Nesmiřitelní?
Dva rozdílné druhy živočichů na planetě žijí,
my jistojistě nezačali, oba se v prsa bijí.
Zda hrdost-či bázeň, zplodila prvního vraha,
nepamatuje dnes nikdo, kam až paměť sahá.
Odvěký kontrast nepřeje jejich vztahu,
oba pro druhého mají oslovení:“vrahu“!
Přesto by to přeci dávno jinak mohlo být,
jenom by obě strany musely tomu chtít.
Mnoho staletí má tradici ta hrozná nenávist,
vždy ti na zemi zpozorněli, slyšíce křídel svist,
co nad hlavou jim zazněl a vždy je vyděsil,
překonat pudový ten strach, neměli dosti sil.
Naopak ve vzduchu kdo létal nad krajinou,
nemohl nikdy myšlenku mít jinou,
než z kterého houští, vyletí střela kalená,
co zranění vážné, i smrt tak často znamená.
Ti, co žili na zemi, že z povětří plni strachu byli,
na nepřítelových dětech, krutě se pak mstili,
když s nechráněnými v jeskyni se někdy střetli.
Že odvěký spor tím vyřeší, v tom se krutě spletli.
Ti hrdí z oblohy, vědomi si své převahy fyzické,
pak opláceli jim toto konání strašné – nelidské.
Z bolesti své šílení tím, co stalo se jim prve,
k nepříčetnosti rozběsněni, byli lačni jejich krve.
Tak strach a hrdost v dávném protipólu,
pro všechny byly příčinou obrovského bolu.
Dva druhy, neschopné se spolu domluvit,
navzájem se snaží jeden druhého vyhubit.
Na obou stranách zbytečně zhynulo tvorů mnoho,
a většinou bez důvodu, vrhli se v řež bez toho,
že by zkusili smír, k tomu chyběla snaha,
zůstali věrni klišé, druhého mít za „vraha.“
Najdou se někdy dva jedinci natolik osvícení,
co zjistí, že stále bojovat, vlastně nutné není?
A přes všechny rozdíly najdou společnou řeč,
dokážou ostatním, že soužití nemusí být křeč.
Pradávné kořeny toto nepřátelství mělo,
proč a ve jménu čeho, se vše to příkoří dělo?
Až ti dva dokáží, že i jinak by to mohlo být,
lidé a draci nadále, v míru budou spolu žít.
my jistojistě nezačali, oba se v prsa bijí.
Zda hrdost-či bázeň, zplodila prvního vraha,
nepamatuje dnes nikdo, kam až paměť sahá.
Odvěký kontrast nepřeje jejich vztahu,
oba pro druhého mají oslovení:“vrahu“!
Přesto by to přeci dávno jinak mohlo být,
jenom by obě strany musely tomu chtít.
Mnoho staletí má tradici ta hrozná nenávist,
vždy ti na zemi zpozorněli, slyšíce křídel svist,
co nad hlavou jim zazněl a vždy je vyděsil,
překonat pudový ten strach, neměli dosti sil.
Naopak ve vzduchu kdo létal nad krajinou,
nemohl nikdy myšlenku mít jinou,
než z kterého houští, vyletí střela kalená,
co zranění vážné, i smrt tak často znamená.
Ti, co žili na zemi, že z povětří plni strachu byli,
na nepřítelových dětech, krutě se pak mstili,
když s nechráněnými v jeskyni se někdy střetli.
Že odvěký spor tím vyřeší, v tom se krutě spletli.
Ti hrdí z oblohy, vědomi si své převahy fyzické,
pak opláceli jim toto konání strašné – nelidské.
Z bolesti své šílení tím, co stalo se jim prve,
k nepříčetnosti rozběsněni, byli lačni jejich krve.
Tak strach a hrdost v dávném protipólu,
pro všechny byly příčinou obrovského bolu.
Dva druhy, neschopné se spolu domluvit,
navzájem se snaží jeden druhého vyhubit.
Na obou stranách zbytečně zhynulo tvorů mnoho,
a většinou bez důvodu, vrhli se v řež bez toho,
že by zkusili smír, k tomu chyběla snaha,
zůstali věrni klišé, druhého mít za „vraha.“
Najdou se někdy dva jedinci natolik osvícení,
co zjistí, že stále bojovat, vlastně nutné není?
A přes všechny rozdíly najdou společnou řeč,
dokážou ostatním, že soužití nemusí být křeč.
Pradávné kořeny toto nepřátelství mělo,
proč a ve jménu čeho, se vše to příkoří dělo?
Až ti dva dokáží, že i jinak by to mohlo být,
lidé a draci nadále, v míru budou spolu žít.