Strážce
První plamen vypustil ještě v letu. Uvědomoval si jak je to riskantní, ale nezbývalo moc času. S uspokojením zaznamenal, že přesto zasáhl přesně. Zem před mužem s mečem olízl krátký zášleh oranžového plamene. Muž uskočil, ohlédl se a na okamžik strnul v šoku. Během přistání sledoval jak, se muž pokouší dostat zpět ke štítu, který předtím odhodil. Nedal mu šanci ho zvednout. Tentokrát použil plnou sílu plamene, muž krátce vykřikl a zmizel ve řvoucím infernu. Nad svahem na protější straně se mihly dvě hbité siluety. Z míst, kam přes balvany neviděl, se ozvaly vyděšené a zmatené výkřiky, vzápětí ukončené dvěma proudy ohně. Pohlédl zpět, kde se v kruhu zčernalého štěrku svíjela postava. Věděl, že muž byl mrtev dřív než dopadl na zem, přesto pohled na tělo zmítané stahy žárem se smršťujících svalů dlouho nevydržel.
Stočil pohled k jeskyni, kde bezmocně ležel ten, kvůli kterému sem přiletěli. Dýchal pomalu, ale pravidelně, zanedlouho se probere. Přemítal, zda si vůbec uvědomil, že je nejstarším žijícím drakem. Draci vždy žili osamoceně, s vyjímkou období námluv a výchovy potomstva. Po desítky let ovládal nejlepší loviště, zvítězil nad každým, kdo se odvážil vstoupit na jeho území. Nebyl nikdy poražen. Až dnes. A měl štěstí, že je naživu. Pocítil uspokojení pramenící z vědomí, že dokázal odhalit kde lidé udeří příště. Když našli prvního zabitého, nevěděli, jak se to mohlo stát. Podruhé poslali pro něj. Zjistil jak, ale kde udeří příště ho napadlo až o několik dnů později. Sebral dva mladé draky a ihned vyrazili. Přenocovali v horách a s rozbřeskem se vydali na cestu doufajíc, že není pozdě. Dorazili právě včas.
Popošel blíž a pozorně si prohlédl pravou stranu jeho krku. Tady. Krátká kovová šipka, téměř celá zaražená do svalů šíje. A kousek vedle druhá. Stejně jako u obou předchozích. Opatrně zachytil vyčnívající konec drápy a pomalým tahem šipku vytáhl. Z rány vyteklo trochu krve, pramínek zanedlouho ustal. Když vytahoval druhou, zapleskala nad ním křídla. Jeden z mladých draků přistál vedle sežehnuté mrtvoly.
„Byli dva, oba měli tohle.“ Sklonil pohled k dvěma napůl spáleným předmětům, které přinesl. Všiml si, že se mladíkův pohled neustále vrací k bezvládnému tělu.
„Bude v pořádku, zanedlouho se probere. Bude mít hlad, jeden přineste jelena, druhý na hlídku.“ Oba mladí draci okamžitě vzlétli.
Došel ke kruhu zčernalého štěrku a zvědavě se zadíval na donesené předměty. Kuše, tak jim lidé říkají. Důmyslný způsob jak uložit sílu do kusu ohnutého dřeva a uvolnit ji v jediném okamžiku. Pozorně si prohlédl vytažené šipky. Blízko hrotu měly obě rýhu, ve které se leskly zbytky tmavé, vazké tekutiny. Nějaký jed, podle pachu stejný, co použili u obou zabitých. Zběžně si prohlédl spálenou mrtvolu, nenašel ale nic zajímavého. Jeho pozornost zaujal až štít. Celý z kovu a vysoký tak, že se za něj člověk mohl snadno skrčit. Podobné už viděl, ale tenhle se v jedné věci lišil, byl příliš silný. Přitáhl si štít blíž, přidržel ho na zemi a jedním drápem udeřil. Prorazil ho až příliš snadno, vzápětí zjistil proč. Přední i zadní stranu tvořila jen tenká vrstva kovu, držená na místě dřevěným rámem. Poodstoupil a vychrlil na štít plamen. Napočítal deset úderů srdce, než kov zrudnul. Nechal plamen zhasnout a špičkou drápu štít otočil. Z druhé strany byl kov na dotek pouze teplý. Toto zjištění ho hluboce znepokojilo. Štít vyrobený přímo na boj proti nim. Kuše schopné prorazit dračí šupiny, jed který dokáže draka bleskově vyřadit z boje. Zřejmě budou mít daleko méně času než si myslel. Ucítil, jak stará nenávist pomalu stoupá k povrchu a začíná žhnout. Ze všech sil se snažil zachovat chladnou hlavu, vztek mu teď nepomůže, jen mu zkalí úsudek. Nakonec se mu podařilo nenávist potlačit, věděl však, že číhá pod povrchem blíž, než kdy dřív.
Zvažoval právě důsledky svých zjištění, když se vrátil mladý lovec s pěkným jelenem.
„Polož ho k němu a nech nás o samotě, až se probere budeme si muset promluvit.“ Sledoval, jak mladík odlétá, aby se připojil ke svému kolegovi na hlídce. Oba si dnes vedli velmi dobře, s nimi snad ještě mají naději uspět ve válce, o které většina draků ani neví že začala. Ani on si nepamatoval kdy začala, jediný kdo mohl pamatovat počátek tohoto boje tu leží v bezvědomí. Starý tak, že pamatuje lidi žijící v malých vesnicích, bez kontaktů s ostatními, bez konfliktů s draky. Tehdy se lidé draků báli, některé vesnice je uctívaly. Drakům to vyhovovalo, lovili si kde chtěli a lidi nechávali na pokoji. Pak přišla změna. Vesnice vyrostly, vypálily okolní lesy, spojily se cestami. Na křižovatkách obchodních stezek se objevila první města. Drakům pomalu mizela loviště, přesouvali se tedy dále od lidských sídel, vždyť místa bylo dost. Tak to šlo desítky let. Potom zjistil šokující pravdu: draci vymírají. Vyptával se starších, draků i dračic, každého kdo byl ochoten vyprávět. Postupně odkrýval další a další potvrzení svého zjištění. Lovecká území byla stále menší, snůšky vajec sotva poloviční a mnohem méně časté. Kde dříve žily draků stovky, byly teď desítky. Tehdy se zrodila jeho nenávist k lidem. Začal je studovat, zjistil, jak si zajišťují dostatek potravy, obranu proti nepřátelům, příbytky, oděvy, ty desítky věcí, které jim umožňují přežívat sucha, povodně, hladomory i epidemie. Každý z lidí dělá něco jiného, každý je součástí většího celku. A na vrcholku toho všeho jediný člověk – král. Čím víc o lidech věděl, tím víc je nenáviděl. Uvědomoval si totiž, že čas je proti nim. Začal přesvědčovat starší draky, že je nutné něco podniknout, ale byl ještě příliš mladý, aby ho brali vážně. Nakonec se shromáždili, aby rozhodli co dál. Navrhoval bojovat, ničit vesnici po vesnici, město po městu. Většina se rozhodla odejít do hor, v naději, že tam je lidé nechají na pokoji. Odešel s nimi, uvědomil si, že draci nejsou zvyklí spolupracovat, zatím to nikdy nepotřebovali. On byl rozhodnut to změnit. První roky byly těžké, téměř nikdo ho neposlouchal, ale on vytrval. Naučil draky dělit se o kořist a starat se o to, aby na svém území nevyhubili všechnu zvěř. První snůška v horách bylo jeho velké vítězství. Vylíhlo se pět dráčat a všechna se dožila dospělosti. Od té doby měl u všech dračic naprostou podporu, časem se přidali i ostatní. Dokázal mnoho, všichni draci v horách se naučili mluvit lidskou řečí, mladí draci se cvičí v boji, nikdo v horách nemusí hladovět. Přesto věděl, že to nestačí. Proto byl zde...
Ucítil přítomnost druhé mysli, opatrně se jí dotkl. Ano, už je při vědomí. „On nelhal, že ne?“ Pohlédl na spálenou mrtvolu .
„Nelhal.“ přisvědčil.
„Jak?“ Lehce šťouchl drápem do sežehlých kuší u svých nohou.
„Dva čekali ukrytí s tímhle, on sám vyprovokoval útok na sebe.“
„Kuše?“ Překvapilo ho, že ty zbraně zná, teď ještě jestli zjistí...
„Jed?“ Pocítil obdiv jak rychle a přesně uvažuje. Přikývl a dodal:
„A pak je bodnul mečem do oka.“ Po těchto slovech se jeho nenávist opět prodrala na povrch. Pomalu se uklidnil. Jak ho zaujmout? Ne, svou pomoc mu nemůže připomínat, příliš by zranil jeho hrdost. Protože draci ho potřebují. On je vlastně legenda, každý ho zná, každý ho obdivuje.
„Najez se, za den nebo dva budeš v pořádku.“ S těmito slovy pomalu vyrazil k okraji srázu. Doufal, že se na něco zeptá, doufal že vzbudí jeho zájem natolik, aby přiletěl za nimi do hor. Na okraji se zastavil a pohledem vyhledal hlídkující draky. Vycítil jeho překvapení, že by si jich dosud nevšiml?
„Proč jste mi pomohli?“ Otočil se zpět a snažil se zakrýt úlevu.
„Je nás málo. Lidé se nás naučili zabíjet, ale i my se učíme, musíme. Jestli chceš přežít, budeš se to muset naučit také.“ Věděl, že ho zaujal, bez dalšího otálení se vrhl ze srázu, s hlasitým plesknutím roztáhl křídla a začal stoupat. Zanedlouho vystoupal na jejich úroveň, opsali mírný oblouk a zamířili k horám. Do jeho mysli zalétla ještě jedna otázka:
„Naučit se co?“ Pobaveně si představil, co všechno ještě neumí, ale nejdůležitější je:
„Spolupracovat!“
Stočil pohled k jeskyni, kde bezmocně ležel ten, kvůli kterému sem přiletěli. Dýchal pomalu, ale pravidelně, zanedlouho se probere. Přemítal, zda si vůbec uvědomil, že je nejstarším žijícím drakem. Draci vždy žili osamoceně, s vyjímkou období námluv a výchovy potomstva. Po desítky let ovládal nejlepší loviště, zvítězil nad každým, kdo se odvážil vstoupit na jeho území. Nebyl nikdy poražen. Až dnes. A měl štěstí, že je naživu. Pocítil uspokojení pramenící z vědomí, že dokázal odhalit kde lidé udeří příště. Když našli prvního zabitého, nevěděli, jak se to mohlo stát. Podruhé poslali pro něj. Zjistil jak, ale kde udeří příště ho napadlo až o několik dnů později. Sebral dva mladé draky a ihned vyrazili. Přenocovali v horách a s rozbřeskem se vydali na cestu doufajíc, že není pozdě. Dorazili právě včas.
Popošel blíž a pozorně si prohlédl pravou stranu jeho krku. Tady. Krátká kovová šipka, téměř celá zaražená do svalů šíje. A kousek vedle druhá. Stejně jako u obou předchozích. Opatrně zachytil vyčnívající konec drápy a pomalým tahem šipku vytáhl. Z rány vyteklo trochu krve, pramínek zanedlouho ustal. Když vytahoval druhou, zapleskala nad ním křídla. Jeden z mladých draků přistál vedle sežehnuté mrtvoly.
„Byli dva, oba měli tohle.“ Sklonil pohled k dvěma napůl spáleným předmětům, které přinesl. Všiml si, že se mladíkův pohled neustále vrací k bezvládnému tělu.
„Bude v pořádku, zanedlouho se probere. Bude mít hlad, jeden přineste jelena, druhý na hlídku.“ Oba mladí draci okamžitě vzlétli.
Došel ke kruhu zčernalého štěrku a zvědavě se zadíval na donesené předměty. Kuše, tak jim lidé říkají. Důmyslný způsob jak uložit sílu do kusu ohnutého dřeva a uvolnit ji v jediném okamžiku. Pozorně si prohlédl vytažené šipky. Blízko hrotu měly obě rýhu, ve které se leskly zbytky tmavé, vazké tekutiny. Nějaký jed, podle pachu stejný, co použili u obou zabitých. Zběžně si prohlédl spálenou mrtvolu, nenašel ale nic zajímavého. Jeho pozornost zaujal až štít. Celý z kovu a vysoký tak, že se za něj člověk mohl snadno skrčit. Podobné už viděl, ale tenhle se v jedné věci lišil, byl příliš silný. Přitáhl si štít blíž, přidržel ho na zemi a jedním drápem udeřil. Prorazil ho až příliš snadno, vzápětí zjistil proč. Přední i zadní stranu tvořila jen tenká vrstva kovu, držená na místě dřevěným rámem. Poodstoupil a vychrlil na štít plamen. Napočítal deset úderů srdce, než kov zrudnul. Nechal plamen zhasnout a špičkou drápu štít otočil. Z druhé strany byl kov na dotek pouze teplý. Toto zjištění ho hluboce znepokojilo. Štít vyrobený přímo na boj proti nim. Kuše schopné prorazit dračí šupiny, jed který dokáže draka bleskově vyřadit z boje. Zřejmě budou mít daleko méně času než si myslel. Ucítil, jak stará nenávist pomalu stoupá k povrchu a začíná žhnout. Ze všech sil se snažil zachovat chladnou hlavu, vztek mu teď nepomůže, jen mu zkalí úsudek. Nakonec se mu podařilo nenávist potlačit, věděl však, že číhá pod povrchem blíž, než kdy dřív.
Zvažoval právě důsledky svých zjištění, když se vrátil mladý lovec s pěkným jelenem.
„Polož ho k němu a nech nás o samotě, až se probere budeme si muset promluvit.“ Sledoval, jak mladík odlétá, aby se připojil ke svému kolegovi na hlídce. Oba si dnes vedli velmi dobře, s nimi snad ještě mají naději uspět ve válce, o které většina draků ani neví že začala. Ani on si nepamatoval kdy začala, jediný kdo mohl pamatovat počátek tohoto boje tu leží v bezvědomí. Starý tak, že pamatuje lidi žijící v malých vesnicích, bez kontaktů s ostatními, bez konfliktů s draky. Tehdy se lidé draků báli, některé vesnice je uctívaly. Drakům to vyhovovalo, lovili si kde chtěli a lidi nechávali na pokoji. Pak přišla změna. Vesnice vyrostly, vypálily okolní lesy, spojily se cestami. Na křižovatkách obchodních stezek se objevila první města. Drakům pomalu mizela loviště, přesouvali se tedy dále od lidských sídel, vždyť místa bylo dost. Tak to šlo desítky let. Potom zjistil šokující pravdu: draci vymírají. Vyptával se starších, draků i dračic, každého kdo byl ochoten vyprávět. Postupně odkrýval další a další potvrzení svého zjištění. Lovecká území byla stále menší, snůšky vajec sotva poloviční a mnohem méně časté. Kde dříve žily draků stovky, byly teď desítky. Tehdy se zrodila jeho nenávist k lidem. Začal je studovat, zjistil, jak si zajišťují dostatek potravy, obranu proti nepřátelům, příbytky, oděvy, ty desítky věcí, které jim umožňují přežívat sucha, povodně, hladomory i epidemie. Každý z lidí dělá něco jiného, každý je součástí většího celku. A na vrcholku toho všeho jediný člověk – král. Čím víc o lidech věděl, tím víc je nenáviděl. Uvědomoval si totiž, že čas je proti nim. Začal přesvědčovat starší draky, že je nutné něco podniknout, ale byl ještě příliš mladý, aby ho brali vážně. Nakonec se shromáždili, aby rozhodli co dál. Navrhoval bojovat, ničit vesnici po vesnici, město po městu. Většina se rozhodla odejít do hor, v naději, že tam je lidé nechají na pokoji. Odešel s nimi, uvědomil si, že draci nejsou zvyklí spolupracovat, zatím to nikdy nepotřebovali. On byl rozhodnut to změnit. První roky byly těžké, téměř nikdo ho neposlouchal, ale on vytrval. Naučil draky dělit se o kořist a starat se o to, aby na svém území nevyhubili všechnu zvěř. První snůška v horách bylo jeho velké vítězství. Vylíhlo se pět dráčat a všechna se dožila dospělosti. Od té doby měl u všech dračic naprostou podporu, časem se přidali i ostatní. Dokázal mnoho, všichni draci v horách se naučili mluvit lidskou řečí, mladí draci se cvičí v boji, nikdo v horách nemusí hladovět. Přesto věděl, že to nestačí. Proto byl zde...
Ucítil přítomnost druhé mysli, opatrně se jí dotkl. Ano, už je při vědomí. „On nelhal, že ne?“ Pohlédl na spálenou mrtvolu .
„Nelhal.“ přisvědčil.
„Jak?“ Lehce šťouchl drápem do sežehlých kuší u svých nohou.
„Dva čekali ukrytí s tímhle, on sám vyprovokoval útok na sebe.“
„Kuše?“ Překvapilo ho, že ty zbraně zná, teď ještě jestli zjistí...
„Jed?“ Pocítil obdiv jak rychle a přesně uvažuje. Přikývl a dodal:
„A pak je bodnul mečem do oka.“ Po těchto slovech se jeho nenávist opět prodrala na povrch. Pomalu se uklidnil. Jak ho zaujmout? Ne, svou pomoc mu nemůže připomínat, příliš by zranil jeho hrdost. Protože draci ho potřebují. On je vlastně legenda, každý ho zná, každý ho obdivuje.
„Najez se, za den nebo dva budeš v pořádku.“ S těmito slovy pomalu vyrazil k okraji srázu. Doufal, že se na něco zeptá, doufal že vzbudí jeho zájem natolik, aby přiletěl za nimi do hor. Na okraji se zastavil a pohledem vyhledal hlídkující draky. Vycítil jeho překvapení, že by si jich dosud nevšiml?
„Proč jste mi pomohli?“ Otočil se zpět a snažil se zakrýt úlevu.
„Je nás málo. Lidé se nás naučili zabíjet, ale i my se učíme, musíme. Jestli chceš přežít, budeš se to muset naučit také.“ Věděl, že ho zaujal, bez dalšího otálení se vrhl ze srázu, s hlasitým plesknutím roztáhl křídla a začal stoupat. Zanedlouho vystoupal na jejich úroveň, opsali mírný oblouk a zamířili k horám. Do jeho mysli zalétla ještě jedna otázka:
„Naučit se co?“ Pobaveně si představil, co všechno ještě neumí, ale nejdůležitější je:
„Spolupracovat!“