Nový život
Černočerná temnota.
Jinak řečeno tma jako v černý díře. Neviděl bych si ani na ruce. Teda kdybych mohl. Stál jsem. Zápěstí i kotníky vězely v kovových poutech, jejich chlad se mi zařezával do kůže a já cítil ten studený dotek až v žilách. Opřel jsem se zády o zeď, do které byly zapuštěny mé okovy.
Jak dlouho tady ještě budu trčet? Jak dlouho už tu jsem? Co se stalo? Co se stalo s ní? A kde to k čertu jsem?
Zaslechl jsem nějaký zvuk.
Aspoň, že nejsem hluchej.
Tiché bzučení rozvibrovalo zdejší vzduch i stěnu o kterou jsem se opíral.
Kroky.
Dupou jako sloni. Musí být blízko.
Čekal jsem. Moje smysly mi v temnotě ukazovaly každou mou myšlenku, mé představy, můj strach, až s nechutně sadistickou přesností.
Kroky se zastavili.
„…se neboj. Dostal takovou dávku, že bude mimo ještě měsíc.“
Koutek se mi zvedl v mém šklebícím se úsměvu. Temnota se rozevřela a já omdlel v záři bílého světla.
„Je mi ctí sloužit.“
Postavil jsem se a odkráčel do svého pelechu. Aspoň tehdy jsem tomu tak říkal. Malá místnost. Bylo v ní šero. V jednom koutě bouda s malým otvorem. Jak já se tam cítil bezpečně. Jo bezpečně… Tohle byl můj svět. Tam venku. Fuj. Nesnášel jsem chvíle, kdy jsem musel jít plnit úkoly ven. Stejně to bylo pořád to stejné. Najdi, ukryj se, přines, znič – prostě nuda. A přesto mě to naplňovalo štěstím, když jsem splnil rozkaz. Ty chvíle napětí, které mě znervózňovaly, jsem si asi zamiloval, to vědomí, že smrt je tak blízko.
Zavřel jsem dveře a uslyšel zabzučení a cvaknutí elektrického zámku. Přešel jsem kolem kovového stolu a vlezl si do pelechu. Sundal si tričko, vyhodil ho ven, zívl, poškrábal se a snažil se nemyslet na to až přijdou (a oni přijdou) na to co se stalo.
A zas ten divný sen.
Místnost byla podobná té mojí, ale nejsem si jistý. Viděl jsem vše rozmazaně. Netuším proč, jsem byl připoután ke stěně, ani proč jsem cítil takový odpor k tomuto místu, které mi tolik připomínalo můj domov.
Co si však z tohoto snu pamatuji určitě, že já nebyl já. Vypadal jsem jako ostatní kolem mě. Ale to je nemožné, mě by si s člověkem nedokázala splést ani stodvacetiletá babča se všemi možnými zákaly.
Otevřely se dveře, kterých jsem si prve nevšiml.
Přišli.
Moje tělo se napnulo v očekávajícím přívalu bolestí z těch jejich testů. Ale tentokrát bylo něco jinak. Přišla ona. Můj anděl. Chtěl jsem jí něco říct, ale nemohl jsem ani otevřít pusu. Postavila se přede mne a v očích měla slzy. Pamatuji si, že něco říkala, ale byl jsem na drogách tak nevím. Snad něco o tom, že mě miluje.
Pohladila mě po tváři.
Usmála se a řekla, že nemá cenu se těm lidem bránit, prý mi pomůžou. Chvíli jsem vzdoroval, ale pak jsem se podvolil. Kvůli ní. Příliš mi na ní záleželo. Přišel někdo další a něco píchnul do infuze, napíchnuté do mého krku. Zavřel jsem oči a sklopil hlavu s myšlenkou, že je to jen a jen pro ni.
Sebral jsem poslední zbytky vůle, abych se jí mohl naposledy podívat do očí. Stála opodál u doktora. V očích výraz chladné nadřazenosti, jaký jsem ještě neviděl a po slzách čí dřívějších emocích ani stopa.
„Je jenom váš doktore, připravte sál a ať je to svinstvo za námi co nejdřív.“
Všecko ve mně začalo řvát. Bolest byla v celém těle, ale proti utrpení mé duše to bylo ničím. Znovu jsem se křečovitě sevřel a někdo začal křičet…
„…dělej! Vstávej ty zvíře!“ No tak bude to!?“
Škubnul jsem sebou a prudce oddechoval. Drápy zaražené v kovových stěnách boudy. Pomalu jsem se vyštrachal z bedny, přes sebe hodil tričko, co jsem tam nechal, a postavil se k jedné ze stěn místnosti a ta zprůhledněla. U mikrofonu tam seděl doktor Spykehorn. Začínal být pěkně naštvaný, ve sklíčkách kulatých brýlí se mu zablesklo, když si v sedě srovnával stohy nějakých spisů. Sedl jsem si na studenou židli, ze stejného kovu jako vše v této místnosti, a čekal.
Byl to starší muž, temeno mělo už své zarostlé období dávno za sebou a zbytek řídkých vlasů měl stejně bílou barvu jako jeho plášť. Na ten pohrdavý pohled však nezapomenu asi nikdy, i když to bylo to první co si ze svého života pamatuji. Zakousl se ještě do nějaké svačiny, vyklepal si drobky z bujných vousů pepř a sůl a otočil se ke mně. Naklonil se nad mikrofon.
„Tak spusť. Co se to na tý poslední misi dělo.“
Přivřel jsem oči a projel si pár obrazů co mi utkvěly v hlavě a nakonec jsem došel k jedinému logickému závěru.
„Já nevím.“
Auto s tichým zaskřípěním zabrzdilo. „Tak, víš vše?“ Přikývl jsem. „Ok. Máš zelenou.“ Otevřel postranní dveře a já se ztratil v lese. Počkal jsem než vůz odjede a pak se vydal k severovýchodu, k malému statku, k mému cíli. Plížil jsem se lesním podrostem. V hlavě se mi dokola opakovaly rozkazy a detaily úkolu. Musím se zase předvést. Těch posledních pár misí jsem zvoral. Zastavil jsem se na okraji lesa a ukryt ve stínu jsem sledoval chráněný komplex budov přede mnou. Počkal jsem si na správný okamžik, přeskočil zeď a schoval se v dalším stínu.
„Tady šupináč. Cíl 1 splněn.“ Zahlásil jsem do vysílačky a čekal, až kolem projde další hlídka, abych se mohl nepozorovaně posunout dál. Prosmekl jsem se kolem několika beden, přeběhl volné prostranství a ukryl se ve stínu další budovy.
Zrovna jsem vyhlížel zpoza rohu, když jsem za sebou uslyšel kroky. Na chvíli jsem zaváhal, ale on si toho sotva všiml. Blížil se pomalu ke mně a zbraň mu cinkala v rukách.
Tři metry.
Dva a půl.
Prudce jsem se otočil a uštědřil mu v otočce prudkou ránu ocasem do krku. Sesunul se k zemi, ale i když to na mě bylo celkem nahlas, všude byl i nadále klid. Přitáhl jsem ho blíž ke zdi a prohledal mu kapsy způsobem, nad kterým by zavrtělo hlavou i zdivočelé zvíře, rozerval jsem drápy kapsy na cáry a prohlížel si těch pár věcí na mé dlani. Klíče, magnetická karta a podivný žeton jsem si vzal a zbytek tam nechal.
Stejně to je prase. Blesklo mi hlavou, když jsem zahodil i krabičku plnou divného prášku s ještě podezřelejší vůní. Na odchodu jsem se ještě zdržel a schoval ho tak, že si ho nikdo nevšimne pokud o něj nezakopne.
Ten se stejně neprobere dřív jak odpoledne, ušklíbl jsem se a pomalu se přesunoval, ze stínu do stínu, k největší budově uprostřed.
‚Blok E‘ hlásala velká modrá cedule nad dveřmi budovy, do které jsem se měl dostat. „Tady Šupináč. Vstupuju do třetí fáze. Budova vypadá, že je odstíněná od…“
„Drž hubu a dělej co máš. My tohle víme.“
Zarazil jsem se. „Víte? Tak proč ste…“
„Splň rozkaz.“
Povzdechl jsem si. „Rozumím. Šupináč konec.“
Přejel jsem očima zámek dveří. Hmm. Vytáhl jsem z kapsy magnetickou kartu a projel s ní drážku vedle vchodu. Ozvalo se tiché zabzučení a dveře se otevřely. Schoval jsem kartu zpátky a vplížil se do dveří, pomalu je za sebou zavíral a v poslední chvíli odskočil ke zdi pod průmyslovou kameru.
To mi taky mohli říct, že tu maj něco takovýho.
Plížil jsem se dál chodbami, vyhýbal se lidem i dalším kamerám a hledal laboratoř 847.
A pak jsem prošel kolem části, kde bylo ve stěně zapuštěné zrcadlo. Podíval jsem se na sebe a musel se ušklíbnout. Vidět se poprvé v životě tak bych si myslel, že jsem sám Ďábel z pekel. Krátké tmavé vlasy, pokožka měla takovou narudlou barvu, která na některých místech přecházela v drobné šupiny stejné barvy. A ten nos nebo jak tomu lidi říkají, jsem neměl vůbec, jen dvě úzké štěrbiny. Měl jsem nažloutlé bulvy a v nich smaragdově zelené duhovky se zornicemi barvy tesáku a nad každým okem tři malé růžky. Ruce byly z větší části pokryty právě tak velkými šupinami, aby byli dostatečně použitelné jak při obraně, tak při obratnosti a každý ze čtyř prstů končil světlým drápem, který dokázal dělat zářezy i do železa. Na nohách jsem naštěstí žádné drápy neměl, těžko bych pak nosil boty. Zvedl jsem koutek ještě o něco víc a ukázal zažloutlé špičaté tesáky, co mi rostly místo zubů a nakonec se vydal dál.
Pokračoval jsem už celou věčnost, než jsem se dostal k nějakému ukazateli. V rychlosti jsem prolítnul legendu a našel to co jsem hledal.
Chodby 800 – 858, pravé křidlo, růžová? Co to?
Zavrtěl jsem hlavou. Jasný jako facka. Hned vedle byla na zdi pověšená mapa dvoupatrové budovy se šesti patry v podzemí. Našel jsem prstem růžovou chodbu. Ironicky jsem se zašklebil. Typické. Byla šest pater pode mnou. Přejel jsem prstem po mapě ke schodům a zanechal tam stopu. Teda prořízl jsem to skrz na skrz i se zdí, na které to viselo. Okamžik jsem na to hleděl a pak si otřel omítku z prstů do vesty. Podobně jako ocas tak i drápy se mi objevovaly po celý život jak v těch nejpotřebnějších chvílích tak ve chvílích naprosto nevhodných. Tohle byla jedna z nich. Pokrčil jsem nad tím rameny a mírně znepokojen tím, že jsem si myslel, že drápy už mám zmáknutý, vyrazil ke schodům. Chvíli jsem naslouchal a pak se pomalu vydal na cestu do chřtánu hranatého obra.
Úspěšně jsem se dostal až na „růžové“ patro. Když…
„… musíme zvýšit obsah oranžové a stabilizovat intenzitu červené. I ta teplota, ale musí být co nejpřesnější, jinak nám to tady vyletí do vzduchu.“
„Rozumím profesorko. Začneme za třicet minut v laboratoři“
„Tak tam jděte a dohlédněte na poslední přípravy, já tam budu hned.“
Ještě, že jsem se stihl schovat pod schody. Krčil jsem se tam a snažil se zjistit co mě na tom hovoru tolik rozrušilo. Jen ať nemám takový štígro, aby to byla ta samá místnost.
Natočil jsem hlavu, abych lépe slyšel a můj zrak skončil svou pouť na skříni s automatickými zbraněmi. Přimhouřil jsem oči, vytáhl takovou malou zelenou krabičku a připevnil ji ke zdi tak, aby její nářek směřoval přímo skrz skříň do chodby. Signál pro její odvetu jsem vložil do zámku skříně a pak výbušninu odjistil.
Miluju tuhle plastelínu.
Zvedl jsem koutek úst v mém sarkastickém úsměvu a spokojen se svou prací jsem se vydal k mé osudové místnosti, která byla na konci chodby tak růžové, až to bylo odporné.
Plížil jsem se podél zdi a další kameře se vyhnul jen taktak.
„Tak teď už toho mám tak akorát. Tohle to nebyla žádná chyba elektroniky. Něco se tam mihlo!“
„Klídek mladej. Na halušky je ještě brzo.“ Hlavní securiťák si potáhl z doutníku a opřel se o opěradlo svého křesla.
„A já vám říkám, že se tam něco pohybovalo. Nejdřív u vstupu pro zaměstnance a teď v růžovým křídle.“
„Jo. Jo…,“ další potáhnutí. „…to už jsem slyšel. Bylo to červený a rychlý.“ Pak se zlomyslně zasmál. „třeba nás přišel poctít svou přítomností sám pan Hellboy,“ pronesl s přehnanou vážností a zaletěl pohledem k hromadě komiksů, které patřily mladému nováčkovi.
„Ha. Ha. Tak mi aspoň dovolte to přetočit.“
Povzdech.
„Tak ať je po tvým, ale jestli tam nic nebude, tak skončíš jako hlídač odpadků za čínským bistrem.“
Dostal jsem se až k těm dveřím, když jsem za nimi uslyšel pohyb. Naprosto nečekaně jsem vrazil do protějších dveří a v rychlosti je za sebou zavřel.
Snad jsem to stihnul.
„To jste vy doktore?“
Ten hlas. Já už ho určitě slyšel. Jasně. To je ta ženská, co prošla kolem schodů.
„Je tu někdo?“
Co teď?
Byl jsem v nějaké převlékárně. U stropu poblikávala v nepravidelných intervalech zářivka. Okolní kovové skříňky se jmény se zeleně leskly, na lavičce uprostřed místnosti byl položen pár bílých bot a atmosféru tak nějak doplňovala i divná pára, která vše halila a líně se převalovala. Blikající světlo mě na chvíli zhypnotizovalo, takž jsem se musel hodně nutit k odtrhnutí pohledu a pokračování v mé práci. Už jsem skoro chytal za kliku, ale bylo tu něco co mi nedalo.
„Debile,“ zavrčel jsem potichu a nedokázal pochopit jak mi mohl uniknout ten vlhkej smrad co vycházel ze sprchy z vedlejší místnosti. Tomu se říká vražedná zasněnost. Zablesklo se mi v očích, když jsem se plížil ke dveřím, asi od těch skříněk, a nahlédl skrz oblaka páry do sprch. Snažil jsem se proniknout svým zrakem a pak spatřil její odraz v ne zcela zapařeném zrcadle.
Stejně jako si nejsem jistý, jak dlouho jsem tam stál, si nejsem jistý, kdy přesně se do mé hlavy zahryzla ta myšlenka. Ten. Ten červ. Začal hlodat mým ztrápeným mozkem a hledal své ztracené já. Odvrátit hlavu se mi povedlo, až když jsem uslyšel bušení na dveře, kterými jsem přišel. Dost mě to překvapilo a tak není divu, že si mi povedlo zavřít se do jedné ze skříněk až na podruhé. Přestal jsem se hýbat a snažil se uklidnit svůj dech, který se snad zbláznil. Nehledě na bolest v hlavě způsobenou něčím… něčím nemožným. Další bušení. Sprcha přestala téct. Ve stejné chvíli jako vyšla ze sprchy, otevřely se vstupní dveře.
„Profesorko, čeká se už jen na vás.“
„Jistě hned tam budu,“ odpověděla zatímco se oblékala. Musím říct, jsem smolař, protože hned po té co odešli, jsem se ujistil, že ta moje skříňka jako jediná neměla žádné průzory.
Ještě chvíli jsem čekal…
…a pak pomalu otevřel dveře.
Nikde nikdo, jen nějaké mumlání z koncových dveří vpravo, avšak mé dveře, mé zlaté dveře byly přímo proti mě. Znovu jsem se podíval po chodbě a rychle se přesunul z jedněch dveří do druhých. Potichu jsem je za sebou zavřel a přistoupil k počítačovému terminálu.
Vlastně jsem byl celkem překvapen. Stál na velkém vyvýšeném jakoby pódiu a cesta k němu vedla skrz několik řad třímetrových regálů. Ne. Regály ne… servery.
Naťukal jsem potřebná data. Vložil kompaktní disk do mechaniky a začal stahovat informace o jejich výzkumech.
…98%...99%...100%...
Vypnul jsem terminál, vzal si CDéčko a stačil udělat ještě jeden krok, než se mým tělem prohnala vlna bolesti. Každý sval, každý nerv, každá buňka. Všechno se najednou rozhodlo, že je čas jít dál.
Z vedlejší místnosti se ozýval potlesk a radostné gratulace.
Obličej mi pukal, všechno se obracelo naruby.
Už se to nedalo vydržet.
Můj řev však zanikl v hluku detonace. Věděl jsem, že jsem ty kamery nezvládl, ale čekal jsem, že přijdou o něco dřív a samozřejmě, že budu ve stavu, kdy se nebudu jen přiblble válet po zemi. Zatnul jsem všechny svaly, které se chovaly jako sopečné pohoří při erupci a doplazil se do kouta za terminálem. Nějakou chvíli jsem tam seděl, bolest pomalu ustupovala a můj dech se začal zklidňovat, když jsem uslyšel takový podivný zvuk a vedle mě se přikutálel podivný válec.
V rychlosti, o které bych nevěřil, že je možná jsem si nasadil plynovou masku a z hrůzou zjistil, že nemám vlasy. Místo nich jsem našel na spáncích dva malé růžky. Nebyl však čas přemýšlet nad tím, že je ze mě teď vlastně plešoun.
Granát začal chrlit oblaka nažloutlého plynu a já tam jen seděl a modlil se, aby až přijde čas, jsem byl schopný reagovat tak jak mám.
„Zůstaň kde si. Lehni si na zem a nic se ti nestane.“
Zakroutil jsem hlavou a odfrkl si. Teď konečně to kleslo na únosnou mez. Stoupl jsem si na všechny čtyři a vypravil se do nažloutlé temnoty. Trvalo mi dvacet minut než jsem se dostal zpět ke dveřím. A těch osm týpků nikdy nebude moci říct co je to srazilo. Teda jestli se znovu naučí mluvit.
Postavil jsem se.
Nadechl se.
Pak prudce vyrazil panty a doslova skočil vlevo do dveří laboratoře. Jen jsem vystrčil nos, spustila se palba z automatů a já byl rád, že mě ty dveře dokázaly krýt, zatímco jsem se schovával za dveře laboratoře.
Pomalu jsem vstal a přitom zakopl o vlastní ocas. Zavrčel jsem a padl k zemi. Můj dopad ovšem přehlušil výstřel, který mířil na moji hlavu. Samozřejmě na místo, kde byla před tím než jsem upadl. Bolest už skoro přešla a tak mi nedělalo problémy z lehu vystartovat sprintem podél vstupních dveří. Přibouchl jsem je a ještě drápy zničil elektronický zámek.
Troška dýmu a smradu a co to umí.
Doběhl jsem za velký sloup. A přemýšlel co udělám. Ozvalo se pár dalších výstřelů. Nakoukl jsem zpoza rohu. Osmnáct laboratorních myší a šest modrých krys. Ještě, že mají jen ty berrety. Takže to bude celkem hračka.
Znovu jsem vyběhl a když se zastavil na opačném konci místnosti, měl v ruce šest pistolí.
Fuj!
Na jedné jsem ještě našel ukazováček. Pokrčil jsem rameny a protože všichni stáli za mnou, pomalu se k nim otočil. Toho, jehož část jsem si nechtěně vzal jako suvenýr, jsem okamžitě poznal. Klečel, řval a všude kolem něj cákance krve z pahýlu co mu zůstal. Myslím, že to byl šok, co jim zabránil hned se na mě vrhnout, ale ten je očividně rychle přešel.
V momentě, kdy se na mě rozběhli, jsem zrovna házel ty jejich zbraně do nádrže s podivnou žlutozelenou vodou. Bylo jich pět. Sice jsem nikdy netančil, ale můj ocas mi byl prvotřídním partnerem a tak jsme jim předvedli valčík bolesti a utrpení.
A pak ten poslední.
Co si sakra myslí. Že mě ucáká krví?
Udělal jsem krok stranou a ocasem mu podrazil nohy. Pozdě, pak už bylo příliš pozdě vytáhnout ho z toho bazénu plného nějaké žíraviny na organickou hmotu. Odfrknul jsem si. Nikdo si nezaslouží umřít takovouto smrtí.
Jinak řečeno tma jako v černý díře. Neviděl bych si ani na ruce. Teda kdybych mohl. Stál jsem. Zápěstí i kotníky vězely v kovových poutech, jejich chlad se mi zařezával do kůže a já cítil ten studený dotek až v žilách. Opřel jsem se zády o zeď, do které byly zapuštěny mé okovy.
Jak dlouho tady ještě budu trčet? Jak dlouho už tu jsem? Co se stalo? Co se stalo s ní? A kde to k čertu jsem?
Zaslechl jsem nějaký zvuk.
Aspoň, že nejsem hluchej.
Tiché bzučení rozvibrovalo zdejší vzduch i stěnu o kterou jsem se opíral.
Kroky.
Dupou jako sloni. Musí být blízko.
Čekal jsem. Moje smysly mi v temnotě ukazovaly každou mou myšlenku, mé představy, můj strach, až s nechutně sadistickou přesností.
Kroky se zastavili.
„…se neboj. Dostal takovou dávku, že bude mimo ještě měsíc.“
Koutek se mi zvedl v mém šklebícím se úsměvu. Temnota se rozevřela a já omdlel v záři bílého světla.
„Je mi ctí sloužit.“
Postavil jsem se a odkráčel do svého pelechu. Aspoň tehdy jsem tomu tak říkal. Malá místnost. Bylo v ní šero. V jednom koutě bouda s malým otvorem. Jak já se tam cítil bezpečně. Jo bezpečně… Tohle byl můj svět. Tam venku. Fuj. Nesnášel jsem chvíle, kdy jsem musel jít plnit úkoly ven. Stejně to bylo pořád to stejné. Najdi, ukryj se, přines, znič – prostě nuda. A přesto mě to naplňovalo štěstím, když jsem splnil rozkaz. Ty chvíle napětí, které mě znervózňovaly, jsem si asi zamiloval, to vědomí, že smrt je tak blízko.
Zavřel jsem dveře a uslyšel zabzučení a cvaknutí elektrického zámku. Přešel jsem kolem kovového stolu a vlezl si do pelechu. Sundal si tričko, vyhodil ho ven, zívl, poškrábal se a snažil se nemyslet na to až přijdou (a oni přijdou) na to co se stalo.
A zas ten divný sen.
Místnost byla podobná té mojí, ale nejsem si jistý. Viděl jsem vše rozmazaně. Netuším proč, jsem byl připoután ke stěně, ani proč jsem cítil takový odpor k tomuto místu, které mi tolik připomínalo můj domov.
Co si však z tohoto snu pamatuji určitě, že já nebyl já. Vypadal jsem jako ostatní kolem mě. Ale to je nemožné, mě by si s člověkem nedokázala splést ani stodvacetiletá babča se všemi možnými zákaly.
Otevřely se dveře, kterých jsem si prve nevšiml.
Přišli.
Moje tělo se napnulo v očekávajícím přívalu bolestí z těch jejich testů. Ale tentokrát bylo něco jinak. Přišla ona. Můj anděl. Chtěl jsem jí něco říct, ale nemohl jsem ani otevřít pusu. Postavila se přede mne a v očích měla slzy. Pamatuji si, že něco říkala, ale byl jsem na drogách tak nevím. Snad něco o tom, že mě miluje.
Pohladila mě po tváři.
Usmála se a řekla, že nemá cenu se těm lidem bránit, prý mi pomůžou. Chvíli jsem vzdoroval, ale pak jsem se podvolil. Kvůli ní. Příliš mi na ní záleželo. Přišel někdo další a něco píchnul do infuze, napíchnuté do mého krku. Zavřel jsem oči a sklopil hlavu s myšlenkou, že je to jen a jen pro ni.
Sebral jsem poslední zbytky vůle, abych se jí mohl naposledy podívat do očí. Stála opodál u doktora. V očích výraz chladné nadřazenosti, jaký jsem ještě neviděl a po slzách čí dřívějších emocích ani stopa.
„Je jenom váš doktore, připravte sál a ať je to svinstvo za námi co nejdřív.“
Všecko ve mně začalo řvát. Bolest byla v celém těle, ale proti utrpení mé duše to bylo ničím. Znovu jsem se křečovitě sevřel a někdo začal křičet…
„…dělej! Vstávej ty zvíře!“ No tak bude to!?“
Škubnul jsem sebou a prudce oddechoval. Drápy zaražené v kovových stěnách boudy. Pomalu jsem se vyštrachal z bedny, přes sebe hodil tričko, co jsem tam nechal, a postavil se k jedné ze stěn místnosti a ta zprůhledněla. U mikrofonu tam seděl doktor Spykehorn. Začínal být pěkně naštvaný, ve sklíčkách kulatých brýlí se mu zablesklo, když si v sedě srovnával stohy nějakých spisů. Sedl jsem si na studenou židli, ze stejného kovu jako vše v této místnosti, a čekal.
Byl to starší muž, temeno mělo už své zarostlé období dávno za sebou a zbytek řídkých vlasů měl stejně bílou barvu jako jeho plášť. Na ten pohrdavý pohled však nezapomenu asi nikdy, i když to bylo to první co si ze svého života pamatuji. Zakousl se ještě do nějaké svačiny, vyklepal si drobky z bujných vousů pepř a sůl a otočil se ke mně. Naklonil se nad mikrofon.
„Tak spusť. Co se to na tý poslední misi dělo.“
Přivřel jsem oči a projel si pár obrazů co mi utkvěly v hlavě a nakonec jsem došel k jedinému logickému závěru.
„Já nevím.“
Auto s tichým zaskřípěním zabrzdilo. „Tak, víš vše?“ Přikývl jsem. „Ok. Máš zelenou.“ Otevřel postranní dveře a já se ztratil v lese. Počkal jsem než vůz odjede a pak se vydal k severovýchodu, k malému statku, k mému cíli. Plížil jsem se lesním podrostem. V hlavě se mi dokola opakovaly rozkazy a detaily úkolu. Musím se zase předvést. Těch posledních pár misí jsem zvoral. Zastavil jsem se na okraji lesa a ukryt ve stínu jsem sledoval chráněný komplex budov přede mnou. Počkal jsem si na správný okamžik, přeskočil zeď a schoval se v dalším stínu.
„Tady šupináč. Cíl 1 splněn.“ Zahlásil jsem do vysílačky a čekal, až kolem projde další hlídka, abych se mohl nepozorovaně posunout dál. Prosmekl jsem se kolem několika beden, přeběhl volné prostranství a ukryl se ve stínu další budovy.
Zrovna jsem vyhlížel zpoza rohu, když jsem za sebou uslyšel kroky. Na chvíli jsem zaváhal, ale on si toho sotva všiml. Blížil se pomalu ke mně a zbraň mu cinkala v rukách.
Tři metry.
Dva a půl.
Prudce jsem se otočil a uštědřil mu v otočce prudkou ránu ocasem do krku. Sesunul se k zemi, ale i když to na mě bylo celkem nahlas, všude byl i nadále klid. Přitáhl jsem ho blíž ke zdi a prohledal mu kapsy způsobem, nad kterým by zavrtělo hlavou i zdivočelé zvíře, rozerval jsem drápy kapsy na cáry a prohlížel si těch pár věcí na mé dlani. Klíče, magnetická karta a podivný žeton jsem si vzal a zbytek tam nechal.
Stejně to je prase. Blesklo mi hlavou, když jsem zahodil i krabičku plnou divného prášku s ještě podezřelejší vůní. Na odchodu jsem se ještě zdržel a schoval ho tak, že si ho nikdo nevšimne pokud o něj nezakopne.
Ten se stejně neprobere dřív jak odpoledne, ušklíbl jsem se a pomalu se přesunoval, ze stínu do stínu, k největší budově uprostřed.
‚Blok E‘ hlásala velká modrá cedule nad dveřmi budovy, do které jsem se měl dostat. „Tady Šupináč. Vstupuju do třetí fáze. Budova vypadá, že je odstíněná od…“
„Drž hubu a dělej co máš. My tohle víme.“
Zarazil jsem se. „Víte? Tak proč ste…“
„Splň rozkaz.“
Povzdechl jsem si. „Rozumím. Šupináč konec.“
Přejel jsem očima zámek dveří. Hmm. Vytáhl jsem z kapsy magnetickou kartu a projel s ní drážku vedle vchodu. Ozvalo se tiché zabzučení a dveře se otevřely. Schoval jsem kartu zpátky a vplížil se do dveří, pomalu je za sebou zavíral a v poslední chvíli odskočil ke zdi pod průmyslovou kameru.
To mi taky mohli říct, že tu maj něco takovýho.
Plížil jsem se dál chodbami, vyhýbal se lidem i dalším kamerám a hledal laboratoř 847.
A pak jsem prošel kolem části, kde bylo ve stěně zapuštěné zrcadlo. Podíval jsem se na sebe a musel se ušklíbnout. Vidět se poprvé v životě tak bych si myslel, že jsem sám Ďábel z pekel. Krátké tmavé vlasy, pokožka měla takovou narudlou barvu, která na některých místech přecházela v drobné šupiny stejné barvy. A ten nos nebo jak tomu lidi říkají, jsem neměl vůbec, jen dvě úzké štěrbiny. Měl jsem nažloutlé bulvy a v nich smaragdově zelené duhovky se zornicemi barvy tesáku a nad každým okem tři malé růžky. Ruce byly z větší části pokryty právě tak velkými šupinami, aby byli dostatečně použitelné jak při obraně, tak při obratnosti a každý ze čtyř prstů končil světlým drápem, který dokázal dělat zářezy i do železa. Na nohách jsem naštěstí žádné drápy neměl, těžko bych pak nosil boty. Zvedl jsem koutek ještě o něco víc a ukázal zažloutlé špičaté tesáky, co mi rostly místo zubů a nakonec se vydal dál.
Pokračoval jsem už celou věčnost, než jsem se dostal k nějakému ukazateli. V rychlosti jsem prolítnul legendu a našel to co jsem hledal.
Chodby 800 – 858, pravé křidlo, růžová? Co to?
Zavrtěl jsem hlavou. Jasný jako facka. Hned vedle byla na zdi pověšená mapa dvoupatrové budovy se šesti patry v podzemí. Našel jsem prstem růžovou chodbu. Ironicky jsem se zašklebil. Typické. Byla šest pater pode mnou. Přejel jsem prstem po mapě ke schodům a zanechal tam stopu. Teda prořízl jsem to skrz na skrz i se zdí, na které to viselo. Okamžik jsem na to hleděl a pak si otřel omítku z prstů do vesty. Podobně jako ocas tak i drápy se mi objevovaly po celý život jak v těch nejpotřebnějších chvílích tak ve chvílích naprosto nevhodných. Tohle byla jedna z nich. Pokrčil jsem nad tím rameny a mírně znepokojen tím, že jsem si myslel, že drápy už mám zmáknutý, vyrazil ke schodům. Chvíli jsem naslouchal a pak se pomalu vydal na cestu do chřtánu hranatého obra.
Úspěšně jsem se dostal až na „růžové“ patro. Když…
„… musíme zvýšit obsah oranžové a stabilizovat intenzitu červené. I ta teplota, ale musí být co nejpřesnější, jinak nám to tady vyletí do vzduchu.“
„Rozumím profesorko. Začneme za třicet minut v laboratoři“
„Tak tam jděte a dohlédněte na poslední přípravy, já tam budu hned.“
Ještě, že jsem se stihl schovat pod schody. Krčil jsem se tam a snažil se zjistit co mě na tom hovoru tolik rozrušilo. Jen ať nemám takový štígro, aby to byla ta samá místnost.
Natočil jsem hlavu, abych lépe slyšel a můj zrak skončil svou pouť na skříni s automatickými zbraněmi. Přimhouřil jsem oči, vytáhl takovou malou zelenou krabičku a připevnil ji ke zdi tak, aby její nářek směřoval přímo skrz skříň do chodby. Signál pro její odvetu jsem vložil do zámku skříně a pak výbušninu odjistil.
Miluju tuhle plastelínu.
Zvedl jsem koutek úst v mém sarkastickém úsměvu a spokojen se svou prací jsem se vydal k mé osudové místnosti, která byla na konci chodby tak růžové, až to bylo odporné.
Plížil jsem se podél zdi a další kameře se vyhnul jen taktak.
„Tak teď už toho mám tak akorát. Tohle to nebyla žádná chyba elektroniky. Něco se tam mihlo!“
„Klídek mladej. Na halušky je ještě brzo.“ Hlavní securiťák si potáhl z doutníku a opřel se o opěradlo svého křesla.
„A já vám říkám, že se tam něco pohybovalo. Nejdřív u vstupu pro zaměstnance a teď v růžovým křídle.“
„Jo. Jo…,“ další potáhnutí. „…to už jsem slyšel. Bylo to červený a rychlý.“ Pak se zlomyslně zasmál. „třeba nás přišel poctít svou přítomností sám pan Hellboy,“ pronesl s přehnanou vážností a zaletěl pohledem k hromadě komiksů, které patřily mladému nováčkovi.
„Ha. Ha. Tak mi aspoň dovolte to přetočit.“
Povzdech.
„Tak ať je po tvým, ale jestli tam nic nebude, tak skončíš jako hlídač odpadků za čínským bistrem.“
Dostal jsem se až k těm dveřím, když jsem za nimi uslyšel pohyb. Naprosto nečekaně jsem vrazil do protějších dveří a v rychlosti je za sebou zavřel.
Snad jsem to stihnul.
„To jste vy doktore?“
Ten hlas. Já už ho určitě slyšel. Jasně. To je ta ženská, co prošla kolem schodů.
„Je tu někdo?“
Co teď?
Byl jsem v nějaké převlékárně. U stropu poblikávala v nepravidelných intervalech zářivka. Okolní kovové skříňky se jmény se zeleně leskly, na lavičce uprostřed místnosti byl položen pár bílých bot a atmosféru tak nějak doplňovala i divná pára, která vše halila a líně se převalovala. Blikající světlo mě na chvíli zhypnotizovalo, takž jsem se musel hodně nutit k odtrhnutí pohledu a pokračování v mé práci. Už jsem skoro chytal za kliku, ale bylo tu něco co mi nedalo.
„Debile,“ zavrčel jsem potichu a nedokázal pochopit jak mi mohl uniknout ten vlhkej smrad co vycházel ze sprchy z vedlejší místnosti. Tomu se říká vražedná zasněnost. Zablesklo se mi v očích, když jsem se plížil ke dveřím, asi od těch skříněk, a nahlédl skrz oblaka páry do sprch. Snažil jsem se proniknout svým zrakem a pak spatřil její odraz v ne zcela zapařeném zrcadle.
Stejně jako si nejsem jistý, jak dlouho jsem tam stál, si nejsem jistý, kdy přesně se do mé hlavy zahryzla ta myšlenka. Ten. Ten červ. Začal hlodat mým ztrápeným mozkem a hledal své ztracené já. Odvrátit hlavu se mi povedlo, až když jsem uslyšel bušení na dveře, kterými jsem přišel. Dost mě to překvapilo a tak není divu, že si mi povedlo zavřít se do jedné ze skříněk až na podruhé. Přestal jsem se hýbat a snažil se uklidnit svůj dech, který se snad zbláznil. Nehledě na bolest v hlavě způsobenou něčím… něčím nemožným. Další bušení. Sprcha přestala téct. Ve stejné chvíli jako vyšla ze sprchy, otevřely se vstupní dveře.
„Profesorko, čeká se už jen na vás.“
„Jistě hned tam budu,“ odpověděla zatímco se oblékala. Musím říct, jsem smolař, protože hned po té co odešli, jsem se ujistil, že ta moje skříňka jako jediná neměla žádné průzory.
Ještě chvíli jsem čekal…
…a pak pomalu otevřel dveře.
Nikde nikdo, jen nějaké mumlání z koncových dveří vpravo, avšak mé dveře, mé zlaté dveře byly přímo proti mě. Znovu jsem se podíval po chodbě a rychle se přesunul z jedněch dveří do druhých. Potichu jsem je za sebou zavřel a přistoupil k počítačovému terminálu.
Vlastně jsem byl celkem překvapen. Stál na velkém vyvýšeném jakoby pódiu a cesta k němu vedla skrz několik řad třímetrových regálů. Ne. Regály ne… servery.
Naťukal jsem potřebná data. Vložil kompaktní disk do mechaniky a začal stahovat informace o jejich výzkumech.
…98%...99%...100%...
Vypnul jsem terminál, vzal si CDéčko a stačil udělat ještě jeden krok, než se mým tělem prohnala vlna bolesti. Každý sval, každý nerv, každá buňka. Všechno se najednou rozhodlo, že je čas jít dál.
Z vedlejší místnosti se ozýval potlesk a radostné gratulace.
Obličej mi pukal, všechno se obracelo naruby.
Už se to nedalo vydržet.
Můj řev však zanikl v hluku detonace. Věděl jsem, že jsem ty kamery nezvládl, ale čekal jsem, že přijdou o něco dřív a samozřejmě, že budu ve stavu, kdy se nebudu jen přiblble válet po zemi. Zatnul jsem všechny svaly, které se chovaly jako sopečné pohoří při erupci a doplazil se do kouta za terminálem. Nějakou chvíli jsem tam seděl, bolest pomalu ustupovala a můj dech se začal zklidňovat, když jsem uslyšel takový podivný zvuk a vedle mě se přikutálel podivný válec.
V rychlosti, o které bych nevěřil, že je možná jsem si nasadil plynovou masku a z hrůzou zjistil, že nemám vlasy. Místo nich jsem našel na spáncích dva malé růžky. Nebyl však čas přemýšlet nad tím, že je ze mě teď vlastně plešoun.
Granát začal chrlit oblaka nažloutlého plynu a já tam jen seděl a modlil se, aby až přijde čas, jsem byl schopný reagovat tak jak mám.
„Zůstaň kde si. Lehni si na zem a nic se ti nestane.“
Zakroutil jsem hlavou a odfrkl si. Teď konečně to kleslo na únosnou mez. Stoupl jsem si na všechny čtyři a vypravil se do nažloutlé temnoty. Trvalo mi dvacet minut než jsem se dostal zpět ke dveřím. A těch osm týpků nikdy nebude moci říct co je to srazilo. Teda jestli se znovu naučí mluvit.
Postavil jsem se.
Nadechl se.
Pak prudce vyrazil panty a doslova skočil vlevo do dveří laboratoře. Jen jsem vystrčil nos, spustila se palba z automatů a já byl rád, že mě ty dveře dokázaly krýt, zatímco jsem se schovával za dveře laboratoře.
Pomalu jsem vstal a přitom zakopl o vlastní ocas. Zavrčel jsem a padl k zemi. Můj dopad ovšem přehlušil výstřel, který mířil na moji hlavu. Samozřejmě na místo, kde byla před tím než jsem upadl. Bolest už skoro přešla a tak mi nedělalo problémy z lehu vystartovat sprintem podél vstupních dveří. Přibouchl jsem je a ještě drápy zničil elektronický zámek.
Troška dýmu a smradu a co to umí.
Doběhl jsem za velký sloup. A přemýšlel co udělám. Ozvalo se pár dalších výstřelů. Nakoukl jsem zpoza rohu. Osmnáct laboratorních myší a šest modrých krys. Ještě, že mají jen ty berrety. Takže to bude celkem hračka.
Znovu jsem vyběhl a když se zastavil na opačném konci místnosti, měl v ruce šest pistolí.
Fuj!
Na jedné jsem ještě našel ukazováček. Pokrčil jsem rameny a protože všichni stáli za mnou, pomalu se k nim otočil. Toho, jehož část jsem si nechtěně vzal jako suvenýr, jsem okamžitě poznal. Klečel, řval a všude kolem něj cákance krve z pahýlu co mu zůstal. Myslím, že to byl šok, co jim zabránil hned se na mě vrhnout, ale ten je očividně rychle přešel.
V momentě, kdy se na mě rozběhli, jsem zrovna házel ty jejich zbraně do nádrže s podivnou žlutozelenou vodou. Bylo jich pět. Sice jsem nikdy netančil, ale můj ocas mi byl prvotřídním partnerem a tak jsme jim předvedli valčík bolesti a utrpení.
A pak ten poslední.
Co si sakra myslí. Že mě ucáká krví?
Udělal jsem krok stranou a ocasem mu podrazil nohy. Pozdě, pak už bylo příliš pozdě vytáhnout ho z toho bazénu plného nějaké žíraviny na organickou hmotu. Odfrknul jsem si. Nikdo si nezaslouží umřít takovouto smrtí.