Tvorba - Texty

Hrdě kroužím oblohou s bělostnými perutěmi doširoka roztaženými jako paní nebeského království. Pode mnou se rozprostírá osamělá zelená zahrada obklopená bílou pustinou. Ale to bílé, to není sníh, ale Kraj zapomnění. Celá ta krajina vypadá jako rozevřená kniha, do které nikdo nezačal psát. Ve skutečnosti byla plná prázdných stránek z knihy naší paměti. Pouze u hřbetu, kde byla koncentrace zapomenutých myšlenek největší, vznikla Zapomenutá zahrada.
I když jsem velmi mocná, nemám síly nevyčerpatelně mnoho. Rozhodla jsem se odpočinout si v té zahradě. Začala jsem tedy klesat a asi v polovině zahrady se začalo rýsovat jezírko a kolem něj stromy. Zamířila jsem tedy tam. Když jsem dosedla na břeh jezírka, vzala jsem na sebe svou lidskou podobu, protože byla moje přirozená, tak mě nejméně unavovala.
Sedla jsem si na břeh a namočila si nohy v mělkém zahradním jezírku. Rozhlížela jsem se kolem sebe: jezírko mělo tvar obdélníka a já seděla u jedné z delších stran. Naproti mně byly tři sochy. Dvě z nich byly muž a žena – zřejmě manželé. Ta třetí socha patřila dívence, tak okolo šesti let. A na jedné z kratších stran byly také další dvě sochy. Ty zase vypadaly jako spodobnění dvou dívek-dvojčat. A uprostřed jezírka byl malý vodotrysk.
Dívala jsem se na sochu šestileté dívenky, protože mi velmi zaujala. V očích měla totiž výraz sice šestiletého dítěte, ale které vynikalo mimořádnou inteligencí. Jak jsem ji tak sledovala, najednou jsem měla pocit, že na mě mrkla. Hned jsem se také okřikla, že přece není možné, aby na mě socha mrkala. Začala jsem ji sledovat pozorněji a zjistila jsem, že ta socha jakoby pomalu roztávala! Koukala jsem jako opařená, jak před mýma očima ožívá dívenka. Pak se na mě usmála, ale stále byla smutná.
„Jak se jmenuješ?“ začala jsem tiše tak, jak se obvykle s dětmi mluví.
„Amy,“ odpověděla mi pomalu šeptem.
„Před chvílí jsi byla sochou,“ začala jsem.
„- a tak nějak jsem se probudila a ty chceš vědět proč,“ dopověděla za mě s úsměvem, „tak je to proto, že ty jsi se tady přeměnila a uvolnila jsi určité množství energie. A právě díky tomuto přebytku energie se občas my děti probudíme k životu i tady. Podívej se na ně – to jsou mé starší sestry. Vždycky, když se probudí, tak si spolu hrají ve vodě, ani nevnímají svět okolo. Já na ty jejich hrátky nemám nikdy náladu…“
„A proč se neprobudili i vaši rodiče?“
„Protože na to tady bylo uvolněno příliš málo energie. Jsou větší a je více energie potřeba pro obnovení jejich myšlení…“
„A proč jsi tak smutná?“ ptala jsem se dál jako bych byla teď malé zvědavé dítě já.
„Ani nevím, ale prostě se tak cítím,“ odpověděla mi Amy a vzápětí se jí oči rozšířily hrůzou, „pozor!“ téměř vykřikla, ale pak se vzpamatovala a dál pokračovala rychlým šepotem přes zurčící vodotrysk, „tahle ženská se jmenuje Hospodyně a je fakt zlá. Jestli tě tu nachytá, je s tebou amen. Podívej,“ ukazuje mi vodotrysk, který v tu chvíli začal tuhnout jakoby začal mrznout. A po něm začala tuhnout i voda. Rychle jsem vytáhla nohy z vody a trochu zoufale jsem se podívala na Amy.
„Rychle zmiz, jestli to umíš! Už o tobě ví!“ a rychle se postavila zpět na svůj podstavec. A začala od nohou tuhnout zase zpátky v sochu. Mrkla na mě a po tváři jí tekla slza, která za chvíli také zkamení.
Otočila jsem se a uviděla, že za mými zády si to po cestičce rázuje stará paní ve vybledlé zástěře. V ruce si nesla smeták jako zbraň.
Proměnila jsem se zpět a dolétla na nejbližší strom, kde jsem na sebe zvala podobu listů za mnou a sledovala jsem, co se bude dít.
Hospodyně chvíli chodila kolem jezírka, teď už úplně zamrzlého, a nadávala. Když konečně odešla, tak jsem se zbavila podoby listů za mnou a znovu jsem se rozlétla oblohou.
Pod sebou jsem viděla zahradu s jezírkem, které už postupně rozmrzalo, a okolo něj stálo pět soch… naposledy jsem jim zamávala křídly a rozletěla jsem se nad otevřenou knihou zpět domů. Věděla jsem, že na Amy nikdy nezapomenu, i když je v Kraji zapomnění. Zřejmě zkameněla celá rodina, protože na ni nikdo nemyslel, tak jim třeba trochu pomůžu.