Dětské oči
Dětské oči
Na okraji lesa se ozvalo praskání lámaných větví a na palouk kolem chalupy začali z lesa vycházet podsadité postavy oděné do ošuntělých hadrů. Podmračení muži třímali v rukou různé zbraně kosy, vidle, sekery a našlo se i pár zrezivělých mečů vyhrabaných z truhly po dědovi. Ze dveří chalupy vyhlédla mladá žena, ustrašeným pohledem přelétla po mlčících mužích a jak poznala sousedy z vesnice vydral se jí ze rtů úlevný vzdech „ Kam jste vyrazili sousedé?“ a jakmile mezi sedláky zpozorovala svého otce obrátila se na něj „ co se stalo, proč jste přišli?“ Zakaboněný obličej jejího otce ji vnesl do srdce podivnou předtuchu „Přiveď Honzíka Heleno chceme si ho prohlédnout!“ Vyděšeně přitiskla ruce na prsa ustupujíc do dveří chalupy „Honzíka? Prohlédnout? Proč ho chcete prohlížet?“ Než mohl její otec odpovědět odstrčil ho stranou muž v černém plášti. Z jeho záští pokřiveného obličeje na ní hleděly ledově černé oči hlubší než peklo. Poznala okamžitě toho nového kněze, který nedávno přišel do vesnice a který tak nenávistně štval všechny proti jejímu muži „Vydej nám to ďáblovo dítě a necháme tě žít!“ rozkázal kněz hlasem v němž zněl skřípot oceli.V náhlém popudu se obrátila a vykřikla do chalupy „Utíkej Honzíku utíkej!“ A sama se otočila aby vběhla do chalupy a zabouchla dveře před tím strašlivým knězem. To už se však na pokyn kněze vrhlo dopředu několik mužů a strhlo ženu k zemi. Za hrubého chechotu jí vlekli na trávník před chalupu „my tě naučíme obcovat s ďáblem ty poběhlice „ přimáčkli ji svojí vahou k zemi a začali z ní strhávat oblečení. Rvala se s nimi jak posedlá ale proti jejich síle nic nezmohla. „Co jí to děláte?“ vykřikl její otec „slíbili jste mi, že jí nic….“ Než se jí mohl rozběhnout na pomoc udeřil ho jeden ze sedláků sekyrou ze zadu do hlavy až se bez hlesu zhroutil na zem. V té chvíli se mezi dveřmi objevil malý chlapec „ maminko, co ti to dělají?“ Nestačil uběhnout ani dva kroky a už ho za ruku chytil kněz „ Mám ho! Mám ho ďáblova parchanta!!“ ječel a za ruku zvedal chlapce do vzduchu.
Tiše, podoben temnému stínu stál opřen o kmen mohutného dubu. Skryt v křoví, pozoroval cestu vedoucí k vesnici a čekal. Čekal na ty kteří měli dnes po této cestě přijít se zbraněmi. Další z band bývalého baronova vojska které sužovali okolní vesnice. Čekal a přemýšlel, že by bylo lépe, kdyby se sebral a z tohoto kraje odešel, ale Helenka nechtěla, jeho Helenka, kterou před lety potkal právě zde na kraji lesa a na první pohled se do sebe zamilovali. Podařilo se mu přesvědčit jejího otce a po roce se vzali a narodilo se jim děťátko, syn Honzík. Postavil pevnou chalupu na kopci nad vesnicí a tam chráněni před zvědavými zraky sedláků žili jen se svou láskou a synem. Po čase Helena odhalila jeho pravou tvář, ale její láska vše překonala a smířila se s tím a dál ho milovala. Jen jednou ve slabé chvilce vše prozradila otci. Přiběhl k nim do chalupy a vyhrožoval všem smrtí a pekelným zatracením, ale podařilo se mu ho uchlácholit vhodnými slovy a hlavně zlatem, zlato má na lidi velkou přesvědčivou sílu. Hodně zlata a dárky. Ó ano dárky, i malou Marušku, která si chodila hrát na palouk s Honzíkem, obdaroval. Dal jí nádherně vyřezaného draka s rozepjatými křídly, kterého si okamžitě zamilovala. Však to byla také její jediná hračka. Trhl sebou jak jej ze zamyšlení probudilo prasknutí větve, už jdou. Pomalu a bezstarostně se blížili ke svému osudu, tři, pět, sedm. Je jich dost, hostinský říkal, že budou čtyři! A to ještě slyšel kroky dalších dvou kteří se snažili plížit lesem, ale jeho nelidskému sluchu nemohli uniknout. Že by past? Ale kdo by to na něj takhle mohl nachystat? Zamračil se. Polevil v ostražitosti, už dlouho žije s lidmi a myslí si že je v bezpečí. Nakonec co! Čtyři nebo devět, to je jedno dnes tady zanechají své životy a on už zjistí kdo to na něj nastražil, rozhrnul větve před sebou a vkročil na cestu. Sedm mužů ověšených různými zbraněmi se zastavilo s rukama položenými na zbraních, připravených je v mžiku tasit a použít. Stál jim v cestě a zachmuřenýma očima si je prohlížel „ Kampak jdete, mládenci?“ Mohutný fousatý muž se zjizveným obličejem se zasmál „ Jdeme kam se nám zachce, uhni z cesty, nebo tě potká něco moc nepříjemnýho!“ a mávl na ostatní muže za sebou, kteří se pomalu rozestoupili do půlkruhu a s připravenými zbraněmi si ho nenávistně měřili. Zaslechl rychlý dupot za sebou a aniž by se ohlédl věděl že ti dva co se skrývali v lese mu stanuli za zády. „ Tak panáčku,“ promluvil jejich vůdce „teď nám dáš svůj meč a jestli nechceš zemřít půjdeš klidně s námi.“ Zavrtěl unaveně hlavou „To nepůjde, jestli chcete můj meč musíte si ho vzít. Ale to bych vám neradil.“ Lehce vytáhl meč s pochvy a švihl jím před sebou „ ještě se můžete otočit a odejít!“ Muži se chraplavě rozesmáli „ Zemřeš a tvojí hlavu odnesem do vesnice, kde nám za ní dobře zaplatí!“ „Na něj!“ zařval fousáč a sám se první se zdviženým mečem vrhl kupředu. To už na nic nečekal sám se rozeběhl mezi ně. Hned prvním úderem vedeným ze spodu bodl jednoho z mužů bleskově do břicha, a hned nato z otočky sekl za sebe a zasáhl muže který se za ním rozmachoval k úderu, krev z proťatého hrdla mu stříkla do obličeje, ale na utírání nebyl čas. Točil se v rychlé piruetě a v bleskových výpadech odrážel údery a sám svým mečem protínal paže a těla která se ocitla v dráze jeho ostří. Během chvilky se v prachu cesty válelo pět mužů řvoucích bolestí a krev stříkající jim z ran tvořila blátivé louže. Zbývající čtyři ustoupili a přikrčeni ve střehu ztěžka oddechovali. V té chvíli se mu téměř zatmělo před očima, když se mu v mysli ozval úpěnlivý křik jeho ženy a syna. Na okamžik zaváhal a to se mu stalo téměř osudným, ostří meče které nestačil zastavit jej seklo přes žebra. Naštěstí se instinktivně pootočil a rána která kdyby dopadla naplno by mu rozsekla bok, takhle jen sklouzla po žebrech. Ale na přemýšlení o tom co se děje u něj doma neměl čas, vztekle zařval a jeho meč se opět rozkmital mezi postavami nepřátel. Chropot a bolestivé výkřiky náhle utichly a on zůstal jediný stát uprostřed cesty. Jako by se probudil ze snu rozhlížel se kolem sebe. Pak se sklonil k jedinému z ležících který ještě dýchal „Kdo vás poslal ?“ jeho hlas se podobal syčení hada „ mluv jestli chceš žít!“ Muž se nadzvedl na lokti a plivl mu krvavou slinu na kalhoty „Chcípni ďáble, chcípni jako teď chcípá tvůj spratek!“ V jeho ruce se objevila dýka a pokusil se jej bodnout do boku. Bodnutí jej nepřekvapilo pouze ustoupil a švihnutím meče muži téměř odťal hlavu. „Sakra! Nechal jsem se vyprovokovat. Teď se už nic nedovím.“ Ještě obešel ležící ale nikdo z nich nejevil známky života. Otřel si ostří meče do košile jednoho z mužů a meč schval do pochvy, kterou měl zavěšenu na zádech. Pak se otočil a rozeběhl se po cestě k domovu tisknouc si dlaň na zraněný bok.
V běhu se pokoušel dosáhnout do myslí svých nejdražších ale ať se snažil jak chtěl vše bylo zakryto temnotou. Zrychlil svůj běh jak jen to šlo ale zraněný bok mu dost bránil v pohybu. Rozhodl se proto zkrátit si cestu přes kopec. Kličkoval mezi stromy, vyhýbal se větvím, obíhal křoviska až konečně doběhl k palouku na němž stála jeho chalupa. Tady se zastavil a jako v mrákotách hleděl na trávník před domem. Tam ležela jeho Helenka na trávníku. Jako by mu něco svazovalo nohy, šel pomalu jen krok za krokem a hleděl na tělo které bývalo jeho ženou. Roztažené paže a nohy měla přibité dřevěnými kolíky k zemi, modré oči hleděly ze zmučeného obličeje kamsi do oblak, jako by se snažily zahlédnout něco co navždy odešlo. Obrátil se k chalupě a před dveřmi uviděl ležet nehybného muže s rozbitou hlavou. Sklonil se k němu a pomalu ho otočil na záda. Byl to otec jeho ženy. Pak pohlédl na ohniště jež dohořívalo kousek od domku. A tam v plamenech!“Nééé!“ Řval zoufalstvím ještě když z plamenů zvedal zčernalé torzo dítěte.
Cítil jak se v něm něco láme a v srdci se mu usazuje led. S hlavou plnou děsivé temnoty odnesl všechna těla do chalupy, kde je položil na postel, „Ještě se k vám vrátím,teď mi odpusťte já musím něco důležitého zařídit.“
Vypotácel se před chalupu, kde padl na kolena a tiše bez hlesu plakal. Nakonec však vstal a temný vztek v něm probudil síly které už dlouho skrýval. Ze rtů se mu dral hluboký řev který se v ozvěnách nesl lesem až k uším těch kteří spěchali cestou k vesnici. Pak se jeho tělo prohnulo jako v křeči a začalo se měnit, šaty se trhaly a v cárech se sesypaly na zem. Ruce a nohy se mu zkroutily a vytvarovaly do jiné podoby, kůže popraskala a pod ní se objevily černé šupiny, ze zad se mu jako zázrakem vynořila křídla a lebka hlavy se protáhla v tlamu plnou hrozivých zubů. Vzpřímil se v celé své třímetrové výšce a za hlasitého plácnutí křídel se vznesl nad stromy. Další vzteklé zařvání svou silou ohýbalo vrcholky stromů nad nimiž letěl. Už je viděl! Hlouček vesničanů bezhlavě prchající k vesnici. Několika mávnutím křídel je dohnal a snesl se na cestu před ně. Hlubokým hlasem podobným dunění hromu řekl jediné slovo „ Proč?“ Před vesničany vystoupil kněz v černém plášti „Ustup ďáble jménem boha tě vyzývám ustup!“ „Tak tedy jménem boha? Proto jste vraždili? Pak tedy vězte že váš bůh je daleko, ale já jsem tady!“ Zaklonil se a prudce vydechl, oblak ohně sežehl kněze, jehož tělo zachvácené žíravým plamenem se svíjelo na cestě za křiku vesničanů. A pak se k těm mužům obrátil, stáli v semknutém hloučku a bez dechu hleděli na hrůzné divadlo odehrávající se před nimi. A jeho hlas burácel dál „ Bránil jsem vaši vesnici před vším nebezpečím a vy jste se takhle odvděčili?“ Někteří z vesničanů padli na kolena a vzpínali k němu ruce „Odpusť nám kněz nás donutil!“ Okamžik poslouchal to kňouravé naříkání a pak se vrhl vpřed aby se jeho drápy a zuby vykoupaly v krvi vrahů. Opustil tato jatka a bez ohlédnutí se vznesl a podoben bouři letěl k vesnici. Před vesnicí uviděl stát malou postavičku, osamocenou a opuštěnou všemi, kteří se v hrůze ukryli v zdánlivém bezpečí roubených chalup. V oblaku prachu přistál před tou malou postavičkou. Byla to malá Maruška která si chodívala hrát s jeho Honzíkem, nyní tam stála malinká ušmudlaná v roztrhané košilce a k hubenému hrudníčku si tiskla vyřezávaného draka. Dlouho na ní hleděl přemáhajíc ledovou temnotu ve svém srdci „ Jdi pryč Maruško! Uteč do lesa! Jdi!“ Každý jiný by se obrátil a utíkal seč by mu síly stačily. Maruška však k němu napřáhla ruku s vyřezávaným drakem „ Na vezmi si ho, dám ti ho ale nezabíjej mi maminku.“
Jeho mrazivý dračí pohled se vpíjel do jejích nevinných dětských očí a znovu zaburácel jeho hlas „Uteč!“ Znovu pozvedla dřevěného dráčka „Na vezmi si ho nic jiného nemám ale dám ti ho. Jen nezabíjej maminku.“ Celý se nahrbil a cítil jak se mu v srdci něco láme a do hrdla mu stoupá hořkost. Ještě jednou pohlédl na tu malinkou postavičku neohroženě stojící před ním, pak se ztěžka otočil a vznesl se nad les. Jako by ho tížilo všechno kamení světa jen s největším vypětím mával křídly až doletěl nad svou chalupu stojící vprostřed palouku. Chvíli jako by strnul ve vzduchu a pak se zoufalým zaúpěním jediným dýchnutím zapálil dřevěnou střechu, která jakoby čekala jen na tento okamžik rozhořela se v divokém tanci rudých plamenů. Podoben černému stínu ještě dlouho kroužil nad paloukem, dokud plameny nepohltily všechno co jej pojilo k tomuto světu.
Na okraji lesa se ozvalo praskání lámaných větví a na palouk kolem chalupy začali z lesa vycházet podsadité postavy oděné do ošuntělých hadrů. Podmračení muži třímali v rukou různé zbraně kosy, vidle, sekery a našlo se i pár zrezivělých mečů vyhrabaných z truhly po dědovi. Ze dveří chalupy vyhlédla mladá žena, ustrašeným pohledem přelétla po mlčících mužích a jak poznala sousedy z vesnice vydral se jí ze rtů úlevný vzdech „ Kam jste vyrazili sousedé?“ a jakmile mezi sedláky zpozorovala svého otce obrátila se na něj „ co se stalo, proč jste přišli?“ Zakaboněný obličej jejího otce ji vnesl do srdce podivnou předtuchu „Přiveď Honzíka Heleno chceme si ho prohlédnout!“ Vyděšeně přitiskla ruce na prsa ustupujíc do dveří chalupy „Honzíka? Prohlédnout? Proč ho chcete prohlížet?“ Než mohl její otec odpovědět odstrčil ho stranou muž v černém plášti. Z jeho záští pokřiveného obličeje na ní hleděly ledově černé oči hlubší než peklo. Poznala okamžitě toho nového kněze, který nedávno přišel do vesnice a který tak nenávistně štval všechny proti jejímu muži „Vydej nám to ďáblovo dítě a necháme tě žít!“ rozkázal kněz hlasem v němž zněl skřípot oceli.V náhlém popudu se obrátila a vykřikla do chalupy „Utíkej Honzíku utíkej!“ A sama se otočila aby vběhla do chalupy a zabouchla dveře před tím strašlivým knězem. To už se však na pokyn kněze vrhlo dopředu několik mužů a strhlo ženu k zemi. Za hrubého chechotu jí vlekli na trávník před chalupu „my tě naučíme obcovat s ďáblem ty poběhlice „ přimáčkli ji svojí vahou k zemi a začali z ní strhávat oblečení. Rvala se s nimi jak posedlá ale proti jejich síle nic nezmohla. „Co jí to děláte?“ vykřikl její otec „slíbili jste mi, že jí nic….“ Než se jí mohl rozběhnout na pomoc udeřil ho jeden ze sedláků sekyrou ze zadu do hlavy až se bez hlesu zhroutil na zem. V té chvíli se mezi dveřmi objevil malý chlapec „ maminko, co ti to dělají?“ Nestačil uběhnout ani dva kroky a už ho za ruku chytil kněz „ Mám ho! Mám ho ďáblova parchanta!!“ ječel a za ruku zvedal chlapce do vzduchu.
Tiše, podoben temnému stínu stál opřen o kmen mohutného dubu. Skryt v křoví, pozoroval cestu vedoucí k vesnici a čekal. Čekal na ty kteří měli dnes po této cestě přijít se zbraněmi. Další z band bývalého baronova vojska které sužovali okolní vesnice. Čekal a přemýšlel, že by bylo lépe, kdyby se sebral a z tohoto kraje odešel, ale Helenka nechtěla, jeho Helenka, kterou před lety potkal právě zde na kraji lesa a na první pohled se do sebe zamilovali. Podařilo se mu přesvědčit jejího otce a po roce se vzali a narodilo se jim děťátko, syn Honzík. Postavil pevnou chalupu na kopci nad vesnicí a tam chráněni před zvědavými zraky sedláků žili jen se svou láskou a synem. Po čase Helena odhalila jeho pravou tvář, ale její láska vše překonala a smířila se s tím a dál ho milovala. Jen jednou ve slabé chvilce vše prozradila otci. Přiběhl k nim do chalupy a vyhrožoval všem smrtí a pekelným zatracením, ale podařilo se mu ho uchlácholit vhodnými slovy a hlavně zlatem, zlato má na lidi velkou přesvědčivou sílu. Hodně zlata a dárky. Ó ano dárky, i malou Marušku, která si chodila hrát na palouk s Honzíkem, obdaroval. Dal jí nádherně vyřezaného draka s rozepjatými křídly, kterého si okamžitě zamilovala. Však to byla také její jediná hračka. Trhl sebou jak jej ze zamyšlení probudilo prasknutí větve, už jdou. Pomalu a bezstarostně se blížili ke svému osudu, tři, pět, sedm. Je jich dost, hostinský říkal, že budou čtyři! A to ještě slyšel kroky dalších dvou kteří se snažili plížit lesem, ale jeho nelidskému sluchu nemohli uniknout. Že by past? Ale kdo by to na něj takhle mohl nachystat? Zamračil se. Polevil v ostražitosti, už dlouho žije s lidmi a myslí si že je v bezpečí. Nakonec co! Čtyři nebo devět, to je jedno dnes tady zanechají své životy a on už zjistí kdo to na něj nastražil, rozhrnul větve před sebou a vkročil na cestu. Sedm mužů ověšených různými zbraněmi se zastavilo s rukama položenými na zbraních, připravených je v mžiku tasit a použít. Stál jim v cestě a zachmuřenýma očima si je prohlížel „ Kampak jdete, mládenci?“ Mohutný fousatý muž se zjizveným obličejem se zasmál „ Jdeme kam se nám zachce, uhni z cesty, nebo tě potká něco moc nepříjemnýho!“ a mávl na ostatní muže za sebou, kteří se pomalu rozestoupili do půlkruhu a s připravenými zbraněmi si ho nenávistně měřili. Zaslechl rychlý dupot za sebou a aniž by se ohlédl věděl že ti dva co se skrývali v lese mu stanuli za zády. „ Tak panáčku,“ promluvil jejich vůdce „teď nám dáš svůj meč a jestli nechceš zemřít půjdeš klidně s námi.“ Zavrtěl unaveně hlavou „To nepůjde, jestli chcete můj meč musíte si ho vzít. Ale to bych vám neradil.“ Lehce vytáhl meč s pochvy a švihl jím před sebou „ ještě se můžete otočit a odejít!“ Muži se chraplavě rozesmáli „ Zemřeš a tvojí hlavu odnesem do vesnice, kde nám za ní dobře zaplatí!“ „Na něj!“ zařval fousáč a sám se první se zdviženým mečem vrhl kupředu. To už na nic nečekal sám se rozeběhl mezi ně. Hned prvním úderem vedeným ze spodu bodl jednoho z mužů bleskově do břicha, a hned nato z otočky sekl za sebe a zasáhl muže který se za ním rozmachoval k úderu, krev z proťatého hrdla mu stříkla do obličeje, ale na utírání nebyl čas. Točil se v rychlé piruetě a v bleskových výpadech odrážel údery a sám svým mečem protínal paže a těla která se ocitla v dráze jeho ostří. Během chvilky se v prachu cesty válelo pět mužů řvoucích bolestí a krev stříkající jim z ran tvořila blátivé louže. Zbývající čtyři ustoupili a přikrčeni ve střehu ztěžka oddechovali. V té chvíli se mu téměř zatmělo před očima, když se mu v mysli ozval úpěnlivý křik jeho ženy a syna. Na okamžik zaváhal a to se mu stalo téměř osudným, ostří meče které nestačil zastavit jej seklo přes žebra. Naštěstí se instinktivně pootočil a rána která kdyby dopadla naplno by mu rozsekla bok, takhle jen sklouzla po žebrech. Ale na přemýšlení o tom co se děje u něj doma neměl čas, vztekle zařval a jeho meč se opět rozkmital mezi postavami nepřátel. Chropot a bolestivé výkřiky náhle utichly a on zůstal jediný stát uprostřed cesty. Jako by se probudil ze snu rozhlížel se kolem sebe. Pak se sklonil k jedinému z ležících který ještě dýchal „Kdo vás poslal ?“ jeho hlas se podobal syčení hada „ mluv jestli chceš žít!“ Muž se nadzvedl na lokti a plivl mu krvavou slinu na kalhoty „Chcípni ďáble, chcípni jako teď chcípá tvůj spratek!“ V jeho ruce se objevila dýka a pokusil se jej bodnout do boku. Bodnutí jej nepřekvapilo pouze ustoupil a švihnutím meče muži téměř odťal hlavu. „Sakra! Nechal jsem se vyprovokovat. Teď se už nic nedovím.“ Ještě obešel ležící ale nikdo z nich nejevil známky života. Otřel si ostří meče do košile jednoho z mužů a meč schval do pochvy, kterou měl zavěšenu na zádech. Pak se otočil a rozeběhl se po cestě k domovu tisknouc si dlaň na zraněný bok.
V běhu se pokoušel dosáhnout do myslí svých nejdražších ale ať se snažil jak chtěl vše bylo zakryto temnotou. Zrychlil svůj běh jak jen to šlo ale zraněný bok mu dost bránil v pohybu. Rozhodl se proto zkrátit si cestu přes kopec. Kličkoval mezi stromy, vyhýbal se větvím, obíhal křoviska až konečně doběhl k palouku na němž stála jeho chalupa. Tady se zastavil a jako v mrákotách hleděl na trávník před domem. Tam ležela jeho Helenka na trávníku. Jako by mu něco svazovalo nohy, šel pomalu jen krok za krokem a hleděl na tělo které bývalo jeho ženou. Roztažené paže a nohy měla přibité dřevěnými kolíky k zemi, modré oči hleděly ze zmučeného obličeje kamsi do oblak, jako by se snažily zahlédnout něco co navždy odešlo. Obrátil se k chalupě a před dveřmi uviděl ležet nehybného muže s rozbitou hlavou. Sklonil se k němu a pomalu ho otočil na záda. Byl to otec jeho ženy. Pak pohlédl na ohniště jež dohořívalo kousek od domku. A tam v plamenech!“Nééé!“ Řval zoufalstvím ještě když z plamenů zvedal zčernalé torzo dítěte.
Cítil jak se v něm něco láme a v srdci se mu usazuje led. S hlavou plnou děsivé temnoty odnesl všechna těla do chalupy, kde je položil na postel, „Ještě se k vám vrátím,teď mi odpusťte já musím něco důležitého zařídit.“
Vypotácel se před chalupu, kde padl na kolena a tiše bez hlesu plakal. Nakonec však vstal a temný vztek v něm probudil síly které už dlouho skrýval. Ze rtů se mu dral hluboký řev který se v ozvěnách nesl lesem až k uším těch kteří spěchali cestou k vesnici. Pak se jeho tělo prohnulo jako v křeči a začalo se měnit, šaty se trhaly a v cárech se sesypaly na zem. Ruce a nohy se mu zkroutily a vytvarovaly do jiné podoby, kůže popraskala a pod ní se objevily černé šupiny, ze zad se mu jako zázrakem vynořila křídla a lebka hlavy se protáhla v tlamu plnou hrozivých zubů. Vzpřímil se v celé své třímetrové výšce a za hlasitého plácnutí křídel se vznesl nad stromy. Další vzteklé zařvání svou silou ohýbalo vrcholky stromů nad nimiž letěl. Už je viděl! Hlouček vesničanů bezhlavě prchající k vesnici. Několika mávnutím křídel je dohnal a snesl se na cestu před ně. Hlubokým hlasem podobným dunění hromu řekl jediné slovo „ Proč?“ Před vesničany vystoupil kněz v černém plášti „Ustup ďáble jménem boha tě vyzývám ustup!“ „Tak tedy jménem boha? Proto jste vraždili? Pak tedy vězte že váš bůh je daleko, ale já jsem tady!“ Zaklonil se a prudce vydechl, oblak ohně sežehl kněze, jehož tělo zachvácené žíravým plamenem se svíjelo na cestě za křiku vesničanů. A pak se k těm mužům obrátil, stáli v semknutém hloučku a bez dechu hleděli na hrůzné divadlo odehrávající se před nimi. A jeho hlas burácel dál „ Bránil jsem vaši vesnici před vším nebezpečím a vy jste se takhle odvděčili?“ Někteří z vesničanů padli na kolena a vzpínali k němu ruce „Odpusť nám kněz nás donutil!“ Okamžik poslouchal to kňouravé naříkání a pak se vrhl vpřed aby se jeho drápy a zuby vykoupaly v krvi vrahů. Opustil tato jatka a bez ohlédnutí se vznesl a podoben bouři letěl k vesnici. Před vesnicí uviděl stát malou postavičku, osamocenou a opuštěnou všemi, kteří se v hrůze ukryli v zdánlivém bezpečí roubených chalup. V oblaku prachu přistál před tou malou postavičkou. Byla to malá Maruška která si chodívala hrát s jeho Honzíkem, nyní tam stála malinká ušmudlaná v roztrhané košilce a k hubenému hrudníčku si tiskla vyřezávaného draka. Dlouho na ní hleděl přemáhajíc ledovou temnotu ve svém srdci „ Jdi pryč Maruško! Uteč do lesa! Jdi!“ Každý jiný by se obrátil a utíkal seč by mu síly stačily. Maruška však k němu napřáhla ruku s vyřezávaným drakem „ Na vezmi si ho, dám ti ho ale nezabíjej mi maminku.“
Jeho mrazivý dračí pohled se vpíjel do jejích nevinných dětských očí a znovu zaburácel jeho hlas „Uteč!“ Znovu pozvedla dřevěného dráčka „Na vezmi si ho nic jiného nemám ale dám ti ho. Jen nezabíjej maminku.“ Celý se nahrbil a cítil jak se mu v srdci něco láme a do hrdla mu stoupá hořkost. Ještě jednou pohlédl na tu malinkou postavičku neohroženě stojící před ním, pak se ztěžka otočil a vznesl se nad les. Jako by ho tížilo všechno kamení světa jen s největším vypětím mával křídly až doletěl nad svou chalupu stojící vprostřed palouku. Chvíli jako by strnul ve vzduchu a pak se zoufalým zaúpěním jediným dýchnutím zapálil dřevěnou střechu, která jakoby čekala jen na tento okamžik rozhořela se v divokém tanci rudých plamenů. Podoben černému stínu ještě dlouho kroužil nad paloukem, dokud plameny nepohltily všechno co jej pojilo k tomuto světu.