Maraton 5: Souboj
Zlatavým soumrakem prolétlo několik barevných záblesků, vzápětí se zastavil čas, když se změnily v pětici draků s doširoka rozevřenými křídly, visícími jen tak v prostoru před centrální palácovou věží: jižanský blankyt, podzemní temnota, roztavený jantar, zaschlá krev, březové listí. Hrdí, silní, obrovští – a přeci v porovnání s masou paláce tak drobní.
Konečně vedoucí Modrák zvítězil nad odstředivou silou, setrvačností i gravitací a jako šíp vyrazil přímo vzhůru k vrcholku věže. Skoro ve stejnou chvíli vyrazila i Zvoněnka s Diblíkem nalepeným k levému boku, Purpur si pomohl zlostným výkřikem. Miláček rychle máchl křídly, aby své druhy dohnal, ale stejně jako ve většině případů si ve spěchu nedal pozor a zamířil přímo na stěnu věže.
Mramor zasténal a zaúpěl, nicméně se drak udržel ve vzduchu. Mocnými zadními tlapami se odrazil od stěny, až v jejím zdobení zanechal osmero souběžných dlouhých rýh, natáhl krk a s vítězným zaryčením se vrhl vzhůru k vrcholku věže, kde už čekala celá společnost na výsledek závodu.
Prosvištěl kolem Purpura a Diblíka, chvíli bojoval s kličkujícím Modrákem o místo. Nakonec odbočil prudce doprava, až letěl téměř vodorovně, a po dvou zběsilých mávnutích křídly zase zamířil vzhůru, dostatečně daleko od starého zkušeného laenriho. Vrchol věže se rychle blížil, ještě tu však byl malý problém: jak se dostat nad přečnívající mramor věže. Aby se při každém Letním závodu vešli na věž všichni hosté, kámen se v den letního slunovratu otevíral do všech stran jako poupě. Záleželo na každém drakovi zvlášť, jak si s touhle překážkou poradí.
Miláček zrychlil. Ještě v hnízdě u matky tajně poslouchal starší, jak vzpomínají na všechna velká vítězství, a teď byl ten nejlepší čas stát se dalším z těch, o kterých se vypráví malým ještěrkám. Když se Zlaťákovi Tři zuby podařilo prorazit mramor holou hlavou, proč by se on nemohl zachytit tlapami okraje a pro věnec vítěze si doběhnout?
Jen se to chtělo pořádně odrazit na tom správném místě, zbytek už zařídí Síla. Rychle se rozhodl, nepatrně změnil nastavení křídel a vítězně zařval.
Teď!
Jen díky tomu, že byl mramor vyztužený zaklínadly, se mu jemná zdobná krajka nerozdrobila v tlapách a zubech. Nechal Sílu, ať mu vynese zadní tlapy i zbytek těla nad okraj, doširoka rozprostřel křídla a hlavu instinktivně prostrčil mezi předními tlapami, než si mohl zlomit vaz. Překulil se na záda – Síla se vyčerpávala příliš pomalu a on se pustil příliš pozdě, takže mu kusy mramoru zůstaly v tlapách – ale byl nahoře!
Rychle pro věnec! Nemotorně se zvedl, přitom koutkem oka zahlédl varovný záblesk. Pche! Ať si je Modrák seberychlejší a zná všechny triky, tady u věže nikdy nedokáže odhadnout účinky Síly – už zase ho to vyneslo do vysokého oblouku. Miláček v běhu mezi uskakujícími diváky vycenil zuby ve spokojeném úsměvu. Bude první!
Neměl dost místa pro vzlétnutí, všude okolo stálo moc Vznešených. Co se dá dělat, bude muset vyskočit. Věnec se blyštěl v posledních slunečních paprscích na vrcholku pětimetrové tyče, aby ho prolétávající draci mohli chytit. V celé dlouhé historii Letních závodů ještě žádného laenriho nenapadlo použít místo křídel tlapy.
Raz, dva, odraz. Skok, Síla ať pomůže! Silná tyč se pod nárazem jeho těla prudce otřásla, ale vydržela. Chňapl po věnci, tehdy se mu ale nad hlavou zlatě zablesklo a věnec náhle vážil o celou dračici víc. Miláček zlostně zavrčel, čelisti co nejpevněji stisknuté. Dračice ale také nechtěla povolit a třepotala se nad ním ve vzduchu jako kolibřík, v jantarových očích příslib strašlivé pomsty, jestli Miláček hned neustoupí.
Nakonec nevydržel věnec. S hlasitým ric! se pozlacené železo roztrhlo, několik vykovaných lístků a drobných květů horské orchideje dokonce spadlo dolů. Miláčkovi odlétla působením síly hlava dozadu, až si chvíli počítal šupiny na zádech, zatímco sjel za příšerného skřípění drápů na kovu o dva metry níž, jantarová laenri zase ve vzduchu předvedla dokonalý dvojitý přemet zakončený piruetou, aby Síla usadila padající jezdkyni zpět do sedla.
Lord Ikchar bezradně pohlédl na smějící se královnu. Co teď? Ani jeden z vítězných draků nebyl přihlášen do závodu, přesto jim nešlo vítězství upřít. Princezna Marissa vedla Zvoněnku s jistotou mistra a ten divoký zase předvedl neuvěřitelný kousek s kotrmelcem přes okraj plošiny.
„Je očividné, že je dnešek opravdu výjimečným dnem,“ přelétla královna pomalu pohledem celé shromáždění, jakmile bezpečně dosedl i poslední ze zbývajících tří laenri.
„Je mi ctí být svědkem vítězství hned dvou mladých laenri. Věnec se roztrhl, proto se i Zvoněnka a Miláček spravedlivě podělí o titul n‘laenri.“
„Ale ani jeden drak nebyl přihlášený! Navíc zelený neměl jezdce a jantara vedl člověk!“ namítl lord Dasyel pobouřeně. Patřil k nejpřednějším chovatelům laenri a prohra Modráka se mu pochopitelně vůbec nelíbila.
„Pravidla, lorde Ikchare?“ udělila královna pohledem slovo vrchnímu majordomovi.
„Všichni, kdo chtějí závodit, se musí dostavit na startovní linii a proletět celou trasu. Vítězem nechť je ten, kdo první získá zlatý věnec na vrcholu centrální věže královského paláce. Během závodu se nesmí draci kousat, škrábat, zapalovat si postroje, jezdci nesmí nést žádné zbraně. Taktéž nejsou povolena kouzla, zaříkání a zaklínadla namířená proti soutěžícím, či ovlivňující počasí a vzdušné proudy.“
„Naši předci samozřejmě nemohli tušit, že jednou budou našimi hosty i lidé, ani že se objeví divoký laenri, lorde Dasyeli, proto byla pravidla stanovena právě takto. Celé generace závodily v duchu pravidel, dokud je jeden drak a jedna korunní princezna nevzali doslova,“ ohlédla se královna krátce ke Zvoněnce, v jejímž sedle ještě prudce oddechovala půvabně zrudlá Marissa v jezdeckých nohavicích, teplou kazajku napůl rozepnutou. Jen okolostojící Jestřábice zahlédly ve tváři své paní kratičký záblesk nevole.
Lord drobnou úklonou přijal královnino rozhodnutí, vzápětí se vzduchem neslo hlasité provolání slávy vítězům i moudré vládkyni. Princezna Marissa byla přeochotnými důstojníky gardy opatrně snesena ze Zvoněnčina hřbetu, aby jí lord Ikchar mohl připnout stužku vítěze, zatímco stájníci už rychle přehazovali všem závodícím drakům přes hřbety zdobené přehozy. Bylo pravidlem, že bez ohledu na umístění se všichni vraceli do hnízd jako vítězové: jen nejlepší z nejlepších dokázali urazit celou trasu závodu za dobu, kdy se slunce dotýká obzoru. Že dnes vznikla nová legenda, vlastně dokonce dvě, bylo třešničkou na dortu.
Konečně vedoucí Modrák zvítězil nad odstředivou silou, setrvačností i gravitací a jako šíp vyrazil přímo vzhůru k vrcholku věže. Skoro ve stejnou chvíli vyrazila i Zvoněnka s Diblíkem nalepeným k levému boku, Purpur si pomohl zlostným výkřikem. Miláček rychle máchl křídly, aby své druhy dohnal, ale stejně jako ve většině případů si ve spěchu nedal pozor a zamířil přímo na stěnu věže.
Mramor zasténal a zaúpěl, nicméně se drak udržel ve vzduchu. Mocnými zadními tlapami se odrazil od stěny, až v jejím zdobení zanechal osmero souběžných dlouhých rýh, natáhl krk a s vítězným zaryčením se vrhl vzhůru k vrcholku věže, kde už čekala celá společnost na výsledek závodu.
Prosvištěl kolem Purpura a Diblíka, chvíli bojoval s kličkujícím Modrákem o místo. Nakonec odbočil prudce doprava, až letěl téměř vodorovně, a po dvou zběsilých mávnutích křídly zase zamířil vzhůru, dostatečně daleko od starého zkušeného laenriho. Vrchol věže se rychle blížil, ještě tu však byl malý problém: jak se dostat nad přečnívající mramor věže. Aby se při každém Letním závodu vešli na věž všichni hosté, kámen se v den letního slunovratu otevíral do všech stran jako poupě. Záleželo na každém drakovi zvlášť, jak si s touhle překážkou poradí.
Miláček zrychlil. Ještě v hnízdě u matky tajně poslouchal starší, jak vzpomínají na všechna velká vítězství, a teď byl ten nejlepší čas stát se dalším z těch, o kterých se vypráví malým ještěrkám. Když se Zlaťákovi Tři zuby podařilo prorazit mramor holou hlavou, proč by se on nemohl zachytit tlapami okraje a pro věnec vítěze si doběhnout?
Jen se to chtělo pořádně odrazit na tom správném místě, zbytek už zařídí Síla. Rychle se rozhodl, nepatrně změnil nastavení křídel a vítězně zařval.
Teď!
Jen díky tomu, že byl mramor vyztužený zaklínadly, se mu jemná zdobná krajka nerozdrobila v tlapách a zubech. Nechal Sílu, ať mu vynese zadní tlapy i zbytek těla nad okraj, doširoka rozprostřel křídla a hlavu instinktivně prostrčil mezi předními tlapami, než si mohl zlomit vaz. Překulil se na záda – Síla se vyčerpávala příliš pomalu a on se pustil příliš pozdě, takže mu kusy mramoru zůstaly v tlapách – ale byl nahoře!
Rychle pro věnec! Nemotorně se zvedl, přitom koutkem oka zahlédl varovný záblesk. Pche! Ať si je Modrák seberychlejší a zná všechny triky, tady u věže nikdy nedokáže odhadnout účinky Síly – už zase ho to vyneslo do vysokého oblouku. Miláček v běhu mezi uskakujícími diváky vycenil zuby ve spokojeném úsměvu. Bude první!
Neměl dost místa pro vzlétnutí, všude okolo stálo moc Vznešených. Co se dá dělat, bude muset vyskočit. Věnec se blyštěl v posledních slunečních paprscích na vrcholku pětimetrové tyče, aby ho prolétávající draci mohli chytit. V celé dlouhé historii Letních závodů ještě žádného laenriho nenapadlo použít místo křídel tlapy.
Raz, dva, odraz. Skok, Síla ať pomůže! Silná tyč se pod nárazem jeho těla prudce otřásla, ale vydržela. Chňapl po věnci, tehdy se mu ale nad hlavou zlatě zablesklo a věnec náhle vážil o celou dračici víc. Miláček zlostně zavrčel, čelisti co nejpevněji stisknuté. Dračice ale také nechtěla povolit a třepotala se nad ním ve vzduchu jako kolibřík, v jantarových očích příslib strašlivé pomsty, jestli Miláček hned neustoupí.
Nakonec nevydržel věnec. S hlasitým ric! se pozlacené železo roztrhlo, několik vykovaných lístků a drobných květů horské orchideje dokonce spadlo dolů. Miláčkovi odlétla působením síly hlava dozadu, až si chvíli počítal šupiny na zádech, zatímco sjel za příšerného skřípění drápů na kovu o dva metry níž, jantarová laenri zase ve vzduchu předvedla dokonalý dvojitý přemet zakončený piruetou, aby Síla usadila padající jezdkyni zpět do sedla.
Lord Ikchar bezradně pohlédl na smějící se královnu. Co teď? Ani jeden z vítězných draků nebyl přihlášen do závodu, přesto jim nešlo vítězství upřít. Princezna Marissa vedla Zvoněnku s jistotou mistra a ten divoký zase předvedl neuvěřitelný kousek s kotrmelcem přes okraj plošiny.
„Je očividné, že je dnešek opravdu výjimečným dnem,“ přelétla královna pomalu pohledem celé shromáždění, jakmile bezpečně dosedl i poslední ze zbývajících tří laenri.
„Je mi ctí být svědkem vítězství hned dvou mladých laenri. Věnec se roztrhl, proto se i Zvoněnka a Miláček spravedlivě podělí o titul n‘laenri.“
„Ale ani jeden drak nebyl přihlášený! Navíc zelený neměl jezdce a jantara vedl člověk!“ namítl lord Dasyel pobouřeně. Patřil k nejpřednějším chovatelům laenri a prohra Modráka se mu pochopitelně vůbec nelíbila.
„Pravidla, lorde Ikchare?“ udělila královna pohledem slovo vrchnímu majordomovi.
„Všichni, kdo chtějí závodit, se musí dostavit na startovní linii a proletět celou trasu. Vítězem nechť je ten, kdo první získá zlatý věnec na vrcholu centrální věže královského paláce. Během závodu se nesmí draci kousat, škrábat, zapalovat si postroje, jezdci nesmí nést žádné zbraně. Taktéž nejsou povolena kouzla, zaříkání a zaklínadla namířená proti soutěžícím, či ovlivňující počasí a vzdušné proudy.“
„Naši předci samozřejmě nemohli tušit, že jednou budou našimi hosty i lidé, ani že se objeví divoký laenri, lorde Dasyeli, proto byla pravidla stanovena právě takto. Celé generace závodily v duchu pravidel, dokud je jeden drak a jedna korunní princezna nevzali doslova,“ ohlédla se královna krátce ke Zvoněnce, v jejímž sedle ještě prudce oddechovala půvabně zrudlá Marissa v jezdeckých nohavicích, teplou kazajku napůl rozepnutou. Jen okolostojící Jestřábice zahlédly ve tváři své paní kratičký záblesk nevole.
Lord drobnou úklonou přijal královnino rozhodnutí, vzápětí se vzduchem neslo hlasité provolání slávy vítězům i moudré vládkyni. Princezna Marissa byla přeochotnými důstojníky gardy opatrně snesena ze Zvoněnčina hřbetu, aby jí lord Ikchar mohl připnout stužku vítěze, zatímco stájníci už rychle přehazovali všem závodícím drakům přes hřbety zdobené přehozy. Bylo pravidlem, že bez ohledu na umístění se všichni vraceli do hnízd jako vítězové: jen nejlepší z nejlepších dokázali urazit celou trasu závodu za dobu, kdy se slunce dotýká obzoru. Že dnes vznikla nová legenda, vlastně dokonce dvě, bylo třešničkou na dortu.