Dluh
Muž kráčel pravidelným, vytrvalým krokem zkušeného cestovatele. Jeho vysoké boty, ač obnošené, byly z kvalitní kůže, oblečení i vak na zádech pamatovaly lepší časy, přesto i na nich byla dobře patrná kvalita a pečlivá údržba. Na opasku mu visela krátká dýka v ošoupané, mosazí okované pochvě, v pravici svíral hůl vysokou jako byl sám. Celkově působil dojmem člověka schopného se o sebe na dlouhých cestách postarat. Cestou se pozorně rozhlížel, přeci jenom, blíží se k poslední výspě civilizace, dál se rozkládá jen divočina, jeden nikdy neví na co nebo koho na cestě natrefí. Ještě před pěti lety byla takovým městem i Moleda, jeho současný domov, ale za tu dobu se hranice divočiny posunuly. Městečko, ke kterému mířil nemělo dosud ani jméno, většinou mu říkali Poslední Zastávka. Snad podle toho, že to byla poslední šance nakoupit zásoby (i když zkušení dobrodruzi nakoupili v Moledě – ceny v Zastávce byly nehorázné), nebo proto, že mnoho cestovatelů se ze svých výprav nikdy nevrátilo. On se však do divočiny nechystal, jeho cíl ležel přímo v městečku. Nebyl jediný, zítřejší slavnost přilákala mnoho návštěvníků, většina jich už byla ve městě. Zbývala mu asi hodina cesty, když na stezku před ním beze spěchu vyšli z lesa tři muži. Naděje na klidnou cestu vzala za své.
Zůstal stát uprostřed cesty, utíkat nemělo cenu. Jeden z mužů držel nataženou kuši, nemířil sice přímo na něj, ale namířit a vystřelit by bylo dílem okamžiku, na tuto vzdálenost mohl jen těžko minout. Bezstarostně došli těsně k němu, jisti si svou převahou. Jejich vůdce se dokonce ani neobtěžoval tasit meč, poslední z mužů si pohrával s dlouhou, tenkou dýkou.
„Copak to tu máme? Sundej ten batoh. Nedělej blbosti a dostaneš se z toho se zdravou kůží.“
„Nemám nic, co by vám stálo za námahu.“ prohlásil namísto toho poutník. Nebyla to sice pravda, obsah vaku ho stál pěkných pár stovek zlatých, ale to tihle hňupové nikdy nezjistí.
„To nech na nás, dolů s tím!“ pozvedl bandita kuši.
Nic je nevarovalo, poutníkův výraz zůstal ledově chladný i v okamžiku, kdy jeho hůl kmitla vpravo a se zaduněním udeřila střelce do hlavy. Než dopadl na zem, druhý konec zasáhl kotník muže s dýkou. Zapraštění přeražené kosti se slilo s bolestným výkřikem. Velitel o krok couvl, snažil se tasit meč. Nestihl to. Ten podivný cestovatel pokročil k němu a jeho pravice s nataženými prsty vystřelila před. Bandita se chytil za krk a chrčivě se snažil nadechnout, rozdrcený hrtan mu to však nedovolil. Po chvíli chrčení ustalo a už bezvládné tělo padlo promodralou tváří do prachu. Poutník zatím odkopl kuši i dýku od zraněných, jeden byl stále v bezvědomí, druhý si svíral zlomenou nohu a tiše naříkal.
„Jakmile dorazím do Zastávky, uvědomím jízdní hlídku. Radím vám, abyste se tu tou dobou nezdržovali. Za banditismus se teď naráží na kůl.“ Pak se otočil, nadhodil si batoh a doprovázen nevěřícím pohledem zraněného bandity zmizel za zatáčkou. Nevěřící pohled brzo vystřídala panika, to když si uvědomil, co se stane, pokud ho tu hlídka zastihne.
Les skončil a před ním se otevřel pohled na městečko. Celé obehnané palisádou, ale rozestavěná masivní brána dávala jasně najevo úmysl postavit pořádné kamenné hradby. Kamene byl v okolí nedostatek, jediné zděné budovy proto byla radnice a velitelství stráže. Ze stejného důvodu bylo vydlážděno jen náměstí před radnicí, ulice musely počkat až bude hotová hradba. Zastávka měla stěží tisícovku stálých obyvatel, ale přilákala zástupce snad všech gild a cechů. Vykupovaly se tu stovky věcí, rudy, drahokamy, kožešiny, byliny, dřevo a samozřejmě zlato. V okolí se nacházelo několik zlatonosných písků, dva měděné doly, několik nalezišť jaspisu a křišťálu. Do města naopak proudily potraviny, nástroje, zbraně, oblečení a vybavení pro pobyt v divočině. Když dorazil k bráně v palisádě, slunce se už sklánělo k obzoru.
„Stih’s to akorát, po setmění se brány zamykaj.“ celkem přátelsky prohlásil strážný a hned pokračoval: „Na slavnost co? Taky se už těším, zejtra mám volno.“
„Bohužel, jsem tu obchodně. Mám tu jen podepsat smlouvu, odcházím zítra brzy ráno.“
„To máš smůlu, ani tu bestii neuvidíš, maj ji ukázat až na slavnosti.“
„Nemůžu mít všechno.“ pokrčil poutník rameny. Pak sáhl do kapsy a v ruce se mu zaleskla velká stříbrná mince.
„Potřebuju se dostat do hostince U královské koruny. Možná bys mi mohl poradit ...“
„Je to kousek, rovně touhle ulicí, po pravé straně bude budova velitelství, za ní se dáš doleva. Je to nóbl barák hned na dalším rohu, vývěsní štít nemůžeš minout.“ zazubil se strážný a hbitě chytil hozenou minci. Zítra se určitě bude hodit, pivo bude sice zdarma, ale dámská společnost taky něco stojí. Zajistil bránu závorou, pečlivě zamkl a odešel do strážnice.
Hostinec jsem našel snadno, přesně jak mi poradil strážný. Jak mi bylo řečeno, bylo to nejdražší ubytování v Zastávce, ale za své peníze jste dostali jednu opravdu důležitou věc: soukromí. V přízemí spousta boxů pro privátní jednání, v dalších dvou patrech pokoje. Silné stěny, kvalitní zámky a hlavně vědomí, že si ostraha nenechá nic líbit zaručovalo, že pokoj nebude vykraden a host zavražděn. Proto zde přespávala většina movitějších obchodníků, zástupců cechů i šlechtici. Lepší ubytování nabízely jen pokoje pro hosty v budově radnice. Zamířil jsem přímo do boxu úplně vpravo, můj budoucí odběratel by tu na mě měl čekat.
„Dobrý večer, čekáte dlouho?“ pozdravil jsem.
„Vůbec ne, právě jsem dorazil.“ usmál se na mě a podal mi ruku. O hlavu menší, trochu obtloustlý, ale pohybuje se svižně a energicky. Jeho úsměv působí přirozeně, vějířky vrásek kolem očí naznačují, že se rád směje. Na stole jsou připravené dokumenty k podpisu, psací náčiní, karafa červeného vína a dva poháry. Sedám si a kontroluji smlouvy, všechno je v pořádku, přesně jak jsme se dohodli. Nechá mě v klidu pročíst obě kopie, zatím nalévá víno. Jsem spokojen, připojuji svůj podpis pod jeho, beru si pohár a připíjím:
„Na zdárnou spolupráci.“
„Na zisk.“ stále s úsměvem pozvedne pohár. Víno je vynikající, rozhodně na něm nešetřil. Mám spoustu času, než se budu moci dát do práce, musím ještě pár hodin počkat. Můj nový obchodní partner v žádném případě nepatří k lidem, co vydrží mlčet déle než pár minut.
„Zdržíš se na zítřejší slavnost? Bude to velká událost, Zastávka získá oficiální status města a Ctihodný Wilfred bude vyznamenán za zabití draka. Město slíbilo pití zdarma, přijeli i kejklíři a bardové z širokého okolí.“ odmlčel se jen aby se napil.
„Ne, musím zpět, obchod volá. Vyrážím za svítání, mám před sebou dlouhou cestu. Ale Wilfreda bych rád poznal, nejslavnější hrdina posledních let, drakobijce. Bydlí tady, U královské koruny? Je to přeci nejlepší ubytování v Zastávce, ne?“ Informace se hodí.
„Kdepak, má apartmá přímo na radnici.“ zavrtěl hlavou.
„Co se dá dělat,“ vstávám a podám mu ruku, „bylo mi potěšením, ale musím se vyspat.“
„Ovšem, nebudu zdržovat,“ tiskne mi ruku, „dobrou noc.“
Před schodištěm do patra je malá recepce, pokoj mám předem zamluvený, stačí si vyzvednout klíč. Při té příležitosti si objednám večeři, pečené kuře a pohár vína. Pokoj mám v druhém patře, cestou do schodů prohlížím klíč. Zámek je určitě nejlepší co se dalo sehnat, odemknout ho bez klíče je choulostivá a náročná věc, udělat to tiše je ještě těžší. Pokoj není příliš velký, postel, stůl, dvě židle, šatní skříň se zrcadlem a oddělený výklenek s džberem vody a nočníkem. Dveře a okenice jsou masivní a opatřené ocelovými závorami. Cestovní plášť a batoh ukládám do skříně, právě když se mi podařilo sundat boty, někdo zaklepal.
„Vaše objednávka, pane.“ ozvalo se za dveřmi. Zdejší personál zřejmě do pokoje nevstoupí, dokud není vyzván.
„Vstupte.“ Prošel kolem mě a položil tác s večeří na stůl.
„Nějaké další přání?“ zeptal se.
„Odcházím brzy ráno, do té doby nechci být rušen.“
„Jak si přejete. Dobrou noc , pane.“
Večeře byla skvělá, tři hodiny spánku taky, ale už je čas začít. Na postel rozkládám obsah batohu, nejprve nevzhledný látkový balík. Rychle se svlékám a převlékám se do pracovního. Flekatý černo-šedý komplet z přiléhavé látky, k tomu boty s tenkou podrážkou z měkké kůže. Na levém předloktí je všitá kovová pochva na dýku, na pravém rovněž kovové pouzdro na drobné nástroje. V nejhorším se tak dá předloktím zablokovat rána dýkou nebo lehkým mečem, ale k tomu snad dnes nedojde. Další věcí je dýka. Sotva šest palců dlouhá čepel, jilec z tmavé kůže, žádné ozdoby. Přesto mě kdysi stála tři stovky, čepel totiž není z oceli, ale ze zvláštní slitiny, která má téměř černou barvu a vůbec se neleskne. Pochva na předloktí je samozřejmě dělaná na ni. Do malého batohu ukládám poslední dvě věci, asi tři stopy stříbřitého drátu a těžký váček. Je v něm hnědo-šedý jemný prášek, náhodný objev jednoho alchymisty, zkoumajícího kovy. Nevýhoda je samozřejmě jeho cena, kov v něm použitý je extrémně obtížné získat. Stál mě dvě stě zlatých, můj průměrný měsíční zisk jako obchodníka v Moledě, nebo výdělek za jednu noc v mé předchozí “profesi“. Tak, ještě kuklu a jemné látkové rukavice, pohled do zrcadla na skříni mi ukáže jen nezřetelnou postavu splývající s temnotou. Stín. Ano, tak mi říkali, což jen dokazuje, že lidé nemají žádnou fantazii. Trochu jsem pátral v historii Hlavního města, kdykoliv se objevil schopný zabiják, vždycky to byl Stín. No, jsem zpět, už podruhé. Je to osm let, co jsem opustil Hlavní město a odstěhoval se do Moledy. Ale minulost mě dostihla, před třemi lety se Stín krátce vrátil, srovnal účty a zase zmizel, myslel jsem, že už navždy. Zhasínám svíčku a čekám, až si mé oči přivyknou na tmu.
Sešplhat po stěně je hračka, zadní dvůr je neosvětlený, přeběhnout ho a přelézt přes bránu na ulici mi zabere sotva pár vteřin. Náhle ucítím cizí pohled, okolo však nikdo není. Znám ten pocit, vím, co to znamená, vím, že mě pozoruješ. To je dobře, tahle věc se tě také týká, svým způsobem jsi to ty, pro koho to dělám, i když to tak asi nevidíš. Některé dluhy nelze splatit, jiné vedou jen k dalším závazkům. Můžeš nesouhlasit, nemusí se ti to líbit, ale nemůžeš mě zastavit. Měl jsem to štěstí a dostal jsem druhou šanci, ty a tobě podobní máte jen jedinou. To, co se teď chystám udělat já, budete jednou muset dělat i vy. Stále cítím jeho přítomnost, pozorně sleduje co dělám. Soustředím se jen na úkol, nemohu se nechat rozptylovat, emoce nemají v mé branži místo. Nikde nikdo, můžu vyrazit. Zastávka je naštěstí sotva pár let stará, zabloudit se tu vlastně nedá. Dvě hlavní ulice dělí město přibližně na čtvrtiny, jihozápadní část zabírají obytné domy a hostince, čím severněji, tím honosnější.V severozápadní části jsou hlavně obchodní zastoupení cechů a kupeckých gild a samozřejmě radnice. Přímo před ní je dlážděné prostranství, sloužící ponejvíce jako popraviště, na zítřejší slavnost však bylo vyklizeno. Severovýchodní část zabírá tržiště, na jihovýchodní části mezi branami má vyrůst citadela, zatím je tam velitelství Hlídky, kasárna a stáje. Osvětlené jsou jen hlavní ulice, touto dobou není v ulicích ani noha, dostat se k radnici je hračka. Dvoupatrová budova radnice je stavěná jako pevnost, kamenné stěny, důkladné okenice, přední vchod tvoří masivní dvoukřídlé dveře. Pokoje pro hosty jsou stejně v patře, lepší bude dostat se dovnitř oknem, nebudu tak muset hledat schodiště. Šplhat po průčelí budovy nepřipadá v úvahu, je tam příliš mnoho světla. Zadní část budovy je obehnaná vysokou zdí s mohutnou branou, zřejmě nádvoří pro kočáry, stáje, možná nějaké menší skladiště. Nechce se mi do neznámého terénu, už takhle riskuju víc, než bych si kdy dovolil dřív. Boční stěna bude to pravé, v prvním patře jsou čtyři okna, okenice samozřejmě zavřené. Špatné je, že nevím, kde jsou pokoje pro hosty, budu muset patro prohledat. Druhé okno odzadu je užší, mohlo by vést na chodbu nebo někam do komory, vlézt přímo do pokoje by bylo riskantní, otevřít okenici asi trochu hluku nadělá. Šplhání jde celkem dobře, spáry poskytují dostatečné opory pro prsty i špičky nohou, navíc to není vysoko. Z pouzdra na zápěstí vytahuju tenký pružný ocelový pásek, zasunu ho do škvíry mezi okenicemi a pomalu tlačím vzhůru. Zhruba v polovině se ozve kovové cvaknutí, stačí trochu zabrat a okno se otevře. To je k neuvěření – víc než palec silná okenice zajištěná jen jednoduchou západkou, kterou by otevřelo i dítě. Ne že bych si stěžoval. Rychle dovnitř a zavřít za sebou .
Trefil jsem se, opravdu je to chodba, po pravé straně dvoje zdobené dveře, po levé čtvery obyčejné, na protějším konci schody dolů. Je tu trochu vidět, na držáku uprostřed chodby hoří malá olejová lampička. Potichu dojdu k prvním dveřím po pravé straně a uchem přitisknutým na desku pozorně naslouchám. Nic. Zkouším druhé. To budou ty pravé, vím to dřív, než se jich dotknu. Párkrát se mi to už stalo, býval jsem schopen vycítit cizí přítomnost, někdy i jejich nejbližší úmysly. Vždy jsem to považoval za pouhý instinkt, užitečný, ale neovladatelný. Že je to nejspíš jinak mě napadlo až před pěti lety, po událostech, které vedly k tomu, že se tu teď krčím ve stínech. Pomalu zkouším otevřít – zamčeno. Zkoumám zámek, oproti těm v hostinci je skoro směšný. Netrvá ani minutu a tiché klapnutí mi oznamuje, že cesta je volná. Pozorně naslouchám, ale zřejmě jsem nikoho nevzbudil. Za dveřmi je menší předpokoj, z něj vedou dvoje další dveře. Dýka mi do ruky vklouzla skoro sama, levé dveře jsou pootevřené, mezerou prosvítá slabé světlo. Lehce zatlačím a protáhnu se do ložnice. Přepychově zařízené ložnice, jak vidím v kalném světle jediné svíčky. Slyším jen pravidelný dech spícího člověka, mé kroky dokonale tlumí silný koberec. Tak to je on, Wilfred, rytíř, hrdina. Nevypadá moc vznešeně, jak tu tak leží na zádech, ústa pootevřená, občas sebou ve spánku trhne. Rychlým pohybem mu přiložím ostří ze strany ke krku, druhou rukou mu zakrývám ústa. Škubne sebou a otevře oči. Po krku mu stéká tenký pramínek krve. Zabil bych ho hned, ve spánku, ale potřebuju informace.
„Kde je trofej?“ zašeptám a uvolním mu ústa. Jeho oči vyděšeně bloudí po okolí, stačí ale trochu přitlačit na čepel.
„Je vzadu na dvoře, ve skladu.“ zachraptí sevřeným hrdlem. Pohlédne mi do očí a v té chvíli pochopí. Říká se, že naděje umírá poslední, ale není to pravda. Ta jeho zemřela právě teď. Stačí jeden řez a... Nemůžu! Stojím tam s dýkou na jeho krku a v hlavě mi vře. Odpor, odhodlání, znechucení, zlost. Co to děláš? Přestaň! Nic, žádná odpověď, jen sílící odhodlání mě zastavit. Zcela se soustředím na svůj úkol, potlačit emoce přece dokážu, co na tom, že nejsou moje. Ztrácím pojem o čase, nevím, zda to trvá vteřiny nebo hodiny. Bouře emocí mizí, zůstává jen nejasný pocit cizí přítomnosti. Nemohlo to trvat moc dlouho, Wilfred stále tiše leží a vyděšeně mě pozoruje. Hlubokým řezem mu přetnu krkavici i hrtan, bublavé zachroptění je jediný zvuk, který vydá, jeho oči vzápětí ztratí jiskru. Smrt mu sebrala i poslední zbytky důstojnosti, na přikrývce se rychle zvětšuje vlhká skvrna, ložnicí zavane čpavý pach moči. Musím počkat, dokud nepřestane téct krev, nejodpornější část práce mě teprve čeká...
Krčím se u zdi zadního dvora, cesta z pokoje ven z radnice byla snadná, ale teď budu muset riskovat, vůbec nevím, jak to za zdí vypadá. Váhání mi nepomůže, co nejblíž radnice se vyšvihnu na zeď. Většina dvora je prázdná, postupně rozeznávám u protější zdi dva kočáry pod přístřeškem a nevelkou dřevěnou boudu bez oken. V temnotě dvora náhle vzplane jasný bod. Překonám prvotní popud seskočit, uklidňuji se a čekám. Lehký vánek ke mě vzápětí donese vůni dýmkového tabáku. Strážný se opírá a stěnu skladiště, podle všeho je sám. Pomalu slézám a přikrčen u zdi se plížím směrem k přístřešku. Měkké podrážky mi umožňují pohybovat se neslyšně, ale pokud by se strážný náhodou ohlédl, mohl by mě spatřit. Konečně, před náhodným pohledem mě teď kryje kočár. Obcházím oba kočáry a na druhé straně přístřešku opatrně vyhlédnu. Siluetu hlídače mám sotva tři kroky před sebou, stojí zády ke mě opřený jedním ramenem o stěnu. Lepší příležitost mít nebudu. Tři tiché kroky, levou ruku přes ústa a rychlé bodnutí do pravé ledviny. Otáčím čepelí, tělo strážného se prohne v křeči, výkřik zadusí má ruka. Vzápětí ochabne, nenechám ho padnou, uchopím ho pod pažemi a táhnu jej do přístřešku. Otírám dýku a vracím ji do pouzdra, snad už nebude potřeba. Prohledávám tělo, na opasku má váček, v něm jeden klíč, pár mincí a několik zápalek. Nečekal bych, že se tahle novinka dostane až do takového zapadákova, jako je Zastávka. Daleko pravděpodobnější je, že strážný není odsud, Wilfred nejspíš nechal hlídat jednoho z jeho lidí. Otevírám zámek a za chvilku už stojím ve skladišti. Ve světle zápalky nalézám lampu zavěšenou na zdi hned za dveřmi, světlo se mi teď bude hodit. Budova je až na nevzhlednou hromadu u protější zdi prázdná. Jak se blížím, světlo lampy se odrazí na drápu, duhově se zaleskne kovově zelená šupina, z vrcholku hromady jasnou bělí zazáří řada tesáků. Připadá mi to odporné a kruté, tak úžasný tvor zredukovaný na pouhou hromádku trofejí. Opět mě zasáhne příval emocí, smutek, ale hlavně vztek, tentokrát však není namířený proti mě. Nevím, zda máte nějaké pohřební zvyky, ale pochybuji, že bys chtěl, aby jeho hlava skončila naražená na kůlu před radnicí. Stejně pro ně mám připravenou jinou trofej. Skončit v ohni mi připadá jako důstojný způsob, jak odejít ze světa. Cítím souhlas, snad i náznak vděku a pochopení. Na vysvětlení bude dost času později, za chvíli začne svítat. Z batohu vytahuji těžký váček, ukládám ho na vrchol hromady a zasouvám do něj drát ze stříbřitého kovu. Nevěřil bych, že kovy mohou hořet, ale ukázka, při které se hrstka tohoto podivného prášku propálila ocelovou deskou mě přesvědčila. Z jejich drahocenné trofeje bude za okamžik jen hromádka popela. Tahle bouda a vedlejší přístřešek shoří taky, ale dál se oheň nemá kam šířit. Přiložím lampu ke konci drátu, ten okamžitě chytne bílým plamenem. U dveří chvilku čekám, jasné oranžové světlo a snopy jisker jsou jasnou známkou, že obsah váčku vzplál. Vyšvihnu se na zeď a slezu do ulice, ještě musím před radnici a pak se konečně vrátím do hostince.
Před radnicí je postavené rozlehlé pódium, zabírající celou šířku prostranství. Jediné světlo poskytují dvě lampy u hlavních dveří radnice, přesto je ho dostatek na to, abych našel co potřebuju. Přesně uprostřed pódia je zapuštěný zaostřený kůl. Není proč váhat, rychle přeběhnu ke kůlu a z vaku vytáhnu trofej. Wilfredova hlava vypadá opravdu ohavně, naražení na kůl jí na kráse nepřidalo. Na světle se cítím zranitelný, přebíhám do uličky a opět mizím ve stínech. Slabě pociťuji cizí emoce, už to není ten ochromující příval, spíšen jen nejasný pocit znechucení, zmatku, nepochopení. Cesta zpět k hostinci je snadná, stále je dostatečná tma. Vyšplhat do okna mě už docela unavilo, ale nemám čas odpočívat. Kontroluji dveře, zavírám okenici a zapaluji svíčku. Rychle svléknout, oblečení i dýku zabalit na dno batohu. Pečlivě si myji obličej a ruce, bylo by hloupé kdyby mě prozradila zapomenutá krvavá skvrna. Oblékám si cestovní oblečení a ještě jednou kontroluji, zda jsem v pokoji nenechal něco důležitého. Zhasínám svíčku a otevírám okno. Na východě temnota pomalu ustupuje, stále je však příliš brzo, můj odchod by vzbudil zbytečnou pozornost.Tehdy před pěti lety, po té, co jsi mi zachránil život, jsem si uvědomil, že nás to oba změnilo, cítíme své emoce, dokonce i myšlenky. Začal jsem se o vás zajímat, ale zjistil jsem, jak moc vás lidé ohrožují, dokonce víc, než si připouštíte. Je vás málo, množíte se pomalu a raději si najdete nové loviště, než byste o něj bojovali s lidmi. Umíte lovit, umíte bojovat, ale neumíte zabíjet. Zabíjet chladně, promyšleně a tak, abyste vzbudili hrůzu v každém, kdy by jen pomyslel na útok na vás. Stanovte hranici, zabijte každého, kdo ji překročí, pohoďte je tak, aby je ostatní našli, vyděste je a pak máte naději, že přežijete. Já v tom budu pokračovat, ale dříve či později to bude jen a jen na vás. Doufám, že přetrváte, bez vás by svět přišel o kus krásy a kouzla. Třeba pochopíš, že jsem nemohl jednat jinak, možná na mě zas promluvíš... Vím, že pozorně sledoval, co jsem mu sdělil, snad i zjistí, čeho se snažím dosáhnout. Určitě existují i jiné způsoby, ale já nejsem řečník ani bankéř, neumím lidi přesvědčit slovy ani penězi, jediné co dokážu, je zabíjet a šířit paniku a strach. Pomalu svítá, je čas jít. Beru batoh, otevírám dveře a opouštím pokoj.
Strážný vyšel ze dveří a široce zívaje přešel k bráně. Právě svítalo, nečekal, že zrovna dnes bude někdo chtít odejít tak brzo. Muž se opíral o palisádu a trpělivě čekal, až strážný odemkne bránu. Nedal najevo žádnou netrpělivost, ale ihned vyrazil rychlým, pravidelným krokem zkušeného cestovatele. Strážný znuděně sledoval, jak mizí za zatáčkou. To ještě netušil, že klid zakrátko skončí a město opustí stovky lidí, někteří v panice, jiní aby rozšířili tu zprávu po celé říši. Poutník zatím dorazil k okraji lesa. Náhle se zastavil, pozorně se rozhlédl a strnul s hlavou nakloněnou na stranu. Zdálo se, že něčemu pozorně naslouchá, v lese se však nic neobvyklého neozývalo. Stál tak hodnou chvíli, bez pohnutí, naprosto soustředěný.
„Pochopil’s.“ zašeptá okouzleně, „děkuji.“ Opět vyráží rychlým krokem, na tváři mu přitom pohrává spokojený úsměv. Ten úsměv však nevěští nic dobrého. Alespoň pro lidi ne.
Zůstal stát uprostřed cesty, utíkat nemělo cenu. Jeden z mužů držel nataženou kuši, nemířil sice přímo na něj, ale namířit a vystřelit by bylo dílem okamžiku, na tuto vzdálenost mohl jen těžko minout. Bezstarostně došli těsně k němu, jisti si svou převahou. Jejich vůdce se dokonce ani neobtěžoval tasit meč, poslední z mužů si pohrával s dlouhou, tenkou dýkou.
„Copak to tu máme? Sundej ten batoh. Nedělej blbosti a dostaneš se z toho se zdravou kůží.“
„Nemám nic, co by vám stálo za námahu.“ prohlásil namísto toho poutník. Nebyla to sice pravda, obsah vaku ho stál pěkných pár stovek zlatých, ale to tihle hňupové nikdy nezjistí.
„To nech na nás, dolů s tím!“ pozvedl bandita kuši.
Nic je nevarovalo, poutníkův výraz zůstal ledově chladný i v okamžiku, kdy jeho hůl kmitla vpravo a se zaduněním udeřila střelce do hlavy. Než dopadl na zem, druhý konec zasáhl kotník muže s dýkou. Zapraštění přeražené kosti se slilo s bolestným výkřikem. Velitel o krok couvl, snažil se tasit meč. Nestihl to. Ten podivný cestovatel pokročil k němu a jeho pravice s nataženými prsty vystřelila před. Bandita se chytil za krk a chrčivě se snažil nadechnout, rozdrcený hrtan mu to však nedovolil. Po chvíli chrčení ustalo a už bezvládné tělo padlo promodralou tváří do prachu. Poutník zatím odkopl kuši i dýku od zraněných, jeden byl stále v bezvědomí, druhý si svíral zlomenou nohu a tiše naříkal.
„Jakmile dorazím do Zastávky, uvědomím jízdní hlídku. Radím vám, abyste se tu tou dobou nezdržovali. Za banditismus se teď naráží na kůl.“ Pak se otočil, nadhodil si batoh a doprovázen nevěřícím pohledem zraněného bandity zmizel za zatáčkou. Nevěřící pohled brzo vystřídala panika, to když si uvědomil, co se stane, pokud ho tu hlídka zastihne.
Les skončil a před ním se otevřel pohled na městečko. Celé obehnané palisádou, ale rozestavěná masivní brána dávala jasně najevo úmysl postavit pořádné kamenné hradby. Kamene byl v okolí nedostatek, jediné zděné budovy proto byla radnice a velitelství stráže. Ze stejného důvodu bylo vydlážděno jen náměstí před radnicí, ulice musely počkat až bude hotová hradba. Zastávka měla stěží tisícovku stálých obyvatel, ale přilákala zástupce snad všech gild a cechů. Vykupovaly se tu stovky věcí, rudy, drahokamy, kožešiny, byliny, dřevo a samozřejmě zlato. V okolí se nacházelo několik zlatonosných písků, dva měděné doly, několik nalezišť jaspisu a křišťálu. Do města naopak proudily potraviny, nástroje, zbraně, oblečení a vybavení pro pobyt v divočině. Když dorazil k bráně v palisádě, slunce se už sklánělo k obzoru.
„Stih’s to akorát, po setmění se brány zamykaj.“ celkem přátelsky prohlásil strážný a hned pokračoval: „Na slavnost co? Taky se už těším, zejtra mám volno.“
„Bohužel, jsem tu obchodně. Mám tu jen podepsat smlouvu, odcházím zítra brzy ráno.“
„To máš smůlu, ani tu bestii neuvidíš, maj ji ukázat až na slavnosti.“
„Nemůžu mít všechno.“ pokrčil poutník rameny. Pak sáhl do kapsy a v ruce se mu zaleskla velká stříbrná mince.
„Potřebuju se dostat do hostince U královské koruny. Možná bys mi mohl poradit ...“
„Je to kousek, rovně touhle ulicí, po pravé straně bude budova velitelství, za ní se dáš doleva. Je to nóbl barák hned na dalším rohu, vývěsní štít nemůžeš minout.“ zazubil se strážný a hbitě chytil hozenou minci. Zítra se určitě bude hodit, pivo bude sice zdarma, ale dámská společnost taky něco stojí. Zajistil bránu závorou, pečlivě zamkl a odešel do strážnice.
Hostinec jsem našel snadno, přesně jak mi poradil strážný. Jak mi bylo řečeno, bylo to nejdražší ubytování v Zastávce, ale za své peníze jste dostali jednu opravdu důležitou věc: soukromí. V přízemí spousta boxů pro privátní jednání, v dalších dvou patrech pokoje. Silné stěny, kvalitní zámky a hlavně vědomí, že si ostraha nenechá nic líbit zaručovalo, že pokoj nebude vykraden a host zavražděn. Proto zde přespávala většina movitějších obchodníků, zástupců cechů i šlechtici. Lepší ubytování nabízely jen pokoje pro hosty v budově radnice. Zamířil jsem přímo do boxu úplně vpravo, můj budoucí odběratel by tu na mě měl čekat.
„Dobrý večer, čekáte dlouho?“ pozdravil jsem.
„Vůbec ne, právě jsem dorazil.“ usmál se na mě a podal mi ruku. O hlavu menší, trochu obtloustlý, ale pohybuje se svižně a energicky. Jeho úsměv působí přirozeně, vějířky vrásek kolem očí naznačují, že se rád směje. Na stole jsou připravené dokumenty k podpisu, psací náčiní, karafa červeného vína a dva poháry. Sedám si a kontroluji smlouvy, všechno je v pořádku, přesně jak jsme se dohodli. Nechá mě v klidu pročíst obě kopie, zatím nalévá víno. Jsem spokojen, připojuji svůj podpis pod jeho, beru si pohár a připíjím:
„Na zdárnou spolupráci.“
„Na zisk.“ stále s úsměvem pozvedne pohár. Víno je vynikající, rozhodně na něm nešetřil. Mám spoustu času, než se budu moci dát do práce, musím ještě pár hodin počkat. Můj nový obchodní partner v žádném případě nepatří k lidem, co vydrží mlčet déle než pár minut.
„Zdržíš se na zítřejší slavnost? Bude to velká událost, Zastávka získá oficiální status města a Ctihodný Wilfred bude vyznamenán za zabití draka. Město slíbilo pití zdarma, přijeli i kejklíři a bardové z širokého okolí.“ odmlčel se jen aby se napil.
„Ne, musím zpět, obchod volá. Vyrážím za svítání, mám před sebou dlouhou cestu. Ale Wilfreda bych rád poznal, nejslavnější hrdina posledních let, drakobijce. Bydlí tady, U královské koruny? Je to přeci nejlepší ubytování v Zastávce, ne?“ Informace se hodí.
„Kdepak, má apartmá přímo na radnici.“ zavrtěl hlavou.
„Co se dá dělat,“ vstávám a podám mu ruku, „bylo mi potěšením, ale musím se vyspat.“
„Ovšem, nebudu zdržovat,“ tiskne mi ruku, „dobrou noc.“
Před schodištěm do patra je malá recepce, pokoj mám předem zamluvený, stačí si vyzvednout klíč. Při té příležitosti si objednám večeři, pečené kuře a pohár vína. Pokoj mám v druhém patře, cestou do schodů prohlížím klíč. Zámek je určitě nejlepší co se dalo sehnat, odemknout ho bez klíče je choulostivá a náročná věc, udělat to tiše je ještě těžší. Pokoj není příliš velký, postel, stůl, dvě židle, šatní skříň se zrcadlem a oddělený výklenek s džberem vody a nočníkem. Dveře a okenice jsou masivní a opatřené ocelovými závorami. Cestovní plášť a batoh ukládám do skříně, právě když se mi podařilo sundat boty, někdo zaklepal.
„Vaše objednávka, pane.“ ozvalo se za dveřmi. Zdejší personál zřejmě do pokoje nevstoupí, dokud není vyzván.
„Vstupte.“ Prošel kolem mě a položil tác s večeří na stůl.
„Nějaké další přání?“ zeptal se.
„Odcházím brzy ráno, do té doby nechci být rušen.“
„Jak si přejete. Dobrou noc , pane.“
Večeře byla skvělá, tři hodiny spánku taky, ale už je čas začít. Na postel rozkládám obsah batohu, nejprve nevzhledný látkový balík. Rychle se svlékám a převlékám se do pracovního. Flekatý černo-šedý komplet z přiléhavé látky, k tomu boty s tenkou podrážkou z měkké kůže. Na levém předloktí je všitá kovová pochva na dýku, na pravém rovněž kovové pouzdro na drobné nástroje. V nejhorším se tak dá předloktím zablokovat rána dýkou nebo lehkým mečem, ale k tomu snad dnes nedojde. Další věcí je dýka. Sotva šest palců dlouhá čepel, jilec z tmavé kůže, žádné ozdoby. Přesto mě kdysi stála tři stovky, čepel totiž není z oceli, ale ze zvláštní slitiny, která má téměř černou barvu a vůbec se neleskne. Pochva na předloktí je samozřejmě dělaná na ni. Do malého batohu ukládám poslední dvě věci, asi tři stopy stříbřitého drátu a těžký váček. Je v něm hnědo-šedý jemný prášek, náhodný objev jednoho alchymisty, zkoumajícího kovy. Nevýhoda je samozřejmě jeho cena, kov v něm použitý je extrémně obtížné získat. Stál mě dvě stě zlatých, můj průměrný měsíční zisk jako obchodníka v Moledě, nebo výdělek za jednu noc v mé předchozí “profesi“. Tak, ještě kuklu a jemné látkové rukavice, pohled do zrcadla na skříni mi ukáže jen nezřetelnou postavu splývající s temnotou. Stín. Ano, tak mi říkali, což jen dokazuje, že lidé nemají žádnou fantazii. Trochu jsem pátral v historii Hlavního města, kdykoliv se objevil schopný zabiják, vždycky to byl Stín. No, jsem zpět, už podruhé. Je to osm let, co jsem opustil Hlavní město a odstěhoval se do Moledy. Ale minulost mě dostihla, před třemi lety se Stín krátce vrátil, srovnal účty a zase zmizel, myslel jsem, že už navždy. Zhasínám svíčku a čekám, až si mé oči přivyknou na tmu.
Sešplhat po stěně je hračka, zadní dvůr je neosvětlený, přeběhnout ho a přelézt přes bránu na ulici mi zabere sotva pár vteřin. Náhle ucítím cizí pohled, okolo však nikdo není. Znám ten pocit, vím, co to znamená, vím, že mě pozoruješ. To je dobře, tahle věc se tě také týká, svým způsobem jsi to ty, pro koho to dělám, i když to tak asi nevidíš. Některé dluhy nelze splatit, jiné vedou jen k dalším závazkům. Můžeš nesouhlasit, nemusí se ti to líbit, ale nemůžeš mě zastavit. Měl jsem to štěstí a dostal jsem druhou šanci, ty a tobě podobní máte jen jedinou. To, co se teď chystám udělat já, budete jednou muset dělat i vy. Stále cítím jeho přítomnost, pozorně sleduje co dělám. Soustředím se jen na úkol, nemohu se nechat rozptylovat, emoce nemají v mé branži místo. Nikde nikdo, můžu vyrazit. Zastávka je naštěstí sotva pár let stará, zabloudit se tu vlastně nedá. Dvě hlavní ulice dělí město přibližně na čtvrtiny, jihozápadní část zabírají obytné domy a hostince, čím severněji, tím honosnější.V severozápadní části jsou hlavně obchodní zastoupení cechů a kupeckých gild a samozřejmě radnice. Přímo před ní je dlážděné prostranství, sloužící ponejvíce jako popraviště, na zítřejší slavnost však bylo vyklizeno. Severovýchodní část zabírá tržiště, na jihovýchodní části mezi branami má vyrůst citadela, zatím je tam velitelství Hlídky, kasárna a stáje. Osvětlené jsou jen hlavní ulice, touto dobou není v ulicích ani noha, dostat se k radnici je hračka. Dvoupatrová budova radnice je stavěná jako pevnost, kamenné stěny, důkladné okenice, přední vchod tvoří masivní dvoukřídlé dveře. Pokoje pro hosty jsou stejně v patře, lepší bude dostat se dovnitř oknem, nebudu tak muset hledat schodiště. Šplhat po průčelí budovy nepřipadá v úvahu, je tam příliš mnoho světla. Zadní část budovy je obehnaná vysokou zdí s mohutnou branou, zřejmě nádvoří pro kočáry, stáje, možná nějaké menší skladiště. Nechce se mi do neznámého terénu, už takhle riskuju víc, než bych si kdy dovolil dřív. Boční stěna bude to pravé, v prvním patře jsou čtyři okna, okenice samozřejmě zavřené. Špatné je, že nevím, kde jsou pokoje pro hosty, budu muset patro prohledat. Druhé okno odzadu je užší, mohlo by vést na chodbu nebo někam do komory, vlézt přímo do pokoje by bylo riskantní, otevřít okenici asi trochu hluku nadělá. Šplhání jde celkem dobře, spáry poskytují dostatečné opory pro prsty i špičky nohou, navíc to není vysoko. Z pouzdra na zápěstí vytahuju tenký pružný ocelový pásek, zasunu ho do škvíry mezi okenicemi a pomalu tlačím vzhůru. Zhruba v polovině se ozve kovové cvaknutí, stačí trochu zabrat a okno se otevře. To je k neuvěření – víc než palec silná okenice zajištěná jen jednoduchou západkou, kterou by otevřelo i dítě. Ne že bych si stěžoval. Rychle dovnitř a zavřít za sebou .
Trefil jsem se, opravdu je to chodba, po pravé straně dvoje zdobené dveře, po levé čtvery obyčejné, na protějším konci schody dolů. Je tu trochu vidět, na držáku uprostřed chodby hoří malá olejová lampička. Potichu dojdu k prvním dveřím po pravé straně a uchem přitisknutým na desku pozorně naslouchám. Nic. Zkouším druhé. To budou ty pravé, vím to dřív, než se jich dotknu. Párkrát se mi to už stalo, býval jsem schopen vycítit cizí přítomnost, někdy i jejich nejbližší úmysly. Vždy jsem to považoval za pouhý instinkt, užitečný, ale neovladatelný. Že je to nejspíš jinak mě napadlo až před pěti lety, po událostech, které vedly k tomu, že se tu teď krčím ve stínech. Pomalu zkouším otevřít – zamčeno. Zkoumám zámek, oproti těm v hostinci je skoro směšný. Netrvá ani minutu a tiché klapnutí mi oznamuje, že cesta je volná. Pozorně naslouchám, ale zřejmě jsem nikoho nevzbudil. Za dveřmi je menší předpokoj, z něj vedou dvoje další dveře. Dýka mi do ruky vklouzla skoro sama, levé dveře jsou pootevřené, mezerou prosvítá slabé světlo. Lehce zatlačím a protáhnu se do ložnice. Přepychově zařízené ložnice, jak vidím v kalném světle jediné svíčky. Slyším jen pravidelný dech spícího člověka, mé kroky dokonale tlumí silný koberec. Tak to je on, Wilfred, rytíř, hrdina. Nevypadá moc vznešeně, jak tu tak leží na zádech, ústa pootevřená, občas sebou ve spánku trhne. Rychlým pohybem mu přiložím ostří ze strany ke krku, druhou rukou mu zakrývám ústa. Škubne sebou a otevře oči. Po krku mu stéká tenký pramínek krve. Zabil bych ho hned, ve spánku, ale potřebuju informace.
„Kde je trofej?“ zašeptám a uvolním mu ústa. Jeho oči vyděšeně bloudí po okolí, stačí ale trochu přitlačit na čepel.
„Je vzadu na dvoře, ve skladu.“ zachraptí sevřeným hrdlem. Pohlédne mi do očí a v té chvíli pochopí. Říká se, že naděje umírá poslední, ale není to pravda. Ta jeho zemřela právě teď. Stačí jeden řez a... Nemůžu! Stojím tam s dýkou na jeho krku a v hlavě mi vře. Odpor, odhodlání, znechucení, zlost. Co to děláš? Přestaň! Nic, žádná odpověď, jen sílící odhodlání mě zastavit. Zcela se soustředím na svůj úkol, potlačit emoce přece dokážu, co na tom, že nejsou moje. Ztrácím pojem o čase, nevím, zda to trvá vteřiny nebo hodiny. Bouře emocí mizí, zůstává jen nejasný pocit cizí přítomnosti. Nemohlo to trvat moc dlouho, Wilfred stále tiše leží a vyděšeně mě pozoruje. Hlubokým řezem mu přetnu krkavici i hrtan, bublavé zachroptění je jediný zvuk, který vydá, jeho oči vzápětí ztratí jiskru. Smrt mu sebrala i poslední zbytky důstojnosti, na přikrývce se rychle zvětšuje vlhká skvrna, ložnicí zavane čpavý pach moči. Musím počkat, dokud nepřestane téct krev, nejodpornější část práce mě teprve čeká...
Krčím se u zdi zadního dvora, cesta z pokoje ven z radnice byla snadná, ale teď budu muset riskovat, vůbec nevím, jak to za zdí vypadá. Váhání mi nepomůže, co nejblíž radnice se vyšvihnu na zeď. Většina dvora je prázdná, postupně rozeznávám u protější zdi dva kočáry pod přístřeškem a nevelkou dřevěnou boudu bez oken. V temnotě dvora náhle vzplane jasný bod. Překonám prvotní popud seskočit, uklidňuji se a čekám. Lehký vánek ke mě vzápětí donese vůni dýmkového tabáku. Strážný se opírá a stěnu skladiště, podle všeho je sám. Pomalu slézám a přikrčen u zdi se plížím směrem k přístřešku. Měkké podrážky mi umožňují pohybovat se neslyšně, ale pokud by se strážný náhodou ohlédl, mohl by mě spatřit. Konečně, před náhodným pohledem mě teď kryje kočár. Obcházím oba kočáry a na druhé straně přístřešku opatrně vyhlédnu. Siluetu hlídače mám sotva tři kroky před sebou, stojí zády ke mě opřený jedním ramenem o stěnu. Lepší příležitost mít nebudu. Tři tiché kroky, levou ruku přes ústa a rychlé bodnutí do pravé ledviny. Otáčím čepelí, tělo strážného se prohne v křeči, výkřik zadusí má ruka. Vzápětí ochabne, nenechám ho padnou, uchopím ho pod pažemi a táhnu jej do přístřešku. Otírám dýku a vracím ji do pouzdra, snad už nebude potřeba. Prohledávám tělo, na opasku má váček, v něm jeden klíč, pár mincí a několik zápalek. Nečekal bych, že se tahle novinka dostane až do takového zapadákova, jako je Zastávka. Daleko pravděpodobnější je, že strážný není odsud, Wilfred nejspíš nechal hlídat jednoho z jeho lidí. Otevírám zámek a za chvilku už stojím ve skladišti. Ve světle zápalky nalézám lampu zavěšenou na zdi hned za dveřmi, světlo se mi teď bude hodit. Budova je až na nevzhlednou hromadu u protější zdi prázdná. Jak se blížím, světlo lampy se odrazí na drápu, duhově se zaleskne kovově zelená šupina, z vrcholku hromady jasnou bělí zazáří řada tesáků. Připadá mi to odporné a kruté, tak úžasný tvor zredukovaný na pouhou hromádku trofejí. Opět mě zasáhne příval emocí, smutek, ale hlavně vztek, tentokrát však není namířený proti mě. Nevím, zda máte nějaké pohřební zvyky, ale pochybuji, že bys chtěl, aby jeho hlava skončila naražená na kůlu před radnicí. Stejně pro ně mám připravenou jinou trofej. Skončit v ohni mi připadá jako důstojný způsob, jak odejít ze světa. Cítím souhlas, snad i náznak vděku a pochopení. Na vysvětlení bude dost času později, za chvíli začne svítat. Z batohu vytahuji těžký váček, ukládám ho na vrchol hromady a zasouvám do něj drát ze stříbřitého kovu. Nevěřil bych, že kovy mohou hořet, ale ukázka, při které se hrstka tohoto podivného prášku propálila ocelovou deskou mě přesvědčila. Z jejich drahocenné trofeje bude za okamžik jen hromádka popela. Tahle bouda a vedlejší přístřešek shoří taky, ale dál se oheň nemá kam šířit. Přiložím lampu ke konci drátu, ten okamžitě chytne bílým plamenem. U dveří chvilku čekám, jasné oranžové světlo a snopy jisker jsou jasnou známkou, že obsah váčku vzplál. Vyšvihnu se na zeď a slezu do ulice, ještě musím před radnici a pak se konečně vrátím do hostince.
Před radnicí je postavené rozlehlé pódium, zabírající celou šířku prostranství. Jediné světlo poskytují dvě lampy u hlavních dveří radnice, přesto je ho dostatek na to, abych našel co potřebuju. Přesně uprostřed pódia je zapuštěný zaostřený kůl. Není proč váhat, rychle přeběhnu ke kůlu a z vaku vytáhnu trofej. Wilfredova hlava vypadá opravdu ohavně, naražení na kůl jí na kráse nepřidalo. Na světle se cítím zranitelný, přebíhám do uličky a opět mizím ve stínech. Slabě pociťuji cizí emoce, už to není ten ochromující příval, spíšen jen nejasný pocit znechucení, zmatku, nepochopení. Cesta zpět k hostinci je snadná, stále je dostatečná tma. Vyšplhat do okna mě už docela unavilo, ale nemám čas odpočívat. Kontroluji dveře, zavírám okenici a zapaluji svíčku. Rychle svléknout, oblečení i dýku zabalit na dno batohu. Pečlivě si myji obličej a ruce, bylo by hloupé kdyby mě prozradila zapomenutá krvavá skvrna. Oblékám si cestovní oblečení a ještě jednou kontroluji, zda jsem v pokoji nenechal něco důležitého. Zhasínám svíčku a otevírám okno. Na východě temnota pomalu ustupuje, stále je však příliš brzo, můj odchod by vzbudil zbytečnou pozornost.Tehdy před pěti lety, po té, co jsi mi zachránil život, jsem si uvědomil, že nás to oba změnilo, cítíme své emoce, dokonce i myšlenky. Začal jsem se o vás zajímat, ale zjistil jsem, jak moc vás lidé ohrožují, dokonce víc, než si připouštíte. Je vás málo, množíte se pomalu a raději si najdete nové loviště, než byste o něj bojovali s lidmi. Umíte lovit, umíte bojovat, ale neumíte zabíjet. Zabíjet chladně, promyšleně a tak, abyste vzbudili hrůzu v každém, kdy by jen pomyslel na útok na vás. Stanovte hranici, zabijte každého, kdo ji překročí, pohoďte je tak, aby je ostatní našli, vyděste je a pak máte naději, že přežijete. Já v tom budu pokračovat, ale dříve či později to bude jen a jen na vás. Doufám, že přetrváte, bez vás by svět přišel o kus krásy a kouzla. Třeba pochopíš, že jsem nemohl jednat jinak, možná na mě zas promluvíš... Vím, že pozorně sledoval, co jsem mu sdělil, snad i zjistí, čeho se snažím dosáhnout. Určitě existují i jiné způsoby, ale já nejsem řečník ani bankéř, neumím lidi přesvědčit slovy ani penězi, jediné co dokážu, je zabíjet a šířit paniku a strach. Pomalu svítá, je čas jít. Beru batoh, otevírám dveře a opouštím pokoj.
Strážný vyšel ze dveří a široce zívaje přešel k bráně. Právě svítalo, nečekal, že zrovna dnes bude někdo chtít odejít tak brzo. Muž se opíral o palisádu a trpělivě čekal, až strážný odemkne bránu. Nedal najevo žádnou netrpělivost, ale ihned vyrazil rychlým, pravidelným krokem zkušeného cestovatele. Strážný znuděně sledoval, jak mizí za zatáčkou. To ještě netušil, že klid zakrátko skončí a město opustí stovky lidí, někteří v panice, jiní aby rozšířili tu zprávu po celé říši. Poutník zatím dorazil k okraji lesa. Náhle se zastavil, pozorně se rozhlédl a strnul s hlavou nakloněnou na stranu. Zdálo se, že něčemu pozorně naslouchá, v lese se však nic neobvyklého neozývalo. Stál tak hodnou chvíli, bez pohnutí, naprosto soustředěný.
„Pochopil’s.“ zašeptá okouzleně, „děkuji.“ Opět vyráží rychlým krokem, na tváři mu přitom pohrává spokojený úsměv. Ten úsměv však nevěští nic dobrého. Alespoň pro lidi ne.