Splynutí
Splynutí
Stmívá se, celý kraj ztich,
vidím lásku v očích tvých.
Máme však právo porušit přirozenost?
Já kašlu na lidi a jejich zkostnatělost!
Jen nevím, zda můžem se postavit přírodě
a výsledek nejistý, ponechat náhodě.
Naši potomci, až přijde čas jejich zrodu,
budou–li zdraví, jakého budou rodu?
Čeká nás precedens, první svého druhu.
Umaže příroda, část ze svého dluhu,
který má vůči nám a je to v jejích silách?
Když vzpomenu na báje o lidech a vílách…
Ty bajky musí mít v minulosti původ,
to je ten hlavní, byť nejistý důvod,
proč stále pevně věřím, že je to možné,
byť nejsme bytosti zcela totožné.
Již dávno jsou naše rody, znepřátelené tak,
že Montekové a Kapuleti, jsou proti tomu brak.
Ostatní nikdy nás nepřijmou, to je utopie,
navždy budeme dvojice, co o samotě žije.
Samoty se nebojím, rád budu ji sdílet s Tebou,
jsi silnější než ostatní, vždy budeš sama sebou.
Změním se, abychom mohli být spolu navždy,
v případě nutnosti - pro lásku - udělá to každý.
Při našich rozpravách, jsem došel k přesvědčení,
že mezi myslí mou a Tvou, prakticky rozdíl není.
Pro naše horoucí splynutí, by to ale chtělo,
abychom nejen jedna duše byli, ale i jedno tělo.
Já věčně tápu - Ty máš vždy jistotu.
Pro to i pro tu Tvou nevšední ochotu,
podstoupit neznámé, bez obav, co se stane,
my pro sebe jsme stvořeni - a tím je to dané.
Stmívá se, celý kraj ztich,
vidím lásku v očích Tvých,
já, muž, v životě šťasten nejvíce,
se poddávám objetí dračice.
Stmívá se, celý kraj ztich,
vidím lásku v očích tvých.
Máme však právo porušit přirozenost?
Já kašlu na lidi a jejich zkostnatělost!
Jen nevím, zda můžem se postavit přírodě
a výsledek nejistý, ponechat náhodě.
Naši potomci, až přijde čas jejich zrodu,
budou–li zdraví, jakého budou rodu?
Čeká nás precedens, první svého druhu.
Umaže příroda, část ze svého dluhu,
který má vůči nám a je to v jejích silách?
Když vzpomenu na báje o lidech a vílách…
Ty bajky musí mít v minulosti původ,
to je ten hlavní, byť nejistý důvod,
proč stále pevně věřím, že je to možné,
byť nejsme bytosti zcela totožné.
Již dávno jsou naše rody, znepřátelené tak,
že Montekové a Kapuleti, jsou proti tomu brak.
Ostatní nikdy nás nepřijmou, to je utopie,
navždy budeme dvojice, co o samotě žije.
Samoty se nebojím, rád budu ji sdílet s Tebou,
jsi silnější než ostatní, vždy budeš sama sebou.
Změním se, abychom mohli být spolu navždy,
v případě nutnosti - pro lásku - udělá to každý.
Při našich rozpravách, jsem došel k přesvědčení,
že mezi myslí mou a Tvou, prakticky rozdíl není.
Pro naše horoucí splynutí, by to ale chtělo,
abychom nejen jedna duše byli, ale i jedno tělo.
Já věčně tápu - Ty máš vždy jistotu.
Pro to i pro tu Tvou nevšední ochotu,
podstoupit neznámé, bez obav, co se stane,
my pro sebe jsme stvořeni - a tím je to dané.
Stmívá se, celý kraj ztich,
vidím lásku v očích Tvých,
já, muž, v životě šťasten nejvíce,
se poddávám objetí dračice.