Drakobijec
Obrovský černý hřebec nesl drobného jezdce zahaleného pláštěm s širokou kápí staženou tak, že mu nebylo vidět do obličeje, vzhůru městem. Pod kopyty z namodralé rohoviny se převalovaly chuchvalce špinavého dýmu, poslední pozůstatky předešlé noci.
Kůň koulel oříškovýma očima, jemné nozdry měl doširoka roztažené a ve snaze překonat tlak otěže klenul silný krk do ladného oblouku, až vynikal široký tukový hřeben.
Za normálních okolností by se lidé jdoucí prostornými ulicemi pozastavovali před podivným jezdcem na nádherném oři, jenže teď celé město zelo chmurnou prázdnotou. Jen kdesi v ústí tmavé uličky postávala žena v očouzených šatech a k prsům si zoufale tiskla kousek ohořelé zavinovačky.
Jezdec jí věnoval pouze kratičký pohled a navedl koně k patě pozvolna stoupajícího koňského schodiště, jež dávní řemeslníci vytesali přímo do skály, na jejímž vrcholu se rozkládal komplex hradních budov.
Na šedavém kameni se uchytilo pouze několik zmučených listnáčů a jen o něco více trav.
Vraník toužil opustit toto místo i na jezdce doléhala tíživost uplynulých dní i několika předešlých hodin, ale jel sem za jasným účelem, který hodlal naplnit.
Ve chvíli, kdy se široká záď přehoupla přes poslední stupeň, otevřel se jim nádherný pohled dolů na město. Začalo mrholit. Viditelnost byla mizerná, ale i tak se skrz clonu drobných kapiček dala rozpoznat místa největší zkázy. Vytrvale z nich stoupal černý dým, který se plazil okolními ulicemi, a tmavé chuchvalce ne a ne se rozplynout. Teprve déšť udusil plameny, jejichž hašení lidé dávno vzdali.
Nedalo se přehlédnou celé město, odhadem třetina lehla popelem a další skončila v rozvalinách. Takovou škodu dokázal napáchat jen jediný tvor, drak.
Nikdo nevěděl odkud přilétl, nikdo netušil, co po městu chce, ale jistým zůstávalo, že pokud to tak půjde dál, zmizí Rivan ze všech map.
Obyvatelé opouštěli brány tohoto prokletého místa ve velkém, odcházeli do vsí i vzdálených měst dalekého jihu.
Jezdec lehkým tlakem holení přinutil jakžtakž klidné zvíře k další cestě, dokud nenarazili na bránu vytesanou přímo do skály, kde je zastavil párek strážných. Sychravé pozdně podzimní počasí je přinutilo přitáhnout si silné pláště s liščí kožešinou blíže ke krku.
O tom, že by z nich čišela přívětivost, se nedalo mluvit ani v nejmenším. Sekali jednotlivé věty na ubohá hesla, odmítali ztrácet čas s bezvýznamným cizincem, který neměl ani tolik slušnosti, aby si stáhnul kápi z hlavy.
„Etrem z Býkové si nepřeje být rušen,“ řekl a pevně sevřel vraníkovy otěže jeden z nich. Co kdyby jim jezdec chtěl proklouznout?
„Mě přijme.“
„Co tě utvrzuje v tom přesvědčení, cizinče?“ tázal se druhý, jen o málo přístupnější.
Jezdec se neměl k odpovědi, jen odhrnul cíp pláště přikrývající velký obouručák zavěšený u sedla s hlavicí ve tvaru dračí hlavy. „Jsem drakobijec.“
Strážní ztuhli, nečekali, že by se zvěst o draku tak rychle donesla k nějakému drakobijci.
„Promiňte, pane,“ omluvil se voják držící koně a otěže pustil.
–
Sluhovi se cizinec ani za mák nezamlouval, tvrdil, že je drakobijec, ale rozhodně tak nevypadal ani v nejmenším.
Správný zabiják draků má mít bytelná ramena a ruce jako lopaty. Tenhle střízlíček sotva držel krok, meč mu byl spíš přítěží, než zbraní…
Jakou havěť nám ještě přinese tahle zpropadená doba?
„Tady počkejte, dokud pro vás král nepošle,“ přikázal mu a sám vešel do Eremovy komnaty.
–
Netrvalo dlouho a sluha s kyselým výrazem vylezl ven. Vypadal velmi překvapeně, že zjevný podvodník stále ještě čeká.
„Etrem vás milostivě přijme,“ zasyčel.
Cizinec tedy prošel řezbami zdobenými dveřmi a ocitl se v soukromém světě panovníka. Po pravé ruce temně zářily další dveře, patrně do ložnice, tento pokoj sloužil jen jako pracovna. Za stolem naproti cizinci seděl muž s rysy šelmy a vlasy protkanými prvním stříbrem. Mohlo mu být něco kolem čtyřiceti.
Sám neodtrhl oči od rozložených listin, ale jeho mnohem mladší společník to udělal. Princ Daran se velmi podobal svému otci.
„Přijměte místo,“ mávl král jaksi neurčitě rukou.
„Ne, ale děkuji, to proč jsem tu, žádá rychlé řešení, ne rozmáchlé klábosení,“ otočila se temná škvíra kápě směrem ke hřejivým plamenům plápolajícího ohně v krbu.
Král konečně zvednul pohled. „Nevím, jak je tomu v kraji odkud pocházíš, ale zde je slušností sejmout kápi.“
Drakobijec udělal několik sebejistých kroků, potom si ladným pohybem kapuci stáhnul. Objevila se záplava havraních vlasů a jemná tvář bez jediné chyby.
„Žena?“ podivil se Daran.
„Odpusť, ale nemám čas na hrdinské činy nějaké ženy… Potřebuji muže, který vezme věc pevně do svých rukou,“ zamračil se král.
„Neurážej mne pane, cožpak ti tvá žena nikdy neporadila, ač si král?“
„To je něco jiného. Tys přinesla meč, který sama nepozvedneš. Kde mám vzít jistotu?“
„Pokud ti jde o jistotu…“ její drobná ručka zmizela za límcem kabátce a vynořila se s podivným předmětem, „…tohle…“ naklonila se přes stůl přímo ke králi, „…pochází z prvního draka, kterého jsem zabila.“
Etrem konečně rozpoznal, že se jedná o zub. „Co žádáš za odměnu?“
„Láhev nejlepšího červeného vína, dva poháry a statného býka, ale musím je dostat předem.“
„Bereš mi jistou půdu pod nohama, cizinko. Chci mít záruku, že úkol splníš… Můj syn tě doprovodí.“
Co by řekli šlechtici? Bláhový Etrem nemá dost rozumu ani na to, aby zbavil své sídlo draka, že spoléhá na nějakou ženštinu?
„Podřídím se tvé vůli, králi.“
Etrem zazvonil na malý zvoneček a vstoupil sluha, který pak splnil všechny příkazy.
–
Obrovský vraník s nepatrným jezdcem opět procházel prázdnými ulicemi, v nichž si pohrával jen vítr se zahnědlým listím a sem tam proběhlo nějaké opuštěné zvíře.
V těsném závěsu se držel druhý kůň, oslnivý bělouš, tolik odlišný od chmur tohoto místa, že by se pro leckoho mohl stát návštěvníkem z nádherného snu. Jeho jezdec byl oděn do drahých šatů, po bocích ušlechtilého hřebce se vlnily cípy cenného pláště ze vzácné látky dovezené až z dalekého jihu.
Skupinu uzavíral obrovský krémový býk. Od růžových nozder stoupala oblaka páry a malá očka smířlivě přehlížela místa největší zkázy.
Bezcílně bloumali městem, nikdo z nich netušil, kde se skrývá místo, kde stráví dnešní mrazivou noc, tedy jeden to věděl, nechal se vést svým šestým smyslem, který mu neomylně našeptával správný směr. Dívka mu proto povolila otěže a nijak nezasahovala do jeho rozhodnutí. Barego měl tu vzácnou vlastnost, že dokázal vycítit místo s největší koncentrací přírodní magie, ano, tak skvělý to byl kůň. Však jezdkyni stálo mnoho úsilí u něj tento smysl vypilovat k absolutní dokonalosti. Nikdy těch hodin nelitovala, ani teď ne, když Barego zafrkal a zastavil se.
Poplácala jej po krku a zašeptala: „Hodný, moc hodný Barego.“
Seskočila ze sedla,obhlédla nejbližší okolí, v jehož těsné blízkosti stály dva domy, kterých se dračí řádění nedotklo a ze dvou stran šlo o otevřenou plochu, protože obě stavby lehly popelem. Nakonec ještě přiložila dlaň k vlhké půdě. Spokojeně se pousmála, Barego se skutečně nemýlil ani tentokrát.
„Tady přenocujeme,“ řekla čekajícímu princi. Sama přivázala býka k trámu trčícímu z trosek, jeho se žár téměř nedotknul.
Když povolovala podbřišník, přitočil se k ní Daran, s takřka posvátnou bázní pohladil koženou pochvu zdobenou stříbrem. „Nádherná zbraň, ale nechápu k čemu ti je, protože otec měl pravdu, ty ji nepozvedneš v boji tak, abys byla rovnocenným soupeřem.“
„Tohle ti vrtá hlavou?“ zadívala se mu do očí, v nichž se mihl stín zděšení, Daran skutečně celou dobu nemyslel na nic jiného.
„Ano, velmi by mě zajímalo, jak vlastně zabíjíš draky.“
„Kdo ti prozradil, že je zabíjím?“
Princ netušil, co odpovědět, byla přece představena jako drakobijec-zabiják draků?
„Neboj se, Darane,“ věnovala mu smířlivý úsměv, „všechno ti vysvětlím, až se připravím na noční setkání.“
Pomohl jí místo vyčistit od všeho nepořádku, ale když krokovala dva malé kruhy, nezbylo mu nic jiného, než přihlížet z povzdálí. Rozhodl se alespoň připravit ohniště, aby mohli vzdorovat prvním mrazíkům, jenže dívka ho zastavila: „Dnes nebude ohně třeba, nedávejme nepříteli výhodu.“
Sotva položila poslední kámen, vytáhla odněkud ze záhybů svého pláště drobný váček napěchovaný šedivým popelem. Poctivě ho nepatrné množství nasypala na každý kámen, mumlala při tom podivná slůvka v jazyce, kterému nerozuměl.
„K čemu stavíš ty kruhy? Nač ten prach?“ zeptal se princ, sotva definitivně skončila.
„Do jednoho si sedneš ty, do druhého já, ten prach je popel z dračích kostí,“ odpověděla mu s tajemným úsměvem.
„Ale, vždyť se do něj sotva vejdu!“
„Musíš se snažit, princi, kdybych kruh udělala větší, už bych tě neochránila. Má moc není tak silná,“ posadila se vedle něj na kus trámu a po okamžiku nerozhodnosti sáhla po měchu s vodou.
„Jsi tedy čarodějnice?“ zkusil Daran vyzvědět co nejvíce. Vypadal tak na dvacet, ale určitě byl mnohem mladší.
„Nepoužívej to slovo, čarodějnice vaří lektvary z bylin, znají léčivou moc zvířat. Magie země je jejich chlebem, já jsem čarodějka. Mým údělem je čerpat moc ze sil živlů, kterým bys neporozuměl, ani kdybych ti je ukázala.“
„Znával jsem čaroděje,“ zasnil se mladík, „byl to otcův rádce, jenže potom odešel a s ním i otcův klidný spánek.“
„Jak se jmenoval ten muž?“ nadzvedla čarodějka obočí.
„Erath.“
„To mi nestačí, Erath se jmenuje každý druhý… Jak znělo jeho celé jméno? Jak vypadal?“
„Erath Colnema…“ „Drawan,“ dokončila za něj.
„Ano, přesně tak se jmenoval!“
Náhle dívka vypadala, jako by se stáhla sama do sebe. Za ten kratičký okamžik na ni dolehla neskutečná tíže, až se princ zarazil.
„Odkud ho znáš, že jsi tolik posmutněla?“
Prohlédla si ho šedýma očima, hezky pomaloučku sjížděla každý jeho čtverečný centimetr, dokud se nesetkala s jeho veselýma očima. Na rtech jí zahrálo smutné pousmání. „Rádce tvého otce je mocný čaroděj… Všechno začalo kdysi dávno v Kopcích na jednom prastarém sídle, muži jménem Drawan se narodil první syn. Dali jmu jméno Erath, snad proto, že je nic jiného nenapadlo, a krom toho erath znamená ve starém jazyce cosi jako silný, statečný, zrozen, aby se stal mocným. Po několika letech se narodilo děvče, je pojmenovali Yevra-orlice. Nikdo netušil, jakou moc ti dva dostali do vínku, vše se projevilo mnohem, mnohem později, když se sourozenců čas prakticky nedotýkal. Jejich otec zemřel ve sto čtyřech letech a matka o rok déle, mezi Danaty v nijak neobvyklém věku… Sídlo připadlo Erathovi, ale jeho sestře zůstával nárok na bohaté věno, které nikdy nevyužila, protože si to osud nepřál, Erath totiž objevil způsob, jak obelhat samotnou bohyni Gaku, stal se dračím člověkem, prvním svého druhu,“ na chvíli přerušila vyprávění a zahleděla se kamsi před sebe. „Doufám, že tě učili historii,“ začala úplně jinde než skončila, „pak jistě víš, že kentauři si své místo vybojovávali po několik staletí. Tohle je nová rasa, vypadají jinak, ale bude to stejné, stejné jako s koňským lidem, dojde k mnoha válkám, bude mnoho padlých na obou stranách…“
„Snažíš se to zastavit, Yevro? Ale jak, jak bys mohla?“
„Neoslovuj mě tak, to právo náleží jen jedinému muži…“ znovu se zadívala do dálky.
„Myslím, že vím, koho myslíš. Erath mi o něm hodně vyprávěl… Prý je největší mezi mágy, jeho moc mu přidělili sami bohové. On jediný prý proto ovládá moc všech čtyř živlů.“
„Zaskočil jsi mě, Erath s tebou trávil zřejmě mnoho času. Skutečně jím je Rion. Poznala jsem ho krátce po bratrově triumfu. Přijel na naše sídlo jako obyčejný trhan, ale ukázal mi, jak Drawanům, jak si dračí lidé začali říkat, vzdorovat. Nevěřila jsem, že to někdy využiji, ale stalo se to. Tak jezdím světem a snažím se, pomalu mi docházejí síly, Drawani jsou všude, jdeš po ulici a mezi davem ti zaniknou, večer se mstí za křivdy. Erath si nevybíral společníky tak pečlivě jako první z kentaurů, udělal vyvoleným kohokoliv… To je ten největší problém.“
„To pořád jevy-“ „Už přichází!“ vykřikla dívka a vyzvala Darana, aby vstoupil do svého kruhu.
Začalo znovu mrholit.
–
Tiše mokli. Daran netušil, co má očekávat. Nechtělo se mu věřit historce o dračích lidech, ale drobná Yevra by skutečného draka zabít nikdy nedokázala…
Čekání mu připadalo nekonečně dlouhé, prvotní napětí pozvolna opadlo, i strach z neznámého vymizel.
Snad proto se tichý klouzavý dračí let zdál zprvu tak děsivý. Daran nedokázal dost dobře odhadnout jeho rozměry, ale připadal mu obrovský. Drobná klínovitá hlava přecházela v hadovitý krk, který nasedal na strmé plece opatřené párem blanitých netopýřích křídel. Přední končetiny zcela chyběly, zato zadní, opatřené srpovitými drápy na třech štíhlých prstech a jednom vratiprstu, hledaly pevnou půdu pro přistání.
Přes svou velikost dosedl zcela hladce, žlutýma očima probodl Darana, kterému se okamžitě sevřelo srdce hrůzou. Vyplazil rozeklaný jazyk a obrátil se k Yevře. Očividně se s drakem nesetkala poprvé. „Vítej Drawane, co tě přivádí na toto místo?“ promluvila beze stopy jediného zaváhání.
Drak pouze klapl čelistmi. Potom se celý jakoby zahalil do svých křídel a proměnil v člověka, kterému z lopatek vyrůstala křídla. Jeho vlasy byly černé a pleť sinalá.
„Vítej bratře, je tomu velmi dávno, kdy jsme se loučili…“
„Změnila sssesss, sssessstřičko, už nejsssi neopeřené ptáče, ale orlice, jak má být,“ promluvil syčivě.
„Chci se s tebou dohodnout, musíš opustit tohle město, pro dobro tvých lidí,“ změnila radikálně svůj přístup. Už se k němu nechovala jako k příbuznému.
„Co mi za to nabízíššš? Čím sssi mě chceššš koupit?“
„Má nabídka je jasná, dostaneš býka.“
„Pche,“ ušklíbl se, „chceššš sssi mě koupit jen za tohle? A co princ? Za něj odejdu třeba na druhý konec kontinentu.“
„Toho nedostaneš, vem si býka a odejdi, nebo-“
„Nebo co?!“
„Zabiju tě!“ vyhrožovala mu. Ovšem z Daranova úhlu to vypadalo, že ho usmrtí jen pouhým pohledem, pokud okamžitě neudělá, co si přeje.
„Tak si posssluž sssesssřičko, pokud to dokážeš!“ Na to se zpět proměnil v draka.
S doširoka otevřenými čelistmi chňapl přímo po dívčině ruce, princ, i když zvyklý na krvavou podívanou, zavřel oči. Po chvíli, když nezaslechl smrtelné chroptění, je zase otevřel, naskytl se mu pohled na čenich narážející do neviditelného štítu. Z hrdla té bestie se neslo dunivé vrčení.
Drak svou marnou snahu po chvíli vzdal. Odvrátil se od dívky a chňapl přímo po jejím koni. Toho magie četných amuletů ochránit nedokázala, tak se stalo, co se stát muselo, černý hřebec bolestivě zaržál než se ocitl ve vzduchu letící přímo na Yevru, ta spustila napřaženou ruku a v posledním okamžiku opustila bezpečí kruhu.
Nešťastně zakopla, než stačila znovu vytvořit ochranný štít, draka od ní dělilo jen několik posledních centimetrů.
Daran přes všechna varování vyskočil ze své kruhu, nemohl se jen tak dívat, jak drak zabije ji, potom jeho a nakonec vyhubí celé město. Běžel přímo k potácejícímu se koni, sedlo mu neustále drželo na hřbetě a meč zůstal nedotknut. Pokud možno co nejrychleji tasil a běžel k Yevře skroucené mezi dračíma nohama.
Drawan si ho všiml, chňapl po něm a srazil jej stranou, princ zavrávoral, div, že neupadl, ale to už dívka tasila svou dýku a vší silou bodla do plazí hrudi. Z rány se vyvalil proud tmavé krve, raněné zvíře bolestně zavřeštělo. Ohnalo se po Yevře, která vší silou udržovala štít. Daran využil další příležitost, jenže opět bezvýsledně, nezpůsobil žádné vážnější zranění, což ho po tolika hodinách strávených tréninkem nesmírně mrzelo.
Drak netušil, na koho zaútočit, nebo si to právě uvědomoval až příliš dobře. Odvrátil hlavu od Yevry, ta opět vycítila příležitost k útoku, tak zrušila štít, během vteřiny jí přišpendlil pravou nohou k zemi, bolestně vykřikla, jak se jí jeden z drápů zarýval do těla. Nedokázala se vyprostit. Daran zkusil zaútočit, tentokrát se k ráně vůbec nedostal, protože mu nohy podrazil silný ocas. Vyrazil si dech, jak nešťastně dopadl přímo na záda.
Drawan ukročil stranou, dívka přestala křičet, tak logicky předpokládal, že zemřela, ale nebyla to pravda. Sice mlčela, ale vděčila za to hodinám a hodinám pevného soustředění, kdy se učila, jak vytěsnit bolest za hranici vnímáni.
Princ se nedokázal krýt, ostré zuby mu prošpikovaly rameno. Sotva stisk povolil Daran očekával další výpad, chtěl tesákům nastavit zbraň, ale meč mu vypadl z ochromené ruky. S děsem v očích očekával smrt, jež za okamžik dorazila, ne však pro něj, ale pro Drawana. Bezhlesně klesl k zemi hned vedle, div, že prince nezavalil.
Daran se překvapeně posadil a spatřil dívku hroutící se bezvládně k zemi.
–
Obrovský bílý hřebec nesl drobného jezdce zahaleného pláštěm s širokou kápí staženou tak, že mu nebylo vidět do obličeje, dolů městem. Pod kopyty ze světlé rohoviny měkce křupala sněhová pokrývka, přírůstek předešlé noci.
Kůň koulel oříškovýma očima a od jemných nozder stoupala oblaka páry. Lidé jdoucí prostornými ulicemi se pozastavovali před podivným jezdcem na nádherném oři.
Proslýchalo se, že je to on, kdo zabil draka, jehož seschlá hlava zdobí hlavní městskou bránu.
A také se povídalo, že drakobijcem je nevídaně krásná žena, jejímuž kouzlu podlehl sám princ. Darovala mu prý nádherný meč zdobený stříbrem, který on nikdy nedokáže pozvednout, protože drak mu ochromil rameno. Sotva prý se uzdravila z nejhorších ran, rozhodla se opustit město a tím pošlapala princovy city. Těmhle klepům ovšem nikdo nevěřil, na to byly až příliš přehnané.
Kdesi v ústí tmavé uličky právě probíhala zuřivá bitva několika dětí. Hrály si, jak jinak, na udatného drakobijce a ohavného draka.
Jezdec jim věnoval pouze kratičký pohled a zabočil k nebližší bráně, pryč z tohoto prokletého místa.
Kůň koulel oříškovýma očima, jemné nozdry měl doširoka roztažené a ve snaze překonat tlak otěže klenul silný krk do ladného oblouku, až vynikal široký tukový hřeben.
Za normálních okolností by se lidé jdoucí prostornými ulicemi pozastavovali před podivným jezdcem na nádherném oři, jenže teď celé město zelo chmurnou prázdnotou. Jen kdesi v ústí tmavé uličky postávala žena v očouzených šatech a k prsům si zoufale tiskla kousek ohořelé zavinovačky.
Jezdec jí věnoval pouze kratičký pohled a navedl koně k patě pozvolna stoupajícího koňského schodiště, jež dávní řemeslníci vytesali přímo do skály, na jejímž vrcholu se rozkládal komplex hradních budov.
Na šedavém kameni se uchytilo pouze několik zmučených listnáčů a jen o něco více trav.
Vraník toužil opustit toto místo i na jezdce doléhala tíživost uplynulých dní i několika předešlých hodin, ale jel sem za jasným účelem, který hodlal naplnit.
Ve chvíli, kdy se široká záď přehoupla přes poslední stupeň, otevřel se jim nádherný pohled dolů na město. Začalo mrholit. Viditelnost byla mizerná, ale i tak se skrz clonu drobných kapiček dala rozpoznat místa největší zkázy. Vytrvale z nich stoupal černý dým, který se plazil okolními ulicemi, a tmavé chuchvalce ne a ne se rozplynout. Teprve déšť udusil plameny, jejichž hašení lidé dávno vzdali.
Nedalo se přehlédnou celé město, odhadem třetina lehla popelem a další skončila v rozvalinách. Takovou škodu dokázal napáchat jen jediný tvor, drak.
Nikdo nevěděl odkud přilétl, nikdo netušil, co po městu chce, ale jistým zůstávalo, že pokud to tak půjde dál, zmizí Rivan ze všech map.
Obyvatelé opouštěli brány tohoto prokletého místa ve velkém, odcházeli do vsí i vzdálených měst dalekého jihu.
Jezdec lehkým tlakem holení přinutil jakžtakž klidné zvíře k další cestě, dokud nenarazili na bránu vytesanou přímo do skály, kde je zastavil párek strážných. Sychravé pozdně podzimní počasí je přinutilo přitáhnout si silné pláště s liščí kožešinou blíže ke krku.
O tom, že by z nich čišela přívětivost, se nedalo mluvit ani v nejmenším. Sekali jednotlivé věty na ubohá hesla, odmítali ztrácet čas s bezvýznamným cizincem, který neměl ani tolik slušnosti, aby si stáhnul kápi z hlavy.
„Etrem z Býkové si nepřeje být rušen,“ řekl a pevně sevřel vraníkovy otěže jeden z nich. Co kdyby jim jezdec chtěl proklouznout?
„Mě přijme.“
„Co tě utvrzuje v tom přesvědčení, cizinče?“ tázal se druhý, jen o málo přístupnější.
Jezdec se neměl k odpovědi, jen odhrnul cíp pláště přikrývající velký obouručák zavěšený u sedla s hlavicí ve tvaru dračí hlavy. „Jsem drakobijec.“
Strážní ztuhli, nečekali, že by se zvěst o draku tak rychle donesla k nějakému drakobijci.
„Promiňte, pane,“ omluvil se voják držící koně a otěže pustil.
–
Sluhovi se cizinec ani za mák nezamlouval, tvrdil, že je drakobijec, ale rozhodně tak nevypadal ani v nejmenším.
Správný zabiják draků má mít bytelná ramena a ruce jako lopaty. Tenhle střízlíček sotva držel krok, meč mu byl spíš přítěží, než zbraní…
Jakou havěť nám ještě přinese tahle zpropadená doba?
„Tady počkejte, dokud pro vás král nepošle,“ přikázal mu a sám vešel do Eremovy komnaty.
–
Netrvalo dlouho a sluha s kyselým výrazem vylezl ven. Vypadal velmi překvapeně, že zjevný podvodník stále ještě čeká.
„Etrem vás milostivě přijme,“ zasyčel.
Cizinec tedy prošel řezbami zdobenými dveřmi a ocitl se v soukromém světě panovníka. Po pravé ruce temně zářily další dveře, patrně do ložnice, tento pokoj sloužil jen jako pracovna. Za stolem naproti cizinci seděl muž s rysy šelmy a vlasy protkanými prvním stříbrem. Mohlo mu být něco kolem čtyřiceti.
Sám neodtrhl oči od rozložených listin, ale jeho mnohem mladší společník to udělal. Princ Daran se velmi podobal svému otci.
„Přijměte místo,“ mávl král jaksi neurčitě rukou.
„Ne, ale děkuji, to proč jsem tu, žádá rychlé řešení, ne rozmáchlé klábosení,“ otočila se temná škvíra kápě směrem ke hřejivým plamenům plápolajícího ohně v krbu.
Král konečně zvednul pohled. „Nevím, jak je tomu v kraji odkud pocházíš, ale zde je slušností sejmout kápi.“
Drakobijec udělal několik sebejistých kroků, potom si ladným pohybem kapuci stáhnul. Objevila se záplava havraních vlasů a jemná tvář bez jediné chyby.
„Žena?“ podivil se Daran.
„Odpusť, ale nemám čas na hrdinské činy nějaké ženy… Potřebuji muže, který vezme věc pevně do svých rukou,“ zamračil se král.
„Neurážej mne pane, cožpak ti tvá žena nikdy neporadila, ač si král?“
„To je něco jiného. Tys přinesla meč, který sama nepozvedneš. Kde mám vzít jistotu?“
„Pokud ti jde o jistotu…“ její drobná ručka zmizela za límcem kabátce a vynořila se s podivným předmětem, „…tohle…“ naklonila se přes stůl přímo ke králi, „…pochází z prvního draka, kterého jsem zabila.“
Etrem konečně rozpoznal, že se jedná o zub. „Co žádáš za odměnu?“
„Láhev nejlepšího červeného vína, dva poháry a statného býka, ale musím je dostat předem.“
„Bereš mi jistou půdu pod nohama, cizinko. Chci mít záruku, že úkol splníš… Můj syn tě doprovodí.“
Co by řekli šlechtici? Bláhový Etrem nemá dost rozumu ani na to, aby zbavil své sídlo draka, že spoléhá na nějakou ženštinu?
„Podřídím se tvé vůli, králi.“
Etrem zazvonil na malý zvoneček a vstoupil sluha, který pak splnil všechny příkazy.
–
Obrovský vraník s nepatrným jezdcem opět procházel prázdnými ulicemi, v nichž si pohrával jen vítr se zahnědlým listím a sem tam proběhlo nějaké opuštěné zvíře.
V těsném závěsu se držel druhý kůň, oslnivý bělouš, tolik odlišný od chmur tohoto místa, že by se pro leckoho mohl stát návštěvníkem z nádherného snu. Jeho jezdec byl oděn do drahých šatů, po bocích ušlechtilého hřebce se vlnily cípy cenného pláště ze vzácné látky dovezené až z dalekého jihu.
Skupinu uzavíral obrovský krémový býk. Od růžových nozder stoupala oblaka páry a malá očka smířlivě přehlížela místa největší zkázy.
Bezcílně bloumali městem, nikdo z nich netušil, kde se skrývá místo, kde stráví dnešní mrazivou noc, tedy jeden to věděl, nechal se vést svým šestým smyslem, který mu neomylně našeptával správný směr. Dívka mu proto povolila otěže a nijak nezasahovala do jeho rozhodnutí. Barego měl tu vzácnou vlastnost, že dokázal vycítit místo s největší koncentrací přírodní magie, ano, tak skvělý to byl kůň. Však jezdkyni stálo mnoho úsilí u něj tento smysl vypilovat k absolutní dokonalosti. Nikdy těch hodin nelitovala, ani teď ne, když Barego zafrkal a zastavil se.
Poplácala jej po krku a zašeptala: „Hodný, moc hodný Barego.“
Seskočila ze sedla,obhlédla nejbližší okolí, v jehož těsné blízkosti stály dva domy, kterých se dračí řádění nedotklo a ze dvou stran šlo o otevřenou plochu, protože obě stavby lehly popelem. Nakonec ještě přiložila dlaň k vlhké půdě. Spokojeně se pousmála, Barego se skutečně nemýlil ani tentokrát.
„Tady přenocujeme,“ řekla čekajícímu princi. Sama přivázala býka k trámu trčícímu z trosek, jeho se žár téměř nedotknul.
Když povolovala podbřišník, přitočil se k ní Daran, s takřka posvátnou bázní pohladil koženou pochvu zdobenou stříbrem. „Nádherná zbraň, ale nechápu k čemu ti je, protože otec měl pravdu, ty ji nepozvedneš v boji tak, abys byla rovnocenným soupeřem.“
„Tohle ti vrtá hlavou?“ zadívala se mu do očí, v nichž se mihl stín zděšení, Daran skutečně celou dobu nemyslel na nic jiného.
„Ano, velmi by mě zajímalo, jak vlastně zabíjíš draky.“
„Kdo ti prozradil, že je zabíjím?“
Princ netušil, co odpovědět, byla přece představena jako drakobijec-zabiják draků?
„Neboj se, Darane,“ věnovala mu smířlivý úsměv, „všechno ti vysvětlím, až se připravím na noční setkání.“
Pomohl jí místo vyčistit od všeho nepořádku, ale když krokovala dva malé kruhy, nezbylo mu nic jiného, než přihlížet z povzdálí. Rozhodl se alespoň připravit ohniště, aby mohli vzdorovat prvním mrazíkům, jenže dívka ho zastavila: „Dnes nebude ohně třeba, nedávejme nepříteli výhodu.“
Sotva položila poslední kámen, vytáhla odněkud ze záhybů svého pláště drobný váček napěchovaný šedivým popelem. Poctivě ho nepatrné množství nasypala na každý kámen, mumlala při tom podivná slůvka v jazyce, kterému nerozuměl.
„K čemu stavíš ty kruhy? Nač ten prach?“ zeptal se princ, sotva definitivně skončila.
„Do jednoho si sedneš ty, do druhého já, ten prach je popel z dračích kostí,“ odpověděla mu s tajemným úsměvem.
„Ale, vždyť se do něj sotva vejdu!“
„Musíš se snažit, princi, kdybych kruh udělala větší, už bych tě neochránila. Má moc není tak silná,“ posadila se vedle něj na kus trámu a po okamžiku nerozhodnosti sáhla po měchu s vodou.
„Jsi tedy čarodějnice?“ zkusil Daran vyzvědět co nejvíce. Vypadal tak na dvacet, ale určitě byl mnohem mladší.
„Nepoužívej to slovo, čarodějnice vaří lektvary z bylin, znají léčivou moc zvířat. Magie země je jejich chlebem, já jsem čarodějka. Mým údělem je čerpat moc ze sil živlů, kterým bys neporozuměl, ani kdybych ti je ukázala.“
„Znával jsem čaroděje,“ zasnil se mladík, „byl to otcův rádce, jenže potom odešel a s ním i otcův klidný spánek.“
„Jak se jmenoval ten muž?“ nadzvedla čarodějka obočí.
„Erath.“
„To mi nestačí, Erath se jmenuje každý druhý… Jak znělo jeho celé jméno? Jak vypadal?“
„Erath Colnema…“ „Drawan,“ dokončila za něj.
„Ano, přesně tak se jmenoval!“
Náhle dívka vypadala, jako by se stáhla sama do sebe. Za ten kratičký okamžik na ni dolehla neskutečná tíže, až se princ zarazil.
„Odkud ho znáš, že jsi tolik posmutněla?“
Prohlédla si ho šedýma očima, hezky pomaloučku sjížděla každý jeho čtverečný centimetr, dokud se nesetkala s jeho veselýma očima. Na rtech jí zahrálo smutné pousmání. „Rádce tvého otce je mocný čaroděj… Všechno začalo kdysi dávno v Kopcích na jednom prastarém sídle, muži jménem Drawan se narodil první syn. Dali jmu jméno Erath, snad proto, že je nic jiného nenapadlo, a krom toho erath znamená ve starém jazyce cosi jako silný, statečný, zrozen, aby se stal mocným. Po několika letech se narodilo děvče, je pojmenovali Yevra-orlice. Nikdo netušil, jakou moc ti dva dostali do vínku, vše se projevilo mnohem, mnohem později, když se sourozenců čas prakticky nedotýkal. Jejich otec zemřel ve sto čtyřech letech a matka o rok déle, mezi Danaty v nijak neobvyklém věku… Sídlo připadlo Erathovi, ale jeho sestře zůstával nárok na bohaté věno, které nikdy nevyužila, protože si to osud nepřál, Erath totiž objevil způsob, jak obelhat samotnou bohyni Gaku, stal se dračím člověkem, prvním svého druhu,“ na chvíli přerušila vyprávění a zahleděla se kamsi před sebe. „Doufám, že tě učili historii,“ začala úplně jinde než skončila, „pak jistě víš, že kentauři si své místo vybojovávali po několik staletí. Tohle je nová rasa, vypadají jinak, ale bude to stejné, stejné jako s koňským lidem, dojde k mnoha válkám, bude mnoho padlých na obou stranách…“
„Snažíš se to zastavit, Yevro? Ale jak, jak bys mohla?“
„Neoslovuj mě tak, to právo náleží jen jedinému muži…“ znovu se zadívala do dálky.
„Myslím, že vím, koho myslíš. Erath mi o něm hodně vyprávěl… Prý je největší mezi mágy, jeho moc mu přidělili sami bohové. On jediný prý proto ovládá moc všech čtyř živlů.“
„Zaskočil jsi mě, Erath s tebou trávil zřejmě mnoho času. Skutečně jím je Rion. Poznala jsem ho krátce po bratrově triumfu. Přijel na naše sídlo jako obyčejný trhan, ale ukázal mi, jak Drawanům, jak si dračí lidé začali říkat, vzdorovat. Nevěřila jsem, že to někdy využiji, ale stalo se to. Tak jezdím světem a snažím se, pomalu mi docházejí síly, Drawani jsou všude, jdeš po ulici a mezi davem ti zaniknou, večer se mstí za křivdy. Erath si nevybíral společníky tak pečlivě jako první z kentaurů, udělal vyvoleným kohokoliv… To je ten největší problém.“
„To pořád jevy-“ „Už přichází!“ vykřikla dívka a vyzvala Darana, aby vstoupil do svého kruhu.
Začalo znovu mrholit.
–
Tiše mokli. Daran netušil, co má očekávat. Nechtělo se mu věřit historce o dračích lidech, ale drobná Yevra by skutečného draka zabít nikdy nedokázala…
Čekání mu připadalo nekonečně dlouhé, prvotní napětí pozvolna opadlo, i strach z neznámého vymizel.
Snad proto se tichý klouzavý dračí let zdál zprvu tak děsivý. Daran nedokázal dost dobře odhadnout jeho rozměry, ale připadal mu obrovský. Drobná klínovitá hlava přecházela v hadovitý krk, který nasedal na strmé plece opatřené párem blanitých netopýřích křídel. Přední končetiny zcela chyběly, zato zadní, opatřené srpovitými drápy na třech štíhlých prstech a jednom vratiprstu, hledaly pevnou půdu pro přistání.
Přes svou velikost dosedl zcela hladce, žlutýma očima probodl Darana, kterému se okamžitě sevřelo srdce hrůzou. Vyplazil rozeklaný jazyk a obrátil se k Yevře. Očividně se s drakem nesetkala poprvé. „Vítej Drawane, co tě přivádí na toto místo?“ promluvila beze stopy jediného zaváhání.
Drak pouze klapl čelistmi. Potom se celý jakoby zahalil do svých křídel a proměnil v člověka, kterému z lopatek vyrůstala křídla. Jeho vlasy byly černé a pleť sinalá.
„Vítej bratře, je tomu velmi dávno, kdy jsme se loučili…“
„Změnila sssesss, sssessstřičko, už nejsssi neopeřené ptáče, ale orlice, jak má být,“ promluvil syčivě.
„Chci se s tebou dohodnout, musíš opustit tohle město, pro dobro tvých lidí,“ změnila radikálně svůj přístup. Už se k němu nechovala jako k příbuznému.
„Co mi za to nabízíššš? Čím sssi mě chceššš koupit?“
„Má nabídka je jasná, dostaneš býka.“
„Pche,“ ušklíbl se, „chceššš sssi mě koupit jen za tohle? A co princ? Za něj odejdu třeba na druhý konec kontinentu.“
„Toho nedostaneš, vem si býka a odejdi, nebo-“
„Nebo co?!“
„Zabiju tě!“ vyhrožovala mu. Ovšem z Daranova úhlu to vypadalo, že ho usmrtí jen pouhým pohledem, pokud okamžitě neudělá, co si přeje.
„Tak si posssluž sssesssřičko, pokud to dokážeš!“ Na to se zpět proměnil v draka.
S doširoka otevřenými čelistmi chňapl přímo po dívčině ruce, princ, i když zvyklý na krvavou podívanou, zavřel oči. Po chvíli, když nezaslechl smrtelné chroptění, je zase otevřel, naskytl se mu pohled na čenich narážející do neviditelného štítu. Z hrdla té bestie se neslo dunivé vrčení.
Drak svou marnou snahu po chvíli vzdal. Odvrátil se od dívky a chňapl přímo po jejím koni. Toho magie četných amuletů ochránit nedokázala, tak se stalo, co se stát muselo, černý hřebec bolestivě zaržál než se ocitl ve vzduchu letící přímo na Yevru, ta spustila napřaženou ruku a v posledním okamžiku opustila bezpečí kruhu.
Nešťastně zakopla, než stačila znovu vytvořit ochranný štít, draka od ní dělilo jen několik posledních centimetrů.
Daran přes všechna varování vyskočil ze své kruhu, nemohl se jen tak dívat, jak drak zabije ji, potom jeho a nakonec vyhubí celé město. Běžel přímo k potácejícímu se koni, sedlo mu neustále drželo na hřbetě a meč zůstal nedotknut. Pokud možno co nejrychleji tasil a běžel k Yevře skroucené mezi dračíma nohama.
Drawan si ho všiml, chňapl po něm a srazil jej stranou, princ zavrávoral, div, že neupadl, ale to už dívka tasila svou dýku a vší silou bodla do plazí hrudi. Z rány se vyvalil proud tmavé krve, raněné zvíře bolestně zavřeštělo. Ohnalo se po Yevře, která vší silou udržovala štít. Daran využil další příležitost, jenže opět bezvýsledně, nezpůsobil žádné vážnější zranění, což ho po tolika hodinách strávených tréninkem nesmírně mrzelo.
Drak netušil, na koho zaútočit, nebo si to právě uvědomoval až příliš dobře. Odvrátil hlavu od Yevry, ta opět vycítila příležitost k útoku, tak zrušila štít, během vteřiny jí přišpendlil pravou nohou k zemi, bolestně vykřikla, jak se jí jeden z drápů zarýval do těla. Nedokázala se vyprostit. Daran zkusil zaútočit, tentokrát se k ráně vůbec nedostal, protože mu nohy podrazil silný ocas. Vyrazil si dech, jak nešťastně dopadl přímo na záda.
Drawan ukročil stranou, dívka přestala křičet, tak logicky předpokládal, že zemřela, ale nebyla to pravda. Sice mlčela, ale vděčila za to hodinám a hodinám pevného soustředění, kdy se učila, jak vytěsnit bolest za hranici vnímáni.
Princ se nedokázal krýt, ostré zuby mu prošpikovaly rameno. Sotva stisk povolil Daran očekával další výpad, chtěl tesákům nastavit zbraň, ale meč mu vypadl z ochromené ruky. S děsem v očích očekával smrt, jež za okamžik dorazila, ne však pro něj, ale pro Drawana. Bezhlesně klesl k zemi hned vedle, div, že prince nezavalil.
Daran se překvapeně posadil a spatřil dívku hroutící se bezvládně k zemi.
–
Obrovský bílý hřebec nesl drobného jezdce zahaleného pláštěm s širokou kápí staženou tak, že mu nebylo vidět do obličeje, dolů městem. Pod kopyty ze světlé rohoviny měkce křupala sněhová pokrývka, přírůstek předešlé noci.
Kůň koulel oříškovýma očima a od jemných nozder stoupala oblaka páry. Lidé jdoucí prostornými ulicemi se pozastavovali před podivným jezdcem na nádherném oři.
Proslýchalo se, že je to on, kdo zabil draka, jehož seschlá hlava zdobí hlavní městskou bránu.
A také se povídalo, že drakobijcem je nevídaně krásná žena, jejímuž kouzlu podlehl sám princ. Darovala mu prý nádherný meč zdobený stříbrem, který on nikdy nedokáže pozvednout, protože drak mu ochromil rameno. Sotva prý se uzdravila z nejhorších ran, rozhodla se opustit město a tím pošlapala princovy city. Těmhle klepům ovšem nikdo nevěřil, na to byly až příliš přehnané.
Kdesi v ústí tmavé uličky právě probíhala zuřivá bitva několika dětí. Hrály si, jak jinak, na udatného drakobijce a ohavného draka.
Jezdec jim věnoval pouze kratičký pohled a zabočil k nebližší bráně, pryč z tohoto prokletého místa.