Želvy
Proč je tady tma?
Co mě to tak vadí
a kde je máma má,
že mě nepohladí?
Tak už jsem to prorazil,
už koukám trochu ven,
teď je můj další cíl,
vylézt už celý jen.
Přežít pár prvních dnů,
to je vždy kritické,
patří do říše zlých snů,
ty chvíle hektické!
Pak už krunýř ztvrdne,
mohu počítat s bezpečím,
když o tom, že „neprdne“,
se poprvé přesvědčím.
Stačí zatáhnout hlavu,
a potom rychle nohy.
Nebudu za potravu,
přesvědčí se tvor mnohý!
Já čekal na pohlavní dospělost,
celé předlouhé roky,
proto jsem mrzutý byl dost,
když narazil jsem na své soky.
Aby dali mé milé sbohem,
to byl můj jediný cíl,
tak svým kostěným rohem,
jsem je na záda otočil!
Tak jako to dělávali,
dávní mořeplavci,
když na ostrovech pořádali,
svou zásobovací akci.
Ta krutost! Ten bol!
To nelze brát s rezervou.
Takový krásný tvor,
a stát se živou konzervou!
Na souši Želvy sloní,
v moři zase Karety,
kdo z lidí slzu uroní,
až zmizí a naší planety?
Nevidí tu krásu,
jen konají krutě,
jedni, by naplnili kasu,
druzí ukojili své chutě.
Denně ty miliony lidí,
co tak bezcitní jsou,
zdalipak je v duchu vidí,
když cpou se želví polévkou?
Snad najdou se i jiní,
co želvu by nejedli,
pro jejich záchranu činí,
jak byli by posedlí.
A také trochu jsou,
v dobrém smyslu slova
a za svým cílem jdou,
snaží se stále znova.
Dělají vše co mohou,
své práci s osvětou
věnují chvíli mnohou,
cpou se omeletou.
Já bych želvu nepozřel,
někteří demonstrovat jdou -
já jsem moc líný bohužel,
tak „bojuji“ jen říkankou…
Co mě to tak vadí
a kde je máma má,
že mě nepohladí?
Tak už jsem to prorazil,
už koukám trochu ven,
teď je můj další cíl,
vylézt už celý jen.
Přežít pár prvních dnů,
to je vždy kritické,
patří do říše zlých snů,
ty chvíle hektické!
Pak už krunýř ztvrdne,
mohu počítat s bezpečím,
když o tom, že „neprdne“,
se poprvé přesvědčím.
Stačí zatáhnout hlavu,
a potom rychle nohy.
Nebudu za potravu,
přesvědčí se tvor mnohý!
Já čekal na pohlavní dospělost,
celé předlouhé roky,
proto jsem mrzutý byl dost,
když narazil jsem na své soky.
Aby dali mé milé sbohem,
to byl můj jediný cíl,
tak svým kostěným rohem,
jsem je na záda otočil!
Tak jako to dělávali,
dávní mořeplavci,
když na ostrovech pořádali,
svou zásobovací akci.
Ta krutost! Ten bol!
To nelze brát s rezervou.
Takový krásný tvor,
a stát se živou konzervou!
Na souši Želvy sloní,
v moři zase Karety,
kdo z lidí slzu uroní,
až zmizí a naší planety?
Nevidí tu krásu,
jen konají krutě,
jedni, by naplnili kasu,
druzí ukojili své chutě.
Denně ty miliony lidí,
co tak bezcitní jsou,
zdalipak je v duchu vidí,
když cpou se želví polévkou?
Snad najdou se i jiní,
co želvu by nejedli,
pro jejich záchranu činí,
jak byli by posedlí.
A také trochu jsou,
v dobrém smyslu slova
a za svým cílem jdou,
snaží se stále znova.
Dělají vše co mohou,
své práci s osvětou
věnují chvíli mnohou,
cpou se omeletou.
Já bych želvu nepozřel,
někteří demonstrovat jdou -
já jsem moc líný bohužel,
tak „bojuji“ jen říkankou…