Ve zlatě oděný
Jásající dav zaplnil téměř celou širokou Neweraimovu třídu a nebýt gardistů, nejspíš by se nedočkaví lidé natlačili i na cestu, po níž měl projíždět královský průvod. Eskir se choulil do vypůjčeného pláště a jen ztěžka postupoval vpřed. Při tom si toužebně přál velet aspoň jednomu z těch valibuků v královské bílé, před kterými se měli na pozoru i drzí kluci z ulice. Gardistovi v patách by se jistě rychle dostal do požehnaně liduprázdného domu a do své pracovny!
Jenže není z krve vládnoucího rodu, takže si může leda tak dávat pozor na měšec, vytrvale se posouvat tou lidskou masou jako plavec v bažině a doufat, že ho léty učení posílená trpělivost nezradí. Znal příliš mnoho smrtících zaklínadel, než aby si mohl dovolit ztratit koncentraci nebo vnitřní rovnováhu.
Stále to ale mohlo být ještě horší. Unaveně se usmál při představě, jaké ho večer nejspíš čeká kázání na téma rodové odpovědnosti, a ještě o něco víc si přitáhl plášť k tělu. Třeba i jen drobný záblesk dračích šupin by mu sice ihned spolehlivě uvolnil cestu, jenže zároveň by se matka okamžitě dověděla, kam zacílit transportní zaklínadla. Ocitl by se zpět v honoraci někde uprostřed průvodu a tentokrát by se mu zmizet už nepodařilo.
Znechuceně se ve stínu kápě zašklebil. Nesnášel všechny ty otravné ceremonie, naduté dvořany a hopsání kolem krále! Vždy byl nejprve Drakem a čarodějem a teprve až pak členem Kruhu, magické královské rady. Nirinwairis to dobře věděla, přesto vymýšlela stále nové způsoby, jak ho okrádat o čas šaškováním v hávu z dračí kůže. Jako by čest rodu závisela na tom, jestli ho bude vidět v průvodu! Někdy matku nechápal.
Nepatrné zašimrání rozptýlené surové magie vzadu na šíji ho okamžitě vytrhlo z pochmurných úvah o večerní hádce s matkou. Nenápadně se rozhlédl a zamračil se. Kde jsou královští zaklínači? Celá trasa průvodu přeci měla být magicky zabezpečená, aby nemohlo dojít k útoku na Jejich Veličenstva! Přesto se právě v některém z okolních domů otevřelo silné zřídlo magie, aby z něj kdosi mohl čerpat sílu pro zaklínání. Co se to děje?
Znovu se rozhlédl, tentokrát mnohem pozorněji. Někde nablízku čekal velmi mocný čaroděj, možná dokonce mág, a jeho úmysly páchly zradou. Eskir zapomněl, že stojí zaklíněný uprostřed davu, a se zvrácenou hlavou zhluboka nasál vzduch.
Tam! Na druhé straně ulice, vtisknutý do výklenku po ochranném bůžkovi jako špatná karikatura dobrotivého patrona domu. Šedí pláště skoro splýval s omítkou, ale jeho aura zbarvená nenávistí, šílenstvím a sadistickými choutkami do jedovaté fialové se nedala přehlédnout, ani vlastní temná záře bojových amuletů z lidských kostí a vysušených zvířecích vnitřností.
Šílený zaklínač však nebyl sám. Eskir kolem sebe nechal volně plynout touhy, naděje, chtíče i sny davu a zostřenými smysly pětadvaceti generací Dračího rodu postupně odhaloval další spiklence. Najaté vrahy v postranní uličce. Gardisty se špetkou magických schopností, o nichž sami neměli nejmenší tušení, kouzlem oslepené a ohlušené, aby nemohli včas zasáhnout. Dva nudící se čaroděje, zaplacené jen pro jediný rychlý transport – a nekromanta. Dost silného, aby probudil všechno mrtvé v pěti sousedních okrscích.
A vycítil i blížící se průvod, v jehož středu jako malé slunce zářila aura královniny divoké magie. Normálně ji ani on nebyl schopen vnímat, ale s rostoucím nebezpečím a zvyšující se hladinou magických sil se v něm probouzely dávné instinkty a ne zcela lidské schopnosti. Rázem se svět kolem něj změnil; získal na ostrosti, jasu i skutečnosti. Eskir dosud nic tak intenzivního nezažil a jen těžko se soustřeďoval pouze na své protivníky.
Když se na konci ulice objevili první jezdci, čas se nápadně zpomalil. Nekromant vyslovil první z mnoha slabik vyvolávacího rituálu, zaklínač se odlepil od stěny domu. Vrazi zvedli hlavy. Dav se pomalu pohnul a zahučel jako mořský příboj. Eskir v tu chvíli setřásl plášť z ramen, aby měl dostatek volnosti pro nadcházející souboj.
Stejně jako se na vodní hladině utvoří po vhození kamene kruhy a vlny se ženou stále dál, dokud nenarazí na břeh, lidé kolem Eskira se začali překvapeně otáčet k jeho zářivé postavě. Ozval se první poplašený výkřik, když mu nějaká neopatrná žena pohlédla do očí, navzdory nedostatku místa se od něj začali nejblíže stojící lidé odtahovat.
Eskir se pochmurně usmál. Už skoro dvacet generací vládli Goridimionu i celé zemi lidští králové, přesto stále žilo mezi obyvateli dost zkazek a legend o temné minulosti, kdy na stříbrném a bílém trůnu sedávali nejmocnější mezi čaroději, netvoři s lidskými těly a dračími srdci. Netvoři, kterým se teď podobal, jako se dítě podobá otci.
Neměl ale čas vysvětlovat ječícím lidem kolem sebe, že se je snaží zachránit. Kolem právě projeli trubači a vlajkonoši, Veličenstva byla vzdálena už jen pár desítek kroků. Zaklínač na protější straně ulice pozvedl ruce, nekromant dokončil první deklinaci a někde v kostech města se cosi pohnulo z mnohaletého spánku.
V tu chvíli kůň jednoho z pážat před vladařskou dvojicí klopýtl. Poskočil, aby vyrovnal krok, a plavovlasý chlapec na jeho hřbetě se zachvěl. Hlavou mu projel hrot ocelové šipky, určené původně královně.
Čas se znovu rozběhl a tentokrát pádil jako zběsilý. Zaklínač s hlasitým zaječením vyvolal třímetrového vlčího démona, který ihned zaútočil na přihlížející dav, hladový a rozzuřený k nepříčetnosti. Země se nepatrně zachvěla, jak se na povrch dralo něco prastarého a nesmírně zlého, probuzeného stále ještě zaříkajícím nekromantem. A vystřelil druhý vrah.
Eskir rychle mávl rukou, aby šipku zničil, ale střela byla chráněná vlastní magií vepsanou runami do dříku. Letěla dál, pouze vychýlená do strany a příliš rychlá i na něj. Se zoufalým výkřikem se po ní natáhl celou svou myslí, jenže v tu chvíli si ho všimli běsnící démon i jeho stvořitel na protější straně ulice. Oba naráz zaútočili.
Zaklínačův magický útok ho odhodil na pět kroků dozadu, zatímco si démon razil cestu skrz panikou zachvácený dav a semknuté řady gardistů. Eskira náraz omráčil, ale ne natolik, aby neviděl, jak se střela zabodla královně do hrudi těsně vedle srdce. Zavrčel vztekem, přestože mu z hrdla vyrazilo spíš dračí zahřmění, a slepý ke svým bolestivě naraženým zádům i lidem kolem sebe začal splétat nejstarší z Prvních zaklínadel, které ho napadlo.
Svět se mu před očima znovu proměnil. Zrak se mu bolestivě projasnil, když z něj opadla další slupka lidství, magie kolem něj divoce zaskučela. Obyčejní lidé vybledli do šedavých stínů, o to víc však zářily aury všech nepřátel. Zavrčel v jazyce svých předků a myslí se natáhl po životní síle prvního z vrahů.
Z úst mu samy od sebe začaly vycházet slabiky nevyslovitelné lidským jazykem. Zahřmělo se a dosud jasné nebe se zatáhlo krvavě rudými a fialovými mraky, jak hlubokým zpěvem přivolával sílu dračích králů, dávno pohřbených a rozpadlých na jemných prach. Splétal kolem každého z nepřátel hustou síť tónů a slabik, sám napůl ztracený hluboko ve vzpomínkách na jiný, mnohem strašlivější souboj, dávno zapomenutý i všemi kronikami Dračího rodu.
Země se znovu otřásla, tentokrát už citelně. Eskir, aniž vypadl z rytmu, začal spřádat část zaklínadla i kolem probouzejícího se netvora pod městem. Zaklínačův démon už byl jen dva skoky od něj, pokrytý páchnoucím slizem i krví zabitých lidí, mnohokrát probodnutý kopími a meči zoufale bojujících gardistů a stále stejně strašlivý.
Vrazi si ho právě všimli a založili do kuší nové šipky. Nekromant ještě stále vyvolával netvora z hlubin a nemohl mu tedy nijak uškodit. Zaklínač s nenávistným zaječením však vyrazil vpřed, v pozvednuté ruce obyčejnou ocelovou dýku. Jeho démonický výtvor se už tyčil nad Eskirem a právě se mu chystal zasadit smrtelnou ránu.
Jeden úder srdce, dva. Prastará síla, probuzená dračím zaříkáním, vytryskla ze zapomenutých hlubin Eskirovy duše. Naplnila ho a změnila. Vypadal stále stejně, ale cosi nutilo lidi kolem něj okamžitě ztichnout a znehybnět, aby zbytečně neupoutávali čarodějovu pozornost.
A udělali dobře. Stačilo jediné slovo, aby se démon rozplynul v divoce syčících plamenech, které ho dokonale strávily. Zaklínač se pod jeho pohledem bez dechu zhroutil na dlažbu, srdce rozdrcené pouhou myšlenkou. Nekromant, zajatý v síti vlastního hlasu, mohl jen bezmocně ječet hrůzou, když se začal pomalu nořit do kamene, pod nímž čekal hladový, napůl probuzený tvor.
Eskir se pomalu narovnal do celé své úctyhodné výšky a otočil se ke králi, který ještě stále seděl na koni a v náruči držel svou umírající ženu. Jejich pohledy se střetly, ve slunečních paprscích se zaleskla jediná slza na králově tváři.
Němá prosba znovu probudila pradávná zaklínadla. Eskir divoce vykřikl, hlavu bolestí a vyčerpáním zvrácenou nazad, paže rozhozené do stran, když jeho tělem prostoupily paprsky nově se rodícího slunce, které mu plálo v hrudi. Všichni, kdo nehybně stáli na ztichlé třídě, někde uvnitř cítili, jak z něj při tkaní léčivého zaklínadla pro královnu pomalu uniká život. Srdce se jim vyplašeně chvěla v hrudích, mnozí dokonce zadržovali dech. Neexistovalo většího daru čaroděje pouhému člověku.
Královna Albiona pomalu otevřela oči. Podobaly se dvěma hvězdám, když se neslyšně loučila s manželem, když pohlédla na smutkem stažené tváře svých poddaných. Eskir divoce vykřikl nesouhlasem a země se otřásla dračím zaduněním, ale královna se jen něžně usmála. Jedinkrát pomalu zavrtěla hlavou, než jí víčka znovu klesla a uhasila to vnitřní světlo.
Náhle vzduch jasně zazvonil blížící se smrtí. Ochromený dav jen bezmocně přihlížel, jak se čarodějova jasně zářící postava zachvěla, v hrudi zabodnutou černou šipku. Dračí magie divoce zavyla, zaklínadla se rozpadla a přetvořila. Obklopila pomalu se hroutící tělo s něžností dávné milenky. Jednotlivá vlákna magie se rozzářila víc než samotné Slunce a zanechala na sítnici klamný odraz, který si mnozí ponesou v srdci až do konce života. Obraz obrovského draka ze slunečního ohně, jak v náruči odnáší čarodějovo umírající tělo na druhou stranu života.
Jenže není z krve vládnoucího rodu, takže si může leda tak dávat pozor na měšec, vytrvale se posouvat tou lidskou masou jako plavec v bažině a doufat, že ho léty učení posílená trpělivost nezradí. Znal příliš mnoho smrtících zaklínadel, než aby si mohl dovolit ztratit koncentraci nebo vnitřní rovnováhu.
Stále to ale mohlo být ještě horší. Unaveně se usmál při představě, jaké ho večer nejspíš čeká kázání na téma rodové odpovědnosti, a ještě o něco víc si přitáhl plášť k tělu. Třeba i jen drobný záblesk dračích šupin by mu sice ihned spolehlivě uvolnil cestu, jenže zároveň by se matka okamžitě dověděla, kam zacílit transportní zaklínadla. Ocitl by se zpět v honoraci někde uprostřed průvodu a tentokrát by se mu zmizet už nepodařilo.
Znechuceně se ve stínu kápě zašklebil. Nesnášel všechny ty otravné ceremonie, naduté dvořany a hopsání kolem krále! Vždy byl nejprve Drakem a čarodějem a teprve až pak členem Kruhu, magické královské rady. Nirinwairis to dobře věděla, přesto vymýšlela stále nové způsoby, jak ho okrádat o čas šaškováním v hávu z dračí kůže. Jako by čest rodu závisela na tom, jestli ho bude vidět v průvodu! Někdy matku nechápal.
Nepatrné zašimrání rozptýlené surové magie vzadu na šíji ho okamžitě vytrhlo z pochmurných úvah o večerní hádce s matkou. Nenápadně se rozhlédl a zamračil se. Kde jsou královští zaklínači? Celá trasa průvodu přeci měla být magicky zabezpečená, aby nemohlo dojít k útoku na Jejich Veličenstva! Přesto se právě v některém z okolních domů otevřelo silné zřídlo magie, aby z něj kdosi mohl čerpat sílu pro zaklínání. Co se to děje?
Znovu se rozhlédl, tentokrát mnohem pozorněji. Někde nablízku čekal velmi mocný čaroděj, možná dokonce mág, a jeho úmysly páchly zradou. Eskir zapomněl, že stojí zaklíněný uprostřed davu, a se zvrácenou hlavou zhluboka nasál vzduch.
Tam! Na druhé straně ulice, vtisknutý do výklenku po ochranném bůžkovi jako špatná karikatura dobrotivého patrona domu. Šedí pláště skoro splýval s omítkou, ale jeho aura zbarvená nenávistí, šílenstvím a sadistickými choutkami do jedovaté fialové se nedala přehlédnout, ani vlastní temná záře bojových amuletů z lidských kostí a vysušených zvířecích vnitřností.
Šílený zaklínač však nebyl sám. Eskir kolem sebe nechal volně plynout touhy, naděje, chtíče i sny davu a zostřenými smysly pětadvaceti generací Dračího rodu postupně odhaloval další spiklence. Najaté vrahy v postranní uličce. Gardisty se špetkou magických schopností, o nichž sami neměli nejmenší tušení, kouzlem oslepené a ohlušené, aby nemohli včas zasáhnout. Dva nudící se čaroděje, zaplacené jen pro jediný rychlý transport – a nekromanta. Dost silného, aby probudil všechno mrtvé v pěti sousedních okrscích.
A vycítil i blížící se průvod, v jehož středu jako malé slunce zářila aura královniny divoké magie. Normálně ji ani on nebyl schopen vnímat, ale s rostoucím nebezpečím a zvyšující se hladinou magických sil se v něm probouzely dávné instinkty a ne zcela lidské schopnosti. Rázem se svět kolem něj změnil; získal na ostrosti, jasu i skutečnosti. Eskir dosud nic tak intenzivního nezažil a jen těžko se soustřeďoval pouze na své protivníky.
Když se na konci ulice objevili první jezdci, čas se nápadně zpomalil. Nekromant vyslovil první z mnoha slabik vyvolávacího rituálu, zaklínač se odlepil od stěny domu. Vrazi zvedli hlavy. Dav se pomalu pohnul a zahučel jako mořský příboj. Eskir v tu chvíli setřásl plášť z ramen, aby měl dostatek volnosti pro nadcházející souboj.
Stejně jako se na vodní hladině utvoří po vhození kamene kruhy a vlny se ženou stále dál, dokud nenarazí na břeh, lidé kolem Eskira se začali překvapeně otáčet k jeho zářivé postavě. Ozval se první poplašený výkřik, když mu nějaká neopatrná žena pohlédla do očí, navzdory nedostatku místa se od něj začali nejblíže stojící lidé odtahovat.
Eskir se pochmurně usmál. Už skoro dvacet generací vládli Goridimionu i celé zemi lidští králové, přesto stále žilo mezi obyvateli dost zkazek a legend o temné minulosti, kdy na stříbrném a bílém trůnu sedávali nejmocnější mezi čaroději, netvoři s lidskými těly a dračími srdci. Netvoři, kterým se teď podobal, jako se dítě podobá otci.
Neměl ale čas vysvětlovat ječícím lidem kolem sebe, že se je snaží zachránit. Kolem právě projeli trubači a vlajkonoši, Veličenstva byla vzdálena už jen pár desítek kroků. Zaklínač na protější straně ulice pozvedl ruce, nekromant dokončil první deklinaci a někde v kostech města se cosi pohnulo z mnohaletého spánku.
V tu chvíli kůň jednoho z pážat před vladařskou dvojicí klopýtl. Poskočil, aby vyrovnal krok, a plavovlasý chlapec na jeho hřbetě se zachvěl. Hlavou mu projel hrot ocelové šipky, určené původně královně.
Čas se znovu rozběhl a tentokrát pádil jako zběsilý. Zaklínač s hlasitým zaječením vyvolal třímetrového vlčího démona, který ihned zaútočil na přihlížející dav, hladový a rozzuřený k nepříčetnosti. Země se nepatrně zachvěla, jak se na povrch dralo něco prastarého a nesmírně zlého, probuzeného stále ještě zaříkajícím nekromantem. A vystřelil druhý vrah.
Eskir rychle mávl rukou, aby šipku zničil, ale střela byla chráněná vlastní magií vepsanou runami do dříku. Letěla dál, pouze vychýlená do strany a příliš rychlá i na něj. Se zoufalým výkřikem se po ní natáhl celou svou myslí, jenže v tu chvíli si ho všimli běsnící démon i jeho stvořitel na protější straně ulice. Oba naráz zaútočili.
Zaklínačův magický útok ho odhodil na pět kroků dozadu, zatímco si démon razil cestu skrz panikou zachvácený dav a semknuté řady gardistů. Eskira náraz omráčil, ale ne natolik, aby neviděl, jak se střela zabodla královně do hrudi těsně vedle srdce. Zavrčel vztekem, přestože mu z hrdla vyrazilo spíš dračí zahřmění, a slepý ke svým bolestivě naraženým zádům i lidem kolem sebe začal splétat nejstarší z Prvních zaklínadel, které ho napadlo.
Svět se mu před očima znovu proměnil. Zrak se mu bolestivě projasnil, když z něj opadla další slupka lidství, magie kolem něj divoce zaskučela. Obyčejní lidé vybledli do šedavých stínů, o to víc však zářily aury všech nepřátel. Zavrčel v jazyce svých předků a myslí se natáhl po životní síle prvního z vrahů.
Z úst mu samy od sebe začaly vycházet slabiky nevyslovitelné lidským jazykem. Zahřmělo se a dosud jasné nebe se zatáhlo krvavě rudými a fialovými mraky, jak hlubokým zpěvem přivolával sílu dračích králů, dávno pohřbených a rozpadlých na jemných prach. Splétal kolem každého z nepřátel hustou síť tónů a slabik, sám napůl ztracený hluboko ve vzpomínkách na jiný, mnohem strašlivější souboj, dávno zapomenutý i všemi kronikami Dračího rodu.
Země se znovu otřásla, tentokrát už citelně. Eskir, aniž vypadl z rytmu, začal spřádat část zaklínadla i kolem probouzejícího se netvora pod městem. Zaklínačův démon už byl jen dva skoky od něj, pokrytý páchnoucím slizem i krví zabitých lidí, mnohokrát probodnutý kopími a meči zoufale bojujících gardistů a stále stejně strašlivý.
Vrazi si ho právě všimli a založili do kuší nové šipky. Nekromant ještě stále vyvolával netvora z hlubin a nemohl mu tedy nijak uškodit. Zaklínač s nenávistným zaječením však vyrazil vpřed, v pozvednuté ruce obyčejnou ocelovou dýku. Jeho démonický výtvor se už tyčil nad Eskirem a právě se mu chystal zasadit smrtelnou ránu.
Jeden úder srdce, dva. Prastará síla, probuzená dračím zaříkáním, vytryskla ze zapomenutých hlubin Eskirovy duše. Naplnila ho a změnila. Vypadal stále stejně, ale cosi nutilo lidi kolem něj okamžitě ztichnout a znehybnět, aby zbytečně neupoutávali čarodějovu pozornost.
A udělali dobře. Stačilo jediné slovo, aby se démon rozplynul v divoce syčících plamenech, které ho dokonale strávily. Zaklínač se pod jeho pohledem bez dechu zhroutil na dlažbu, srdce rozdrcené pouhou myšlenkou. Nekromant, zajatý v síti vlastního hlasu, mohl jen bezmocně ječet hrůzou, když se začal pomalu nořit do kamene, pod nímž čekal hladový, napůl probuzený tvor.
Eskir se pomalu narovnal do celé své úctyhodné výšky a otočil se ke králi, který ještě stále seděl na koni a v náruči držel svou umírající ženu. Jejich pohledy se střetly, ve slunečních paprscích se zaleskla jediná slza na králově tváři.
Němá prosba znovu probudila pradávná zaklínadla. Eskir divoce vykřikl, hlavu bolestí a vyčerpáním zvrácenou nazad, paže rozhozené do stran, když jeho tělem prostoupily paprsky nově se rodícího slunce, které mu plálo v hrudi. Všichni, kdo nehybně stáli na ztichlé třídě, někde uvnitř cítili, jak z něj při tkaní léčivého zaklínadla pro královnu pomalu uniká život. Srdce se jim vyplašeně chvěla v hrudích, mnozí dokonce zadržovali dech. Neexistovalo většího daru čaroděje pouhému člověku.
Královna Albiona pomalu otevřela oči. Podobaly se dvěma hvězdám, když se neslyšně loučila s manželem, když pohlédla na smutkem stažené tváře svých poddaných. Eskir divoce vykřikl nesouhlasem a země se otřásla dračím zaduněním, ale královna se jen něžně usmála. Jedinkrát pomalu zavrtěla hlavou, než jí víčka znovu klesla a uhasila to vnitřní světlo.
Náhle vzduch jasně zazvonil blížící se smrtí. Ochromený dav jen bezmocně přihlížel, jak se čarodějova jasně zářící postava zachvěla, v hrudi zabodnutou černou šipku. Dračí magie divoce zavyla, zaklínadla se rozpadla a přetvořila. Obklopila pomalu se hroutící tělo s něžností dávné milenky. Jednotlivá vlákna magie se rozzářila víc než samotné Slunce a zanechala na sítnici klamný odraz, který si mnozí ponesou v srdci až do konce života. Obraz obrovského draka ze slunečního ohně, jak v náruči odnáší čarodějovo umírající tělo na druhou stranu života.