Fall in to the Darkness
Tma… ticho… ticho? Skoro, ale ne úplně. Vlhkou temnotou vibroval tichoučký chrapot. Spíš sípot života, do kterého se noří tesáky smrti a brání mu svobodně dýchat. Pak se tvým očím přece jen podaří protrhnout tu bariéru temnoty a spatříš místo, kde jsi se octl. Jeskyně. Vlastně ne. Díra v zemi. Z otvoru nad tvojí hlavou sem dopadá stříbřitý svit měsíce a jeho paprsky ozařují místo před tebou. Ve svítící kaluži vlastní krve leží tvor jehož jméno znáš, ale vzpomenout si nedokážeš. Vidíš jen dvě zlomená křídla porostlá černým peřím a na nich jako lesklé flitry pobleskují krůpěje krve.
Pak sebou trhneš, když uslyšíš ten děsivý křik jež ke konci přejde k hrdelnímu vrčení. Vzápětí zaregistruješ pohyb. Křídlo, které se svezlo vlastní váhou, odkrylo další část umírajícího tvora. Rudá srst. Nedokážeš rozpoznat, zda za to může krev či nikoliv. Uděláš krok vpřed a zůstaneš stát na okraji osvětleného prostoru. Vidíš teď i tenký ocas a na jeho konci štětku z tmavých chlupů.
„Bývali jsme vládci oblohy a strážci hor. A podívej se co je z nás teď…“ ozve se hlas, který slyší víc tvá duše než uši. Než si uvědomíš odkud pochází, hlas pokračuje. „Nikdy jsme se o ně nezajímali, pokud se od nás drželi dál, ale od těch dob co se do čela dostal Set jsme dělali čím dál tím víc ústupků. Asi jsme si to zasloužili, neboť jen já sem měl pochyby o jeho způsobilosti, ale ani mé důvody nikoho nepřesvědčili a tak jsem mlčel. A pak to přišlo. Lidi. Válka v nejnevhodnější chvíli. Jen jedno mládě z několika desítek z této snůšky přežilo déle než tři dny. A bylo Setovo. Překvapivě. Byl na svou dceru pyšný a nám všem tvrdil, že si za to můžeme sami. Byli doby, kdy by se i ti nejmladší rvali za takováto slova, aniž by znali jejich význam. Tentokrát to však ani ty nejstarší nenapadlo a začali dávat vinu sami sobě. Rozumíš? Sebeobviňování u tvorů jenž by svou arogancí a pýchou dokázali pokořit svět, ale to bylo zapomenuto…
Pak náhle se u našich bran objevila armáda lidí a začala vyvražďovat vše co jsme MY lovili. Dva dny jsme čekali, ale pak byl vyslán posel, moje družka, jediná bytost na které mi ještě záleželo a už se nevrátila. Její hlava pak zdobila jejich korouhev a my jsme konečně pochopili proč tu doopravdy jsou. Přišli si pro nás. Bylo to poprvé a zároveň naposledy kdy jsem se Setem souhlasil. Přípravy k útoku byli krátké. Ti co měli zbroj v ní byli dříve než se vůbec odsouhlasily plány provedení. Bylo to naposledy co jsem nás viděl v takovém počtu. Vedlo se nám dobře, dokud lidi neskolili tři letky jedním útokem. Ostatní zachvátila zuřivost nám vlastní…“ Teď už víš, že to mluví ten tvor před tebou. Střídavě jeho hlas měnil tón od jasného křiku až k dunivému vrčení a ty už máš jeho jméno na jazyku. Dokonce máš pocit, že u křídel mezi peřím roste velká tmavá hříva.
„Skolili jsem více než půlku protivníků. Jejich střeva pokryla skály a jejich krev padala z nebes, jako sníh při zimních blizardech. Pak, ale padla další letka a já si náhle všiml co se stalo. To Set, který vedl útok, je posílal na smrt. Nejzkušenější z nás se vrhali na místa, kde by neuspěl ani drak. Byli jako omámení. Set tam však z výšky chladně sledoval umírající druhy. V jednom pařátu svíral podivnou cetku a druhou jen mávnul a ne lidi, ale on. On likvidoval naše letky nějakým podivným kouzlem, jako by to byl jen otravný hmyz. Letěl jsem mu vstříc a asi jsem měl mněl pouhé štěstí, že zrovna hleděl jinam. Otočil se až ve chvíli, kdy si to jeho medailón namířil k zemi. Otočil se. V jeho teď rudých očích plála nepřirozená zuřivost a bez jediného náznaku se na mne vrhl, ale ani já nezůstal pozadu… Nakonec to bylo jeho tělo, co padlo rozerváno k zemi před stan vůdce lidí. Když se pak v nastalém tichu roznesl bolestný výkřik, pochopil jsem, kde Set pobýval těch třicet let než se objevil. Tou dobou už byli skoro všichni z našich na zemi mrtví, nebo zajatí. Jen pár se jich ještě drželo ve vzduchu a i ti rychle padli. Jen já. Já se vrhl k Setovu tělu s cílem zničit tu hrozbu jednou provždy. Byl jsem tak blízko…“
Poslední větu zařval tvor tak hlasitě, že se z okrajů díry uvolnilo několik kamenů. Pak se tvor otřásl a pod křídly se objevily pařáty s ulámanými drápy. Stál pouze na jednom, druhý mu trčel od těla v nepřirozeném úhlu a připomínal tak větev stromu odštípnutou po zásahu blesku. V zápětí se objevila i hlava. Hlava dravého ptáka, s velkým zobákem jenž měl ulomenou část horní čelisti. Slepé oko lemované vrstvou uschlé krve a natržené ucho na němž visel jeho zbytek. Černé peří, které začínalo u zobáku, na krku volně přecházelo v hustou černou hřívu. Pod křídly se peří zjemnilo a ustoupilo srsti barvy krve. Zadní, jakoby kočičí, tlapy za sebou jen táhl. Pak k tobě natočí hlavu a podívá se na tebe zbylým smaragdovým okem bez zorničky.
„Žel Zerthyrovi jsem zklamal. Přes svou zuřivost jsem necítil bolest, ve chvílí kdy se do mého těla zakouslo na tucet šípů. Až teprve, když jsem dopadl vedle Setovi mrtvoly, jsem pocítil bolest, které mě ochromila. Probudila mě bodavá bolest, následována uvědoměním zabodnutých mečů do mých tlap. A on. ON se mi pak přišel vysmívat přímo před můj zobák. Měl jsem ho nadosah. Chtěl jsem ho zbavit jeho života, ale ty ocelové jazyky mi dali jasně najevo, abych se o to znovu nepokoušel. ‚Ty jsi ten, kterému říkají Soldan, že ano?‘ řekl hlasme plným pohrdáním. ‚Víš… nejdřív jsem tě chtěl nechat zabít, ale teď, když jsi mi zabil syna, jsem se rozhodl, že tě nechám žít… Řekni. Jak často se stane, že nějaké zvíře vybere hnízdo královského gryfa… no? odpověz!!!‘ Mlčel jsem, protože mi bylo jasné, že ho to rozčílí ještě více. Nejsem si vědom, kdy vtáhl tu dýku, ale její ostrost a účelnost jsem měl brzy poznat na vlastní oči… tedy oko. ‚Abych to tedy dokončil. Set. Můj ubohý Set, byl tvůj syn, kterého jsem ti ukradl z hnízda před sedmatřiceti lety. Zabil jsi vlastní krev ptáku.‘ Když jsem nereagoval ani na tuto správu, v záchvatu vzteku mi rozsekl uchu. Pak mě nechal hodit sem, abych tu pošel s vědomím, že to já jsem zabil svého syna. Ale já přísahal pomstu.
A teď, můj milý víš, proč jsi tu.
Teď jdi a najdi ho, zabij ho…“
zabij vlastního otce…
Měsíc zakryl mrak a místo se ponořilo do šera. Otočil ses a odcházíš, avšak těsně před odchodem se naposledy otočíš a pohlédneš na mrtvé tělo, kdysi hrdého královského gryfa. Posledního svobodného… Odejdeš s vědomím, že tohle už nikdy nespatříš. Mrak v tu chvíli odpluje. Hrob gryfa opět zalije měsíční záře… a u jeho pařátu se zaleskne malý medailón.
Pak sebou trhneš, když uslyšíš ten děsivý křik jež ke konci přejde k hrdelnímu vrčení. Vzápětí zaregistruješ pohyb. Křídlo, které se svezlo vlastní váhou, odkrylo další část umírajícího tvora. Rudá srst. Nedokážeš rozpoznat, zda za to může krev či nikoliv. Uděláš krok vpřed a zůstaneš stát na okraji osvětleného prostoru. Vidíš teď i tenký ocas a na jeho konci štětku z tmavých chlupů.
„Bývali jsme vládci oblohy a strážci hor. A podívej se co je z nás teď…“ ozve se hlas, který slyší víc tvá duše než uši. Než si uvědomíš odkud pochází, hlas pokračuje. „Nikdy jsme se o ně nezajímali, pokud se od nás drželi dál, ale od těch dob co se do čela dostal Set jsme dělali čím dál tím víc ústupků. Asi jsme si to zasloužili, neboť jen já sem měl pochyby o jeho způsobilosti, ale ani mé důvody nikoho nepřesvědčili a tak jsem mlčel. A pak to přišlo. Lidi. Válka v nejnevhodnější chvíli. Jen jedno mládě z několika desítek z této snůšky přežilo déle než tři dny. A bylo Setovo. Překvapivě. Byl na svou dceru pyšný a nám všem tvrdil, že si za to můžeme sami. Byli doby, kdy by se i ti nejmladší rvali za takováto slova, aniž by znali jejich význam. Tentokrát to však ani ty nejstarší nenapadlo a začali dávat vinu sami sobě. Rozumíš? Sebeobviňování u tvorů jenž by svou arogancí a pýchou dokázali pokořit svět, ale to bylo zapomenuto…
Pak náhle se u našich bran objevila armáda lidí a začala vyvražďovat vše co jsme MY lovili. Dva dny jsme čekali, ale pak byl vyslán posel, moje družka, jediná bytost na které mi ještě záleželo a už se nevrátila. Její hlava pak zdobila jejich korouhev a my jsme konečně pochopili proč tu doopravdy jsou. Přišli si pro nás. Bylo to poprvé a zároveň naposledy kdy jsem se Setem souhlasil. Přípravy k útoku byli krátké. Ti co měli zbroj v ní byli dříve než se vůbec odsouhlasily plány provedení. Bylo to naposledy co jsem nás viděl v takovém počtu. Vedlo se nám dobře, dokud lidi neskolili tři letky jedním útokem. Ostatní zachvátila zuřivost nám vlastní…“ Teď už víš, že to mluví ten tvor před tebou. Střídavě jeho hlas měnil tón od jasného křiku až k dunivému vrčení a ty už máš jeho jméno na jazyku. Dokonce máš pocit, že u křídel mezi peřím roste velká tmavá hříva.
„Skolili jsem více než půlku protivníků. Jejich střeva pokryla skály a jejich krev padala z nebes, jako sníh při zimních blizardech. Pak, ale padla další letka a já si náhle všiml co se stalo. To Set, který vedl útok, je posílal na smrt. Nejzkušenější z nás se vrhali na místa, kde by neuspěl ani drak. Byli jako omámení. Set tam však z výšky chladně sledoval umírající druhy. V jednom pařátu svíral podivnou cetku a druhou jen mávnul a ne lidi, ale on. On likvidoval naše letky nějakým podivným kouzlem, jako by to byl jen otravný hmyz. Letěl jsem mu vstříc a asi jsem měl mněl pouhé štěstí, že zrovna hleděl jinam. Otočil se až ve chvíli, kdy si to jeho medailón namířil k zemi. Otočil se. V jeho teď rudých očích plála nepřirozená zuřivost a bez jediného náznaku se na mne vrhl, ale ani já nezůstal pozadu… Nakonec to bylo jeho tělo, co padlo rozerváno k zemi před stan vůdce lidí. Když se pak v nastalém tichu roznesl bolestný výkřik, pochopil jsem, kde Set pobýval těch třicet let než se objevil. Tou dobou už byli skoro všichni z našich na zemi mrtví, nebo zajatí. Jen pár se jich ještě drželo ve vzduchu a i ti rychle padli. Jen já. Já se vrhl k Setovu tělu s cílem zničit tu hrozbu jednou provždy. Byl jsem tak blízko…“
Poslední větu zařval tvor tak hlasitě, že se z okrajů díry uvolnilo několik kamenů. Pak se tvor otřásl a pod křídly se objevily pařáty s ulámanými drápy. Stál pouze na jednom, druhý mu trčel od těla v nepřirozeném úhlu a připomínal tak větev stromu odštípnutou po zásahu blesku. V zápětí se objevila i hlava. Hlava dravého ptáka, s velkým zobákem jenž měl ulomenou část horní čelisti. Slepé oko lemované vrstvou uschlé krve a natržené ucho na němž visel jeho zbytek. Černé peří, které začínalo u zobáku, na krku volně přecházelo v hustou černou hřívu. Pod křídly se peří zjemnilo a ustoupilo srsti barvy krve. Zadní, jakoby kočičí, tlapy za sebou jen táhl. Pak k tobě natočí hlavu a podívá se na tebe zbylým smaragdovým okem bez zorničky.
„Žel Zerthyrovi jsem zklamal. Přes svou zuřivost jsem necítil bolest, ve chvílí kdy se do mého těla zakouslo na tucet šípů. Až teprve, když jsem dopadl vedle Setovi mrtvoly, jsem pocítil bolest, které mě ochromila. Probudila mě bodavá bolest, následována uvědoměním zabodnutých mečů do mých tlap. A on. ON se mi pak přišel vysmívat přímo před můj zobák. Měl jsem ho nadosah. Chtěl jsem ho zbavit jeho života, ale ty ocelové jazyky mi dali jasně najevo, abych se o to znovu nepokoušel. ‚Ty jsi ten, kterému říkají Soldan, že ano?‘ řekl hlasme plným pohrdáním. ‚Víš… nejdřív jsem tě chtěl nechat zabít, ale teď, když jsi mi zabil syna, jsem se rozhodl, že tě nechám žít… Řekni. Jak často se stane, že nějaké zvíře vybere hnízdo královského gryfa… no? odpověz!!!‘ Mlčel jsem, protože mi bylo jasné, že ho to rozčílí ještě více. Nejsem si vědom, kdy vtáhl tu dýku, ale její ostrost a účelnost jsem měl brzy poznat na vlastní oči… tedy oko. ‚Abych to tedy dokončil. Set. Můj ubohý Set, byl tvůj syn, kterého jsem ti ukradl z hnízda před sedmatřiceti lety. Zabil jsi vlastní krev ptáku.‘ Když jsem nereagoval ani na tuto správu, v záchvatu vzteku mi rozsekl uchu. Pak mě nechal hodit sem, abych tu pošel s vědomím, že to já jsem zabil svého syna. Ale já přísahal pomstu.
A teď, můj milý víš, proč jsi tu.
Teď jdi a najdi ho, zabij ho…“
zabij vlastního otce…
Měsíc zakryl mrak a místo se ponořilo do šera. Otočil ses a odcházíš, avšak těsně před odchodem se naposledy otočíš a pohlédneš na mrtvé tělo, kdysi hrdého královského gryfa. Posledního svobodného… Odejdeš s vědomím, že tohle už nikdy nespatříš. Mrak v tu chvíli odpluje. Hrob gryfa opět zalije měsíční záře… a u jeho pařátu se zaleskne malý medailón.