeti záda.
Náhle mi světlá budoucnost kyne,
do mého srdce se teplo line.
Najednou přišly mi ku pomoci,
pohádky tisíce a jedné noci.
Co Šeherezád králi vyprávěla,
kdyby nezaujaly, byla by mela.
Král by jí druhý den dal stít,
ptá se dráček: „musela si ho vzít?“
Ne, chtěla všem ženám pomoci,
od jejich zoufalé bezmoci,
jen na to mohly všechny vzít jed,
že po svatební noci zemrou hned.
Dráček je z toho překvapený –
proč nikdo nechránil ty ženy?
To s dračicemi zkusit drak –
od druhých dostal by na frak!
Tak vidíš dráčku, je to na tuty,
že víc než draci, lidé jsou krutí.
Proč noc mi přinesla ten sen?
Nejsem moc rád, že člověk jsem.
Dráček už nechce jen pohádky,
prý se chce podívat i do války.
To neměl by velký problém být,
Remarque-Na západní frontě klid.
Pak další - ta kniha od Hellera,
co moc podobných sobě nemá
i ta je drsná dost a nádherná –
jmenuje se: „Hlava dvacet dva“.
Zjistil, že ty o válce jsou těžší,
však i mne většinou víc těší,
číst pohádky – to je hotové,
jen je nemuseli napsat Grimové.
Třeba a není jich jen troška,
ty, co sebrala po venkově Božka,
za to oslovení se neurazí snad,
dodnes mám její pohádky rád.
Dráček další příběhy chtěl -
no - a já najednou okno měl!
Řekl jsem mu: „přemýšlej zatím“
a neboj, já se za rok vrátím.
Není to lež, co rozšíří mé hříšky,
já přijdu, až přečtu další knížky!
Nebo si vzpomenu na jiné starší,
dnes už mi v té mé hlavě straší!
Já zapřísáhl se kletbou strašnou,
že za rok přijdu s plnou brašnou,
těch pro mne nejkrásnějších knih,
ke kterým jsem, co mladík, tíh.
Vše tak opravdové bylo,
více, než by mi bylo milo.
Nakonec však přece jen,
propustil mě z hnízda ven.
A abych si slib pamatoval,
šupinkou mě podaroval,
byla jak zlatá a dámy, páni,
hezky mě hřála v mojí dlani!
Procit jsem potem zbrocený,
moc rád, že ve své posteli.
Hlavně tak šťastný, že je den
a byl to jenom pouhý sen!
Koukám, já se snad pominu!
V dlani svírám dračí šupinu!
Tu, co mi dráček daroval –
abych vyprávěl příště dál.
Nyní změním životní styl,
jsem jediný kdo v dračí sluji byl
a potom ji zdráv opustil,
nelituji těch krásných chvil!
Neboť mé sliby, nejsou chyby,
ať se vám to, třeba nelíbí,
musím dráčeti vzkázat, i vám:
„sháním knihy, brašnu už mám!“