Maraton3 - Temná přítelkyně
Kdo jsem? Sama nevím… Někteří lidé o mě říkají, že jsem ďábel nebo spíše jeho milenka, jiní tvrdí, že pouze blázen, jež může ublížit i sám sobě. Nevymlouvám jim to. Po zemi chodí jen málo lidí, kteří mi beze strachu pohlédnou do tváře, snad občas i do očí a chápou moji podstatu. I když jak mohou chápat mou podstatu když ji nechápu ani já sama…chápal ji jen on…
Osobně bych neřekla, že se nějak „zvlášť“ liším od ostatních snad až na pár „maličkostí.“
Byla jsem obyčejná, spokojená devatenáctiletá holka, ne nějak extrémně krásná, ale svým způsobem přitažlivá, aspoň pro mého přítele. Mou jedinou zvláštností bylo, že se mi zjevoval asi dvoumetrový černý drak se stříbrnými ostny a blánou mezi křídli. Začalo to sny, zjevoval se mi spolu s Alaiou, jednou z nejvýše postavených andělů. Vysvětlila mi, že jsem zvolená k tomu stát se Ochráncem, neřekla mi koho bych měla chránit ani před čím. To jsem se dozvěděla až později…
Občas se stane, že se nějaká brána mezi jinými realitami,sférami otevře a na Zemi proniknou démoni. Ochránci jsou zvolení lidé, které si najde drak a poskytne jim část své moci. Ti se pak začnou pohybovat na okrajina reality, jakmile se draka, kterého vidí jen oni, dotknou, stanou se pro ostatní též neviditelní a projdou jakousi deformací v andělské bytosti. Na zádech se prodloužením lopatek objeví mohutná křídla, oči změní svou barvu a Ochránce získá nadlidskou sílu.
Jednoho slunečného dne jsem se dívala ven z okna, tak jako obvykle, „Děje se něco? Vidíš něco zvláštního?“ můj přítel mě jemně objal okolo ramen a zadíval se stejným směrem jako já. Ležel tam Marloe, tušil to, i když ho neviděl. Řekla bych, že neměl rád když jsem jen tak stála a sledovala to co on neviděl. Měl z toho strach. Občas jsem zahlédla něco co jsem nepatřilo a pak jsem zmizela a on mohl jen čekat až se vrátím. Ale vždy jsem ho našla, nikdy neodešel, chtěl nejdříve vědět, že je vše tak jak má být. Muselo to být zničující, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Neměla jsem na výběr. Démoni sice nejsou vidět, ale mohou člověku velmi ublížit a já nechtěla, aby se mu jednou něco stalo.
„Nevidím nic zvláštního,“ přiznala jsem po pravdě, ale z mého hlasu vycítil nejistotu.
„Co se tedy děje?“ jeho překrásné oči se vpily do mých.
„Nevím, něco se mi nezdá…“ znovu jsem se zadívala z okna.
„Pojď,“ více mě stiskl a tak trochu přinutil odejít s ním do obývacího pokoje. Pustil film a já se k němu spokojeně přitulila.
Snad jsem jen paranoidní, nic se neděje, uklidnila jsem se v duchu a na chvíli přestala myslet na Marloa pod barákem. Vše vypadalo ideálně, ale pak jsem ucítila volání, byl to jen pocit, nic konkrétního, jen zmatek. Chvíli jsem nechápala, ale pak mi došlo, že se něco děje a můj dračí přítel mě potřebuje. Vyskočila jsem, „Promiň, něco tu je. Počkej tady, prosím. Vrátím se,“ byl to slib a on jen kývl na souhlas a já věděla, že je to také slib.
Nechtěl mě pustit, cítila jsem to a přesto jsem šla. Seběhla jsem dolů, má ruka se dotkla draka a na zádech mi vyrostla obří černá křídla, oči získaly rudou barvu. Vylétla jsem mu na hřbet a vytáhla meč z pochvy, jež měl přidělanou k postroji, na němž jsem jezdila. Chvíli jsem sledovala okolí a pak jsem je spatřila. Vypadali jako dva velcí, naštvaní, přerostlí psi. To bylo velmi neobvyklé…psi…většinou doprovází někoho dalšího, ale tady nikdo není. Vzlétla jsem, přiblížila jsem se k jednomu a bodla mu nůž do hlavy, padl mrtvý k zemi. Druhého drak sežehl ohněm. Nikoho dalšího jsem necítila, všude panoval klid.
Vrátila jsem meč do pochvy a jakmile jsem se dotkla země, má podoba se opět změnila. Vyběhla jsem zpět dobytu, ale nikdo mě nepřivítal. Nikdo tam nebyl. Čekala jsem dny, týdny, měsíce, roky, ale už po několika hodinách jsem věděla, že se neobjeví. Neodešel by, démoni mi ho sebrali a já se jim teď budu mstít.
Můj život se změnil. Začala jsem většinu svého života trávit s Marloem, a tak už mé oči zůstávají vždy rudými. Přestala jsem mluvit, s drakem se dorozumíváme hlavně empaticky a komu na mých vůbec slovech záleží? Na démony nečekám, vyhledávám je a ničím s takovou nenávistí, že občas děsím sama sebe. Neberu ohledy na nic a na nikoho. To co mě drží při životě je naděje, že třeba jednou najdu jeho a nebo smrt…
Osobně bych neřekla, že se nějak „zvlášť“ liším od ostatních snad až na pár „maličkostí.“
Byla jsem obyčejná, spokojená devatenáctiletá holka, ne nějak extrémně krásná, ale svým způsobem přitažlivá, aspoň pro mého přítele. Mou jedinou zvláštností bylo, že se mi zjevoval asi dvoumetrový černý drak se stříbrnými ostny a blánou mezi křídli. Začalo to sny, zjevoval se mi spolu s Alaiou, jednou z nejvýše postavených andělů. Vysvětlila mi, že jsem zvolená k tomu stát se Ochráncem, neřekla mi koho bych měla chránit ani před čím. To jsem se dozvěděla až později…
Občas se stane, že se nějaká brána mezi jinými realitami,sférami otevře a na Zemi proniknou démoni. Ochránci jsou zvolení lidé, které si najde drak a poskytne jim část své moci. Ti se pak začnou pohybovat na okrajina reality, jakmile se draka, kterého vidí jen oni, dotknou, stanou se pro ostatní též neviditelní a projdou jakousi deformací v andělské bytosti. Na zádech se prodloužením lopatek objeví mohutná křídla, oči změní svou barvu a Ochránce získá nadlidskou sílu.
Jednoho slunečného dne jsem se dívala ven z okna, tak jako obvykle, „Děje se něco? Vidíš něco zvláštního?“ můj přítel mě jemně objal okolo ramen a zadíval se stejným směrem jako já. Ležel tam Marloe, tušil to, i když ho neviděl. Řekla bych, že neměl rád když jsem jen tak stála a sledovala to co on neviděl. Měl z toho strach. Občas jsem zahlédla něco co jsem nepatřilo a pak jsem zmizela a on mohl jen čekat až se vrátím. Ale vždy jsem ho našla, nikdy neodešel, chtěl nejdříve vědět, že je vše tak jak má být. Muselo to být zničující, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Neměla jsem na výběr. Démoni sice nejsou vidět, ale mohou člověku velmi ublížit a já nechtěla, aby se mu jednou něco stalo.
„Nevidím nic zvláštního,“ přiznala jsem po pravdě, ale z mého hlasu vycítil nejistotu.
„Co se tedy děje?“ jeho překrásné oči se vpily do mých.
„Nevím, něco se mi nezdá…“ znovu jsem se zadívala z okna.
„Pojď,“ více mě stiskl a tak trochu přinutil odejít s ním do obývacího pokoje. Pustil film a já se k němu spokojeně přitulila.
Snad jsem jen paranoidní, nic se neděje, uklidnila jsem se v duchu a na chvíli přestala myslet na Marloa pod barákem. Vše vypadalo ideálně, ale pak jsem ucítila volání, byl to jen pocit, nic konkrétního, jen zmatek. Chvíli jsem nechápala, ale pak mi došlo, že se něco děje a můj dračí přítel mě potřebuje. Vyskočila jsem, „Promiň, něco tu je. Počkej tady, prosím. Vrátím se,“ byl to slib a on jen kývl na souhlas a já věděla, že je to také slib.
Nechtěl mě pustit, cítila jsem to a přesto jsem šla. Seběhla jsem dolů, má ruka se dotkla draka a na zádech mi vyrostla obří černá křídla, oči získaly rudou barvu. Vylétla jsem mu na hřbet a vytáhla meč z pochvy, jež měl přidělanou k postroji, na němž jsem jezdila. Chvíli jsem sledovala okolí a pak jsem je spatřila. Vypadali jako dva velcí, naštvaní, přerostlí psi. To bylo velmi neobvyklé…psi…většinou doprovází někoho dalšího, ale tady nikdo není. Vzlétla jsem, přiblížila jsem se k jednomu a bodla mu nůž do hlavy, padl mrtvý k zemi. Druhého drak sežehl ohněm. Nikoho dalšího jsem necítila, všude panoval klid.
Vrátila jsem meč do pochvy a jakmile jsem se dotkla země, má podoba se opět změnila. Vyběhla jsem zpět dobytu, ale nikdo mě nepřivítal. Nikdo tam nebyl. Čekala jsem dny, týdny, měsíce, roky, ale už po několika hodinách jsem věděla, že se neobjeví. Neodešel by, démoni mi ho sebrali a já se jim teď budu mstít.
Můj život se změnil. Začala jsem většinu svého života trávit s Marloem, a tak už mé oči zůstávají vždy rudými. Přestala jsem mluvit, s drakem se dorozumíváme hlavně empaticky a komu na mých vůbec slovech záleží? Na démony nečekám, vyhledávám je a ničím s takovou nenávistí, že občas děsím sama sebe. Neberu ohledy na nic a na nikoho. To co mě drží při životě je naděje, že třeba jednou najdu jeho a nebo smrt…