Maraton 5 Souboj
Ten muž byl evidentně šílený. Mával na první pohled nekoordinovaně rukama, občas popošel o pár rychlých krůčků kupředu, aby vzápětí vrhl celé tělo intenzivně zpět, za současného švihnutí oběma rukama vzad. Vypadal, jako že naprosto nevnímá okolí. Při svém bláznivém tanci měl hlavu zvrácenou dozadu a stále soustředěně zíral vzhůru, na lehce podmračenou oblohu. Další, ještě bizarnější „taneční figurou,“ byla imitace téměř veslování, předváděná s intenzitou mima vystupujícího před početným publikem.
Dvojice, která ho zahlédla průhledem mezi stromy, ho chvilku pobaveně pozorovala. „Nepůjdeme se tam podívat?“ Zeptala se dívka.
„Dnes ne, ten cvok je tu často - skoro dědek a blbne jako malé dítě - a tys mi slíbila něco jiného.“
„Já vím, ale jedna věc mě trápí.“
„A copak?“ Mladík se ptal malinko mrzutě, už se v duchu loučil s tím, že dnešek proběhne zcela podle jeho představ.
Dívka tón jeho hlasu zaznamenala a proto rychle se smíchem dodala:
„Neboj i holky drží slovo, o nic nepřijdeš. Jde o brášku. Už nejmíň týden jsem ho pořádně neviděla. Přijde ze školy, flákne tašku do kouta a do večera se po něm slehne zem. Předevčírem dotáhl poznámku na půl stránky. Neměl úkol z matiky, dostal kouli a trest jako hrom. Má do pondělka spočítat snad čtyři stránky příkladů ze sbírky. A myslíš že alespoň něco napsal? Ani náhodou, vypálil z domu jako by mu za patama hořelo.“
„To chápu, že máš o něho starost, když je o tolik mladší. A také se mi moc líbí, jak se máte rádi.“
„Někdy mi to z jeho strany až tak moc nepřipadá.“
„Nenech se zmýlit a s tou matikou to dám do pořádku. Slibuji Ti, že dnes je to naposled, co se takhle zdejchnul.“
„To by mě zajímalo, jak to tak jistě můžeš vědět, to bys musel přijít k nám a hned po jeho příchodu ze školy ho přivázat za nohu ke stolu. A než bys udělal poslední kličku, už by měl ten rošťák vyťukané číslo dětské linky bezpečí.“
„Nic takového.“
„Jinak to nedokážeš.“
„Chceš se vsadit?“
„Jistě!“
„O co?“
„Když prohraješ“ …dívka přemýšlela, co by bylo nejvíc motivující. „Když prohraješ pozveš mě na operu.“
„A když vyhraju?“
„Nemáš šanci a kdyby náhodou tak“…. přemýšlela ještě déle, stále nemohla přijít na něco odpovídajícího…. „pozvu já tebe na fotbal.“
„To beru, stejně už to mám v kapse.“
„Jak si můžeš být tak jistý?“
„Vidím do budoucnosti,“ chlapec teatrálně vztáhl ruce k nebi, velkými oblouky si prsty obou rukou přitiskl na spánky a chvíli předstíral vytržení. „Je to hotový“ prohlásil najednou hlasem natolik neodpovídajícím předvedené scénce, že se dívka rozesmála.
„A co?“
„To, že dneska to bylo naposledy, ještě něco zařídí, a zítra celou sobotu a pak i neděli bude počítat ty příklady a v pondělí“-zamyslel se, nakolik může přehánět- „v pondělí se nechá vyvolat a u tabule „rozškubne“ tu kantorku nejhůř za dvě. Když ne, tak ta opera bude premiéra.“
„Víš co dneska stojí takové lístky?“
„Ne, ale neboj, kdybych nedej bože prohrál, banku neudělám, najdu si druhou brigádu po večerech.“
Děvče už neřeklo nic a dvojice ruku v ruce odbočila do zarostlejší a mnohem méně navštěvované části parku.
„Je to těžké?“ Vylétlo za zády křepčícího muže z trojice asi dvanáctiletých kluků, pravděpodobně z úst toho silnějšího s tmavými vlasy.
Muž místo odpovědi prudce škubl levou rukou, pak znova ještě intenzivněji a výraz maximálního soustředění vystřídal nespokojený škleb, který nezmizel ani po třetím, tentokrát dlouhém a jakoby protáhlém intenzivním zatažení, kdy celé tělo za rukou opsalo téměř půlobrat. Otočka zůstala nedokončena. Místo toho se muž vrátil do výchozí polohy, zdvihl ruce nad hlavu jako při flamengu, ale místo lusknutí prsty a dramatického podupávání se najednou bleskurychle protočil na místě v jakési piruetě a teprve nyní se, aniž by se znova otočil, ozvalo:
„Není“
„Tak proč při tom tak divočíš?“ Jiný hlas z trojlístku, nejspíš od vyššího kostnatého tmavovlasého kluka, znějící malinko přidrzle.
„Protože to ještě moc neumím a jsem na to sám.“
Třetí člen skupiny, rtuťovitý drobný pihovatý blonďáček přitlumeným hlasem ostatním něco řekl a přidrzlý hlas pokračoval:
„My Ti pomůžeme“ a po štulci od blonďáčka rychle dodal: „teda jestli chceš.“
„Ty to říkáš, jako kdyby byla jiná možnost“- muž přestal tančit, jen se soustředěně předklonil, natočil se poněkud bokem a vítr mu trochu ze strany nadzvedl vlasy, že „pěšinka“ mu dílem spadla do očí a zbytek vytvořil směšného kohouta. Nevšímal si toho i když to musel cítit. Jeho ruce jakoby ukazovaly do jednoho bodu a umocňovaly konec jeho prazvláštního tance.
„Dneska si sebou mrskal, jak při záchvatu padoucnice,“ s nevinným úsměvem pronesl na jeho adresu „blonďáček.“
„Hlavně, žes do mě drcal,“ dotčeně se tiše ozval dlouhán.
„Tak promiň“ omlouval se menší kamarád, „tebe zná kratší dobu.“
„To je jedno, od minulého týdne si taky tykáme.“
„Dyť já vím, jen mi na dnešku záleží, tak pro jistotu….“
„Tak se do toho dáme“ přerušil jejich šeptandu „tanečník.“ A popošel k řadě papírových rolí ze kterých vyčuhoval zvláštní obsah.
„Nejdřív Milan.“
„Jé, zas jen modrej, minule si říkal, že jsem se už zlepšil,“ hořekoval blonďatý kluk, co prve chlápka hecoval „padoucnicí.“
Ten začal vážným hlasem:
„Vidíš nějaký důvod, proč by sis měl dělat prdelky pořád jen ty z těch druhých?“ Ale tubus s „modrým“ dal zpátky, ruka chvíli zaváhala nad „zeleným“.
“No alespoň zelenej,“ začal kluk a pod upřeným pohledem dodal:
“Je fakt že na červenýho ještě asi ne….“ – ale ruka pokračovala v pohybu a nakonec sáhla po červeném „speciálu.“ Muž už to dál nevydržel a pusa se mu roztáhla do úsměvu.
„Páni, myslíš, že to s ním takhle naostro dokážu?“
„Budeš muset, z těch dvou na něj ještě ani jeden nemá. Ty možná taky ne, ale určitě jsi na tom nejlíp. A jak by asi vypadalo, kdyby byla každá půlka jiná?“
„To docela určitě blbě, já ho teda zkusím zvládnout i když je tak rychlej, jen nechci ségřiny narozky zkazit, ale stejně si myslím, že je to pěkně blbej nápad.“
„To je věc názoru, „on“ si to pro Evu u Tebe objednal, buď jsi mu to měl rozmluvit včas, ne „mrmlat“ až teď, po tak tvrdém tréninku. A ničeho se neboj, bude to dobré.“
Druzí dva kluci převzali zelený obsah dalších trubek a za chvíli bylo vše přichystáno.
Dvojice, pro kterou dnes nebyla ani odlehlá část parku dostatečně opuštěná, se zavěšená do sebe vracela pomalým krokem zpět. Ještě než došla do míst, odkud předtím sledovala potrhlého chlapíka, spatřila přes mírně vypouklý terén na obloze zajímavý úkaz. V divém reji se po ní honila čtveřice draků. Jejich rozšklebené tlamy, klapaly čelistmi plnými jako jehly ostrých zubů, kuželovitě se zužující ocasy tělům přiměřené délky švihaly zlověstně do všech stran. „Svíčky“ vzhůru, souvraty, až téměř sebevražedné lety střemhlav, ve snaze uniknout soupeřově rychlostí doširoka rozevřené tlamě, vybrané s minimální rezervou nad zemí. V tu chvíli se zcela ztráceli pod horizontem nebo z nich byla vidět jen část. Dívka fascinovaně sledovala víření barev a tvarů, čehož chlapec využil, vymanil svou ruku z její a začal cosi vyťukávat do mobilu.
„Ty, Ty, Ty, teď bys zrovna volat nemusel,“ napomenula přítele žertem opuštěná ruka, doprovázející slova.
„Co Ty víš, třeba jo,“ odpověděl a odťuknutím zabránil třetímu zazvonění, „ale když myslíš,“ protáhl smířlivě, zaklapl telefon a spokojeně jej zastrčil do kapsy.
„Tak pojď,“ popoháněl najednou dívku, natahujíc k ní ruku.
„Co tě honí? Nejdřív si v klidu voláš a najednou spěch,“ zlobila ho a schválně se neměla k odchodu. Ale ruku mu podala.
„Nic – uvidíš,“ dodal jakoby nesmyslně.
Díky jejímu zdržování popošli jen pár kroků, když se dění na obloze změnilo. Na malou chviličku byla zcela prázdná. Nebo snad ne? Jen dva malé zelené růžky, zbytek ukrytý za terénní vlnou, se hnaly proti sobě. Ve chvíli, kdy už se srážka zdála nevyhnutelná, vybraly let kolmo vzhůru a s pozvolným vytrácením rychlosti se nyní už celí draci téměř zastavili a bylo vidět, že jsou sice skoro stejní, přesto však jiní. Hlavy byly menší, bez rohů a ozdob, měly zavřené tlamy, realistické ocasy vystřídaly jen ploché široké stuhy, sice také stejnobarevné s trupy, ale možná desetinásobné délky než původní oháňky. Ty kopírovaly téměř symetrické opačné oblouky a když se k sobě draci dole přiblížili v ladných křivkách, než se ztratili v opačných ostrých zatáčkách pod horizontem, dokončily jejich ocasy dokonalé zelené srdce. To ještě nebyl konec. Z místa kde zmizeli se vzápětí vyřítili mnohem rychleji dva červení, zcela bezhlaví a celý „program“ mnohem větší rychlostí zopakovali. Jen v dolní úvrati se nerozletěli do stran, ale naopak udělali velmi ostrý obrat k sobě. Tím sice uzavřeli červené, méně špičaté srdce, ale došlo ke kontaktu. Jen letmému, konci křídel, ale i to stačilo, aby oba lehce zakolísali. Dále se však řítili vzhůru, zaklíněni do sebe. Až ve třech čtvrtinách vzestupné dráhy se se znatelným úsilím a trhnutím oddělili a začali ocasy kreslit, každý svou část „zamilované“ křivky. A znovu. Po třetím opakování se dole konečně odvrátili a zůstali pod horizontem, každý na své straně. Ani nyní však ještě nebyl úplný konec.
Na nebi se objevil modrý, částečně průsvitný drak. Teda objevil-skoro nebyl vidět, téměř dokonale splýval s oblohou, ani dvojnásobný počet tenkých šňůr dojem příliš nerušil. A tak jediné, co bylo vidět skutečně ostře, byla úzká červená kouřová stopa, kterou za sebou zanechával. Poskakoval od leva po nebi, párkrát i couvnul a širší obraty občas možná nahodile vystřídala ostrá klička. Dívka překvapeně přihlížela, jak se drak přesouvá do středu oblohy a než dosáhl její pravý okraj, výraz zájmu najednou vystřídalo pochopení a mládenci vtiskla dlouhý polibek.
„To je krása - děkuju.“
„Mně neděkuj, to je Milanova práce.“ Drak poslední kličkou dokončil svou pouť a zmizel za terénní vlnou. Na nebi po něm zbyla tři, sice malinko roztřesená a pomalu se rozplývající, přesto však stále ještě dobře čitelná písmena, tvořící nejstarší jméno světa:
Eva
Dvojice, která ho zahlédla průhledem mezi stromy, ho chvilku pobaveně pozorovala. „Nepůjdeme se tam podívat?“ Zeptala se dívka.
„Dnes ne, ten cvok je tu často - skoro dědek a blbne jako malé dítě - a tys mi slíbila něco jiného.“
„Já vím, ale jedna věc mě trápí.“
„A copak?“ Mladík se ptal malinko mrzutě, už se v duchu loučil s tím, že dnešek proběhne zcela podle jeho představ.
Dívka tón jeho hlasu zaznamenala a proto rychle se smíchem dodala:
„Neboj i holky drží slovo, o nic nepřijdeš. Jde o brášku. Už nejmíň týden jsem ho pořádně neviděla. Přijde ze školy, flákne tašku do kouta a do večera se po něm slehne zem. Předevčírem dotáhl poznámku na půl stránky. Neměl úkol z matiky, dostal kouli a trest jako hrom. Má do pondělka spočítat snad čtyři stránky příkladů ze sbírky. A myslíš že alespoň něco napsal? Ani náhodou, vypálil z domu jako by mu za patama hořelo.“
„To chápu, že máš o něho starost, když je o tolik mladší. A také se mi moc líbí, jak se máte rádi.“
„Někdy mi to z jeho strany až tak moc nepřipadá.“
„Nenech se zmýlit a s tou matikou to dám do pořádku. Slibuji Ti, že dnes je to naposled, co se takhle zdejchnul.“
„To by mě zajímalo, jak to tak jistě můžeš vědět, to bys musel přijít k nám a hned po jeho příchodu ze školy ho přivázat za nohu ke stolu. A než bys udělal poslední kličku, už by měl ten rošťák vyťukané číslo dětské linky bezpečí.“
„Nic takového.“
„Jinak to nedokážeš.“
„Chceš se vsadit?“
„Jistě!“
„O co?“
„Když prohraješ“ …dívka přemýšlela, co by bylo nejvíc motivující. „Když prohraješ pozveš mě na operu.“
„A když vyhraju?“
„Nemáš šanci a kdyby náhodou tak“…. přemýšlela ještě déle, stále nemohla přijít na něco odpovídajícího…. „pozvu já tebe na fotbal.“
„To beru, stejně už to mám v kapse.“
„Jak si můžeš být tak jistý?“
„Vidím do budoucnosti,“ chlapec teatrálně vztáhl ruce k nebi, velkými oblouky si prsty obou rukou přitiskl na spánky a chvíli předstíral vytržení. „Je to hotový“ prohlásil najednou hlasem natolik neodpovídajícím předvedené scénce, že se dívka rozesmála.
„A co?“
„To, že dneska to bylo naposledy, ještě něco zařídí, a zítra celou sobotu a pak i neděli bude počítat ty příklady a v pondělí“-zamyslel se, nakolik může přehánět- „v pondělí se nechá vyvolat a u tabule „rozškubne“ tu kantorku nejhůř za dvě. Když ne, tak ta opera bude premiéra.“
„Víš co dneska stojí takové lístky?“
„Ne, ale neboj, kdybych nedej bože prohrál, banku neudělám, najdu si druhou brigádu po večerech.“
Děvče už neřeklo nic a dvojice ruku v ruce odbočila do zarostlejší a mnohem méně navštěvované části parku.
„Je to těžké?“ Vylétlo za zády křepčícího muže z trojice asi dvanáctiletých kluků, pravděpodobně z úst toho silnějšího s tmavými vlasy.
Muž místo odpovědi prudce škubl levou rukou, pak znova ještě intenzivněji a výraz maximálního soustředění vystřídal nespokojený škleb, který nezmizel ani po třetím, tentokrát dlouhém a jakoby protáhlém intenzivním zatažení, kdy celé tělo za rukou opsalo téměř půlobrat. Otočka zůstala nedokončena. Místo toho se muž vrátil do výchozí polohy, zdvihl ruce nad hlavu jako při flamengu, ale místo lusknutí prsty a dramatického podupávání se najednou bleskurychle protočil na místě v jakési piruetě a teprve nyní se, aniž by se znova otočil, ozvalo:
„Není“
„Tak proč při tom tak divočíš?“ Jiný hlas z trojlístku, nejspíš od vyššího kostnatého tmavovlasého kluka, znějící malinko přidrzle.
„Protože to ještě moc neumím a jsem na to sám.“
Třetí člen skupiny, rtuťovitý drobný pihovatý blonďáček přitlumeným hlasem ostatním něco řekl a přidrzlý hlas pokračoval:
„My Ti pomůžeme“ a po štulci od blonďáčka rychle dodal: „teda jestli chceš.“
„Ty to říkáš, jako kdyby byla jiná možnost“- muž přestal tančit, jen se soustředěně předklonil, natočil se poněkud bokem a vítr mu trochu ze strany nadzvedl vlasy, že „pěšinka“ mu dílem spadla do očí a zbytek vytvořil směšného kohouta. Nevšímal si toho i když to musel cítit. Jeho ruce jakoby ukazovaly do jednoho bodu a umocňovaly konec jeho prazvláštního tance.
„Dneska si sebou mrskal, jak při záchvatu padoucnice,“ s nevinným úsměvem pronesl na jeho adresu „blonďáček.“
„Hlavně, žes do mě drcal,“ dotčeně se tiše ozval dlouhán.
„Tak promiň“ omlouval se menší kamarád, „tebe zná kratší dobu.“
„To je jedno, od minulého týdne si taky tykáme.“
„Dyť já vím, jen mi na dnešku záleží, tak pro jistotu….“
„Tak se do toho dáme“ přerušil jejich šeptandu „tanečník.“ A popošel k řadě papírových rolí ze kterých vyčuhoval zvláštní obsah.
„Nejdřív Milan.“
„Jé, zas jen modrej, minule si říkal, že jsem se už zlepšil,“ hořekoval blonďatý kluk, co prve chlápka hecoval „padoucnicí.“
Ten začal vážným hlasem:
„Vidíš nějaký důvod, proč by sis měl dělat prdelky pořád jen ty z těch druhých?“ Ale tubus s „modrým“ dal zpátky, ruka chvíli zaváhala nad „zeleným“.
“No alespoň zelenej,“ začal kluk a pod upřeným pohledem dodal:
“Je fakt že na červenýho ještě asi ne….“ – ale ruka pokračovala v pohybu a nakonec sáhla po červeném „speciálu.“ Muž už to dál nevydržel a pusa se mu roztáhla do úsměvu.
„Páni, myslíš, že to s ním takhle naostro dokážu?“
„Budeš muset, z těch dvou na něj ještě ani jeden nemá. Ty možná taky ne, ale určitě jsi na tom nejlíp. A jak by asi vypadalo, kdyby byla každá půlka jiná?“
„To docela určitě blbě, já ho teda zkusím zvládnout i když je tak rychlej, jen nechci ségřiny narozky zkazit, ale stejně si myslím, že je to pěkně blbej nápad.“
„To je věc názoru, „on“ si to pro Evu u Tebe objednal, buď jsi mu to měl rozmluvit včas, ne „mrmlat“ až teď, po tak tvrdém tréninku. A ničeho se neboj, bude to dobré.“
Druzí dva kluci převzali zelený obsah dalších trubek a za chvíli bylo vše přichystáno.
Dvojice, pro kterou dnes nebyla ani odlehlá část parku dostatečně opuštěná, se zavěšená do sebe vracela pomalým krokem zpět. Ještě než došla do míst, odkud předtím sledovala potrhlého chlapíka, spatřila přes mírně vypouklý terén na obloze zajímavý úkaz. V divém reji se po ní honila čtveřice draků. Jejich rozšklebené tlamy, klapaly čelistmi plnými jako jehly ostrých zubů, kuželovitě se zužující ocasy tělům přiměřené délky švihaly zlověstně do všech stran. „Svíčky“ vzhůru, souvraty, až téměř sebevražedné lety střemhlav, ve snaze uniknout soupeřově rychlostí doširoka rozevřené tlamě, vybrané s minimální rezervou nad zemí. V tu chvíli se zcela ztráceli pod horizontem nebo z nich byla vidět jen část. Dívka fascinovaně sledovala víření barev a tvarů, čehož chlapec využil, vymanil svou ruku z její a začal cosi vyťukávat do mobilu.
„Ty, Ty, Ty, teď bys zrovna volat nemusel,“ napomenula přítele žertem opuštěná ruka, doprovázející slova.
„Co Ty víš, třeba jo,“ odpověděl a odťuknutím zabránil třetímu zazvonění, „ale když myslíš,“ protáhl smířlivě, zaklapl telefon a spokojeně jej zastrčil do kapsy.
„Tak pojď,“ popoháněl najednou dívku, natahujíc k ní ruku.
„Co tě honí? Nejdřív si v klidu voláš a najednou spěch,“ zlobila ho a schválně se neměla k odchodu. Ale ruku mu podala.
„Nic – uvidíš,“ dodal jakoby nesmyslně.
Díky jejímu zdržování popošli jen pár kroků, když se dění na obloze změnilo. Na malou chviličku byla zcela prázdná. Nebo snad ne? Jen dva malé zelené růžky, zbytek ukrytý za terénní vlnou, se hnaly proti sobě. Ve chvíli, kdy už se srážka zdála nevyhnutelná, vybraly let kolmo vzhůru a s pozvolným vytrácením rychlosti se nyní už celí draci téměř zastavili a bylo vidět, že jsou sice skoro stejní, přesto však jiní. Hlavy byly menší, bez rohů a ozdob, měly zavřené tlamy, realistické ocasy vystřídaly jen ploché široké stuhy, sice také stejnobarevné s trupy, ale možná desetinásobné délky než původní oháňky. Ty kopírovaly téměř symetrické opačné oblouky a když se k sobě draci dole přiblížili v ladných křivkách, než se ztratili v opačných ostrých zatáčkách pod horizontem, dokončily jejich ocasy dokonalé zelené srdce. To ještě nebyl konec. Z místa kde zmizeli se vzápětí vyřítili mnohem rychleji dva červení, zcela bezhlaví a celý „program“ mnohem větší rychlostí zopakovali. Jen v dolní úvrati se nerozletěli do stran, ale naopak udělali velmi ostrý obrat k sobě. Tím sice uzavřeli červené, méně špičaté srdce, ale došlo ke kontaktu. Jen letmému, konci křídel, ale i to stačilo, aby oba lehce zakolísali. Dále se však řítili vzhůru, zaklíněni do sebe. Až ve třech čtvrtinách vzestupné dráhy se se znatelným úsilím a trhnutím oddělili a začali ocasy kreslit, každý svou část „zamilované“ křivky. A znovu. Po třetím opakování se dole konečně odvrátili a zůstali pod horizontem, každý na své straně. Ani nyní však ještě nebyl úplný konec.
Na nebi se objevil modrý, částečně průsvitný drak. Teda objevil-skoro nebyl vidět, téměř dokonale splýval s oblohou, ani dvojnásobný počet tenkých šňůr dojem příliš nerušil. A tak jediné, co bylo vidět skutečně ostře, byla úzká červená kouřová stopa, kterou za sebou zanechával. Poskakoval od leva po nebi, párkrát i couvnul a širší obraty občas možná nahodile vystřídala ostrá klička. Dívka překvapeně přihlížela, jak se drak přesouvá do středu oblohy a než dosáhl její pravý okraj, výraz zájmu najednou vystřídalo pochopení a mládenci vtiskla dlouhý polibek.
„To je krása - děkuju.“
„Mně neděkuj, to je Milanova práce.“ Drak poslední kličkou dokončil svou pouť a zmizel za terénní vlnou. Na nebi po něm zbyla tři, sice malinko roztřesená a pomalu se rozplývající, přesto však stále ještě dobře čitelná písmena, tvořící nejstarší jméno světa:
Eva