Maraton5: Jaro v horách
Téměř se srazili u vchodu do jeskyně. Dos, místní drak nevelkého vzrůstu, zato pěkného modrohnědého vybarvení, si vetřelce změřil nelaskavým pohledem a postavil se tak, aby nemohl projít. Jeho protějšek se zarazil, nicméně se netvářil nepřátelsky. Byl to mladý drak z druhé strany hor, ještě ne zcela ve velikosti, do které jednou doroste.
"Kdo jsi a co tu pohledáváš?“ zeptal se Dos rozladěně.
"Díky za přivítání, jsem Bor a Ty jsi snad pán jeskyně?" neztrácel návštěvník náladu.
"Rozhodně jsem tu doma více než ty, tak řekni, co chceš a plachti zpátky, odkud jsi připlachtil."
"Když mi uvolníš cestu, tak uvidíš, proč jsem přišel, a nechtěj, abych si uvolnění cesty vynutil," řekl mladý drak s bujností draků tohoto věku. Dos na něj nevěřícně zíral a neuhnul ani o kousek. Jen se postavil do výhodnějšího postavení pro případnou obranu. Přemýšlel, jak dát tomu drzému spratkovi za vyučenou, ale tak, aby se moc neshodil.
"ZZZůůůůůůůzzzóóóóóóó," zařval mladík směrem do jeskyně těsně vedle Dose, až se mu okolo tlamy udělala pára. Dos se málem převrátil na záda, stačil jen zavřít oči a zavrávoral. Než se stihl vzpamatovat, byla u nich červeně zbarvená dračice Zuza, vyplnila téměř celý vchod do jeskyně, ale zevnitř.
"Co řveš?“ dívala se tázavě z jednoho na druhého. Dos otočku vyrovnal a natáhl se do výšky, pootevřel tlamu a vůbec udělal všechno, aby vypadal jako veliký a nebezpečný drak.
„To on tu řve jak pominutej,“ hned žaloval. Ani po svém sousedovi neotočil hlavu, oči měl jen pro Zuzu.
„Nechtěl tě pustit, co?“ uchechtla se Zuza směrem k Borovi.
„Tak hele,“ hned pokračovala, „Bora jsem pozvala na prohlídku mého nového doupěte, a ty, Dosi….“ musela přestat mluvit, protože Dos začal měnit barvu. Tlamu ještě víc otevřel, začal funět a také se mu krk a hlava začaly barvit do ruda.
„To nemyslíš vážně,“ zachrčel.
„Dosi, že tu brousíš okolo jsem si už zvykla. Ale proč jdeš za mnou zrovna teď?“
„Zuzo, no tak, přeci víš, že jsem chtěl přijít. Ale když jsi sem tahala tolik těch věcí, nechtěl jsem překážet,“ zatvářil se provinile Dos. Zuza se s nadějí podívala na Bora: „Ale ty mi jdeš pomáhat uklidit po stěhování, viď?“
„U…uk…uklízet?!“ zakoktal se Bor. Podíval se na Dose, který pomalu měnil barvu zpátky a přestal funět.
„Jasně, vždyť proto jsem přišel, ne?“ prohlásil trochu nejistě. Zuza se začala otáčet, když ji Dos chytil za tlapu.
„Přeci jsem přišel, abych ti pomohl, ne? Tak toho mladého vyhoď a jdeme na to,“ zakončil s nadějí v hlase. Zuza se mu vysmekla, velmi mile se usmála a zavrněla:
„No to je skvělé, budete mi pomáhat oba.“ A vykročila do nitra jeskyně. Draci se po sobě nevraživě podívali a vykročili za ní. Jeskyně se zdála malá, ale pokračovala do hlubin ve skále chodbou, kterou draci docela dobře prošli. Asi po třetím ohybu se prostor rozšířil a také na výšku přibylo hezkých pár metrů. Uprostřed prostorné jeskyně se vršila kupa věcí, také se tam povalovaly různě velké kameny na hromadách a hromádkách.
„Tak,“ zálibně mlaskla Zuza, „co tomu říkáte?“ Dos i Bor zůstali stát na okraji té spouště a poprvé se na sebe podívali přátelštěji.
„Bude to tu pěkné, až se to uklidí“, trochu nesměle řekl Dos.
„Jasně, tak co mám dělat?“ vzal to za lepší konec Bor. Zuza už mezitím začala postrkovat některé kameny směrem k drakům.
„To je jasné, ne? Popadněte šutry a všechny vyházejte ven.“ Oba draci se po sobě znechuceně podívali a dali se do práce. Začali nosit kameny z jeskyně, na ty menší si vytáhli z hromady nějaké nádoby. Zuza si zatím začala rozebírat věci, které si sem v minulých dnech nanosila. Draci se snažili, aby tu práci, do které oba spadli ani nevěděli jak, měli co nejrychleji za sebou, i když o tomhle dni měli oba úplně jiné představy. V jednu chvíli, kdy byl Bor venku s další dávkou kamenů, se Dos přitočil k Zuze:
„Hm, zrovna jsem Tě chtěl pozvat k jezeru, a musel nám to pokazit ten vejtaha.“
„Dosi, Bor je sice mladý, ale je s ním legrace. Potkala jsem ho u jezera a pozvala sem.“ Dos se zase zatvářil uraženě. Jezero bylo vysoko v horách, vlastně to bylo jediné místo, kde bylo více vody pohromadě široko daleko. Draci tam měli odvěká dostaveníčka v jakémkoliv ročním období, protože jezero kupodivu téměř nezamrzalo. Někteří draci, nebo spíš dračice tam létali i samotní, zvláště ti vodymilovní. A tou Zuza byla, z téhle strany hor ji všichni znali. Měla i jiné přednosti, byla krásně zbarvená – červenou doplňovala fialová, obě barvy byly na hrudi výraznější a na křídlech a zádech se vzájemně prolínaly. Jakožto relativně mladá dračice byla i štíhlá, ale měla na svou postavu velká křídla, která jí také umožnila vyvinout značnou rychlost ve vzduchu. V očích jí plály veselé ohýnky, ráda si z ostatních dělala legraci, zvláště z draků, kteří se jí chtěli zalíbit. Žila osamoceně jako většina draků, i když zde v horách jich bylo více než jinde. To také dávalo možnost najít si ve správném čase draka opačného pohlaví, a splnit tím povinnost přivést na svět dráčata. Byla to starost dračic, ale draci se samozřejmě mohli přetrhnout, aby si pro zachování svého rodu zvolily zrovna je. Nyní bylo cítit ve vzduchu jaro, a to bylo to správné období, kdy draci na krátko chtěli zapomenout na svou samotu.
„Tak a je to,“ oplácal si tlapy Bor, „tady Dos by mohl posbírat ty poslední kamínky a….“ Dos se na něho podíval s takovou nechutí, jakoby sežral něco hodně zkaženého. Drobné kamínky se drakům špatně sbírají, je to něco jako trhat rybíz nebo sbírat borůvky pro chlapy s velkýma rukama.
„Mládí vpřed, rád ti to přenechám,“ rozhodl se Dos ještě dělat dojem. A snažil se zatvářit jakoby mu přenechal poklad.
„Tak jsem si říkala, že hned jak to doděláme, mohli bychom se podívat k jezeru.“ Zuza si je pobaveně prohlížela z pod přivřených očí.
„No jasně, já tě doprovodím potom i zpátky,“ zajásal Bor.
„Na to zapomeň, doma by tě hledali,“ rýpl si Dos. Narážel na to, že než drak dospěje, žije s mámou dračicí, někdy i s tátou drakem, případně jiným drakem, který ho vychová, když z nějakých důvodů o rodiče přijde.
„Zuzu doprovodím já,“ řekl rezolutně a s nadějí se podíval na Zuzu. Ta se stále tvářila pobaveně, rozhlédla se po jeskyni a pak vyrazila k východu. Draci se hrnuli za ní, na okraji jeskyně se zastavila a zatvářila se tajemně.
„Mám pro vás nabídku. Nebudu ji opakovat, tak dávejte dobrý pozor. Já teď poletím směrem k jezeru, ale nejprve poletím na západ k Ledové hoře, obletím ji a teprve potom se vydám k jezeru. Vy poletíte za mnou, ale ne dříve, než bude podlaha v jeskyni krásně čistá bez jediného kamínku, já si na vás počkám poblíž Ledové hory. Tam mě uvidíte, vydáte se za mnou, a ten z vás, který mne dohoní nebo přiletí první k jezeru, mne může doprovodit zpátky.“ Významně se na ně zahleděla, ale začaly jí cukat koutky a z očí jí vyšlehly pobavené záblesky. Oba draci se začali natřásat, poskakovat a bylo na nich vidět, že nechtějí nic jiného, než už už letět. To bylo přeci jen zábavnější, než úklid jeskyně.
„Tak moment, asi jste mě přeslechli, ne? Já řekla, až bude jeskyně čistá. Jestli se pak s některým z vás vrátím a šlápnu na kamínek, bude s ním zle. A ten druhý bude mít navždy zákaz se tu ukázat, rozuměli?“ Přeměřila si dva zkoprnělé draky, důstojně se otočila, aby nebylo vidět, jak se směje a vzlétla.
Dos i Bor se za ní úpěnlivě dívali, ale neodvážil se vydat za ní ani jeden. Podívali se na sebe svorní v tom neštěstí, které na ně Zuza uvalila. Pak se ale Bor rozběhl do jeskyně, Dos chvíli otálel a pak se vydal za ním. Bor se snažil sbírat co největší zbylé kamínky do vědra, Dos se na něho chvíli znechuceně díval a pak zkusil jinou metodu. Poroztáhl křídla, rozkročil se vzadu v jeskyni a – dopředu, dozadu, začal s nimi mírně vířit. Prach se zvedl, drobné kamínky popohnal směrem k východu jeskyně. Bor usilovně sbíral, ale každý druhý kamínek mu propadl mezi prsty, drápy evidentně překážely. Zadíval se ke straně jeskyně, kam si Zuza přestěhovala tu kupu věcí, a dostal nápad. Z hromady vytáhl jakýsi větší hadr a zkusil ho hodit na kamínky, pak jej stočil a běžel ven vysypat. Jak ho Dos viděl, rozeběhl se za ním, aby ho náhodou nenapadlo odletět dřív. Bor pochopil, a tak pracovali spolu. Když se jim podařilo jeskyni vyčistit od kamínků, chvíli na sebe uvnitř zírali. Došlo jim, že ten, který vyběhne z jeskyně dříve, bude mít sice malý, ale přeci jen náskok. Oba stáli uprostřed jeskyně, dívali se na sebe a dumali, jak z té situace ven. Doslova. Bor naznačil pohyb, Dos se okamžitě rozeběhl, Bor také a přesně v zúženém místě, kde jeskyně přecházela v chodbu, se srazili. Vmáčkli se vedle sebe do chodby, oba se snažili rvát kupředu, ale nešlo to. Zuřivě se po sobě podívali, pak se ale Bor mírně natočil na bok a snažil se Dose nepustit před sebe. Dos se natočil také na bok, a tak pomalu postupovali čelem k sobě krok sun krok bokem ven z jeskyně. Dostali se tak oba k východu ve stejnou chvíli a také ve stejnou chvíli oba vzlétli. Dos mohl konkurovat modrému nebi, když roztáhl křídla, převážila v jeho zabarvení modrá barva. Hnědé měl šupiny na krku, hrudi a břiše a také konce tlap. Bor ještě nebyl tak sytě vybarvený, ale jeho stříbřité šupiny se krásně leskly na slunci, byl méně nápadný a s nazelenalými tlapami, ocasem a křídly zapadal do okolí. Oba draci letěli vedle sebe, nechtěli se navzájem spustit z očí, a také věděli, že je čeká trochu delší cesta k jezeru. Snažili se šetřit síly, tak ani neletěli zvlášť rychle, chtěli se rychlostí blýsknout až před Zuzou. Na obzoru před nimi se objevila Ledová hora, draci k ní upřeli oči a snažili se zahlédnout Zuzu. Slíbila přeci, že tam někde na ně počká. Bor zrychlil, Dos okamžitě také přidal na rychlosti, přesto ale zůstal za Borem o několik dračích délek. Dos se odchýlil mírně doleva, protože si uvědomil, že Ledovou horu budou oblétávat zleva, a tak doufal, že pokud Bor směr nezmění až k hoře, bude si muset nalétávat doleva a tím ztratí čas, také to u Ledové hory znal a věděl, že tam jsou nevyzpytatelné ledové víry a dostat se do některého v blízkosti hory není ani pro draka nic příjemného. Jak se k Ledové hoře blížili, tyčila se před nimi stále víc, a také jakoby se ochladilo. Hora byla kamenitá, nebyl na ní žádný život a téměř od poloviny byla samý led. I v létě zůstávala pod ledovým příkrovem a na slunci se blyštila až přecházel zrak. Dos letěl již o hodně více vlevo než Bor, který stále udržoval směr přímo k hoře. Dos začal mít podezření, že to u Ledové hory Bor moc nezná, a že si naletí do ledového víru, pokud se dostane do bezprostřední blízkosti hory. Dos se od Bora stále vzdaloval, a snažil se uvědomit si situaci na druhé straně hory, tam někde by mohla být Zuza. Jsou tam hory jako na této straně, a nedaleko severní strany Ledové vystupuje skalnatá hora, která je ale na svém vrcholu mírně šikmo seříznuta. Je mnohem níže a také v bezpečné vzdálenosti od Ledové hory, na této plošině draci rádi odpočívali, měli-li delší let a hlavně jestli chtěli mít dobrý výhled. Svými drápy se na ní snadno udrželi a i když zde byli hodně nápadní, zvláště draci barevní, nemohl je vidět nikdo jiný než zase jen jiní draci, žádná jiná živá duše se do těchto končin neodvážila. Zde právě seděla Zuza, na okraji skály, přidržovala se svými drápy a užívala si nádherný rozhled. Občas se podívala směrem k Ledové hoře, věděla, že od okamžiku, kdy se tam draci objeví, bude mít dost času vydat se na cestu k jezeru. Uměla létat velice rychle, také často rychlý let trénovala. Neměla proto obavy, že by ji některý z draků mohl dostihnout, i kdyby se přiblížil až k ní. Po chvíli Zuza zbystřila pozornost, zpoza hory vyletěla nějaká koule, letěla směrem od hory, najednou se prudce otočila a letěla zpět k hoře a ještě směrem dolů, zkrátka vypadalo to jako by si někdo pinkal míčem. Zároveň viděla Dose, který se vyhoupl na obzoru přeci jen značně vzdálený od hory a pomalu se přibližoval. Zrak jí ale přitahovala létající koule, když viděla, že Dos neletí k ní, ale zatočil směrem k hoře, vyletěla směrem k němu a Borovi změněnému do koule, došlo jí, že to nemůže být nic jiného. Nabrala na rychlosti, a byla pár desítek metrů před zmítajícím se Borem o chvíli později než Dos.
„Tys ho nevaroval?“ zařvala na Dose.
„Ne, nenapadlo mě, že to tu nezná,“ namítl rovněž zařváním. Byli docela blízko u hory, svištěl tu vítr a i pro draky, kteří se snažili přiblížit k Borovi tak, aby je vítr nestrhl, to bylo docela obtížné. Bor mezitím stočený do co nejmenší plochy poletoval jako velký míč, se kterým si hrály vzdušné víry.
„Blbý je, že nás ani neuslyší,“ snažila se vichr překřičet Zuza.
„Booooreeeeee,“ zkoušel to Dos. Nemohl se přiblížit více, aby ho vír také nestrhl. Zuza Bora chvíli pozorovala, pak si naletěla kousek výš a začala hodně mávat křídly. Bor ještě v zakulacené podobě vyletěl najednou výš a směrem od hory, v jednom okamžiku roztáhl křídla a napřel všechnu sílu, aby ho to nestrhlo zpět a zuřivě se snažil dostat co nejdále z toho drakunelibého místa. Zuza se najednou dostala mezi něho a Ledovou horu, a jakoby ho hnala před sebou, letěli směrem ke skalnaté hoře. Dos se k nim ihned přidal, Zuza oba draky obletěla a jako první přistála na skalnaté hoře. Dos, se usadil chvíli po ní a oba se dívali na Bora, jak zápasí s tím, aby neztrácel výšku a podařilo se mu dosednout na plošinu. S žuchnutím tam dopadl a hned se zachytil drápy, aby nesklouzl. Funěl, měl provinilé oči a najednou vypadal jak dráče, které zapomnělo jít spát.
„Dobrý?“ zeptala se Zuza starostlivě a přitom si ho prohlížela zkušeným zrakem.
„Ja...ja…jasně,“ chytal dech Bor, „za chvíli můžeme letět.“
„A to tě jako Zuza ponese na zádech?“ zeptal se kousavě Dos, ale bylo vidět, že i on je rád, že je Bor v pořádku.
„Bore, byl jsi už někdy vůbec u Ledové hory?“ zeptala se dračice. Bor se díval na svou tlapu a drápem dělal rýhu do kamene pod sebou.
„Když já tam nikdy nesměl. A přeci je od nás vidět, jak je taková hezky bílá.“
„No tak to se omlouvám, že jsem ti o tomhle místě nic neřekla, když jsem vás tam posílala. Ale nenapadlo mne, že když jsi byl až na naší straně hor, že u Ledové hory jsi ještě nebyl. Ani prvně s doprovodem, jako každý mladý drak.“ Chvíli si o Ledové hoře vyprávěli, Dose to zjevně nudilo, kdyby bylo po jeho, plesknul by Borovi z každé strany jednu, aby se už k této hoře nepřibližoval a letělo by se. Konečně!
„Letíme,“ najednou zvolala Zuza a bleskově vyrazila do vzduchu. Ihned nabrala výšku a začala překvapeným drakům mizet v dálce. Dos se vzpamatoval rychleji, vystartoval pronásledován Borem, který už také přišel k sobě. Nabírali rychlost, hlavně proto, aby jim Zuza nezmizela z očí. Po chvíli Zuza zpomalila, otočila hlavu a když viděla, jak se draci snaží ji neztratit, spokojeně pokračovala v letu. Bor i Dos postřehli zpomalení Zuzy, ale teď zase bojovali o první pozici, Bor měl energii mládí již doplněnou po předchozím vyčerpání, Dos zase více zkušeností s rozložením sil. Proto byl Bor vpředu, ale tak o půl draka, Dos si tak šetřil síly i tím, že se nemusel otáčet, aby viděl, kde Bor je. Pod nimi se špičaté hory poněkud rozestoupily, nižší hory byly i více zaoblené a také již porostlé zelení. Bylo jaro, a tak bílé byly jen vrcholky, jak se dostávali níže, přibývalo rostlinstva. Některé svahy byly zbarvené dožluta pampeliškami, jiné domodra horskými zvonky. Zuza se na rozdíl od draků kochala krásnou krajinou, Dos i Bor měli jiné starosti. Jezero bylo již pod nimi, Zuza se zrovna snášela dolů a přistávala na jeho břehu. Vypadalo to snadně, již jen dolů a elegantně přistát před Zuzou, samozřejmě jako první. Dos přidal, křídla sklopil hodně k tělu, aby získal větší rychlost a víceméně padal dolů. Bor ho ihned napodobil, a zkusil to ještě vylepšit. Přitiskl křídla k tělu úplně, najednou padal jako kámen. Dos jen koutkem oka zahlédl, jak Bor prudce padá dolů a již přistával na břehu blízko Zuzy, elegantně dosedl a ihned běžel k vodě, do které se s hlasitým žuchnutím zřítil Bor, výměnou za ohromný gejzír vody. Voda zkropila Dose i Zuzu, která se již také přišla podívat, co to Bor zase vyvádí. Dos se s napětím díval na zčeřenou hladinu jezera, kde se po chvíli Bor vynořil a pomalu plul ke břehu. Když zahlédl Dose a Zuzu, jak se na něho ze břehu dívají, otočil se na záda a plul k nim pozpátku.
„No co, sem se chtěl vykoupat,“ ucedil, když se zmáčený štrachal z vody.
„Větší šipku už si snad ani skočit nemohl,“ řekl uznale Dos. Zuza se stále ještě dívala z jednoho na druhého a pak se dala do smíchu.
„Vy jste mi dva. Ještě dopoledne se div nesežerou, a teď jsou jak bráchové.“ Draci se na sebe podívali, jakoby vzpomínali, proč sem vlastně letěli.
„No jo, Zuzo, řekni, kdo vyhrál?“ ozval se Bor s nadějí v hlase, „s kým poletíš zpátky?“
„Ani jsem netušila, že to bude tak snadné. Vyhráli jste oba a ani jeden. Bor se dříve zřítil do vody, než Dos přistál, kdyby tam nebyla voda, tak by tu byl z Bora jen dračí flek. Uvědomila jsem si ale, že dnes domů nepoletím. Slíbila jsem svou účast na dračím sněmu, tak mě doprovodíte jindy. Byl to docela hezký den, zvu vás proto oba na výlet příští sobotu. Přijďte jako dnes. Tak hezký zbytek dne!“ A než se oba draci vzpamatovali, zbyla ze Zuzy jen červená skvrna na nebi.
„Tak to abychom letěli zpátky sami, ne?“ začal Bor.
„Já poletím zpátky, ty leť taky domů,“ zabručel Dos.
„Hele, Zuza říkala, že máme přijít oba. Zase si užijeme, ne?“ zkusil to Bor znovu. Dos se na něho podíval a pak se zeptal:
„Tak letíš domů nebo ne?“ Bor se rozhlédl kolem a prohlásil:
„Jestli chceš domů sám, tak já zůstanu tady. Je to tu fajn.“
„No jasně, můžeš tu třeba skákat šipky,“ řekl Dos kousavě. „Tak teda poleť se mnou, ale budeš u mne jen do příští soboty, jasné?“ Bor byl nadšený:
„Slibuju, že tě nebudu otravovat. A příští sobotu jdeme za Zuzou.“ Plácli se tlapami a v tu chvíli si možná ani neuvědomili, že se stalo něco, co se u draků zase tak často nestává. Jeden ve druhém našel kamaráda.
"Kdo jsi a co tu pohledáváš?“ zeptal se Dos rozladěně.
"Díky za přivítání, jsem Bor a Ty jsi snad pán jeskyně?" neztrácel návštěvník náladu.
"Rozhodně jsem tu doma více než ty, tak řekni, co chceš a plachti zpátky, odkud jsi připlachtil."
"Když mi uvolníš cestu, tak uvidíš, proč jsem přišel, a nechtěj, abych si uvolnění cesty vynutil," řekl mladý drak s bujností draků tohoto věku. Dos na něj nevěřícně zíral a neuhnul ani o kousek. Jen se postavil do výhodnějšího postavení pro případnou obranu. Přemýšlel, jak dát tomu drzému spratkovi za vyučenou, ale tak, aby se moc neshodil.
"ZZZůůůůůůůzzzóóóóóóó," zařval mladík směrem do jeskyně těsně vedle Dose, až se mu okolo tlamy udělala pára. Dos se málem převrátil na záda, stačil jen zavřít oči a zavrávoral. Než se stihl vzpamatovat, byla u nich červeně zbarvená dračice Zuza, vyplnila téměř celý vchod do jeskyně, ale zevnitř.
"Co řveš?“ dívala se tázavě z jednoho na druhého. Dos otočku vyrovnal a natáhl se do výšky, pootevřel tlamu a vůbec udělal všechno, aby vypadal jako veliký a nebezpečný drak.
„To on tu řve jak pominutej,“ hned žaloval. Ani po svém sousedovi neotočil hlavu, oči měl jen pro Zuzu.
„Nechtěl tě pustit, co?“ uchechtla se Zuza směrem k Borovi.
„Tak hele,“ hned pokračovala, „Bora jsem pozvala na prohlídku mého nového doupěte, a ty, Dosi….“ musela přestat mluvit, protože Dos začal měnit barvu. Tlamu ještě víc otevřel, začal funět a také se mu krk a hlava začaly barvit do ruda.
„To nemyslíš vážně,“ zachrčel.
„Dosi, že tu brousíš okolo jsem si už zvykla. Ale proč jdeš za mnou zrovna teď?“
„Zuzo, no tak, přeci víš, že jsem chtěl přijít. Ale když jsi sem tahala tolik těch věcí, nechtěl jsem překážet,“ zatvářil se provinile Dos. Zuza se s nadějí podívala na Bora: „Ale ty mi jdeš pomáhat uklidit po stěhování, viď?“
„U…uk…uklízet?!“ zakoktal se Bor. Podíval se na Dose, který pomalu měnil barvu zpátky a přestal funět.
„Jasně, vždyť proto jsem přišel, ne?“ prohlásil trochu nejistě. Zuza se začala otáčet, když ji Dos chytil za tlapu.
„Přeci jsem přišel, abych ti pomohl, ne? Tak toho mladého vyhoď a jdeme na to,“ zakončil s nadějí v hlase. Zuza se mu vysmekla, velmi mile se usmála a zavrněla:
„No to je skvělé, budete mi pomáhat oba.“ A vykročila do nitra jeskyně. Draci se po sobě nevraživě podívali a vykročili za ní. Jeskyně se zdála malá, ale pokračovala do hlubin ve skále chodbou, kterou draci docela dobře prošli. Asi po třetím ohybu se prostor rozšířil a také na výšku přibylo hezkých pár metrů. Uprostřed prostorné jeskyně se vršila kupa věcí, také se tam povalovaly různě velké kameny na hromadách a hromádkách.
„Tak,“ zálibně mlaskla Zuza, „co tomu říkáte?“ Dos i Bor zůstali stát na okraji té spouště a poprvé se na sebe podívali přátelštěji.
„Bude to tu pěkné, až se to uklidí“, trochu nesměle řekl Dos.
„Jasně, tak co mám dělat?“ vzal to za lepší konec Bor. Zuza už mezitím začala postrkovat některé kameny směrem k drakům.
„To je jasné, ne? Popadněte šutry a všechny vyházejte ven.“ Oba draci se po sobě znechuceně podívali a dali se do práce. Začali nosit kameny z jeskyně, na ty menší si vytáhli z hromady nějaké nádoby. Zuza si zatím začala rozebírat věci, které si sem v minulých dnech nanosila. Draci se snažili, aby tu práci, do které oba spadli ani nevěděli jak, měli co nejrychleji za sebou, i když o tomhle dni měli oba úplně jiné představy. V jednu chvíli, kdy byl Bor venku s další dávkou kamenů, se Dos přitočil k Zuze:
„Hm, zrovna jsem Tě chtěl pozvat k jezeru, a musel nám to pokazit ten vejtaha.“
„Dosi, Bor je sice mladý, ale je s ním legrace. Potkala jsem ho u jezera a pozvala sem.“ Dos se zase zatvářil uraženě. Jezero bylo vysoko v horách, vlastně to bylo jediné místo, kde bylo více vody pohromadě široko daleko. Draci tam měli odvěká dostaveníčka v jakémkoliv ročním období, protože jezero kupodivu téměř nezamrzalo. Někteří draci, nebo spíš dračice tam létali i samotní, zvláště ti vodymilovní. A tou Zuza byla, z téhle strany hor ji všichni znali. Měla i jiné přednosti, byla krásně zbarvená – červenou doplňovala fialová, obě barvy byly na hrudi výraznější a na křídlech a zádech se vzájemně prolínaly. Jakožto relativně mladá dračice byla i štíhlá, ale měla na svou postavu velká křídla, která jí také umožnila vyvinout značnou rychlost ve vzduchu. V očích jí plály veselé ohýnky, ráda si z ostatních dělala legraci, zvláště z draků, kteří se jí chtěli zalíbit. Žila osamoceně jako většina draků, i když zde v horách jich bylo více než jinde. To také dávalo možnost najít si ve správném čase draka opačného pohlaví, a splnit tím povinnost přivést na svět dráčata. Byla to starost dračic, ale draci se samozřejmě mohli přetrhnout, aby si pro zachování svého rodu zvolily zrovna je. Nyní bylo cítit ve vzduchu jaro, a to bylo to správné období, kdy draci na krátko chtěli zapomenout na svou samotu.
„Tak a je to,“ oplácal si tlapy Bor, „tady Dos by mohl posbírat ty poslední kamínky a….“ Dos se na něho podíval s takovou nechutí, jakoby sežral něco hodně zkaženého. Drobné kamínky se drakům špatně sbírají, je to něco jako trhat rybíz nebo sbírat borůvky pro chlapy s velkýma rukama.
„Mládí vpřed, rád ti to přenechám,“ rozhodl se Dos ještě dělat dojem. A snažil se zatvářit jakoby mu přenechal poklad.
„Tak jsem si říkala, že hned jak to doděláme, mohli bychom se podívat k jezeru.“ Zuza si je pobaveně prohlížela z pod přivřených očí.
„No jasně, já tě doprovodím potom i zpátky,“ zajásal Bor.
„Na to zapomeň, doma by tě hledali,“ rýpl si Dos. Narážel na to, že než drak dospěje, žije s mámou dračicí, někdy i s tátou drakem, případně jiným drakem, který ho vychová, když z nějakých důvodů o rodiče přijde.
„Zuzu doprovodím já,“ řekl rezolutně a s nadějí se podíval na Zuzu. Ta se stále tvářila pobaveně, rozhlédla se po jeskyni a pak vyrazila k východu. Draci se hrnuli za ní, na okraji jeskyně se zastavila a zatvářila se tajemně.
„Mám pro vás nabídku. Nebudu ji opakovat, tak dávejte dobrý pozor. Já teď poletím směrem k jezeru, ale nejprve poletím na západ k Ledové hoře, obletím ji a teprve potom se vydám k jezeru. Vy poletíte za mnou, ale ne dříve, než bude podlaha v jeskyni krásně čistá bez jediného kamínku, já si na vás počkám poblíž Ledové hory. Tam mě uvidíte, vydáte se za mnou, a ten z vás, který mne dohoní nebo přiletí první k jezeru, mne může doprovodit zpátky.“ Významně se na ně zahleděla, ale začaly jí cukat koutky a z očí jí vyšlehly pobavené záblesky. Oba draci se začali natřásat, poskakovat a bylo na nich vidět, že nechtějí nic jiného, než už už letět. To bylo přeci jen zábavnější, než úklid jeskyně.
„Tak moment, asi jste mě přeslechli, ne? Já řekla, až bude jeskyně čistá. Jestli se pak s některým z vás vrátím a šlápnu na kamínek, bude s ním zle. A ten druhý bude mít navždy zákaz se tu ukázat, rozuměli?“ Přeměřila si dva zkoprnělé draky, důstojně se otočila, aby nebylo vidět, jak se směje a vzlétla.
Dos i Bor se za ní úpěnlivě dívali, ale neodvážil se vydat za ní ani jeden. Podívali se na sebe svorní v tom neštěstí, které na ně Zuza uvalila. Pak se ale Bor rozběhl do jeskyně, Dos chvíli otálel a pak se vydal za ním. Bor se snažil sbírat co největší zbylé kamínky do vědra, Dos se na něho chvíli znechuceně díval a pak zkusil jinou metodu. Poroztáhl křídla, rozkročil se vzadu v jeskyni a – dopředu, dozadu, začal s nimi mírně vířit. Prach se zvedl, drobné kamínky popohnal směrem k východu jeskyně. Bor usilovně sbíral, ale každý druhý kamínek mu propadl mezi prsty, drápy evidentně překážely. Zadíval se ke straně jeskyně, kam si Zuza přestěhovala tu kupu věcí, a dostal nápad. Z hromady vytáhl jakýsi větší hadr a zkusil ho hodit na kamínky, pak jej stočil a běžel ven vysypat. Jak ho Dos viděl, rozeběhl se za ním, aby ho náhodou nenapadlo odletět dřív. Bor pochopil, a tak pracovali spolu. Když se jim podařilo jeskyni vyčistit od kamínků, chvíli na sebe uvnitř zírali. Došlo jim, že ten, který vyběhne z jeskyně dříve, bude mít sice malý, ale přeci jen náskok. Oba stáli uprostřed jeskyně, dívali se na sebe a dumali, jak z té situace ven. Doslova. Bor naznačil pohyb, Dos se okamžitě rozeběhl, Bor také a přesně v zúženém místě, kde jeskyně přecházela v chodbu, se srazili. Vmáčkli se vedle sebe do chodby, oba se snažili rvát kupředu, ale nešlo to. Zuřivě se po sobě podívali, pak se ale Bor mírně natočil na bok a snažil se Dose nepustit před sebe. Dos se natočil také na bok, a tak pomalu postupovali čelem k sobě krok sun krok bokem ven z jeskyně. Dostali se tak oba k východu ve stejnou chvíli a také ve stejnou chvíli oba vzlétli. Dos mohl konkurovat modrému nebi, když roztáhl křídla, převážila v jeho zabarvení modrá barva. Hnědé měl šupiny na krku, hrudi a břiše a také konce tlap. Bor ještě nebyl tak sytě vybarvený, ale jeho stříbřité šupiny se krásně leskly na slunci, byl méně nápadný a s nazelenalými tlapami, ocasem a křídly zapadal do okolí. Oba draci letěli vedle sebe, nechtěli se navzájem spustit z očí, a také věděli, že je čeká trochu delší cesta k jezeru. Snažili se šetřit síly, tak ani neletěli zvlášť rychle, chtěli se rychlostí blýsknout až před Zuzou. Na obzoru před nimi se objevila Ledová hora, draci k ní upřeli oči a snažili se zahlédnout Zuzu. Slíbila přeci, že tam někde na ně počká. Bor zrychlil, Dos okamžitě také přidal na rychlosti, přesto ale zůstal za Borem o několik dračích délek. Dos se odchýlil mírně doleva, protože si uvědomil, že Ledovou horu budou oblétávat zleva, a tak doufal, že pokud Bor směr nezmění až k hoře, bude si muset nalétávat doleva a tím ztratí čas, také to u Ledové hory znal a věděl, že tam jsou nevyzpytatelné ledové víry a dostat se do některého v blízkosti hory není ani pro draka nic příjemného. Jak se k Ledové hoře blížili, tyčila se před nimi stále víc, a také jakoby se ochladilo. Hora byla kamenitá, nebyl na ní žádný život a téměř od poloviny byla samý led. I v létě zůstávala pod ledovým příkrovem a na slunci se blyštila až přecházel zrak. Dos letěl již o hodně více vlevo než Bor, který stále udržoval směr přímo k hoře. Dos začal mít podezření, že to u Ledové hory Bor moc nezná, a že si naletí do ledového víru, pokud se dostane do bezprostřední blízkosti hory. Dos se od Bora stále vzdaloval, a snažil se uvědomit si situaci na druhé straně hory, tam někde by mohla být Zuza. Jsou tam hory jako na této straně, a nedaleko severní strany Ledové vystupuje skalnatá hora, která je ale na svém vrcholu mírně šikmo seříznuta. Je mnohem níže a také v bezpečné vzdálenosti od Ledové hory, na této plošině draci rádi odpočívali, měli-li delší let a hlavně jestli chtěli mít dobrý výhled. Svými drápy se na ní snadno udrželi a i když zde byli hodně nápadní, zvláště draci barevní, nemohl je vidět nikdo jiný než zase jen jiní draci, žádná jiná živá duše se do těchto končin neodvážila. Zde právě seděla Zuza, na okraji skály, přidržovala se svými drápy a užívala si nádherný rozhled. Občas se podívala směrem k Ledové hoře, věděla, že od okamžiku, kdy se tam draci objeví, bude mít dost času vydat se na cestu k jezeru. Uměla létat velice rychle, také často rychlý let trénovala. Neměla proto obavy, že by ji některý z draků mohl dostihnout, i kdyby se přiblížil až k ní. Po chvíli Zuza zbystřila pozornost, zpoza hory vyletěla nějaká koule, letěla směrem od hory, najednou se prudce otočila a letěla zpět k hoře a ještě směrem dolů, zkrátka vypadalo to jako by si někdo pinkal míčem. Zároveň viděla Dose, který se vyhoupl na obzoru přeci jen značně vzdálený od hory a pomalu se přibližoval. Zrak jí ale přitahovala létající koule, když viděla, že Dos neletí k ní, ale zatočil směrem k hoře, vyletěla směrem k němu a Borovi změněnému do koule, došlo jí, že to nemůže být nic jiného. Nabrala na rychlosti, a byla pár desítek metrů před zmítajícím se Borem o chvíli později než Dos.
„Tys ho nevaroval?“ zařvala na Dose.
„Ne, nenapadlo mě, že to tu nezná,“ namítl rovněž zařváním. Byli docela blízko u hory, svištěl tu vítr a i pro draky, kteří se snažili přiblížit k Borovi tak, aby je vítr nestrhl, to bylo docela obtížné. Bor mezitím stočený do co nejmenší plochy poletoval jako velký míč, se kterým si hrály vzdušné víry.
„Blbý je, že nás ani neuslyší,“ snažila se vichr překřičet Zuza.
„Booooreeeeee,“ zkoušel to Dos. Nemohl se přiblížit více, aby ho vír také nestrhl. Zuza Bora chvíli pozorovala, pak si naletěla kousek výš a začala hodně mávat křídly. Bor ještě v zakulacené podobě vyletěl najednou výš a směrem od hory, v jednom okamžiku roztáhl křídla a napřel všechnu sílu, aby ho to nestrhlo zpět a zuřivě se snažil dostat co nejdále z toho drakunelibého místa. Zuza se najednou dostala mezi něho a Ledovou horu, a jakoby ho hnala před sebou, letěli směrem ke skalnaté hoře. Dos se k nim ihned přidal, Zuza oba draky obletěla a jako první přistála na skalnaté hoře. Dos, se usadil chvíli po ní a oba se dívali na Bora, jak zápasí s tím, aby neztrácel výšku a podařilo se mu dosednout na plošinu. S žuchnutím tam dopadl a hned se zachytil drápy, aby nesklouzl. Funěl, měl provinilé oči a najednou vypadal jak dráče, které zapomnělo jít spát.
„Dobrý?“ zeptala se Zuza starostlivě a přitom si ho prohlížela zkušeným zrakem.
„Ja...ja…jasně,“ chytal dech Bor, „za chvíli můžeme letět.“
„A to tě jako Zuza ponese na zádech?“ zeptal se kousavě Dos, ale bylo vidět, že i on je rád, že je Bor v pořádku.
„Bore, byl jsi už někdy vůbec u Ledové hory?“ zeptala se dračice. Bor se díval na svou tlapu a drápem dělal rýhu do kamene pod sebou.
„Když já tam nikdy nesměl. A přeci je od nás vidět, jak je taková hezky bílá.“
„No tak to se omlouvám, že jsem ti o tomhle místě nic neřekla, když jsem vás tam posílala. Ale nenapadlo mne, že když jsi byl až na naší straně hor, že u Ledové hory jsi ještě nebyl. Ani prvně s doprovodem, jako každý mladý drak.“ Chvíli si o Ledové hoře vyprávěli, Dose to zjevně nudilo, kdyby bylo po jeho, plesknul by Borovi z každé strany jednu, aby se už k této hoře nepřibližoval a letělo by se. Konečně!
„Letíme,“ najednou zvolala Zuza a bleskově vyrazila do vzduchu. Ihned nabrala výšku a začala překvapeným drakům mizet v dálce. Dos se vzpamatoval rychleji, vystartoval pronásledován Borem, který už také přišel k sobě. Nabírali rychlost, hlavně proto, aby jim Zuza nezmizela z očí. Po chvíli Zuza zpomalila, otočila hlavu a když viděla, jak se draci snaží ji neztratit, spokojeně pokračovala v letu. Bor i Dos postřehli zpomalení Zuzy, ale teď zase bojovali o první pozici, Bor měl energii mládí již doplněnou po předchozím vyčerpání, Dos zase více zkušeností s rozložením sil. Proto byl Bor vpředu, ale tak o půl draka, Dos si tak šetřil síly i tím, že se nemusel otáčet, aby viděl, kde Bor je. Pod nimi se špičaté hory poněkud rozestoupily, nižší hory byly i více zaoblené a také již porostlé zelení. Bylo jaro, a tak bílé byly jen vrcholky, jak se dostávali níže, přibývalo rostlinstva. Některé svahy byly zbarvené dožluta pampeliškami, jiné domodra horskými zvonky. Zuza se na rozdíl od draků kochala krásnou krajinou, Dos i Bor měli jiné starosti. Jezero bylo již pod nimi, Zuza se zrovna snášela dolů a přistávala na jeho břehu. Vypadalo to snadně, již jen dolů a elegantně přistát před Zuzou, samozřejmě jako první. Dos přidal, křídla sklopil hodně k tělu, aby získal větší rychlost a víceméně padal dolů. Bor ho ihned napodobil, a zkusil to ještě vylepšit. Přitiskl křídla k tělu úplně, najednou padal jako kámen. Dos jen koutkem oka zahlédl, jak Bor prudce padá dolů a již přistával na břehu blízko Zuzy, elegantně dosedl a ihned běžel k vodě, do které se s hlasitým žuchnutím zřítil Bor, výměnou za ohromný gejzír vody. Voda zkropila Dose i Zuzu, která se již také přišla podívat, co to Bor zase vyvádí. Dos se s napětím díval na zčeřenou hladinu jezera, kde se po chvíli Bor vynořil a pomalu plul ke břehu. Když zahlédl Dose a Zuzu, jak se na něho ze břehu dívají, otočil se na záda a plul k nim pozpátku.
„No co, sem se chtěl vykoupat,“ ucedil, když se zmáčený štrachal z vody.
„Větší šipku už si snad ani skočit nemohl,“ řekl uznale Dos. Zuza se stále ještě dívala z jednoho na druhého a pak se dala do smíchu.
„Vy jste mi dva. Ještě dopoledne se div nesežerou, a teď jsou jak bráchové.“ Draci se na sebe podívali, jakoby vzpomínali, proč sem vlastně letěli.
„No jo, Zuzo, řekni, kdo vyhrál?“ ozval se Bor s nadějí v hlase, „s kým poletíš zpátky?“
„Ani jsem netušila, že to bude tak snadné. Vyhráli jste oba a ani jeden. Bor se dříve zřítil do vody, než Dos přistál, kdyby tam nebyla voda, tak by tu byl z Bora jen dračí flek. Uvědomila jsem si ale, že dnes domů nepoletím. Slíbila jsem svou účast na dračím sněmu, tak mě doprovodíte jindy. Byl to docela hezký den, zvu vás proto oba na výlet příští sobotu. Přijďte jako dnes. Tak hezký zbytek dne!“ A než se oba draci vzpamatovali, zbyla ze Zuzy jen červená skvrna na nebi.
„Tak to abychom letěli zpátky sami, ne?“ začal Bor.
„Já poletím zpátky, ty leť taky domů,“ zabručel Dos.
„Hele, Zuza říkala, že máme přijít oba. Zase si užijeme, ne?“ zkusil to Bor znovu. Dos se na něho podíval a pak se zeptal:
„Tak letíš domů nebo ne?“ Bor se rozhlédl kolem a prohlásil:
„Jestli chceš domů sám, tak já zůstanu tady. Je to tu fajn.“
„No jasně, můžeš tu třeba skákat šipky,“ řekl Dos kousavě. „Tak teda poleť se mnou, ale budeš u mne jen do příští soboty, jasné?“ Bor byl nadšený:
„Slibuju, že tě nebudu otravovat. A příští sobotu jdeme za Zuzou.“ Plácli se tlapami a v tu chvíli si možná ani neuvědomili, že se stalo něco, co se u draků zase tak často nestává. Jeden ve druhém našel kamaráda.