Lidé a draci
Kdysi dva druhy z tvorů, jež žili na planetě Zemi,
aby těm ostatním vládly, se zdály být předurčeni.
Tím prvním z nich nádherní, silní a hrdí draci byli,
druhým tvořiví lidé, slabší, alespoň pro tu chvíli.
Tak snažily se oba druhy žít v dobrém vedle sebe,
lidé na polích obilí pěstovali, draci lov ovládali z nebe.
Draci vědouce, že po práci nikdo necítí se svěže,
holdovali svým zálibám, neb lesy byly plné zvěře.
Protože lidé v lovu drakům nemohli konkurovat,
snažili se divoký skot ve velkých stádech chovat.
Zvěře ubývalo, draci nechtěli přijít o svůj blahobyt,
zkusili teda lidem stáda, pro svou obživu vyhubit.
Zjistili, že snazší je ulovit krávu, než divoké zvíře,
že lidé se nezmohou na odpor, v té setrvávali víře.
Však lidem časem, čím dál víc, vadilo toto dění,
že jeden se chovu věnuje a druhý mu stáda plení.
I stalo se tedy poprvé to, co muselo se jednou stát,
že jeho věci, mu někdo krade, to nevidí nikdo rád.
V hněvu a zoufalství z hladu členové lidského rodu,
vyplenili hnízdo s dráčaty v počátcích jejich zrodu.
Když se první záhuba dračích mláďat lidmi stala,
zapomněli lidé na zemi, že svatební květina je kala.
Však naopak dobře věděli všichni po širé zemi,
že květinou pro obřad smuteční, jsou chryzantémy.
Neboť ze strany draků, strašná odveta přišla vzápětí,
všechny dívky na vdávání se musely stát jejich obětí.
Pro draky byli lidé, jenom obyčejná přízemní cháska,
teď měli seznat, že největší silou není smrt, ale láska.
Mladíky bez jejich dívek, nic nedrželo doma u stolu
a zůstalo jim jen jediné přání -uvidět dračí mrtvolu.
Putovali krajem a jejich odvaha byla bezmezná,
takovou člověk, jež má co ztratit, nikdy nepozná.
Kdo odpůrce svého vtlačí, až za únosnou mez,
se zkázou počítat musí, byť jistý si připadá dnes.
Bývá silných častým omylem, vžitý je to klam,
že nejlépe je podroben, kdo couvnout nemá kam.
Je tomu právě naopak, ten kdo do krajnosti hnán,
v sobě zas sílu nalezne, ať pán je nebo kmán.
Když nemůže se stáhnout, zoufale kupředu se vrhne
a svým útokem odvážným, sebou ostatní strhne.
Tak vznikla z nešťastných jinochů nezničitelná klaka,
v níž každý byl posedlý myšlenkou, dokázat zabít draka.
Jako by zapomněli draci na známé lidské ctnosti,
ty tkví ve velké lidské lásce, snaze a vynalézavosti.
Při jejich veliké hrdosti a obrovské dračí síle,
chyběla drakům přizpůsobivost a také píle.
To oboje proti nim lidé, v ohromné míře měli,
čím dál víc draky kosily, jejich kalené střely.
Z luků i kuší a hlavně z obřích samostřílů,
které znásobily mnohokrát lidskou sílu.
Lidé používali lstí a promyšlených úskoků,
neponechali stranou jedinou možnost k útoku.
Pozdě poznali draci, když lidem lásku vzali,
že svůj vlastní ortel, tím skutkem podepsali.
Pronásledováni bez výjimky, lidmi všemi,
by zachovali svůj rod, museli opustit Zemi.
Běh kosmu je dán, stane se, co má se státi,
ač nikdo neví kdy, draci se jednou vrátí.
A je-li tu někdo, kdo do budoucnosti vidí,
ví, zda v míru přiletí, či zničit planetu lidí.
aby těm ostatním vládly, se zdály být předurčeni.
Tím prvním z nich nádherní, silní a hrdí draci byli,
druhým tvořiví lidé, slabší, alespoň pro tu chvíli.
Tak snažily se oba druhy žít v dobrém vedle sebe,
lidé na polích obilí pěstovali, draci lov ovládali z nebe.
Draci vědouce, že po práci nikdo necítí se svěže,
holdovali svým zálibám, neb lesy byly plné zvěře.
Protože lidé v lovu drakům nemohli konkurovat,
snažili se divoký skot ve velkých stádech chovat.
Zvěře ubývalo, draci nechtěli přijít o svůj blahobyt,
zkusili teda lidem stáda, pro svou obživu vyhubit.
Zjistili, že snazší je ulovit krávu, než divoké zvíře,
že lidé se nezmohou na odpor, v té setrvávali víře.
Však lidem časem, čím dál víc, vadilo toto dění,
že jeden se chovu věnuje a druhý mu stáda plení.
I stalo se tedy poprvé to, co muselo se jednou stát,
že jeho věci, mu někdo krade, to nevidí nikdo rád.
V hněvu a zoufalství z hladu členové lidského rodu,
vyplenili hnízdo s dráčaty v počátcích jejich zrodu.
Když se první záhuba dračích mláďat lidmi stala,
zapomněli lidé na zemi, že svatební květina je kala.
Však naopak dobře věděli všichni po širé zemi,
že květinou pro obřad smuteční, jsou chryzantémy.
Neboť ze strany draků, strašná odveta přišla vzápětí,
všechny dívky na vdávání se musely stát jejich obětí.
Pro draky byli lidé, jenom obyčejná přízemní cháska,
teď měli seznat, že největší silou není smrt, ale láska.
Mladíky bez jejich dívek, nic nedrželo doma u stolu
a zůstalo jim jen jediné přání -uvidět dračí mrtvolu.
Putovali krajem a jejich odvaha byla bezmezná,
takovou člověk, jež má co ztratit, nikdy nepozná.
Kdo odpůrce svého vtlačí, až za únosnou mez,
se zkázou počítat musí, byť jistý si připadá dnes.
Bývá silných častým omylem, vžitý je to klam,
že nejlépe je podroben, kdo couvnout nemá kam.
Je tomu právě naopak, ten kdo do krajnosti hnán,
v sobě zas sílu nalezne, ať pán je nebo kmán.
Když nemůže se stáhnout, zoufale kupředu se vrhne
a svým útokem odvážným, sebou ostatní strhne.
Tak vznikla z nešťastných jinochů nezničitelná klaka,
v níž každý byl posedlý myšlenkou, dokázat zabít draka.
Jako by zapomněli draci na známé lidské ctnosti,
ty tkví ve velké lidské lásce, snaze a vynalézavosti.
Při jejich veliké hrdosti a obrovské dračí síle,
chyběla drakům přizpůsobivost a také píle.
To oboje proti nim lidé, v ohromné míře měli,
čím dál víc draky kosily, jejich kalené střely.
Z luků i kuší a hlavně z obřích samostřílů,
které znásobily mnohokrát lidskou sílu.
Lidé používali lstí a promyšlených úskoků,
neponechali stranou jedinou možnost k útoku.
Pozdě poznali draci, když lidem lásku vzali,
že svůj vlastní ortel, tím skutkem podepsali.
Pronásledováni bez výjimky, lidmi všemi,
by zachovali svůj rod, museli opustit Zemi.
Běh kosmu je dán, stane se, co má se státi,
ač nikdo neví kdy, draci se jednou vrátí.
A je-li tu někdo, kdo do budoucnosti vidí,
ví, zda v míru přiletí, či zničit planetu lidí.