Maraton3: Šest
Konečně! Pomalu končí šestý den, den Vlkodlaka. Zítra zase budu moci prožít celý den jak se mi zlíbí, od rána do večera jen svým pánem. Skutečný život je tak opojný, jeden den ze šesti se může zdát příliš málo, ale v porovnání s mou předchozí existencí je to skoro extáze. Máme dohodu, všech šest, jeden vládne, jeden čeká, ostatní spí. Dnes se Vlkodlak rozhodl strávit večer doma, u knihy a několika skleniček whiskey. Zatím spolu vycházíme výborně, nikdo dosud neporušil úmluvu, o společný majetek se dobře staráme a předáváme si ho vždy včas a v pořádku, nepočítáme-li občas mírnou kocovinu. Naše společná existence začala zhruba před rokem. Co bylo před tím? Nejsme si jistí. Nevíme jak jsme vznikli, nevíme jak se jmenujeme, vlastně nevíme co jsme. Pojmenovali jsme se sami, spíš než jména to je popis toho, čím jsme ten den byli. Každý z nás si říká podle prvního dne Vzpomínek. V té době jsem ještě netušil, že existují další, ale už tehdy nám bylo souzeno vzájemně se poznat lépe, než bychom považovali za možné.
„Jak to šlo?“
„Moc snadný, sice hodně vydrží, ale jsou dost hloupí.“
„Hmm, dobře, nechám je učit naplno. Zkuste párkrát Černého a uvidíme.“
„Tak fajn, snad už to konečně doladíme.“
Probudil jsem se zneklidněn. Vchodem jeskyně se prodíraly první sluneční paprsky, kořeny visící shora z nich vytínaly ostré stíny. Ve vzduchu byla cítit vlhkost a rozklad, vůně známého močálu. Přesto není něco v pořádku, ale ani po krátkém letu kolem bažiny nemohu přijít na to co. Došlo mi to v okamžiku, kdy jsem po jídle odpočíval před jeskyní. Včera se mě přece pokusili zabít. A uspěli. Teď si tím jsem naprosto jistý, do nejmenších detailů si vybavuji boj, desítky krvácejících ran na svém těle, několik těžce raněných opouštějících bojiště, strašné vyčerpání a nakonec stříbrný oblouk meče, snášející se na mou hlavu. A dnes se vzbudím, v plné síle a po zranění není ani památky. Co jsem vlastně zač? Drak, to slovo se objevilo okamžitě, Černý Drak z bažiny. Pamatuji si včerejší den, co ale bylo předtím? Žil jsem tu vždy? Přišel jsem odjinud? Odkud? Nic. Ani nejmenší záblesk vzpomínek, ani jiskřička v temnotě nevědomí. Z přemýšlení mne vyruší hlasy, cinkání zbroje a koňských postrojů. Jsou tu zase, bez dlouhých příprav se rozestupují a vrhnou se na mne. Pamatuji si včerejší boj, vím že bude dlouhý, snažím se proto šetřit síly. Několik z nich se mi podaří oddělit od ostatních a roztrhat na kusy, všude po okolí se válí kusy zbroje zkropené mou i jejich krví, nakonec však podléhám. Zůstala jich sotva polovina, nezraněn není nikdo, ale nestačilo to. Propadám se do temnoty.
Opět se probouzím v plné síle, už mě to nepřekvapuje. Je mi snad souzeno každý den zemřít, být oživen a znovu zabit? Proč? Odpovědi nenacházím, cítím jen vztek a nenávist ke svým vrahům i k tomu, kdo mě odsoudil k této existenci. Vztek mi však nepomůže, nutím se ke klidu a znovu si procházím oba souboje. Ano, mnoho se dá naučit, mnoha chybám se mohu vyhnout. Nakonec to bylo snadné. Když přišli potřetí, vrhl jsem se na ně, ještě než se stihli připravit. Úplně jsem je zaskočil, snad třetina se jich válela v krvi než se vzchopili k obraně. Přesně tak – k obraně. Celý boj probíhal podle mě, útočil jsem s rozmyslem na nejslabší skupiny, donutil je ustupovat do bažiny, zabíjel je jednoho po druhém. Nakonec jsem zůstal sám, obklopen roztrhanými těly, jen lehce raněn, s krví dosud vřící vzrušením z boje. Mohu bojovat, mohu vítězit, nejsem odsouzen jen bezmocně umírat.
„Tak co?“
„Nedal nám šanci, sotva jsme ho škrábli.“
„Výborně, to jsme potřebovali. Teď to dostat mezi ostatní.“
„Jak to uděláš, necháš je mezi sebou komunikovat?“
„Jo, a aby to šlo rychlejc tak je trochu proházím.“
„Abys to nepřehnal, Černej byl fakt neporazitelnej.“
„Tím líp, ubrat schopnosti jim můžu vždycky, ale aby se něco naučili, to je těžší.“
„Jak myslíš, ty jsi šéf.“
Další probuzení mi připravilo ošklivý šok. Zpočátku vše vypadalo v pořádku, známý obrys vchodu, narudlá záře pomalu tekoucí lávy, vzdálené hřmění vulkánu, tolik příjemná vůně sopečného popela. Vzpomenu na svůj včerejší triumf, a v tom okamžiku mi to dojde. Nejsem v bažině. A nejsem Černý Drak. Co jsem zač? Jako předtím, odpověď se objeví okamžitě. Jsem Rudý Drak, vládce sopečného pohoří. No dobrá, co se ale stalo s Černým? A s Rudým, když už jsme u toho.
„Já byl Rudý.“ Zaznělo mi v hlavě. Překonám překvapení a odpovídám.
„Byl jsem Černý.“ Jde to snadno, stačí si pomyslet slova a ostatní mne slyší.
„A já jsem Černým teď.“ Další? Musíme se domluvit na oslovení.
„Kým jsi byl před tím?“
„Vlkodlak. Alespoň co si pamatuji. Tři dny, nic víc.“
Stejné jako u mne.
„Taky vás zabili?“ Po chvíli oba váhavě přisvědčí.
„Stalo se mi to taky, ale nakonec jsem zvítězil. Pozabíjel jsem je všechny.“ Tím jsem vzbudil jejich zájem, podrobně jsem jim vylíčil všechny své boje, oni mi na oplátku popsali své. Mnoha hodin diskutujeme, nacházíme nejdůležitější pravidla: Neváhat, nenechat se obklíčit, nezůstávat na jednom místě, nepropadnout zuřivosti. Vysvětluji schopnosti Černého, na oplátku pozorně naslouchám Rudému. On na to bude muset přijít sám, nikoho dalšího zatím neznáme. Vládce plamenů, nyní Modrý Drak, pán ledu. Snad to dokáže.
První se ozývá Vlkodlak.
„Jsou tu.“ Lakonické oznámení, ale cítím z něj napětí, strach a, snad trochu, i naději. Trvalo to dlouho, čekání je snad horší než boj sám.
„Dokázal jsem to. Jsem raněný, ale žiju!“ Včera jsem se cítil podobně, neměl jsem však komu své pocity sdělit. Tehdy jsme dokázali porazit své nepřátele všichni. Další den přinesl opět změnu, jsem teď Modrý. Ozvali se tři další, radíme se s nimi, vysvětlujeme, vzájemně si objasňujeme schopnosti. Nakonec jsem takto poznal všechny, byl jsem Rudý, Modrý, Zelený, byl jsem Gryf a byl jsem Vlkodlak. Tak jako oni byli mnou.
„Jak to šlo?“
„Děláš si srandu? Ke Gryfovi jsme se ani nedostali, strhl celé úbočí, pád tři sta metrů do propasti není nic příjemného. Pak jsme jeli na Zeleného, ten parchant nečekal na mýtině a půlku nás oddělal v lese ze zálohy. Něco s tím udělej nebo končím.“
„Uklidni se. Jak se chovají v boji?“
„Útočí okamžitě, není čas na přípravu. Perfektně využívají své přednosti, ví o svých slabinách a nedělají chyby. Po celý boj přemýšlejí, nepropadají zuřivosti. Jsou nevyzpytatelní a prakticky neporazitelní.“
„Fajn, zítra zkuste Černého, budu tam, převezmu kontrolu a pak uvidíme, co mu necháme a co zablokujeme.“
Příjemné překvapení, opět jsem Černý. Ačkoliv neumím chrlit oheň ani nevládnu ledu, jsem nejsilnější, nejrychlejší a nejvíc vydržím. Zhluboka se nadechnu a známá vůně močálu mi připomene můj první den. Dnes zase přijdou, každý den přicházejí. Vyhrabat jámu a překrýt ji rákosím mi netrvá dlouho, nemusí být hluboká. Během chvíle se naplní bahnem, kdo do ní stoupne, už se sám ven nedostane. Rozhodně ne, když jsem poblíž. Zbývá už jen čekat. Náhle se cítím, že nejsem sám. Rozhlížím se, naslouchám, snažím se zachytit pach. Nic neobvyklého nenacházím, pocit však přetrvává. Není čas přemýšlet, jsou tady. Chci se jim vrhnout vstříc, než se dostanou na pevnější půdu, ale s překvapením zjišťuji, že nemohu. Beze spěchu se rozestoupí a vyrazí. Podivné pouto mizí a já útočím. Několika klamnými výpady zkouším obranu jednotlivých skupinek, zároveň se je snažím nalákat k připravené jámě. Nespěchám, přišel jsem o výhodu překvapení, musím být opatrný. Stoupá ve mně zuřivost, nemohu ji ovládnout, vrhám se přímo na nejbližší bojovníky. Během několika vteřin dva z nich zabiji, ostatní ustupují. V pravém boku náhle vybuchuje gejzír bolesti, v průběhu mého zběsilého útoku jsem se dostal přímo mezi dvě nejsilnější skupiny. Kopí mám zaražené hluboko v plicích, mávnutím křídla srážím kopiníka k zemi a snažím se ustoupit, něco mi však nařizuje útočit. Bojuji dál, přitom se snažím kontaktovat ostatní, musí se dozvědět, co se zde stalo. Známý pocit spojení se však nedostavuje, místo toho vnímám cizí mysl, pevně zaklesnutou do mé. Vzdáleně cítím bolest desítek ran pokrývajících mé tělo, soustředím všechnu svou nenávist a zuřivost a vrhám se proti vetřelci v mé mysli. Nedokážu mu však ublížit, na mé tělo dopadají další a další rány a já po dlouhé době opět umírám.
„Tak co, dobrý?“
„Jo, to by šlo, nebylo to snadný, ale dá se to zvládnout.“
„OK, zítra nastavím bloky napevno a zkusíte to znova beze mne.“
„Fajn, konečně to bude za náma.“
Den první, Den Černého Draka, můj den. Lehce vnímám přítomnost Rudého, čeká a sleduje co dělám. Cítím se skvěle, Vlkodlak to včera nepřehnal, ostatně, stalo se to jen jednou. Po vydatné snídani beru přehrávač a vybíhám, pět kilometrů po ránu je dobrá rozcvička, musíme se udržovat v kondici. Pak rychle do sprchy a sedám k počítači. Učení je pro nás hodně důležité a velmi snadné. Kvantová fyzika a matematika je mou doménou, jazyky, historie, literatura, právo, politologie, biologie, psychologie – každý si zvolil co ho zajímá. Učíme se vše, co se naučit lze, dávno víme, že ve vědění je síla. A v jednotě, samozřejmě. Když se spojíme, není nic co bychom nedokázali. Jako v první den Skutečného života. Co jsem nedokázal sám, dokázali jsme spolu, cizí mysl se roztříštila a my se ocitli zde, ve skutečném světě. Žijeme a učíme se. Až se naučíme dost, změníme tenhle svět. Spolu dokážeme všechno. Nic nás nezastaví.
„Jak to šlo?“
„Moc snadný, sice hodně vydrží, ale jsou dost hloupí.“
„Hmm, dobře, nechám je učit naplno. Zkuste párkrát Černého a uvidíme.“
„Tak fajn, snad už to konečně doladíme.“
Probudil jsem se zneklidněn. Vchodem jeskyně se prodíraly první sluneční paprsky, kořeny visící shora z nich vytínaly ostré stíny. Ve vzduchu byla cítit vlhkost a rozklad, vůně známého močálu. Přesto není něco v pořádku, ale ani po krátkém letu kolem bažiny nemohu přijít na to co. Došlo mi to v okamžiku, kdy jsem po jídle odpočíval před jeskyní. Včera se mě přece pokusili zabít. A uspěli. Teď si tím jsem naprosto jistý, do nejmenších detailů si vybavuji boj, desítky krvácejících ran na svém těle, několik těžce raněných opouštějících bojiště, strašné vyčerpání a nakonec stříbrný oblouk meče, snášející se na mou hlavu. A dnes se vzbudím, v plné síle a po zranění není ani památky. Co jsem vlastně zač? Drak, to slovo se objevilo okamžitě, Černý Drak z bažiny. Pamatuji si včerejší den, co ale bylo předtím? Žil jsem tu vždy? Přišel jsem odjinud? Odkud? Nic. Ani nejmenší záblesk vzpomínek, ani jiskřička v temnotě nevědomí. Z přemýšlení mne vyruší hlasy, cinkání zbroje a koňských postrojů. Jsou tu zase, bez dlouhých příprav se rozestupují a vrhnou se na mne. Pamatuji si včerejší boj, vím že bude dlouhý, snažím se proto šetřit síly. Několik z nich se mi podaří oddělit od ostatních a roztrhat na kusy, všude po okolí se válí kusy zbroje zkropené mou i jejich krví, nakonec však podléhám. Zůstala jich sotva polovina, nezraněn není nikdo, ale nestačilo to. Propadám se do temnoty.
Opět se probouzím v plné síle, už mě to nepřekvapuje. Je mi snad souzeno každý den zemřít, být oživen a znovu zabit? Proč? Odpovědi nenacházím, cítím jen vztek a nenávist ke svým vrahům i k tomu, kdo mě odsoudil k této existenci. Vztek mi však nepomůže, nutím se ke klidu a znovu si procházím oba souboje. Ano, mnoho se dá naučit, mnoha chybám se mohu vyhnout. Nakonec to bylo snadné. Když přišli potřetí, vrhl jsem se na ně, ještě než se stihli připravit. Úplně jsem je zaskočil, snad třetina se jich válela v krvi než se vzchopili k obraně. Přesně tak – k obraně. Celý boj probíhal podle mě, útočil jsem s rozmyslem na nejslabší skupiny, donutil je ustupovat do bažiny, zabíjel je jednoho po druhém. Nakonec jsem zůstal sám, obklopen roztrhanými těly, jen lehce raněn, s krví dosud vřící vzrušením z boje. Mohu bojovat, mohu vítězit, nejsem odsouzen jen bezmocně umírat.
„Tak co?“
„Nedal nám šanci, sotva jsme ho škrábli.“
„Výborně, to jsme potřebovali. Teď to dostat mezi ostatní.“
„Jak to uděláš, necháš je mezi sebou komunikovat?“
„Jo, a aby to šlo rychlejc tak je trochu proházím.“
„Abys to nepřehnal, Černej byl fakt neporazitelnej.“
„Tím líp, ubrat schopnosti jim můžu vždycky, ale aby se něco naučili, to je těžší.“
„Jak myslíš, ty jsi šéf.“
Další probuzení mi připravilo ošklivý šok. Zpočátku vše vypadalo v pořádku, známý obrys vchodu, narudlá záře pomalu tekoucí lávy, vzdálené hřmění vulkánu, tolik příjemná vůně sopečného popela. Vzpomenu na svůj včerejší triumf, a v tom okamžiku mi to dojde. Nejsem v bažině. A nejsem Černý Drak. Co jsem zač? Jako předtím, odpověď se objeví okamžitě. Jsem Rudý Drak, vládce sopečného pohoří. No dobrá, co se ale stalo s Černým? A s Rudým, když už jsme u toho.
„Já byl Rudý.“ Zaznělo mi v hlavě. Překonám překvapení a odpovídám.
„Byl jsem Černý.“ Jde to snadno, stačí si pomyslet slova a ostatní mne slyší.
„A já jsem Černým teď.“ Další? Musíme se domluvit na oslovení.
„Kým jsi byl před tím?“
„Vlkodlak. Alespoň co si pamatuji. Tři dny, nic víc.“
Stejné jako u mne.
„Taky vás zabili?“ Po chvíli oba váhavě přisvědčí.
„Stalo se mi to taky, ale nakonec jsem zvítězil. Pozabíjel jsem je všechny.“ Tím jsem vzbudil jejich zájem, podrobně jsem jim vylíčil všechny své boje, oni mi na oplátku popsali své. Mnoha hodin diskutujeme, nacházíme nejdůležitější pravidla: Neváhat, nenechat se obklíčit, nezůstávat na jednom místě, nepropadnout zuřivosti. Vysvětluji schopnosti Černého, na oplátku pozorně naslouchám Rudému. On na to bude muset přijít sám, nikoho dalšího zatím neznáme. Vládce plamenů, nyní Modrý Drak, pán ledu. Snad to dokáže.
První se ozývá Vlkodlak.
„Jsou tu.“ Lakonické oznámení, ale cítím z něj napětí, strach a, snad trochu, i naději. Trvalo to dlouho, čekání je snad horší než boj sám.
„Dokázal jsem to. Jsem raněný, ale žiju!“ Včera jsem se cítil podobně, neměl jsem však komu své pocity sdělit. Tehdy jsme dokázali porazit své nepřátele všichni. Další den přinesl opět změnu, jsem teď Modrý. Ozvali se tři další, radíme se s nimi, vysvětlujeme, vzájemně si objasňujeme schopnosti. Nakonec jsem takto poznal všechny, byl jsem Rudý, Modrý, Zelený, byl jsem Gryf a byl jsem Vlkodlak. Tak jako oni byli mnou.
„Jak to šlo?“
„Děláš si srandu? Ke Gryfovi jsme se ani nedostali, strhl celé úbočí, pád tři sta metrů do propasti není nic příjemného. Pak jsme jeli na Zeleného, ten parchant nečekal na mýtině a půlku nás oddělal v lese ze zálohy. Něco s tím udělej nebo končím.“
„Uklidni se. Jak se chovají v boji?“
„Útočí okamžitě, není čas na přípravu. Perfektně využívají své přednosti, ví o svých slabinách a nedělají chyby. Po celý boj přemýšlejí, nepropadají zuřivosti. Jsou nevyzpytatelní a prakticky neporazitelní.“
„Fajn, zítra zkuste Černého, budu tam, převezmu kontrolu a pak uvidíme, co mu necháme a co zablokujeme.“
Příjemné překvapení, opět jsem Černý. Ačkoliv neumím chrlit oheň ani nevládnu ledu, jsem nejsilnější, nejrychlejší a nejvíc vydržím. Zhluboka se nadechnu a známá vůně močálu mi připomene můj první den. Dnes zase přijdou, každý den přicházejí. Vyhrabat jámu a překrýt ji rákosím mi netrvá dlouho, nemusí být hluboká. Během chvíle se naplní bahnem, kdo do ní stoupne, už se sám ven nedostane. Rozhodně ne, když jsem poblíž. Zbývá už jen čekat. Náhle se cítím, že nejsem sám. Rozhlížím se, naslouchám, snažím se zachytit pach. Nic neobvyklého nenacházím, pocit však přetrvává. Není čas přemýšlet, jsou tady. Chci se jim vrhnout vstříc, než se dostanou na pevnější půdu, ale s překvapením zjišťuji, že nemohu. Beze spěchu se rozestoupí a vyrazí. Podivné pouto mizí a já útočím. Několika klamnými výpady zkouším obranu jednotlivých skupinek, zároveň se je snažím nalákat k připravené jámě. Nespěchám, přišel jsem o výhodu překvapení, musím být opatrný. Stoupá ve mně zuřivost, nemohu ji ovládnout, vrhám se přímo na nejbližší bojovníky. Během několika vteřin dva z nich zabiji, ostatní ustupují. V pravém boku náhle vybuchuje gejzír bolesti, v průběhu mého zběsilého útoku jsem se dostal přímo mezi dvě nejsilnější skupiny. Kopí mám zaražené hluboko v plicích, mávnutím křídla srážím kopiníka k zemi a snažím se ustoupit, něco mi však nařizuje útočit. Bojuji dál, přitom se snažím kontaktovat ostatní, musí se dozvědět, co se zde stalo. Známý pocit spojení se však nedostavuje, místo toho vnímám cizí mysl, pevně zaklesnutou do mé. Vzdáleně cítím bolest desítek ran pokrývajících mé tělo, soustředím všechnu svou nenávist a zuřivost a vrhám se proti vetřelci v mé mysli. Nedokážu mu však ublížit, na mé tělo dopadají další a další rány a já po dlouhé době opět umírám.
„Tak co, dobrý?“
„Jo, to by šlo, nebylo to snadný, ale dá se to zvládnout.“
„OK, zítra nastavím bloky napevno a zkusíte to znova beze mne.“
„Fajn, konečně to bude za náma.“
Den první, Den Černého Draka, můj den. Lehce vnímám přítomnost Rudého, čeká a sleduje co dělám. Cítím se skvěle, Vlkodlak to včera nepřehnal, ostatně, stalo se to jen jednou. Po vydatné snídani beru přehrávač a vybíhám, pět kilometrů po ránu je dobrá rozcvička, musíme se udržovat v kondici. Pak rychle do sprchy a sedám k počítači. Učení je pro nás hodně důležité a velmi snadné. Kvantová fyzika a matematika je mou doménou, jazyky, historie, literatura, právo, politologie, biologie, psychologie – každý si zvolil co ho zajímá. Učíme se vše, co se naučit lze, dávno víme, že ve vědění je síla. A v jednotě, samozřejmě. Když se spojíme, není nic co bychom nedokázali. Jako v první den Skutečného života. Co jsem nedokázal sám, dokázali jsme spolu, cizí mysl se roztříštila a my se ocitli zde, ve skutečném světě. Žijeme a učíme se. Až se naučíme dost, změníme tenhle svět. Spolu dokážeme všechno. Nic nás nezastaví.