Horší než démoni - druhá část
Zaklínač Mikarn zasmušile pozoroval stříbrný prsten na svém levém prostředníku, kde v objetí dvou miniaturních hadů stále jasněji zářil droboučký odštěpek černého diamantu. Bylo to zvláštní světlo, měkké a hřejivé, ale ve své temnotě znepokojivé a přinášející problémy. Spoustu problémů.
Zatím jen jednou viděl rodový prsten zářit tak silně, před mnoha lety a hluboko ve viandijské džungli. Tehdy se mu podařilo před smečkou věčně hladových yaggů uniknout, přestože si z toho setkání odnesl spoustu jizev a noční můry, které ho dodnes při každém sedminovu zbavovaly síly a málem i zdravého rozumu. Teď ale naslouchal své duši a věděl, že znovu Bledé paní už neunikne.
Tiše si povzdechl. Samozřejmě mohl nabídku mistra Inwirama odmítnout. Měl dokonce i mezi lidmi lorda Heilerda pár známých, kteří by se za něj u soudce ještě rádi přimluvili, jen aby se nikdo nedověděl o skutečném původu jejich majetku. Možná by se také nakonec dostal z vězení sám, jen co by se mu trochu pročistila krev a získal zpět aspoň část své síly…
Jenže k tomu právě potřeboval čas, kterého se mu naprosto nedostávalo. Ať to zraňovalo zbytky jeho hrdosti sebevíc, mistr Inwiram mu před šesti týdny zachránil život. Navíc hned dvakrát: jakmile si byl jistý, že Mikarn skutečně je tím zaklínačem, kterého hledal, donutil to odulé prase Nurfu změnit původní rozsudek smrti na otroctví. Pak, protože Mikarn byl už spíš mrtvý než živý, bez váhání utratil další hromadu zlata za služby nejlepšího Léčitele v Miisce a za khaliar.
Dokonce i v samotném sídelním městě, kam proudilo bohatství z celého království, se ta droga sháněla jen velmi obtížně. Mistr Inwiram jí však měl dost, aby uvěznil Mikarnovu duši v umírajícím těle, dokud se Léčiteli nepodařilo najít dostatečně silný protijed. Dva týdny, které Mikarn strávil nad Propastí, stály mistra Inwirama téměř tolik, co jiní dva vycvičení otroci dohromady.
„Jsi nejlepším bojovníkem na tomto břehu Divokého moře, Mikarne dom Nardürri, a já potřebuji tvou sílu, rychlost a vědomosti. Zlato, které Inwiram tak hojně rozhazoval na všechny strany, jen aby tě vůbec udržel na světlé straně Propasti, je bezcenné v porovnání s tvými schopnostmi. Chystám se na nebezpečnou cestu a potřebuji ochránce pro svou svěřenku. Potřebuji tebe, zaklínači,“ vysvětlil mu Asegir, jeho nový pán, při jejich prvním setkání před dvaceti dny.
„Zaplatil jste za mé uzdravení víc, než za celý oddíl naaldaarských vojáků, kteří jsou dobře známí svou oddaností i tím, že za všech okolností udrží své svěřence naživu, pane,“ namítl Mikarn mírně. „Jak si ale chcete zajistit mou oddanost? Nikdy jsem nebyl otrokem a nechce se mi s tím ani začínat.“
Stál uprostřed Asegirovy pracovny, neozbrojený a naprosto neschopný se bránit, jak během nemoci přišel o téměř všechny své síly. Přesto se cítil stejně bezpečně jako v karchidském brnění. Bylo mu totiž jedno, jestli a jak ho obchodník za tu opovážlivost potrestá. Už neměl co ztratit.
„Otroků mohu mít, kolik si jich dokážu zaplatit,“ ušklíbl se Asegir. „Spíš jsem uvažoval o dohodě. Dohlédneš, aby se Sianis v pořádku dostala do Ellendinku, a já zapomenu na ten účet za tvé uzdravení.“
Když se Mikarn nadechl k odpovědi, obchodník jen zvedl dlaň na znamení, že ještě nedomluvil.
„Ani v nejmenším nepochybuji, že to bude zatraceně nebezpečná cesta. Potřebuji se zbavit královských mágů, takže musíme projít přímo skrz Prokleté hory a Nirdhiwianské planiny. Inwiram proto v těchto dnech najímá ty nejlepší žoldnéře, kteří jsou ochotni riskovat za přiměřenou porci zlata život i duši. Spolu s mými strážci budou fungovat jako štít. I kdyby na nás zaútočily všechny legie Královny temnot, budeme bojovat, abychom vám dvěma dali dost času uniknout. Sianis se musí dostat do bezpečí.“
„Proč?“
Asegir se pohodlněji uvelebil ve svém velkém křesle z ebenu a teaku a chvíli ho jen mlčky pozoroval.
Mikarn ten pohled klidně snesl; čelil už mnoha válečníkům i obchodníkům, přestože jen nemnozí z nich byli jedním i druhým dohromady jako právě Asegir. Nijak se tím pochopitelně nechlubil, ale Mikarna neoklamal. Přestože byl spíš štíhlý než svalnatý, pohyboval se na pouhého obchodníka příliš jistě, a také jeho chování bylo přinejmenším neobvyklé, aspoň co se členů jeho domácnosti týkalo. Ať byl Asegir z Albiony kýmkoliv, jeho nynější postavení bylo jen vkusnou fasádou. Zaklínač měl neodbytný dojem, že se pod touto maskou ukrývá stejně nebezpečný tvor, jakým býval i on sám.
„Kolik toho víš o rodových kletbách?“ přerušil Asegir nakonec ticho.
„Bývají velmi kruté, zvlášť, když se na ně zapomene. Ničí život nevinným. Předpokládám, že Sianis není jméno, které tvá chráněnka dostala při narození. Kdy ji otec prodal?“
„Jsi vážně dobrý! Jak jsi přišel na to, že to udělal zrovna její otec?“
„Matka se svého dítěte nikdy dobrovolně nevzdá, ani kdyby zplodila alhtareilského démona. Existuje jen málo kmenů, kterým vládnou ženy, a Sianis rozhodně nevypadá jako rodilá Darhilanka. Podle rysů bych ji tipoval na Saínku, možná na Kienevanku. Ty její bílé vlasy… I kdyby její rod nebyl zatížený kletbou, nejspíš by se jí příbuzní snažili co nejdříve zbavit. Odlišnost lidi děsí,“ pokrčil Mikarn krátce rameny.
Dobře věděl, o čem mluví: už jako dítě musel kvůli svým jantarově zbarveným očím nejednou čelit urážkám, bití i pokusům o nenápadné odstranění. Když ho mistr Šedivec odvezl na Irial, aby se dosud všemi opovrhovaný bastard Mikarn stal zaklínačem, konečně našel své místo.
„Navíc kletby bývají velmi podobné,“ pokračoval. „Pohádky jsou toho plné: sedmá dcera sedmé dcery, dítě narozené za sedminovu nebo s neobvyklým mateřským znaménkem… K uvalení kletby na celý rod je zapotřebí neobyčejné síly a obrovské nenávisti. Ten, kdo danou kletbu tká, chce mít navíc jistotu, že bude mít svou pomstu. Pro rafinované detaily prostě není místo a to se týká i aktivace kletby, i když tady se jednotlivé národy od sebe odlišují podle toho, co považují za nejdůležitější milník v lidském životě. První krvácení u dívky, ztráta panictví, den získání dospělosti – stačí si vybrat.“
„Přijetí otcova jména,“ povzdechl si Asegir s nádechem smutku a potvrdil tak, co už zaklínač tušil. Sianis pocházela ze saínské šlechty, možná dokonce z některé z nejstarších rodin.
„Předpokládám, že se kletba dědila právě v otcově rodě,“ ušklíbl se Mikarn znechuceně.
„Víc než dvanáct generací. Docela by se na ni zapomnělo, kdyby se o dívce se stříbrnými vlasy, která jednou zničí Saín, nezmiňoval sám Andalor ve svém proroctví o konci světa. Rod Sianina otce kdysi vládl zemi, dokud se jedna čarodějka nezamilovala do nesprávného muže. Pyšný král si pro svého nejstaršího syna vyhlédl jinou, mnohem vznešenější a hlavně bohatší nevěstu, takže milenci se pokusili uprchnout. Prince zabili v souboji, když chránil svou lásku, a čarodějka nad jeho tělem přísahala králi pomstu. Proklela celý jeho rod – jednou se narodí stříbrovlasá dcera, která bude stát na počátku konce všeho.“
Mikarn zvědavě povytáhl obočí. To by vysvětlovalo ten zvláštní saínský zvyk dávat dcerám při narození pouze matčino jméno a až mnohem později, skoro na prahu dospělosti, je přijmout i do otcovy rodiny. Kletba se tak teoreticky nemusela nikdy naplnit; mužům z takto zatíženého rodu stačilo neuznávat plavovlasé dcery za vlastní.
Tak proč ji vlastní otec prodal do otroctví?
„Je to ten největší parchant, jakého jsem kdy potkal. Sianis jednou měla zdědit ohromný majetek, jenže když měla její matka smrtelnou nehodu, bylo jí teprve dvanáct. Gileer se okamžitě chopil příležitosti, rozhlásil po okolí, že dcera zemřela na dětskou horečku, a obratem ji poslal na výcvik do Kieranie. Čtyři roky jsem musel čekat, než jsem si ji mohl konečně odvést; byla příliš dobrá dokonce i na taneční mistry, přestože jí nikdy nedali vysvědčení.“
Asegir si povzdechl.
„Při jejím narození jsem přísahal, že se o ni za každou cenu postarám. Nedokázal jsem sice Gileerovi zabránit, aby ji nepřipravil o dědictví po matce, ale aspoň ji mohu chránit před osudem otroka. Tady už není v bezpečí; ten incident s princem jen uspíšil náš odchod. V Ellendinku jsem pro ni před několika měsíci koupil rozlehlé panství a nechal na něm pouze těch pár lidí, které váže stejná přísaha jako mě. Budou jí sloužit, i kdybych já zůstal v horách.“
Jenže když se teď Mikarn v hustém šeru díval na zářící kámen na svém prstě, každým úderem srdce v něm sílilo přesvědčení, že Bledá paní čeká za Propastí právě na něj. Už způsob, jakým se k němu rodový šperk vrátil – z prstu umírajícího strážného v bráně, když Asegirova výprava včera nad ránem opouštěla Miisku – ho měl varovat. Vydali se na cestu do srdce samotného Alhtareilu a tenhle nekonečný les byl jeho branou.
Z venku k němu dolehl stále se zrychlující tep malého bubínku. Na okamžik se zaposlouchal do složitého rytmu, pak se zamračil. Snad není Asegir takový hlupák, aby na území Královny temnot vyvolával lesní duchy?! Copak mu jeho zaklínač nevysvětlil, jak je důležité přechodně zapomenout i na ta nejjednodušší ohnivá kouzla, dokud nebudou aspoň na Nirdhiwianských planinách? Mikarn s povzdechem potřásl hlavou a zvedl se. Bude to muset zarazit dřív, než ten třikrát prokletý buben přivolá něco z hlubin okolního lesa.
Pozdě. Jen Mikarn překročil práh svého stanu, až se mu zatmělo před očima slabostí. Všude kolem tábora se převalovaly cáry divoké, lidským jazykem nezkrocené magie. Přesto vnímal i pevnou vůli, která nějakým jemu neznámým způsobem této magii vládla. Cítil ji v naprosté temnotě, která zhasla měsíce na nebi, ve stále rychlejším bubnování Asegirova oblíbeného hudebníka i v divokém víření bělovlasé Sianis. Tábor byl polapen v husté síti zaklínadel stejně neodvratně, jako se zrychlovaly svůdné pohyby očarované tanečnice.
Neslyšně vyrazil směrem k ohni. Už po deseti krocích však narazil do neviditelné hradby zaklínadel tak silných, až mu jejich jednotlivá vlákna s podrážděným zajiskřením sjela po těle. Polekaně uskočil zpět.
„Hleďme, další zaklínač,“ ozvalo se náhle za jeho zády čistou sikitštinou.
Necelých šest kroků od něj stály dva štíhlé stíny, barvou kůže téměř splývající s okolní tmou. Mikarn však měl mnohem lepší zrak než pouhý člověk. Kde jiný viděl jen nejasné obrysy a občasný záblesk stříbrných ornamentů na polorozevřených křídlech, on mohl obdivovat dokonalou krásu služebnic Bledé paní.
Obě byly oděné do volných nohavic z černého sukna a korzetů bez ramínek, aby měly veškerou potřebnou volnost pro svá nádherná křídla, podobné jedna druhé jako rodné sestry. Jako? Měly tytéž hluboké temné oči, stejné držení těla, hlavice jejich šavlí ze sereliánské oceli zdobily stejně vybroušené černé diamanty.
„Je to jenom štěně,“ ušklíbla se silaara vlevo znechuceně. „Sotva se drží na nohou. To s tím druhým byla větší zábava!“
„Pamatuj, sestřičko, tohohle zatím nesmíme zabít,“ zasmála se její družka potichu a společně vyrazily každá na jednu stranu, aby ho obstoupily.
Mikarn potichu zavrčel. Tohle rozhodně nebyly silaary! Prve ho zmátla překvapující krása těch bytostí, jejich bezvěkost a velká křídla, ale struktura ornamentů namalovaných na nahé kůži, sametově lesklé a černé jako panteří srst, mu prozradila krutou pravdu. To dvě z poddaných Královny temnot si ho vyhlédly jako další kořist pro své kruté pobavení – a on se jen mohl snažit, aby zemřel co nejrychleji.
Jenže to nebylo tak snadné. Zpočátku ho jen pomalu obcházely v širokém kruhu, křídla složená na zádech a připomínající tmavé pláště, na rtech pobavené úsměvy. Když se míjely, vždy se letmo dotkly konečky prstů jedna druhé. Za vytrvalého dunění vzdáleného bubnu kolem něj tančily, neskutečné a neskutečně nádherné – a smrtící.
Okouzlený jejich elegantními pohyby si pozdě uvědomil hrozící nebezpečí. Divoká magie kolem nich náhle zavířila v mnoha piruetách a obklopila je všechny tři stěnou stříbrných plamenů, jen co obě démonky vstoupily dovnitř tancem vytyčeného kruhu. Mikarn se v tu chvíli až zapotácel slabostí – vždycky se mu dělalo v přítomnosti čarodějů a mágů špatně. Když se teď pokusil vytvořit aspoň základní ochranná zaklínadla, málem omdlel.
Démonky si toho pochopitelně všimly. Pohlédly na sebe se zábleskem překvapení v bezedných očích, pak zpátky na něj.
„Tohle nebude jen tak obyčejné štěně,“ usmála se ta, která předtím svou společnici nazvala sestřičkou. V levačce se jí najednou objevila dlouhá dýka s širokou čepelí.
„Uvidíme, co v něm je!“ rozesmála se druhá démonka, přitom tasila šavli a křídla se jí zachvěla v očekávání nadcházejícího boje.
Mikarn obratně zachytil hozenou dýku. Vzápětí mu však málem vylétla z prstů, když ji jen v posledním okamžiku nastavil nebezpečné ráně šavlí, která mu měla useknout hlavu. Rychle se prosmekl démonce pod napřaženou paží – a odlétl několik kroků nazpět, sražený do trávy přesně zacíleným úderem velkého křídla. Ty napohled jemné kožnaté blány vyrůstaly z bolestivě pevných kostí, obalených nelidsky silnými svaly, a démonka je dokázala použít i jinak, než k pouhému létání.
Pomalu se zvedl na nohy, pravačku přitisknutou k naraženým žebrům. Bohové, to byla bolest! Krátce se nadechl a rozkašlal se. Některé žebro nebylo jen naražené, ale rovnou zlomené. Mezi jednotlivými vlnami ostré bolesti, způsobené prostým dýcháním, ještě našel sílu zašklebit se na vyčkávající démonky. Ještě jedna, dvě takové rány a nebude si muset dělat starosti se zbytkem jejich rodiny.
„Lidé nic nevydrží!“ zavrčela démonka s tasenou šavlí znechuceně. Očividně se těšila na pořádný souboj a teď se ani nesnažila své zklamání skrýt.
Mikarn věděl, že bude muset jednat velmi rychle. Zatím si s ním pouze pohrávaly – bojující démonka i její vyčkávající sestra, která z něj nespouštěla oči ani teď. Každým okamžikem se však mohla objevit jejich strašlivá vládkyně a on ztratí i poslední zbytky naděje, že by prostě unikl k Bledé paní. Rozhodně netoužil po setkání se samotnou Královnou temnot, o níž i jeho učitelé mluvili s nejvyšší úctu, kterou si válečník nechává pouze pro svého životního nepřítele.
Zhluboka se nadechl, jak jen mu to pochroumaná žebra dovolila, a potěžkal darovanou dýku v dlani. Napohled obyčejná zbraň byla perfektně vyvážená. Oboustranně broušenou čepel pokrývaly obloučky neznámého písma, připomínajícího cáry kouře v poryvech větru, vrcholek jílce zase zdobil neobvykle velký nebroušený krvavý rubín. Skvělá zbraň.
Mírně ohnul zápěstí a naposledy se zadíval do planoucího nitra černého diamantu na svém prstě. Nejvyšší čas to skončit; kámen už začínal nepřetržitým účinkem okolní divoké magie měnit barvu. Modral a to znamenalo jediné – rozpadal se. Umíral.
Mikarn zvedl hlavu k nočnímu nebi, prosvítajícímu mezerami v hustém větvoví okolních stromů. Nepřirozená temnota se trhala jako mraky po bouřce a rychle ustupovala před Belosovým stříbřitým svitem. Jednotlivé paprsky protínaly v elegantním tanci stovky kroužících draků, někteří však už začali klesat v dokonalých spirálách. Čas vypršel.
Sklouzl pohledem zpět na vyčkávající démonky. Už čelil alhtareilským stvůrám, divokým zvířatům i lidským bestiím, ale nikdy předtím nebojoval s něčím tak krásným. Nejspíš to byly jen pouhé masky, za nimiž se ukrývaly skutečné tváře dcer věčné noci, byl za ně však vděčný. Jen málokterý bojovník si v posledním záchvěvu života odnáší s sebou za Propast podobně nádherný obraz.
Znovu si nadhodil dýku v dlani, tehdy démonka s tasenou šavlí vykročila vlevo do strany. Její sestra ve stejném okamžiku neslyšně ustoupila téměř až k planoucí hranici s rukama založenýma na prsou na znamení, že nebude do souboje zasahovat. Krátkým pokývnutím hlavy jí poděkoval, než ji vymazal z hlavy stejně jako spirály kroužících draků vysoko na nebi a veškerý okolní svět.
Několikrát se navzájem obešli v němém tanci smrti, než oba současně vyrazili. Démonka bleskově roztáhla křídla a jediným ohromným skokem zaútočila shora jako dravý pták. Šavle sjela s rychlostí blesku. Vzduch kovově zanaříkal, když se dvě čepele střetly, Mikarn pod silou jejího úderu dokonce poklesl na levé koleno.
Bez ohledu na bodavou bolest v hrudi i na znecitlivělou pravou paži pevně chytil překvapenou démonku za opasek a padl nazad. Štíhlé tělo mu přelétlo nad hlavou, opsalo půvabný oblouk a skončilo v trávě za ním. Suché prasknutí a ostrý výkřik, naplněný směsicí překvapení, bolesti i vzteku. Zaskučení divoké magie, která se kolem něj prosmekla v mnoha tenkých pramíncích, zatímco se namáhavě zvedal na nohy.
Démonka zaútočila, ještě když byl v pokleku. Znovu ho srazila do trávy, tvrdě. Příliš tvrdě. Omráčený bolestí a nedostatkem vzduchu stěží vnímal, když ho přetočila na záda. Doširoka otevřenýma očima vnímal jen pohasínající stříbrnou zář magického kruhu, jak se k němu ze všech stran přibližovala temnota, pak s další vlnou bolesti – chladné a ostré, která se mu z levého boku rozlévala do těla až ke konečkům prstů – definitivně ztratil vědomí.
Zatím jen jednou viděl rodový prsten zářit tak silně, před mnoha lety a hluboko ve viandijské džungli. Tehdy se mu podařilo před smečkou věčně hladových yaggů uniknout, přestože si z toho setkání odnesl spoustu jizev a noční můry, které ho dodnes při každém sedminovu zbavovaly síly a málem i zdravého rozumu. Teď ale naslouchal své duši a věděl, že znovu Bledé paní už neunikne.
Tiše si povzdechl. Samozřejmě mohl nabídku mistra Inwirama odmítnout. Měl dokonce i mezi lidmi lorda Heilerda pár známých, kteří by se za něj u soudce ještě rádi přimluvili, jen aby se nikdo nedověděl o skutečném původu jejich majetku. Možná by se také nakonec dostal z vězení sám, jen co by se mu trochu pročistila krev a získal zpět aspoň část své síly…
Jenže k tomu právě potřeboval čas, kterého se mu naprosto nedostávalo. Ať to zraňovalo zbytky jeho hrdosti sebevíc, mistr Inwiram mu před šesti týdny zachránil život. Navíc hned dvakrát: jakmile si byl jistý, že Mikarn skutečně je tím zaklínačem, kterého hledal, donutil to odulé prase Nurfu změnit původní rozsudek smrti na otroctví. Pak, protože Mikarn byl už spíš mrtvý než živý, bez váhání utratil další hromadu zlata za služby nejlepšího Léčitele v Miisce a za khaliar.
Dokonce i v samotném sídelním městě, kam proudilo bohatství z celého království, se ta droga sháněla jen velmi obtížně. Mistr Inwiram jí však měl dost, aby uvěznil Mikarnovu duši v umírajícím těle, dokud se Léčiteli nepodařilo najít dostatečně silný protijed. Dva týdny, které Mikarn strávil nad Propastí, stály mistra Inwirama téměř tolik, co jiní dva vycvičení otroci dohromady.
„Jsi nejlepším bojovníkem na tomto břehu Divokého moře, Mikarne dom Nardürri, a já potřebuji tvou sílu, rychlost a vědomosti. Zlato, které Inwiram tak hojně rozhazoval na všechny strany, jen aby tě vůbec udržel na světlé straně Propasti, je bezcenné v porovnání s tvými schopnostmi. Chystám se na nebezpečnou cestu a potřebuji ochránce pro svou svěřenku. Potřebuji tebe, zaklínači,“ vysvětlil mu Asegir, jeho nový pán, při jejich prvním setkání před dvaceti dny.
„Zaplatil jste za mé uzdravení víc, než za celý oddíl naaldaarských vojáků, kteří jsou dobře známí svou oddaností i tím, že za všech okolností udrží své svěřence naživu, pane,“ namítl Mikarn mírně. „Jak si ale chcete zajistit mou oddanost? Nikdy jsem nebyl otrokem a nechce se mi s tím ani začínat.“
Stál uprostřed Asegirovy pracovny, neozbrojený a naprosto neschopný se bránit, jak během nemoci přišel o téměř všechny své síly. Přesto se cítil stejně bezpečně jako v karchidském brnění. Bylo mu totiž jedno, jestli a jak ho obchodník za tu opovážlivost potrestá. Už neměl co ztratit.
„Otroků mohu mít, kolik si jich dokážu zaplatit,“ ušklíbl se Asegir. „Spíš jsem uvažoval o dohodě. Dohlédneš, aby se Sianis v pořádku dostala do Ellendinku, a já zapomenu na ten účet za tvé uzdravení.“
Když se Mikarn nadechl k odpovědi, obchodník jen zvedl dlaň na znamení, že ještě nedomluvil.
„Ani v nejmenším nepochybuji, že to bude zatraceně nebezpečná cesta. Potřebuji se zbavit královských mágů, takže musíme projít přímo skrz Prokleté hory a Nirdhiwianské planiny. Inwiram proto v těchto dnech najímá ty nejlepší žoldnéře, kteří jsou ochotni riskovat za přiměřenou porci zlata život i duši. Spolu s mými strážci budou fungovat jako štít. I kdyby na nás zaútočily všechny legie Královny temnot, budeme bojovat, abychom vám dvěma dali dost času uniknout. Sianis se musí dostat do bezpečí.“
„Proč?“
Asegir se pohodlněji uvelebil ve svém velkém křesle z ebenu a teaku a chvíli ho jen mlčky pozoroval.
Mikarn ten pohled klidně snesl; čelil už mnoha válečníkům i obchodníkům, přestože jen nemnozí z nich byli jedním i druhým dohromady jako právě Asegir. Nijak se tím pochopitelně nechlubil, ale Mikarna neoklamal. Přestože byl spíš štíhlý než svalnatý, pohyboval se na pouhého obchodníka příliš jistě, a také jeho chování bylo přinejmenším neobvyklé, aspoň co se členů jeho domácnosti týkalo. Ať byl Asegir z Albiony kýmkoliv, jeho nynější postavení bylo jen vkusnou fasádou. Zaklínač měl neodbytný dojem, že se pod touto maskou ukrývá stejně nebezpečný tvor, jakým býval i on sám.
„Kolik toho víš o rodových kletbách?“ přerušil Asegir nakonec ticho.
„Bývají velmi kruté, zvlášť, když se na ně zapomene. Ničí život nevinným. Předpokládám, že Sianis není jméno, které tvá chráněnka dostala při narození. Kdy ji otec prodal?“
„Jsi vážně dobrý! Jak jsi přišel na to, že to udělal zrovna její otec?“
„Matka se svého dítěte nikdy dobrovolně nevzdá, ani kdyby zplodila alhtareilského démona. Existuje jen málo kmenů, kterým vládnou ženy, a Sianis rozhodně nevypadá jako rodilá Darhilanka. Podle rysů bych ji tipoval na Saínku, možná na Kienevanku. Ty její bílé vlasy… I kdyby její rod nebyl zatížený kletbou, nejspíš by se jí příbuzní snažili co nejdříve zbavit. Odlišnost lidi děsí,“ pokrčil Mikarn krátce rameny.
Dobře věděl, o čem mluví: už jako dítě musel kvůli svým jantarově zbarveným očím nejednou čelit urážkám, bití i pokusům o nenápadné odstranění. Když ho mistr Šedivec odvezl na Irial, aby se dosud všemi opovrhovaný bastard Mikarn stal zaklínačem, konečně našel své místo.
„Navíc kletby bývají velmi podobné,“ pokračoval. „Pohádky jsou toho plné: sedmá dcera sedmé dcery, dítě narozené za sedminovu nebo s neobvyklým mateřským znaménkem… K uvalení kletby na celý rod je zapotřebí neobyčejné síly a obrovské nenávisti. Ten, kdo danou kletbu tká, chce mít navíc jistotu, že bude mít svou pomstu. Pro rafinované detaily prostě není místo a to se týká i aktivace kletby, i když tady se jednotlivé národy od sebe odlišují podle toho, co považují za nejdůležitější milník v lidském životě. První krvácení u dívky, ztráta panictví, den získání dospělosti – stačí si vybrat.“
„Přijetí otcova jména,“ povzdechl si Asegir s nádechem smutku a potvrdil tak, co už zaklínač tušil. Sianis pocházela ze saínské šlechty, možná dokonce z některé z nejstarších rodin.
„Předpokládám, že se kletba dědila právě v otcově rodě,“ ušklíbl se Mikarn znechuceně.
„Víc než dvanáct generací. Docela by se na ni zapomnělo, kdyby se o dívce se stříbrnými vlasy, která jednou zničí Saín, nezmiňoval sám Andalor ve svém proroctví o konci světa. Rod Sianina otce kdysi vládl zemi, dokud se jedna čarodějka nezamilovala do nesprávného muže. Pyšný král si pro svého nejstaršího syna vyhlédl jinou, mnohem vznešenější a hlavně bohatší nevěstu, takže milenci se pokusili uprchnout. Prince zabili v souboji, když chránil svou lásku, a čarodějka nad jeho tělem přísahala králi pomstu. Proklela celý jeho rod – jednou se narodí stříbrovlasá dcera, která bude stát na počátku konce všeho.“
Mikarn zvědavě povytáhl obočí. To by vysvětlovalo ten zvláštní saínský zvyk dávat dcerám při narození pouze matčino jméno a až mnohem později, skoro na prahu dospělosti, je přijmout i do otcovy rodiny. Kletba se tak teoreticky nemusela nikdy naplnit; mužům z takto zatíženého rodu stačilo neuznávat plavovlasé dcery za vlastní.
Tak proč ji vlastní otec prodal do otroctví?
„Je to ten největší parchant, jakého jsem kdy potkal. Sianis jednou měla zdědit ohromný majetek, jenže když měla její matka smrtelnou nehodu, bylo jí teprve dvanáct. Gileer se okamžitě chopil příležitosti, rozhlásil po okolí, že dcera zemřela na dětskou horečku, a obratem ji poslal na výcvik do Kieranie. Čtyři roky jsem musel čekat, než jsem si ji mohl konečně odvést; byla příliš dobrá dokonce i na taneční mistry, přestože jí nikdy nedali vysvědčení.“
Asegir si povzdechl.
„Při jejím narození jsem přísahal, že se o ni za každou cenu postarám. Nedokázal jsem sice Gileerovi zabránit, aby ji nepřipravil o dědictví po matce, ale aspoň ji mohu chránit před osudem otroka. Tady už není v bezpečí; ten incident s princem jen uspíšil náš odchod. V Ellendinku jsem pro ni před několika měsíci koupil rozlehlé panství a nechal na něm pouze těch pár lidí, které váže stejná přísaha jako mě. Budou jí sloužit, i kdybych já zůstal v horách.“
Jenže když se teď Mikarn v hustém šeru díval na zářící kámen na svém prstě, každým úderem srdce v něm sílilo přesvědčení, že Bledá paní čeká za Propastí právě na něj. Už způsob, jakým se k němu rodový šperk vrátil – z prstu umírajícího strážného v bráně, když Asegirova výprava včera nad ránem opouštěla Miisku – ho měl varovat. Vydali se na cestu do srdce samotného Alhtareilu a tenhle nekonečný les byl jeho branou.
Z venku k němu dolehl stále se zrychlující tep malého bubínku. Na okamžik se zaposlouchal do složitého rytmu, pak se zamračil. Snad není Asegir takový hlupák, aby na území Královny temnot vyvolával lesní duchy?! Copak mu jeho zaklínač nevysvětlil, jak je důležité přechodně zapomenout i na ta nejjednodušší ohnivá kouzla, dokud nebudou aspoň na Nirdhiwianských planinách? Mikarn s povzdechem potřásl hlavou a zvedl se. Bude to muset zarazit dřív, než ten třikrát prokletý buben přivolá něco z hlubin okolního lesa.
Pozdě. Jen Mikarn překročil práh svého stanu, až se mu zatmělo před očima slabostí. Všude kolem tábora se převalovaly cáry divoké, lidským jazykem nezkrocené magie. Přesto vnímal i pevnou vůli, která nějakým jemu neznámým způsobem této magii vládla. Cítil ji v naprosté temnotě, která zhasla měsíce na nebi, ve stále rychlejším bubnování Asegirova oblíbeného hudebníka i v divokém víření bělovlasé Sianis. Tábor byl polapen v husté síti zaklínadel stejně neodvratně, jako se zrychlovaly svůdné pohyby očarované tanečnice.
Neslyšně vyrazil směrem k ohni. Už po deseti krocích však narazil do neviditelné hradby zaklínadel tak silných, až mu jejich jednotlivá vlákna s podrážděným zajiskřením sjela po těle. Polekaně uskočil zpět.
„Hleďme, další zaklínač,“ ozvalo se náhle za jeho zády čistou sikitštinou.
Necelých šest kroků od něj stály dva štíhlé stíny, barvou kůže téměř splývající s okolní tmou. Mikarn však měl mnohem lepší zrak než pouhý člověk. Kde jiný viděl jen nejasné obrysy a občasný záblesk stříbrných ornamentů na polorozevřených křídlech, on mohl obdivovat dokonalou krásu služebnic Bledé paní.
Obě byly oděné do volných nohavic z černého sukna a korzetů bez ramínek, aby měly veškerou potřebnou volnost pro svá nádherná křídla, podobné jedna druhé jako rodné sestry. Jako? Měly tytéž hluboké temné oči, stejné držení těla, hlavice jejich šavlí ze sereliánské oceli zdobily stejně vybroušené černé diamanty.
„Je to jenom štěně,“ ušklíbla se silaara vlevo znechuceně. „Sotva se drží na nohou. To s tím druhým byla větší zábava!“
„Pamatuj, sestřičko, tohohle zatím nesmíme zabít,“ zasmála se její družka potichu a společně vyrazily každá na jednu stranu, aby ho obstoupily.
Mikarn potichu zavrčel. Tohle rozhodně nebyly silaary! Prve ho zmátla překvapující krása těch bytostí, jejich bezvěkost a velká křídla, ale struktura ornamentů namalovaných na nahé kůži, sametově lesklé a černé jako panteří srst, mu prozradila krutou pravdu. To dvě z poddaných Královny temnot si ho vyhlédly jako další kořist pro své kruté pobavení – a on se jen mohl snažit, aby zemřel co nejrychleji.
Jenže to nebylo tak snadné. Zpočátku ho jen pomalu obcházely v širokém kruhu, křídla složená na zádech a připomínající tmavé pláště, na rtech pobavené úsměvy. Když se míjely, vždy se letmo dotkly konečky prstů jedna druhé. Za vytrvalého dunění vzdáleného bubnu kolem něj tančily, neskutečné a neskutečně nádherné – a smrtící.
Okouzlený jejich elegantními pohyby si pozdě uvědomil hrozící nebezpečí. Divoká magie kolem nich náhle zavířila v mnoha piruetách a obklopila je všechny tři stěnou stříbrných plamenů, jen co obě démonky vstoupily dovnitř tancem vytyčeného kruhu. Mikarn se v tu chvíli až zapotácel slabostí – vždycky se mu dělalo v přítomnosti čarodějů a mágů špatně. Když se teď pokusil vytvořit aspoň základní ochranná zaklínadla, málem omdlel.
Démonky si toho pochopitelně všimly. Pohlédly na sebe se zábleskem překvapení v bezedných očích, pak zpátky na něj.
„Tohle nebude jen tak obyčejné štěně,“ usmála se ta, která předtím svou společnici nazvala sestřičkou. V levačce se jí najednou objevila dlouhá dýka s širokou čepelí.
„Uvidíme, co v něm je!“ rozesmála se druhá démonka, přitom tasila šavli a křídla se jí zachvěla v očekávání nadcházejícího boje.
Mikarn obratně zachytil hozenou dýku. Vzápětí mu však málem vylétla z prstů, když ji jen v posledním okamžiku nastavil nebezpečné ráně šavlí, která mu měla useknout hlavu. Rychle se prosmekl démonce pod napřaženou paží – a odlétl několik kroků nazpět, sražený do trávy přesně zacíleným úderem velkého křídla. Ty napohled jemné kožnaté blány vyrůstaly z bolestivě pevných kostí, obalených nelidsky silnými svaly, a démonka je dokázala použít i jinak, než k pouhému létání.
Pomalu se zvedl na nohy, pravačku přitisknutou k naraženým žebrům. Bohové, to byla bolest! Krátce se nadechl a rozkašlal se. Některé žebro nebylo jen naražené, ale rovnou zlomené. Mezi jednotlivými vlnami ostré bolesti, způsobené prostým dýcháním, ještě našel sílu zašklebit se na vyčkávající démonky. Ještě jedna, dvě takové rány a nebude si muset dělat starosti se zbytkem jejich rodiny.
„Lidé nic nevydrží!“ zavrčela démonka s tasenou šavlí znechuceně. Očividně se těšila na pořádný souboj a teď se ani nesnažila své zklamání skrýt.
Mikarn věděl, že bude muset jednat velmi rychle. Zatím si s ním pouze pohrávaly – bojující démonka i její vyčkávající sestra, která z něj nespouštěla oči ani teď. Každým okamžikem se však mohla objevit jejich strašlivá vládkyně a on ztratí i poslední zbytky naděje, že by prostě unikl k Bledé paní. Rozhodně netoužil po setkání se samotnou Královnou temnot, o níž i jeho učitelé mluvili s nejvyšší úctu, kterou si válečník nechává pouze pro svého životního nepřítele.
Zhluboka se nadechl, jak jen mu to pochroumaná žebra dovolila, a potěžkal darovanou dýku v dlani. Napohled obyčejná zbraň byla perfektně vyvážená. Oboustranně broušenou čepel pokrývaly obloučky neznámého písma, připomínajícího cáry kouře v poryvech větru, vrcholek jílce zase zdobil neobvykle velký nebroušený krvavý rubín. Skvělá zbraň.
Mírně ohnul zápěstí a naposledy se zadíval do planoucího nitra černého diamantu na svém prstě. Nejvyšší čas to skončit; kámen už začínal nepřetržitým účinkem okolní divoké magie měnit barvu. Modral a to znamenalo jediné – rozpadal se. Umíral.
Mikarn zvedl hlavu k nočnímu nebi, prosvítajícímu mezerami v hustém větvoví okolních stromů. Nepřirozená temnota se trhala jako mraky po bouřce a rychle ustupovala před Belosovým stříbřitým svitem. Jednotlivé paprsky protínaly v elegantním tanci stovky kroužících draků, někteří však už začali klesat v dokonalých spirálách. Čas vypršel.
Sklouzl pohledem zpět na vyčkávající démonky. Už čelil alhtareilským stvůrám, divokým zvířatům i lidským bestiím, ale nikdy předtím nebojoval s něčím tak krásným. Nejspíš to byly jen pouhé masky, za nimiž se ukrývaly skutečné tváře dcer věčné noci, byl za ně však vděčný. Jen málokterý bojovník si v posledním záchvěvu života odnáší s sebou za Propast podobně nádherný obraz.
Znovu si nadhodil dýku v dlani, tehdy démonka s tasenou šavlí vykročila vlevo do strany. Její sestra ve stejném okamžiku neslyšně ustoupila téměř až k planoucí hranici s rukama založenýma na prsou na znamení, že nebude do souboje zasahovat. Krátkým pokývnutím hlavy jí poděkoval, než ji vymazal z hlavy stejně jako spirály kroužících draků vysoko na nebi a veškerý okolní svět.
Několikrát se navzájem obešli v němém tanci smrti, než oba současně vyrazili. Démonka bleskově roztáhla křídla a jediným ohromným skokem zaútočila shora jako dravý pták. Šavle sjela s rychlostí blesku. Vzduch kovově zanaříkal, když se dvě čepele střetly, Mikarn pod silou jejího úderu dokonce poklesl na levé koleno.
Bez ohledu na bodavou bolest v hrudi i na znecitlivělou pravou paži pevně chytil překvapenou démonku za opasek a padl nazad. Štíhlé tělo mu přelétlo nad hlavou, opsalo půvabný oblouk a skončilo v trávě za ním. Suché prasknutí a ostrý výkřik, naplněný směsicí překvapení, bolesti i vzteku. Zaskučení divoké magie, která se kolem něj prosmekla v mnoha tenkých pramíncích, zatímco se namáhavě zvedal na nohy.
Démonka zaútočila, ještě když byl v pokleku. Znovu ho srazila do trávy, tvrdě. Příliš tvrdě. Omráčený bolestí a nedostatkem vzduchu stěží vnímal, když ho přetočila na záda. Doširoka otevřenýma očima vnímal jen pohasínající stříbrnou zář magického kruhu, jak se k němu ze všech stran přibližovala temnota, pak s další vlnou bolesti – chladné a ostré, která se mu z levého boku rozlévala do těla až ke konečkům prstů – definitivně ztratil vědomí.