Maraton 6: Jezero
Siored...
Vlastně mi po ní zůstala jen fotka; nekvalitní a rozmazaná momentka, takže na ní vypadá jako zářící, průsvitný duch. Jen vzpomínka na cosi neskutečného a krásného. Jako vyfocený sen, po němž však následovalo kruté probuzení do pusté reality života bez ní. Bez mojí Siored...
Vždy jsem se pokládal za pragmatika a realistu. Věřil jsem pouze tomu, co jsem si mohl ověřit, nebo vědecky vysvětlit. Takzvané záhadologické časopisy, zaručeně pravé snímky bájných netvorů i UFO, dokonce i zážitky lidí, co přežili klinickou smrt, jsem považoval za zábavné povídačky pro dospělé. Vše v kategorii „mezi nebem a zemí“ pro mne prostě bylo buď podvodem, nebo zdrojem ironického pobavení.
Jenže pak přišla noc před čtyřmi lety – úmorně horká letní noc, kdy se spánek člověku vyhýbá, ale únava mu nedovolí téměř nic dělat. Abych tomu aspoň na chvíli unikl, vydal jsem se na dlouhou procházku podél řeky až k jezeru, ukrytému v lesích několik kilometrů za městem.
Vlastně se ukrývá celé městečko. Tři století nazpět se tady usadilo několik rodin, které vybudovaly prvních pár domů, kostel, školu a radnici. Od těch dob se toho moc nezměnilo – zlatá horečka přišla a zase odezněla, stejně tak horečky bauxitová a diamantová. Občas sem zabloudil nějaký turista, ale městečko mu nemělo moc co nabídnout, snad jen kromě umrtvujícího klidu a nekonečných lesů všude okolo.
I sem zavítala civilizace v podobě kabelové televize a internetu. Místní si ji prohlédli, než se vrátili k večernímu bingu, bridži se sousedy a klevetění nad ručními pracemi v ženském spolku. Nepotřebovali civilizaci a já, cizinec, který sem přijel tak trochu znovu začít, jsem se jim rychle začal přizpůsobovat. Postupně jsem zjišťoval, že stále častěji vypínám počítač i svou kancelář daňového poradce už odpoledne, abych měl dost času na dlouhé procházky, na poklábosení se sousedy v útulné hospůdce hned vedle radnice, na siesty v houpacím křesle na verandě.
Jenže pak přišlo extrémně suché, horké léto. Neklid se šířil lesem i městečkem, zachvacoval nás jako skrytý oheň. Starší členové obce nemluvili a jen bafali z fajfek, které téměř nepouštěli z rukou, ženy ze spolku víc vyšívaly a méně klevetily. Jen dětem a mladým lidem horko nevadilo – vytráceli se z městečka už za úsvitu a teprve večerní soumrak je přilákal zpět od lesního jezera. Podobali se zlatavým tanečníkům, když se společně vracívali domů, malí caparti na zádech starších kamarádů, příliš unavení na dlouhou cestu z lesa.
„Jezero patří mladým,“ odpověděl mi jednou starý Simon na otázku, jestli se rodiče nebojí nechat i tříleté děti celý den jen pod dozorem dospívajících mladíků a dívek. Jako by se tím vše vysvětlilo.
Já chodíval k jezeru jen v noci a to ještě ne dřív, než v deset, jedenáct hodin. Tehdy jsem si neuvědomoval, že podvědomě respektuji ono nepsané pravidlo nerušit děti u jezera během dne. Pomalu, nenápadně jsem se stával součástí místní komunity – podivín, co pracuje doma, a stále trochu cizinec, který se nerad baví o své minulosti.
Horká noc tehdy zapříčinila, že jsem se dostal k jezeru až v jednu ráno. Dokonce i cesta lesem, jindy příjemně provoněná jehličím, smolou a půdou, byla namáhavá. Těžko se mi v horkém vzduchu dýchalo, o to víc jsem uvítal ochlazení, jakmile jsem vstoupil na travnatou úžinu mezi lesem a vodou.
Jezerní hladina se nehýbala. Podobala se obrovskému zrcadlu, v němž tančily všechny hvězdy včetně těch, které na obloze snad ani nebyly vidět. Usadil jsem se jako obvykle na plochou skálu, vybíhající ze břehu nad vodu jako klín. Napadlo mne, jestli děti skálu používají jako odrazový můstek – já bych to aspoň dělal. Dříve, v jiném životě a v jiném státě jsem vyrůstal u přehrady, vybudované v horách, kde bylo podobných skal nepočítaně. Bylo otázkou klučičí cti skákat vždy z té nejvyšší.
S hřející skálou pod zády jsem pozoroval hvězdy, ty nahoře. Myšlenky jsem nechal volně bloudit; minulost jsem považoval za uzavřenou a čekala mne jen snadno předvídatelná budoucnost ve městečku, kde se celé roky nic nemění.
Z polospánku mne probral šum křídel. Otřásl jsem se chladem – hvězdy byly pryč, za chvíli mělo svítat. Strávil jsem na studené skále téměř celou noc a moje kosti podle toho i bolely. Z jezerní hladiny spolu s chladem stoupala mlha, vonící ne bahnem a vodou, ale borovicemi, čerstvým deštěm a ještě něčím dalším, co jsem nebyl schopen rozpoznat.
Šelest se ozval znovu, tentokrát hodně blízko. Podvědomě jsem se přikrčil, když nade mnou prolétal temný stín. Jen stěží jsem potlačil výkřik; na nehybnou hladinu přistával obrovský tvor z šupin a mlhy!
Nespal jsem, ani jsem nesnil. Na vodní plochu skutečně dosedl stříbrný drak s dlouhou bělostnou hřívou a dlouhými tenkými vousy, dokonce se po ní prošel sem a tam, když si urovnával křídla na zádech. Hladina jezera se v mírném vánku vlnila, pouze v bezprostředním okolí dračích tlap jakoby zlenivěla a zpomalila svůj pohyb.
Snad jsem jen hlasitěji vydechl. Přesto si mne tvor všiml – záblesk onyxově tvrdých očí bolel víc, než rána na solar. Skutálel jsem se ze skály do mělké vody, ale to už stál drak přímo nade mnou, majestátný a hrozivý jako sama podstata vesmíru.
„Ty jsi ten cizinec.“
Nezmohl jsem se na nic než na prosté přikývnutí. Vzduch v drakově přítomnosti se rychle oteploval, stejně tak voda. Mlha kolem nás houstla, až se i travnatý břeh začínal ztrácet v bílém nic.
Nelidský hlas mi zněl v hlavě, ne v uších:
„Máš dobré srdce.“
Dlouhé kníry se mi poskládaly do klína, když drak sklonil hlavu až k mé tváři:
„Budeš dobrý otec.“
Mlha zhoustla ještě víc, obstoupila nás oba. Splynula s dračí kůži, bělostnou hřívou. Uzavřela mne v nicotě a konečně dovolila mojí mysli přestat existovat.
***
Tři měsíce horeček, děsivých halucinací a neustále se vracejícího zápalu plic mne totálně vyčerpaly. Stěží jsem byl schopen zvednou hlavu z polštáře, často jsem nerozlišoval realitu od horečnatého blouznění. Nebýt trpělivé Siored, nejspíš bych zešílel, nebo zemřel – a těžko říci, co by bylo horší. Noční můry se mne držely s urputností hada škrtiče, přestože si z nich dnes nevybavím nic než vysilující, zoufalou snahu čemusi se vzepřít.
Dožínky i barevný začátek podzimu jsem zmeškal, stejně tak první sníh. Během zimy jsem se pomalu zotavoval, hodně pomalu – Vánoce jsem strávil v ložnici, titěrný stromek v květináči postavený na stole vedle mojí postele, a Siored se mnou.
Neptal jsem se, odkud přišla, co byla zač. Neměl jsem potřebu; nějakým záhadným způsobem jsem cítil, že se známe blíž, než je u dvou živých bytostí vůbec možné. Nepotřebovali jsme příliš mluvit, stačila nám blízkost, doteky toho druhého. Něžný úsměv, záblesk v černých očích.
Některý ze sousedů se občas zastavil, jestli něco nepotřebujeme. Dřevo, zásoby. Paní Elizabeth, vdova po doktoru Seamusovi, nosívala byliny, ze kterých pro mne Siored připravovala léky. Přestával jsem být cizincem; když jsem na jaře se Sioredinou pomocí poprvé ztěžka usedl do křesla na verandě, už jsem byl Paul, ne pan Vermear.
S daňovým poradenstvím jsem skončil, necítil jsem potřebu se dále věnovat cizím účtům. Nepřemýšlel jsem, jak nás uživím, čím se zaměstnám; síly se mi vracely jen hodně pomalu, zato dny letěly s lehkostí jarních mraků. Náhle bylo opět léto a dozlatova opálené děti každé ráno mířily kolem naší verandy do lesů, k jezeru.
„Mohli bychom jít s nimi. Silný jsi na to už dost,“ navrhla Siored jednou večer. Překvapeně jsem zvedl hlavu od rozečteného Petrarky – chystal jsem malou přednášku pro ženský spolek a vyhledával jsem vhodné pasáže ze sonetů – a chvíli jsem na ni jen tiše hleděl.
„Na nás se nevztahují lidské zákony,“ dodala.
Nemluvili jsme o tom moc často, takto otevřeně nikdy. Oba jsme však věděli, že Siored má pravdu. Nemoc, která mne skoro zabila, nebyla běžnou chorobou, spíš... předělem. Abychom mohli žít spolu, oba jsme se museli změnit. A přesto se teď zdálo, že něco z předchozího života Siored přeci jen chybí.
„Chtěla bys?“
Neodpověděla hned. Věděl jsem, jak moc si zamilovala tohle místo, náš dům i městečko a jeho obyvatele. S jakou náruživostí se učila od dam z ženského spolku ručním pracím a vaření. Kolik knih už stačila přečíst, doplnit vtipnými i sžíravými komentáři na okraje stránek. Neminul den, aby se u nás nevystřídala aspoň polovina dětí – některým jsem pomáhal s učením, jiné si k nám prostě našly cestu, když byli jejich rodiče v práci.
Přesto jsem částí duše cítil, že tohle nemůže trvat věčně, možná ani polovinu věčnosti ne. Siored byla příliš jiná a nezměnila to ani naše láska. Jak se blížil srpen, den za dnem jsem pociťoval neviditelnou propast, která se mezi jí a okolním světem vytvářela. Stále byla tou zářící bytostí, kterou děti zbožňovaly a já miloval, ale do života se nám vkrádala odtažitost. Ubylo polibků, milování, prostých doteků.
Udeřila nesnesitelná horka, stejně jako loni. Vůně pryskyřice nasytila vzduch a zpomalila veškerý život. Děti mizely k jezeru už za svítání a vracely se až s posledními slunečními paprsky. A Siored se usmívala už jen smutně.
Nemusela nic říkat, nikdy vlastně nemusela. V polovině srpna jsem se jednoho rána probudil a postel vedle mne byla prázdná. Na polštáři zůstalo jen pár bělostných vlasů, v kuchyni v přízemí poslední šálek kávy. Vzápětí mi zavolal znepokojený Simon – oba jeho vnuci zůstali doma.
„Myslíš, že...“
„Ano,“ povzdechl jsem si. Jak těžký mi v tu chvíli připadal svět!
„Je pryč.“
„Paule...“
Zavěsil jsem. V tu chvíli jsem si přál být sám. Nebo nebýt vůbec.
***
Letošní léto se zase předvádělo. V předchozích třech letech se vysoké teploty daly celkem snést, i zimy byly relativně mírné, ale tentokrát nic podobného nehrozilo. Městečko se jako každý rok podřídilo denní migraci dětí k lesnímu jezeru s jedinou výjimkou: vše začalo už v půlce května. Od začátku června zela škola prázdnotou a vyučování se neoficiálně přesunulo do mé knihovny, kde se každý podvečer scházelo několik starších i mladších dětí. Probírali jsme, na co zrovna přišla řeč – od starořečtiny přes geometrii a aritmetiku až po státoprávní otázky.
Školní výsledky všech dětí se pohybovaly vysoko nad státním průměrem, snad díky jejich sevřenosti a vzájemné pomoci. Ředitel školy a starosta se obávali, že to městečku přinese nepříjemnou publicitu, ale na to jsme byli příliš malou komunitou. Stát na nás úplně nezapomněl jen proto, že všichni obyvatelé pravidelně a včas platili daně.
Už se stmívalo. Vybíral jsem právě nějaké knihy o genetice, o kterou se pár studentů včera zajímalo, když jsem z verandy zaslechl kroky bosých nohou. Lehce jsem se zamračil. Slunce ještě z poloviny vykukovalo zpoza obzoru – a dnešní den byl obzvlášť horký, na návrat bylo ještě brzy!
Otočil jsem se. Svazky, které mi náklaďáček FedExu přivezl teprve minulý týden, s hlasitým žuchnutím skončily na podlaze.
Budeš dobrým otcem.
Nezměnila se, téměř. Vlasy jí ještě zhoustly, pokud to vůbec bylo ještě možné; vytvářely jí kolem zlatavého obličeje bílou hřívu, rozježené do všech stran. Stále se pohybovala s grácií divoké šelmy, jak jsem si stačil všimnout, než mi vlétla do náruče. Stále jsme neměli potřebu používat slova, abychom spolu komunikovali, sdíleli své myšlenky.
Ucítil jsem slabý náraz do břicha. Odtáhl jsem se, ale jen proto, abych mohl položit dlaň na její vystouplé bříško.
„Bude stejně divoká jako ty,“ vypravil jsem ze sebe ztěžka, v krku knedlík dojetí a v očích slzy.
Jen se usmála. Stála na knihách o genetice, jejíž zákony vlastní existencí i novým životem v sobě dokonale popírala, a hleděla mi do očí. Vrátila se domů. Napořád.
Vlastně mi po ní zůstala jen fotka; nekvalitní a rozmazaná momentka, takže na ní vypadá jako zářící, průsvitný duch. Jen vzpomínka na cosi neskutečného a krásného. Jako vyfocený sen, po němž však následovalo kruté probuzení do pusté reality života bez ní. Bez mojí Siored...
Vždy jsem se pokládal za pragmatika a realistu. Věřil jsem pouze tomu, co jsem si mohl ověřit, nebo vědecky vysvětlit. Takzvané záhadologické časopisy, zaručeně pravé snímky bájných netvorů i UFO, dokonce i zážitky lidí, co přežili klinickou smrt, jsem považoval za zábavné povídačky pro dospělé. Vše v kategorii „mezi nebem a zemí“ pro mne prostě bylo buď podvodem, nebo zdrojem ironického pobavení.
Jenže pak přišla noc před čtyřmi lety – úmorně horká letní noc, kdy se spánek člověku vyhýbá, ale únava mu nedovolí téměř nic dělat. Abych tomu aspoň na chvíli unikl, vydal jsem se na dlouhou procházku podél řeky až k jezeru, ukrytému v lesích několik kilometrů za městem.
Vlastně se ukrývá celé městečko. Tři století nazpět se tady usadilo několik rodin, které vybudovaly prvních pár domů, kostel, školu a radnici. Od těch dob se toho moc nezměnilo – zlatá horečka přišla a zase odezněla, stejně tak horečky bauxitová a diamantová. Občas sem zabloudil nějaký turista, ale městečko mu nemělo moc co nabídnout, snad jen kromě umrtvujícího klidu a nekonečných lesů všude okolo.
I sem zavítala civilizace v podobě kabelové televize a internetu. Místní si ji prohlédli, než se vrátili k večernímu bingu, bridži se sousedy a klevetění nad ručními pracemi v ženském spolku. Nepotřebovali civilizaci a já, cizinec, který sem přijel tak trochu znovu začít, jsem se jim rychle začal přizpůsobovat. Postupně jsem zjišťoval, že stále častěji vypínám počítač i svou kancelář daňového poradce už odpoledne, abych měl dost času na dlouhé procházky, na poklábosení se sousedy v útulné hospůdce hned vedle radnice, na siesty v houpacím křesle na verandě.
Jenže pak přišlo extrémně suché, horké léto. Neklid se šířil lesem i městečkem, zachvacoval nás jako skrytý oheň. Starší členové obce nemluvili a jen bafali z fajfek, které téměř nepouštěli z rukou, ženy ze spolku víc vyšívaly a méně klevetily. Jen dětem a mladým lidem horko nevadilo – vytráceli se z městečka už za úsvitu a teprve večerní soumrak je přilákal zpět od lesního jezera. Podobali se zlatavým tanečníkům, když se společně vracívali domů, malí caparti na zádech starších kamarádů, příliš unavení na dlouhou cestu z lesa.
„Jezero patří mladým,“ odpověděl mi jednou starý Simon na otázku, jestli se rodiče nebojí nechat i tříleté děti celý den jen pod dozorem dospívajících mladíků a dívek. Jako by se tím vše vysvětlilo.
Já chodíval k jezeru jen v noci a to ještě ne dřív, než v deset, jedenáct hodin. Tehdy jsem si neuvědomoval, že podvědomě respektuji ono nepsané pravidlo nerušit děti u jezera během dne. Pomalu, nenápadně jsem se stával součástí místní komunity – podivín, co pracuje doma, a stále trochu cizinec, který se nerad baví o své minulosti.
Horká noc tehdy zapříčinila, že jsem se dostal k jezeru až v jednu ráno. Dokonce i cesta lesem, jindy příjemně provoněná jehličím, smolou a půdou, byla namáhavá. Těžko se mi v horkém vzduchu dýchalo, o to víc jsem uvítal ochlazení, jakmile jsem vstoupil na travnatou úžinu mezi lesem a vodou.
Jezerní hladina se nehýbala. Podobala se obrovskému zrcadlu, v němž tančily všechny hvězdy včetně těch, které na obloze snad ani nebyly vidět. Usadil jsem se jako obvykle na plochou skálu, vybíhající ze břehu nad vodu jako klín. Napadlo mne, jestli děti skálu používají jako odrazový můstek – já bych to aspoň dělal. Dříve, v jiném životě a v jiném státě jsem vyrůstal u přehrady, vybudované v horách, kde bylo podobných skal nepočítaně. Bylo otázkou klučičí cti skákat vždy z té nejvyšší.
S hřející skálou pod zády jsem pozoroval hvězdy, ty nahoře. Myšlenky jsem nechal volně bloudit; minulost jsem považoval za uzavřenou a čekala mne jen snadno předvídatelná budoucnost ve městečku, kde se celé roky nic nemění.
Z polospánku mne probral šum křídel. Otřásl jsem se chladem – hvězdy byly pryč, za chvíli mělo svítat. Strávil jsem na studené skále téměř celou noc a moje kosti podle toho i bolely. Z jezerní hladiny spolu s chladem stoupala mlha, vonící ne bahnem a vodou, ale borovicemi, čerstvým deštěm a ještě něčím dalším, co jsem nebyl schopen rozpoznat.
Šelest se ozval znovu, tentokrát hodně blízko. Podvědomě jsem se přikrčil, když nade mnou prolétal temný stín. Jen stěží jsem potlačil výkřik; na nehybnou hladinu přistával obrovský tvor z šupin a mlhy!
Nespal jsem, ani jsem nesnil. Na vodní plochu skutečně dosedl stříbrný drak s dlouhou bělostnou hřívou a dlouhými tenkými vousy, dokonce se po ní prošel sem a tam, když si urovnával křídla na zádech. Hladina jezera se v mírném vánku vlnila, pouze v bezprostředním okolí dračích tlap jakoby zlenivěla a zpomalila svůj pohyb.
Snad jsem jen hlasitěji vydechl. Přesto si mne tvor všiml – záblesk onyxově tvrdých očí bolel víc, než rána na solar. Skutálel jsem se ze skály do mělké vody, ale to už stál drak přímo nade mnou, majestátný a hrozivý jako sama podstata vesmíru.
„Ty jsi ten cizinec.“
Nezmohl jsem se na nic než na prosté přikývnutí. Vzduch v drakově přítomnosti se rychle oteploval, stejně tak voda. Mlha kolem nás houstla, až se i travnatý břeh začínal ztrácet v bílém nic.
Nelidský hlas mi zněl v hlavě, ne v uších:
„Máš dobré srdce.“
Dlouhé kníry se mi poskládaly do klína, když drak sklonil hlavu až k mé tváři:
„Budeš dobrý otec.“
Mlha zhoustla ještě víc, obstoupila nás oba. Splynula s dračí kůži, bělostnou hřívou. Uzavřela mne v nicotě a konečně dovolila mojí mysli přestat existovat.
***
Tři měsíce horeček, děsivých halucinací a neustále se vracejícího zápalu plic mne totálně vyčerpaly. Stěží jsem byl schopen zvednou hlavu z polštáře, často jsem nerozlišoval realitu od horečnatého blouznění. Nebýt trpělivé Siored, nejspíš bych zešílel, nebo zemřel – a těžko říci, co by bylo horší. Noční můry se mne držely s urputností hada škrtiče, přestože si z nich dnes nevybavím nic než vysilující, zoufalou snahu čemusi se vzepřít.
Dožínky i barevný začátek podzimu jsem zmeškal, stejně tak první sníh. Během zimy jsem se pomalu zotavoval, hodně pomalu – Vánoce jsem strávil v ložnici, titěrný stromek v květináči postavený na stole vedle mojí postele, a Siored se mnou.
Neptal jsem se, odkud přišla, co byla zač. Neměl jsem potřebu; nějakým záhadným způsobem jsem cítil, že se známe blíž, než je u dvou živých bytostí vůbec možné. Nepotřebovali jsme příliš mluvit, stačila nám blízkost, doteky toho druhého. Něžný úsměv, záblesk v černých očích.
Některý ze sousedů se občas zastavil, jestli něco nepotřebujeme. Dřevo, zásoby. Paní Elizabeth, vdova po doktoru Seamusovi, nosívala byliny, ze kterých pro mne Siored připravovala léky. Přestával jsem být cizincem; když jsem na jaře se Sioredinou pomocí poprvé ztěžka usedl do křesla na verandě, už jsem byl Paul, ne pan Vermear.
S daňovým poradenstvím jsem skončil, necítil jsem potřebu se dále věnovat cizím účtům. Nepřemýšlel jsem, jak nás uživím, čím se zaměstnám; síly se mi vracely jen hodně pomalu, zato dny letěly s lehkostí jarních mraků. Náhle bylo opět léto a dozlatova opálené děti každé ráno mířily kolem naší verandy do lesů, k jezeru.
„Mohli bychom jít s nimi. Silný jsi na to už dost,“ navrhla Siored jednou večer. Překvapeně jsem zvedl hlavu od rozečteného Petrarky – chystal jsem malou přednášku pro ženský spolek a vyhledával jsem vhodné pasáže ze sonetů – a chvíli jsem na ni jen tiše hleděl.
„Na nás se nevztahují lidské zákony,“ dodala.
Nemluvili jsme o tom moc často, takto otevřeně nikdy. Oba jsme však věděli, že Siored má pravdu. Nemoc, která mne skoro zabila, nebyla běžnou chorobou, spíš... předělem. Abychom mohli žít spolu, oba jsme se museli změnit. A přesto se teď zdálo, že něco z předchozího života Siored přeci jen chybí.
„Chtěla bys?“
Neodpověděla hned. Věděl jsem, jak moc si zamilovala tohle místo, náš dům i městečko a jeho obyvatele. S jakou náruživostí se učila od dam z ženského spolku ručním pracím a vaření. Kolik knih už stačila přečíst, doplnit vtipnými i sžíravými komentáři na okraje stránek. Neminul den, aby se u nás nevystřídala aspoň polovina dětí – některým jsem pomáhal s učením, jiné si k nám prostě našly cestu, když byli jejich rodiče v práci.
Přesto jsem částí duše cítil, že tohle nemůže trvat věčně, možná ani polovinu věčnosti ne. Siored byla příliš jiná a nezměnila to ani naše láska. Jak se blížil srpen, den za dnem jsem pociťoval neviditelnou propast, která se mezi jí a okolním světem vytvářela. Stále byla tou zářící bytostí, kterou děti zbožňovaly a já miloval, ale do života se nám vkrádala odtažitost. Ubylo polibků, milování, prostých doteků.
Udeřila nesnesitelná horka, stejně jako loni. Vůně pryskyřice nasytila vzduch a zpomalila veškerý život. Děti mizely k jezeru už za svítání a vracely se až s posledními slunečními paprsky. A Siored se usmívala už jen smutně.
Nemusela nic říkat, nikdy vlastně nemusela. V polovině srpna jsem se jednoho rána probudil a postel vedle mne byla prázdná. Na polštáři zůstalo jen pár bělostných vlasů, v kuchyni v přízemí poslední šálek kávy. Vzápětí mi zavolal znepokojený Simon – oba jeho vnuci zůstali doma.
„Myslíš, že...“
„Ano,“ povzdechl jsem si. Jak těžký mi v tu chvíli připadal svět!
„Je pryč.“
„Paule...“
Zavěsil jsem. V tu chvíli jsem si přál být sám. Nebo nebýt vůbec.
***
Letošní léto se zase předvádělo. V předchozích třech letech se vysoké teploty daly celkem snést, i zimy byly relativně mírné, ale tentokrát nic podobného nehrozilo. Městečko se jako každý rok podřídilo denní migraci dětí k lesnímu jezeru s jedinou výjimkou: vše začalo už v půlce května. Od začátku června zela škola prázdnotou a vyučování se neoficiálně přesunulo do mé knihovny, kde se každý podvečer scházelo několik starších i mladších dětí. Probírali jsme, na co zrovna přišla řeč – od starořečtiny přes geometrii a aritmetiku až po státoprávní otázky.
Školní výsledky všech dětí se pohybovaly vysoko nad státním průměrem, snad díky jejich sevřenosti a vzájemné pomoci. Ředitel školy a starosta se obávali, že to městečku přinese nepříjemnou publicitu, ale na to jsme byli příliš malou komunitou. Stát na nás úplně nezapomněl jen proto, že všichni obyvatelé pravidelně a včas platili daně.
Už se stmívalo. Vybíral jsem právě nějaké knihy o genetice, o kterou se pár studentů včera zajímalo, když jsem z verandy zaslechl kroky bosých nohou. Lehce jsem se zamračil. Slunce ještě z poloviny vykukovalo zpoza obzoru – a dnešní den byl obzvlášť horký, na návrat bylo ještě brzy!
Otočil jsem se. Svazky, které mi náklaďáček FedExu přivezl teprve minulý týden, s hlasitým žuchnutím skončily na podlaze.
Budeš dobrým otcem.
Nezměnila se, téměř. Vlasy jí ještě zhoustly, pokud to vůbec bylo ještě možné; vytvářely jí kolem zlatavého obličeje bílou hřívu, rozježené do všech stran. Stále se pohybovala s grácií divoké šelmy, jak jsem si stačil všimnout, než mi vlétla do náruče. Stále jsme neměli potřebu používat slova, abychom spolu komunikovali, sdíleli své myšlenky.
Ucítil jsem slabý náraz do břicha. Odtáhl jsem se, ale jen proto, abych mohl položit dlaň na její vystouplé bříško.
„Bude stejně divoká jako ty,“ vypravil jsem ze sebe ztěžka, v krku knedlík dojetí a v očích slzy.
Jen se usmála. Stála na knihách o genetice, jejíž zákony vlastní existencí i novým životem v sobě dokonale popírala, a hleděla mi do očí. Vrátila se domů. Napořád.