Hlubina
Na vodní hladinu se pomalu snášel soumrak. Slunce začínalo zponenáhlu získávat místo zlatavého nachový nádech a jeho spodní okraj již neměl daleko k obzoru. Proti potemnělé obloze se nezřetelně pohyboval trojúhelníkový obrys. Teď přetnul sluneční kotouč! Na jeho rudém pozadí zvýrazněný charakteristický tvar a velikost neklamně signalizovaly přítomnost obrovského žraloka. Velký bílý žralok je pro většinu tvorů králem ve svém prostředí. S výjimkou člověka téměř nezranitelný dravec, ve své žravosti schopný usmrtit a pozřít většinu živočichů, kteří mu zkříží cestu. Momentálně byl sytý. Jen obzvlášť chutné sousto by ho mohlo vyprovokovat k zrychlení téměř líných vláčných pohybů, které posouvaly jeho majestátní tělo vpřed. Proto hejna ryb, rozprchávající se před ním, tak činila zbytečně. Zanechávala ho zcela chladným.
Náhle došlo ke změně. Vlnění se zrychlilo. Strnule působící rybí oko zachytilo pohyb známého obrysu tuleního mláděte. Žraloka nezajímaly důvody, proč se objevilo tak daleko od pobřeží. Potopil se hlouběji, aby tělo proti obloze lépe viděl. Zaútočil. Přesto, že rychlost se kterou se k oběti blížil byla obrovská, kořist si ho pod sebou v posledním okamžiku před střetem uvědomila a prudkým záběrem ploutví se pokusila dostat mimo dosah. Nezdařilo se to zcela. Neskončila sice rovnou ve strašlivě zubaté tlamě, ale rychlost nárazu tupého čenichu ji vymrštila vysoko nad hladinu. I lovec setrvačností opustil svůj živel a celé jeho nádherné tělo se na okamžik červenavě zalesklo v zapadajícím slunci. Drobné kapičky vody, vracející se zpět do moře, měly již krvavý nádech, snad v předzvěsti toho co následovalo. Mládě nemělo šanci. I když dráha jeho letu byla z důvodu zásahu kousek mimo těžiště trochu jiná než útočníka, tomu stačilo jen trochu prohnout své tělo a nebohé tuleňátko se jakoby samo ocitlo napříč ve žraločí tlamě. Jediný skus strašlivých čelistí a jen načervenalé kapičky vody dopadaly na hladinu promísené s temně rudou krví. S mohutným plácnutím nyní už jen jedno tělo dopadlo do vody. Ohromná paryba patřila k největším svého druhu a vědoma si své síly pokračovala dál svým původním tempem. Neměla potuchy, kam zabloudila. Onen ohromný výbuch energie jako by se ani neudál. Pár vteřin po útoku nic nenasvědčovalo tomu, co se zde odehrálo.
V nekonečných prostorách oceánů žije mnoho tvorů, které lidstvo nezná nebo považuje za vyhynulé. Dokonce i těm příslušníkům fauny, kteří se stávají jejich kořistí, jsou někteří z nich neznámí, protože útočí ze zálohy a každá z obětí je potká jen jednou. Lidé se spokojí s nálezy fosilií a teoriemi a tvora, jehož zkamenělé pozůstatky naleznou, automaticky považují za již nežijícího. Na souši snad, ale v hlubinách moří? A tak se stalo, že se právě úspěšný predátor dostal do oblasti, kde po miliony let přežívala kolonie fantastických tvorů. Jejich rozměry sice nedosahovaly velikosti největších dnešních kytovců, ale přesto byly obrovské.
Žralok proplouval okolo velmi rozeklaných skalních útvarů podmořských hor s mnoha průrvami a plných otvorů velkých jeskyní. Nyní se nalézal u ústí kaňonu, na chvíli zaváhal, zda by nebylo lepší jej obeplout, ale nakonec do něj vplul. Prostor před ním se chvílemi rozšiřoval, místy byl docela úzký. Většinou se šířka pohybovala kolem dvanácti metrů. Proplouval právě okolo jednoho ze vstupů do jeskyně, když měl pocit přítomnosti někoho dalšího. V temném otvoru však nic neviděl. Ve chvíli, kdy hlava díru minula, zabrala neuvěřitelnou silou čtveřice mohutných dlouhých ploutví a ten neviditelný další se vyřítil vpřed. Největší čelisti planety se doširoka rozevřely. Žralok byl najednou maličký. Tak snadno se do nich vešel. Více než třímetrová tlama sklapla a téměř jeho tělo rozdělila na tři díly. Několik škubnutí nestvůrného trupu a ocas i hlava se začaly snášet ke dnu, kde se stanou potravinovým zdrojem pro hlubinné obyvatele.
Dopad tak velikých částí vyrušil z klidu jednoho z nich a k povrchu se vydal tvor o němž od nepaměti kolují jen báje a pověsti. Existují i jeho vyobrazení, ale i s přihlédnutím k tomu, že je nakreslila před staletími často ruka neškoleného kreslíře, jsou příliš fantastické, než aby je současnost brala vážně. Jemu to bylo jedno. Nevěděl nic o dnešní vědě a jejích dohadech o jeho existenci. Jen tušil dobrou kořist. Rozeznával nejasný obrys nad sebou, natáhl jedno chapadlo a pevně obemkl liopleurodontův ocas. Úchop pojistil aktivací těch několika málo přísavek, které se na pro něho zanedbatelné ploše nacházely a začal si svou kořist přitahovat. Ta bojovala marně. Pokus obrátit se a mohutnými čelistmi překousnout chapadlo, které ho drželo nevyšel. Rychlost tažení se okamžitě zvýšila, odpor vody narostl a napůl obrácené tělo vrátil do původní polohy. Po jejím snížení již bylo pozdě. Tělo se sice okamžitě začalo znova obracet, ale jen vyšlo vstříc ostatním kratším chapadlům. Ta ho začala pokrývat a pod jejich množstvím a šířkou celý povrch během chviličky zmizel. Gigantický hlavonožec se začal pomalu propadat do své oblíbené hlubiny, kde bude moci v poklidu řadu dní trávit svou kořist.
Nic z tohoto dění se nad hladinou neprojevilo, zůstala klidná, mlčící. Sluneční kotouč zmizel v moři.
Další den a život skončil.
Náhle došlo ke změně. Vlnění se zrychlilo. Strnule působící rybí oko zachytilo pohyb známého obrysu tuleního mláděte. Žraloka nezajímaly důvody, proč se objevilo tak daleko od pobřeží. Potopil se hlouběji, aby tělo proti obloze lépe viděl. Zaútočil. Přesto, že rychlost se kterou se k oběti blížil byla obrovská, kořist si ho pod sebou v posledním okamžiku před střetem uvědomila a prudkým záběrem ploutví se pokusila dostat mimo dosah. Nezdařilo se to zcela. Neskončila sice rovnou ve strašlivě zubaté tlamě, ale rychlost nárazu tupého čenichu ji vymrštila vysoko nad hladinu. I lovec setrvačností opustil svůj živel a celé jeho nádherné tělo se na okamžik červenavě zalesklo v zapadajícím slunci. Drobné kapičky vody, vracející se zpět do moře, měly již krvavý nádech, snad v předzvěsti toho co následovalo. Mládě nemělo šanci. I když dráha jeho letu byla z důvodu zásahu kousek mimo těžiště trochu jiná než útočníka, tomu stačilo jen trochu prohnout své tělo a nebohé tuleňátko se jakoby samo ocitlo napříč ve žraločí tlamě. Jediný skus strašlivých čelistí a jen načervenalé kapičky vody dopadaly na hladinu promísené s temně rudou krví. S mohutným plácnutím nyní už jen jedno tělo dopadlo do vody. Ohromná paryba patřila k největším svého druhu a vědoma si své síly pokračovala dál svým původním tempem. Neměla potuchy, kam zabloudila. Onen ohromný výbuch energie jako by se ani neudál. Pár vteřin po útoku nic nenasvědčovalo tomu, co se zde odehrálo.
V nekonečných prostorách oceánů žije mnoho tvorů, které lidstvo nezná nebo považuje za vyhynulé. Dokonce i těm příslušníkům fauny, kteří se stávají jejich kořistí, jsou někteří z nich neznámí, protože útočí ze zálohy a každá z obětí je potká jen jednou. Lidé se spokojí s nálezy fosilií a teoriemi a tvora, jehož zkamenělé pozůstatky naleznou, automaticky považují za již nežijícího. Na souši snad, ale v hlubinách moří? A tak se stalo, že se právě úspěšný predátor dostal do oblasti, kde po miliony let přežívala kolonie fantastických tvorů. Jejich rozměry sice nedosahovaly velikosti největších dnešních kytovců, ale přesto byly obrovské.
Žralok proplouval okolo velmi rozeklaných skalních útvarů podmořských hor s mnoha průrvami a plných otvorů velkých jeskyní. Nyní se nalézal u ústí kaňonu, na chvíli zaváhal, zda by nebylo lepší jej obeplout, ale nakonec do něj vplul. Prostor před ním se chvílemi rozšiřoval, místy byl docela úzký. Většinou se šířka pohybovala kolem dvanácti metrů. Proplouval právě okolo jednoho ze vstupů do jeskyně, když měl pocit přítomnosti někoho dalšího. V temném otvoru však nic neviděl. Ve chvíli, kdy hlava díru minula, zabrala neuvěřitelnou silou čtveřice mohutných dlouhých ploutví a ten neviditelný další se vyřítil vpřed. Největší čelisti planety se doširoka rozevřely. Žralok byl najednou maličký. Tak snadno se do nich vešel. Více než třímetrová tlama sklapla a téměř jeho tělo rozdělila na tři díly. Několik škubnutí nestvůrného trupu a ocas i hlava se začaly snášet ke dnu, kde se stanou potravinovým zdrojem pro hlubinné obyvatele.
Dopad tak velikých částí vyrušil z klidu jednoho z nich a k povrchu se vydal tvor o němž od nepaměti kolují jen báje a pověsti. Existují i jeho vyobrazení, ale i s přihlédnutím k tomu, že je nakreslila před staletími často ruka neškoleného kreslíře, jsou příliš fantastické, než aby je současnost brala vážně. Jemu to bylo jedno. Nevěděl nic o dnešní vědě a jejích dohadech o jeho existenci. Jen tušil dobrou kořist. Rozeznával nejasný obrys nad sebou, natáhl jedno chapadlo a pevně obemkl liopleurodontův ocas. Úchop pojistil aktivací těch několika málo přísavek, které se na pro něho zanedbatelné ploše nacházely a začal si svou kořist přitahovat. Ta bojovala marně. Pokus obrátit se a mohutnými čelistmi překousnout chapadlo, které ho drželo nevyšel. Rychlost tažení se okamžitě zvýšila, odpor vody narostl a napůl obrácené tělo vrátil do původní polohy. Po jejím snížení již bylo pozdě. Tělo se sice okamžitě začalo znova obracet, ale jen vyšlo vstříc ostatním kratším chapadlům. Ta ho začala pokrývat a pod jejich množstvím a šířkou celý povrch během chviličky zmizel. Gigantický hlavonožec se začal pomalu propadat do své oblíbené hlubiny, kde bude moci v poklidu řadu dní trávit svou kořist.
Nic z tohoto dění se nad hladinou neprojevilo, zůstala klidná, mlčící. Sluneční kotouč zmizel v moři.
Další den a život skončil.