Horší než démoni - první část
Noc se tiše snesla mezi kmeny prastarých stromů. Zelenavé šero postupně ustoupilo tmě, kterou ani zář táborového ohně nedokázala zaplašit dál než k přední linii plátěných stanů. Dokonce se zdálo, že se noční temnota stahuje kolem tábora jako divoké, horce dýchající zvíře. Skrz rozložité větve nepronikl paprsek žádného z pěti měsíců, které dnes měly putovat oblohou, a vzduch zůstával nepříjemně horký dlouho po tom, co zapadlo slunce. Byl to podivný les, v němž se Asegir se svými otrokyněmi a strážci utábořil; tichý, prázdný a vyloženě nepřátelský.
Sianis cítila podivnou tíseň už za svítání, když byla spolu s ostatními otrokyněmi převezena přes hlasitě hučící proud Tiawy a poprvé stanula na lidem zapovězené straně řeky. S příchodem noci se jí však zmocnil přímo živočišný strach. Nebyla sice jedním z těch neviditelných lesních tvorů, co je neslyšně provázeli během celé cesty od řeky až sem, ale otrok se brzy naučí rozpoznávat i ty nejjemnější náznaky napětí. Teď dokonce i v klamném bezpečí stanu cítila, jak noční vzduch přímo vibruje očekáváním, a jen bezmocně zírala do tmy.
Tak ji také o hodinu později našla Ninque, když pán zatoužil po své tanečnici.
„Už skoro celých padesát let nikdo horské démony neviděl,“ usadila se Viandijka na kožešiny před Sianiným lůžkem, místo aby tanečnici ihned doprovodila do Asegirova stanu, jak zněl původní příkaz. Mohla si to dovolit, protože přeci byla se Sianis – a tu pán nepochopitelně ochraňoval víc než vlastní život.
„Nikdo živý,“ hlesla Sianis téměř neslyšně.
„Je s námi celý žoldnéřský oddíl. Skoro sto těch nejlepších mužů, co pan Inwiram dokázal během minulého měsíce sehnat, navíc nás doprovázejí dva zaklínači. Jenom tvůj stan hlídá deset šermířů, jako bys byla Asegirova královna,“ usmála se Ninque něžně. „Musely by se pohnout samotné hory a vypustit na nás všechny legie Královny temnot, aby se některý z těch démonů dostal až k tobě.“
Sianis však dál mlčela a nehýbala se, pohled upřený daleko za hranice stanu. Strnulá krásná socha z chladného ledu, vzdálená čemukoliv lidskému a živému.
Ninque se až otřásla zlou předtuchou, když pozorovala pánovu tajemnou tanečnici. Mezi otroky kolovaly divoké historky o jejím původu i schopnostech a Ninque jim téměř bez výhrad věřila. Sama několikrát slyšela Sianis hovořit zvláštním zpěvavým jazykem, který zněl jako nářek divokých labutí a pláč dravých ptáků, a ani mistři v Kieranijské škole tance z ní nedokázali svými holemi vytlouct hrdost nezkrotného tvora.
Snad ani nevěděla, co slova pokora, podřízenost a úcta znamenají a Ninque ji za to někdy přímo nenáviděla. Sianis totiž navzdory všemu zůstala svobodná – na rozdíl od ní. Byla vším, co Ninque ztratila ještě před svým narozením, a muži ji za to zbožňovali. Dokonce ani pán Asegir nedokázal zlomit její vůli, právě naopak. Zamiloval se do její studené krásy, do stříbrných vlasů a alabastrové pokožky. Tvrdohlavě se jí odmítal vzdát v bláhové naději, že snad jednou dokáže probudit její chladné srdce.
Proto také byli tady, na zapovězeném pravém břehu Tiawy. Ninque neznala všechny podrobnosti, ale s jistotou věděla, že má pán velké finanční problémy. Během minulých dvou let přišel při bouřích a nájezdech pirátů postupně o celou svou flotilu obchodních lodí. Jako by to nestačilo, Divoké moře si při tom strašlivém neštěstí před osmi měsíci vzalo i doky v Neresianském zálivu a dobré dvě třetiny pánových pozemků. Asegir stál na pokraji bankrotu a už jen prodej otrokyní ho mohl zachránit.
Ninque pocítila cosi jako stín pýchy. Během uplynulých čtyř měsíců o ni projevilo zájem přinejmenším sedmnáct kupců, mezi nimiž nechyběli ani královští ministři a mágové nejvyššího řádu. Až se jí točila hlava, když vážení obchodníci přihazovali jako smyslů zbavení, kdykoliv na ně během smlouvání jen pohlédla. Její pověst dokonalé společnice sahala daleko za zdi Asegirovy vnitřní zahrady, v níž spolu s ostatními dívkami žila, a snad by dokázala splatit i celou třetinu pánových dluhů, nebýt té nepříjemnosti s královským následovníkem.
Vlastně za to nemohl nikdo než sám princ Nersus. Vtrhnul se svými opilými kumpány do pánova domu, pobil mnoho jeho služebníků a nakonec celý dům zapálil, když se mu nepodařilo proniknout do vnitřní zahrady. Před strašlivou smrtí v plamenech ji i ostatní dívky uchránila strážná zaklínadla zahrady, ale na prince tehdy spadl kus střechy a oheň ho doživotně poznamenal.
Nersus porušil zákony vlastní země, jenže krev je silnější než inkoust. Místo aby propadl hrdlem jako kterýkoliv jiný bandita, stal se obětí smyšleného spiknutí a naopak pán musel uprchnout před královskými gardisty. Nebýt přátel u dvora, kteří ho včas varovali, dnes by možná už byl mrtvý, protože neměl dost peněz na podplacení soudců a odmítl se vzdát Sianis, i kdyby tím zaručeně ukojil princovu vražednou touhu po odplatě za poznamenanou tvář.
„Sianis,“ hlesla teď Ninque potichu, když se probrala z vlastních vzpomínek, „pán čeká.“
Tanečnice k ní pomalu otočila hlavu, v ocelově šedých očí jiskřičky jasného bílého plamene. Bylo to znepokojivý pohled, plný chladného žáru, který spaluje duši. Ninque se polekaně stáhla stranou a pokorně sklonila hlavou, když kolem ní Sianis procházela. Ať si ostatní otrokyně říkaly, co chtěly, právě v takových okamžicích byla Ninque ochotna na vlastní duši odpřísáhnout, že pánova tanečnice ovládá tajná kouzla a zaklínadla, zapovězená pouhým smrtelníkům.
Malou travnatou mýtinku před stany osvětlovalo několik ohňů. Sianis ji pomalu přešla a zastavila se na koberci před hedvábným přístřeškem, pod nímž odpočíval její svrchovaný pán Asegir na hromadě kožešin. Z obou stran se k němu tulily Miewa a Lornis, jeho nynější milostnice, ale nevěnoval jim téměř žádnou pozornost, pohled upřený jen na ni.
„Poslal jsi pro mě.“
„Odpočinula sis trochu po té dlouhé cestě?“ napřímil se obchodník.
Sianis cítila jeho dychtivost a touhu po sebemenším náznaku náklonnosti, jakou mu projevovaly ostatní otrokyně. Jen v posledním okamžiku teď překonala nutkání se otřást odporem. Místo toho dál zachovávala přísně neutrální výraz ve tváři. Dlouhé roky v Kieranijské škole ji spolehlivě naučily skrývat každé i sebemenší hnutí mysli a ona nechtěla Asegira zraňovat víc, než musela. Konec konců se k ní choval s bezmeznou oddaností, jako by se nikdy nestala otrokyní Sianis. Jako by stále měla své jméno.
Krátce přikývla, tehdy potěšeně zatleskal:
„Takže mi můžeš zatančit?“
Byla jeho majetkem skoro polovinu svého dosavadního života, přímo v jeho domě žila už pět let. Vždy jí věnoval ty nejkrásnější oděvy a šperky, které nosily jen dcery šlechticů. Měla vlastní otrokyně, které se jí ve vnitřní zahradě staraly o pohodlí, a na procházkách ji jako skutečnou dámu doprovázeli dva strážci. Po návratu z taneční školy se jí celé tři měsíce denně omlouval za prožité utrpení, dokud se zlomená paže nezahojila a jizvy po důtkách nezmizely. Svou nedotknutelností ho doháněla na pokraj šílenství, jak často četla v jeho zmučeném pohledu, a přesto nikdy nepodlehl touze se jí na místě zmocnit, i když na to měl nepopiratelné právo. Vlastně mu měla být vděčná, ale nedokázala se zbavit té bolesti ve svém srdci, která jí neustále připomínala, co všechno ztratila.
„Jak si přeješ, můj pane,“ hlesla potichu a ukryla bolestnou grimasu pod závoj rozpuštěných vlasů.
Samozřejmě mu lhala. Nedokázala se zbavit neustálého napětí, které ji vyčerpávalo víc než celodenní ostrá jízda nepřátelským lesem, ale doufala, že během divokého tance aspoň přechodně zapomene na neodbytný pocit blížícího se nebezpečí. A ona se zoufale potřebovala uvolnit, dřív, než úplně zešílí.
Měla na sobě cestovní šaty, sice pohodlné, ale naprosto nevhodné pro tanec. Naznačila tedy Myšákovi sedícímu opodál, aby začal jednoduchou melodií na rytmus sarai, který se z počátečního pomalého tempa postupně rozvíjí do mnoha kaskád rychlých synkop. Potřebovala si zahřát svaly a zbavit se těžkého svrchního oděvu. Zároveň tak aspoň získá ještě trochu času navíc, aby se mohla soustředit jen na své tělo a velký koberec pod bosýma nohama.
Tep malého bubínku rozechvěl večerní vzduch i její srdce. Ztuhla se skloněnou hlavou a s nachýleným trupem, ruce zvednuté mírně dozadu jako křídla vzlétající labutě. V taneční škole se musela naučit všechny myslitelné kroky a figury, jakých je lidské tělo schopné, v pevně stanoveném pořadí. Každá sebemenší chybička nebo drobná změna se tvrdě trestala, ale Kierania byla daleko, v jiném světě. Tady, na koberci vyšívaném složitými ornamenty, byla znovu svou vlastní paní.
Nechala labuť vzlétnout nad šedivé mraky, které silný poryv větru odnesl kamsi mimo svět ze zlatých a okrových vláken, pak ji jediným prudkým pohybem proměnila v právě vylíhnutého motýla. Peří se smutným zaševelením dopadlo na těla dvou navzájem propletených hadů, aby je vzápětí další závan studeného vzduchu odnesl do nicoty.
Motýl se lehce snesl na zlatou růži, složil křídla a rozplynul se ve stříbrné mlze, z níž vítr svým dechem vytvaroval podobu dívky. Tehdy se k pravidelně tepajícímu bubínku přidala rozverná harfa a Sianis, už jen v průsvitné spodní košilce a s rozpuštěnými vlasy, zavřela oči. Začala tančit.
Zcela se podřídila Myšákově vůli a tempu jeho bubínku. Jen na něm teď záleželo, jak se bude tanec odvíjet – zda ji nechá kroužit ve složitých otočkách viandijského námluvního tance, nebo jestli zůstane u rytmu sarai až do strhujícího závěru rychlých piruet, drobných krůčků a divokého víření. Jen jemu se vždy úplně odevzdala. Stejně jako ona byla nejlepší z tanečnic v celé Kieranii, i když jí učitelé odmítli dát vysvědčení, Myšákovi se nevyrovnal žádný královský hudební mistr. Dokázal vycítit každý její nádech, krok i změnu nálady a bezpečně ji vedl skrz kaskády triol, zvonivé trylky a frázované synkopy. U něj byla v bezpečí.
Tempo se nenápadně začalo zrychlovat. Tedy mistrovský sarai se vším, co k němu patří? Sianino tělo si dokonale pamatovalo všechny kroky, obraty a pohyby, vždyť ho předváděla už tolikrát! Zatímco tedy její paže kreslily do vzduchu složité ornamenty a nohy stále rychleji vytepávaly do koberce dvojitý rytmus, ona sama mohla v klidu přemýšlet o tom, co jí ráno u řeky pověděl Asegir.
„Možná se moje duše nikdy znovu nezrodí a bude navždy uvězněna v Alhtareilu, ale jsme tady, Motýlice. Na druhé straně nás nejspíš čeká smrt, pokud ne něco horšího. Ale to sis vždy přála, ne?“
Stáli sami dva bok po boku na mírném návrší nedaleko starého brodu a sledovali, jak první mezci obtížení nákladem vstupují do vod hučící Tiawy. Slunce se teprve mělo objevit a ranní mlha vše halila do mléčně bílého příkrovu, až celá karavana připomínala spíš procesí bludných duší.
„Jsi můj pán a vládce. Je jenom na tobě, co se mnou bude.“
„Jistě, krásná čarodějko. Mohu ti poroučet a Královna temnot, do jejíž říše se právě chystáme všichni odebrat, se může svobodně procházet ve slunečních paprscích jako já nebo ty,“ objevil se mu na tváři bolestný úsměv. Zoufale po ní toužil, ale ona byla uvnitř prázdná, spálená chladem věčné noci od onoho dne, kdy ztratila jméno, minulost i budoucnost. Nemohla milovat, nedokázala to.
„Nikdy jsem si nepřála vstoupit do Prokletých hor,“ zašeptala skoro neslyšně na svou obranu. Toužila po polibku Bledé paní snad každý den, ale nikdy s sebou nechtěla vzít za Propast tolik nevinných lidí!
„Stejně už nemáme jinou možnost. Nemůžeme se vrátit; já bych okamžitě putoval na popraviště za tu smyšlenou velezradu a jen staří bozi vědí, co by Nersus udělal s tebou a s ostatními.“
„Mohl ses přeci vykoupit!“
Jen potřásl zamítavě hlavou:
„Dal jsem slib a nic mě nedonutí ho porušit. Přebrodíme řeku a buď najdeme smrt v Prokletých horách, nebo se bezpečně dostaneme až do Ellendinku. Jiná možnost není.“
Asegir to vystihl přesně. Skutečně neexistovala jiná možnost, teď už ne. Byli příliš hluboko v těch temných lesích, vydáni na pospas démonům Prokletých hor, ne-li něčemu mnohem horšímu. Přesto se Sianis s každým dalším drobným krůčkem, s každým tlesknutím štíhlých dlaní zbavovala protivného napětí, které ji dosud svazovalo. Cítila, jak z ní opadává hrůza z temných pověstí o této zemi, jak se z její duše vyplavuje i obyčejný strach z příštího dne.
Doširoka otevřela oči, náhle naprosto nehybná uprostřed pohybu. Tělo se jí chvělo vypětím a touhou znovu se podřídit dunícímu bubnu, ale nemohla udělat další krok. Stála na špičkách, prohnutá k nočnímu nebi jako napjatý luk, a se zatajeným dechem hleděla do tmy těsně za hranicí záře táborových ohňů.
Stáli tam, tiší a nehybní, vyčkávající. Strašliví – a krásní. Odění v nádherných hávech z temnoty noci a stříbra hvězd, křídla ozdobená spirálami a linkami měsíčního prachu. Pozorně si ji prohlíželi, v tmavých očích plamínky spalující vášně. Ten pohled jí pronikal až na samé dno obnažené duše, zbavoval ji síly i vědomí.
Přesto musela pokračovat v tanci. Cítila na zápěstích a kotnících neviditelné sevření zaklínadel, která ji ochromovala a zároveň jí poskytovala veškerou potřebnou sílu, aby mohla následovat Myšákovo stále se zrychlující bubnování. Každý pohyb a drobné gesto bylo provedeno s až nelidskou elegancí, jako by ani nebyla sama sebou. Nemohla se zastavit. Nechtěla.
Zapomněla na bolest ve svalech namáhaných k prasknutí, na smrtelnou únavu i na své divoce bušící srdce. Zdálo se jí, že se všude kolem ní svíjejí lačné plameny, ale byl to jen klam a odlesk na jinak neviditelných vláknech mocných zaklínadel, která ji bezpečně vedla od jedné figury ke druhé. Uvězněna vůlí neznámého mága nedokázala varovat přihlížející vojáky před strašlivým nepřítelem, čekajícím za hranicí světla na povel k útoku. S každým dalším výskokem se však vznesla o něco výš, nespoutaná jako noční motýl, jako vítr. A nakonec skutečně vzlétla; vznesla se příliš vysoko, k samé hranici záře ze skomírajících ohnišť, a temnota ji pohltila.
Ucítila sevření silných paží kolem pasu, na jemné kůži vedle ucha ji polechtal tichý smích. Neslyšně vykřikla děsem, když koutkem oka zahlédla tvář toho, kdo ji nesl chladným vzduchem stále výš, až mezi hvězdy. V prudkém záchvatu živočišné paniky se mu pokusila vytrhnout, jako se králík škube ve spárech orla. Sevřel ji pevněji, do tlukotu obrovských křídel zazněl melodický hlas:
„Pomalu, maličká, opatrně! Dolů je rychlá a krátká cesta a tebe je pro mrchožrouty škoda!“
Zachvěla se. Ten tvor k ní promlouval jazykem jejího dětství! Copak už zešílela docela? Cítila na zátylku jeho horký dech, svaly rýsující se pod napjatou kůží, silné nohy zaklesnuté do jejích, aby ho nemohla kopnout – a přesto měla pocit neskutečna, jako by to všechno byl jen zvláštní sen. Musel to být sen, protože v neustále se zvětšující hloubce viděla dobře osvětlený koberec i sebe samu, jak dál víří ve smyslném tanci, poháněná Myšákovým bubnováním do zběsilého tempa.
Okřídlený démon se náhle potichu zasmál. Tiskla se mu zády k nahé hrudi, neschopna se pohnout, a stále stoupali přímo nahoru. Zvedla hlavu, tehdy jí studený vítr odfoukl z očí hustý závoj: hvězdy rázem zmizely z půlnočního nebe, příliš slabé ve stříbrných paprscích největšího z měsíců. Ještě před okamžikem byl svět ponořený do tmy sedminásobného novoluní a teď se noc rozzářila Belosovým úplňkem a dorůstajícím srpkem jeho věrné Nily.
Osamocený cár temnoty však zůstal, dokonce se k ní rychle přibližoval a s každým úderem mocných křídel se rozrůstal do děsivých rozměrů. Znovu se zachvěla v démonově náruči, když v pouhých stínech rozpoznala nejstrašnější z prokletých dětí Královny temnot.
Na ušním boltci ucítila hebký dotyk horkých rtů:
„Nemusíš se bát, maličká! To přilétá má paní se svou družinou!“
Jeden úder srdce, dva a první drak prolétl s doširoka rozevřenými křídly přímo pod nimi. Patnáct metrů temně rudých šupin, patnáct metrů hřmícího prokletí. Mocný poryv větru od dračích křídel je vynesl vysoko nad přilétající hejno, až k největšímu z těch prastarých strážců Alhtareilu. Ještě stačila koutkem oka zahlédnout samotnou Královnu temnot, pak přemírou napětí i prostou únavou omdlela.
Sianis cítila podivnou tíseň už za svítání, když byla spolu s ostatními otrokyněmi převezena přes hlasitě hučící proud Tiawy a poprvé stanula na lidem zapovězené straně řeky. S příchodem noci se jí však zmocnil přímo živočišný strach. Nebyla sice jedním z těch neviditelných lesních tvorů, co je neslyšně provázeli během celé cesty od řeky až sem, ale otrok se brzy naučí rozpoznávat i ty nejjemnější náznaky napětí. Teď dokonce i v klamném bezpečí stanu cítila, jak noční vzduch přímo vibruje očekáváním, a jen bezmocně zírala do tmy.
Tak ji také o hodinu později našla Ninque, když pán zatoužil po své tanečnici.
„Už skoro celých padesát let nikdo horské démony neviděl,“ usadila se Viandijka na kožešiny před Sianiným lůžkem, místo aby tanečnici ihned doprovodila do Asegirova stanu, jak zněl původní příkaz. Mohla si to dovolit, protože přeci byla se Sianis – a tu pán nepochopitelně ochraňoval víc než vlastní život.
„Nikdo živý,“ hlesla Sianis téměř neslyšně.
„Je s námi celý žoldnéřský oddíl. Skoro sto těch nejlepších mužů, co pan Inwiram dokázal během minulého měsíce sehnat, navíc nás doprovázejí dva zaklínači. Jenom tvůj stan hlídá deset šermířů, jako bys byla Asegirova královna,“ usmála se Ninque něžně. „Musely by se pohnout samotné hory a vypustit na nás všechny legie Královny temnot, aby se některý z těch démonů dostal až k tobě.“
Sianis však dál mlčela a nehýbala se, pohled upřený daleko za hranice stanu. Strnulá krásná socha z chladného ledu, vzdálená čemukoliv lidskému a živému.
Ninque se až otřásla zlou předtuchou, když pozorovala pánovu tajemnou tanečnici. Mezi otroky kolovaly divoké historky o jejím původu i schopnostech a Ninque jim téměř bez výhrad věřila. Sama několikrát slyšela Sianis hovořit zvláštním zpěvavým jazykem, který zněl jako nářek divokých labutí a pláč dravých ptáků, a ani mistři v Kieranijské škole tance z ní nedokázali svými holemi vytlouct hrdost nezkrotného tvora.
Snad ani nevěděla, co slova pokora, podřízenost a úcta znamenají a Ninque ji za to někdy přímo nenáviděla. Sianis totiž navzdory všemu zůstala svobodná – na rozdíl od ní. Byla vším, co Ninque ztratila ještě před svým narozením, a muži ji za to zbožňovali. Dokonce ani pán Asegir nedokázal zlomit její vůli, právě naopak. Zamiloval se do její studené krásy, do stříbrných vlasů a alabastrové pokožky. Tvrdohlavě se jí odmítal vzdát v bláhové naději, že snad jednou dokáže probudit její chladné srdce.
Proto také byli tady, na zapovězeném pravém břehu Tiawy. Ninque neznala všechny podrobnosti, ale s jistotou věděla, že má pán velké finanční problémy. Během minulých dvou let přišel při bouřích a nájezdech pirátů postupně o celou svou flotilu obchodních lodí. Jako by to nestačilo, Divoké moře si při tom strašlivém neštěstí před osmi měsíci vzalo i doky v Neresianském zálivu a dobré dvě třetiny pánových pozemků. Asegir stál na pokraji bankrotu a už jen prodej otrokyní ho mohl zachránit.
Ninque pocítila cosi jako stín pýchy. Během uplynulých čtyř měsíců o ni projevilo zájem přinejmenším sedmnáct kupců, mezi nimiž nechyběli ani královští ministři a mágové nejvyššího řádu. Až se jí točila hlava, když vážení obchodníci přihazovali jako smyslů zbavení, kdykoliv na ně během smlouvání jen pohlédla. Její pověst dokonalé společnice sahala daleko za zdi Asegirovy vnitřní zahrady, v níž spolu s ostatními dívkami žila, a snad by dokázala splatit i celou třetinu pánových dluhů, nebýt té nepříjemnosti s královským následovníkem.
Vlastně za to nemohl nikdo než sám princ Nersus. Vtrhnul se svými opilými kumpány do pánova domu, pobil mnoho jeho služebníků a nakonec celý dům zapálil, když se mu nepodařilo proniknout do vnitřní zahrady. Před strašlivou smrtí v plamenech ji i ostatní dívky uchránila strážná zaklínadla zahrady, ale na prince tehdy spadl kus střechy a oheň ho doživotně poznamenal.
Nersus porušil zákony vlastní země, jenže krev je silnější než inkoust. Místo aby propadl hrdlem jako kterýkoliv jiný bandita, stal se obětí smyšleného spiknutí a naopak pán musel uprchnout před královskými gardisty. Nebýt přátel u dvora, kteří ho včas varovali, dnes by možná už byl mrtvý, protože neměl dost peněz na podplacení soudců a odmítl se vzdát Sianis, i kdyby tím zaručeně ukojil princovu vražednou touhu po odplatě za poznamenanou tvář.
„Sianis,“ hlesla teď Ninque potichu, když se probrala z vlastních vzpomínek, „pán čeká.“
Tanečnice k ní pomalu otočila hlavu, v ocelově šedých očí jiskřičky jasného bílého plamene. Bylo to znepokojivý pohled, plný chladného žáru, který spaluje duši. Ninque se polekaně stáhla stranou a pokorně sklonila hlavou, když kolem ní Sianis procházela. Ať si ostatní otrokyně říkaly, co chtěly, právě v takových okamžicích byla Ninque ochotna na vlastní duši odpřísáhnout, že pánova tanečnice ovládá tajná kouzla a zaklínadla, zapovězená pouhým smrtelníkům.
Malou travnatou mýtinku před stany osvětlovalo několik ohňů. Sianis ji pomalu přešla a zastavila se na koberci před hedvábným přístřeškem, pod nímž odpočíval její svrchovaný pán Asegir na hromadě kožešin. Z obou stran se k němu tulily Miewa a Lornis, jeho nynější milostnice, ale nevěnoval jim téměř žádnou pozornost, pohled upřený jen na ni.
„Poslal jsi pro mě.“
„Odpočinula sis trochu po té dlouhé cestě?“ napřímil se obchodník.
Sianis cítila jeho dychtivost a touhu po sebemenším náznaku náklonnosti, jakou mu projevovaly ostatní otrokyně. Jen v posledním okamžiku teď překonala nutkání se otřást odporem. Místo toho dál zachovávala přísně neutrální výraz ve tváři. Dlouhé roky v Kieranijské škole ji spolehlivě naučily skrývat každé i sebemenší hnutí mysli a ona nechtěla Asegira zraňovat víc, než musela. Konec konců se k ní choval s bezmeznou oddaností, jako by se nikdy nestala otrokyní Sianis. Jako by stále měla své jméno.
Krátce přikývla, tehdy potěšeně zatleskal:
„Takže mi můžeš zatančit?“
Byla jeho majetkem skoro polovinu svého dosavadního života, přímo v jeho domě žila už pět let. Vždy jí věnoval ty nejkrásnější oděvy a šperky, které nosily jen dcery šlechticů. Měla vlastní otrokyně, které se jí ve vnitřní zahradě staraly o pohodlí, a na procházkách ji jako skutečnou dámu doprovázeli dva strážci. Po návratu z taneční školy se jí celé tři měsíce denně omlouval za prožité utrpení, dokud se zlomená paže nezahojila a jizvy po důtkách nezmizely. Svou nedotknutelností ho doháněla na pokraj šílenství, jak často četla v jeho zmučeném pohledu, a přesto nikdy nepodlehl touze se jí na místě zmocnit, i když na to měl nepopiratelné právo. Vlastně mu měla být vděčná, ale nedokázala se zbavit té bolesti ve svém srdci, která jí neustále připomínala, co všechno ztratila.
„Jak si přeješ, můj pane,“ hlesla potichu a ukryla bolestnou grimasu pod závoj rozpuštěných vlasů.
Samozřejmě mu lhala. Nedokázala se zbavit neustálého napětí, které ji vyčerpávalo víc než celodenní ostrá jízda nepřátelským lesem, ale doufala, že během divokého tance aspoň přechodně zapomene na neodbytný pocit blížícího se nebezpečí. A ona se zoufale potřebovala uvolnit, dřív, než úplně zešílí.
Měla na sobě cestovní šaty, sice pohodlné, ale naprosto nevhodné pro tanec. Naznačila tedy Myšákovi sedícímu opodál, aby začal jednoduchou melodií na rytmus sarai, který se z počátečního pomalého tempa postupně rozvíjí do mnoha kaskád rychlých synkop. Potřebovala si zahřát svaly a zbavit se těžkého svrchního oděvu. Zároveň tak aspoň získá ještě trochu času navíc, aby se mohla soustředit jen na své tělo a velký koberec pod bosýma nohama.
Tep malého bubínku rozechvěl večerní vzduch i její srdce. Ztuhla se skloněnou hlavou a s nachýleným trupem, ruce zvednuté mírně dozadu jako křídla vzlétající labutě. V taneční škole se musela naučit všechny myslitelné kroky a figury, jakých je lidské tělo schopné, v pevně stanoveném pořadí. Každá sebemenší chybička nebo drobná změna se tvrdě trestala, ale Kierania byla daleko, v jiném světě. Tady, na koberci vyšívaném složitými ornamenty, byla znovu svou vlastní paní.
Nechala labuť vzlétnout nad šedivé mraky, které silný poryv větru odnesl kamsi mimo svět ze zlatých a okrových vláken, pak ji jediným prudkým pohybem proměnila v právě vylíhnutého motýla. Peří se smutným zaševelením dopadlo na těla dvou navzájem propletených hadů, aby je vzápětí další závan studeného vzduchu odnesl do nicoty.
Motýl se lehce snesl na zlatou růži, složil křídla a rozplynul se ve stříbrné mlze, z níž vítr svým dechem vytvaroval podobu dívky. Tehdy se k pravidelně tepajícímu bubínku přidala rozverná harfa a Sianis, už jen v průsvitné spodní košilce a s rozpuštěnými vlasy, zavřela oči. Začala tančit.
Zcela se podřídila Myšákově vůli a tempu jeho bubínku. Jen na něm teď záleželo, jak se bude tanec odvíjet – zda ji nechá kroužit ve složitých otočkách viandijského námluvního tance, nebo jestli zůstane u rytmu sarai až do strhujícího závěru rychlých piruet, drobných krůčků a divokého víření. Jen jemu se vždy úplně odevzdala. Stejně jako ona byla nejlepší z tanečnic v celé Kieranii, i když jí učitelé odmítli dát vysvědčení, Myšákovi se nevyrovnal žádný královský hudební mistr. Dokázal vycítit každý její nádech, krok i změnu nálady a bezpečně ji vedl skrz kaskády triol, zvonivé trylky a frázované synkopy. U něj byla v bezpečí.
Tempo se nenápadně začalo zrychlovat. Tedy mistrovský sarai se vším, co k němu patří? Sianino tělo si dokonale pamatovalo všechny kroky, obraty a pohyby, vždyť ho předváděla už tolikrát! Zatímco tedy její paže kreslily do vzduchu složité ornamenty a nohy stále rychleji vytepávaly do koberce dvojitý rytmus, ona sama mohla v klidu přemýšlet o tom, co jí ráno u řeky pověděl Asegir.
„Možná se moje duše nikdy znovu nezrodí a bude navždy uvězněna v Alhtareilu, ale jsme tady, Motýlice. Na druhé straně nás nejspíš čeká smrt, pokud ne něco horšího. Ale to sis vždy přála, ne?“
Stáli sami dva bok po boku na mírném návrší nedaleko starého brodu a sledovali, jak první mezci obtížení nákladem vstupují do vod hučící Tiawy. Slunce se teprve mělo objevit a ranní mlha vše halila do mléčně bílého příkrovu, až celá karavana připomínala spíš procesí bludných duší.
„Jsi můj pán a vládce. Je jenom na tobě, co se mnou bude.“
„Jistě, krásná čarodějko. Mohu ti poroučet a Královna temnot, do jejíž říše se právě chystáme všichni odebrat, se může svobodně procházet ve slunečních paprscích jako já nebo ty,“ objevil se mu na tváři bolestný úsměv. Zoufale po ní toužil, ale ona byla uvnitř prázdná, spálená chladem věčné noci od onoho dne, kdy ztratila jméno, minulost i budoucnost. Nemohla milovat, nedokázala to.
„Nikdy jsem si nepřála vstoupit do Prokletých hor,“ zašeptala skoro neslyšně na svou obranu. Toužila po polibku Bledé paní snad každý den, ale nikdy s sebou nechtěla vzít za Propast tolik nevinných lidí!
„Stejně už nemáme jinou možnost. Nemůžeme se vrátit; já bych okamžitě putoval na popraviště za tu smyšlenou velezradu a jen staří bozi vědí, co by Nersus udělal s tebou a s ostatními.“
„Mohl ses přeci vykoupit!“
Jen potřásl zamítavě hlavou:
„Dal jsem slib a nic mě nedonutí ho porušit. Přebrodíme řeku a buď najdeme smrt v Prokletých horách, nebo se bezpečně dostaneme až do Ellendinku. Jiná možnost není.“
Asegir to vystihl přesně. Skutečně neexistovala jiná možnost, teď už ne. Byli příliš hluboko v těch temných lesích, vydáni na pospas démonům Prokletých hor, ne-li něčemu mnohem horšímu. Přesto se Sianis s každým dalším drobným krůčkem, s každým tlesknutím štíhlých dlaní zbavovala protivného napětí, které ji dosud svazovalo. Cítila, jak z ní opadává hrůza z temných pověstí o této zemi, jak se z její duše vyplavuje i obyčejný strach z příštího dne.
Doširoka otevřela oči, náhle naprosto nehybná uprostřed pohybu. Tělo se jí chvělo vypětím a touhou znovu se podřídit dunícímu bubnu, ale nemohla udělat další krok. Stála na špičkách, prohnutá k nočnímu nebi jako napjatý luk, a se zatajeným dechem hleděla do tmy těsně za hranicí záře táborových ohňů.
Stáli tam, tiší a nehybní, vyčkávající. Strašliví – a krásní. Odění v nádherných hávech z temnoty noci a stříbra hvězd, křídla ozdobená spirálami a linkami měsíčního prachu. Pozorně si ji prohlíželi, v tmavých očích plamínky spalující vášně. Ten pohled jí pronikal až na samé dno obnažené duše, zbavoval ji síly i vědomí.
Přesto musela pokračovat v tanci. Cítila na zápěstích a kotnících neviditelné sevření zaklínadel, která ji ochromovala a zároveň jí poskytovala veškerou potřebnou sílu, aby mohla následovat Myšákovo stále se zrychlující bubnování. Každý pohyb a drobné gesto bylo provedeno s až nelidskou elegancí, jako by ani nebyla sama sebou. Nemohla se zastavit. Nechtěla.
Zapomněla na bolest ve svalech namáhaných k prasknutí, na smrtelnou únavu i na své divoce bušící srdce. Zdálo se jí, že se všude kolem ní svíjejí lačné plameny, ale byl to jen klam a odlesk na jinak neviditelných vláknech mocných zaklínadel, která ji bezpečně vedla od jedné figury ke druhé. Uvězněna vůlí neznámého mága nedokázala varovat přihlížející vojáky před strašlivým nepřítelem, čekajícím za hranicí světla na povel k útoku. S každým dalším výskokem se však vznesla o něco výš, nespoutaná jako noční motýl, jako vítr. A nakonec skutečně vzlétla; vznesla se příliš vysoko, k samé hranici záře ze skomírajících ohnišť, a temnota ji pohltila.
Ucítila sevření silných paží kolem pasu, na jemné kůži vedle ucha ji polechtal tichý smích. Neslyšně vykřikla děsem, když koutkem oka zahlédla tvář toho, kdo ji nesl chladným vzduchem stále výš, až mezi hvězdy. V prudkém záchvatu živočišné paniky se mu pokusila vytrhnout, jako se králík škube ve spárech orla. Sevřel ji pevněji, do tlukotu obrovských křídel zazněl melodický hlas:
„Pomalu, maličká, opatrně! Dolů je rychlá a krátká cesta a tebe je pro mrchožrouty škoda!“
Zachvěla se. Ten tvor k ní promlouval jazykem jejího dětství! Copak už zešílela docela? Cítila na zátylku jeho horký dech, svaly rýsující se pod napjatou kůží, silné nohy zaklesnuté do jejích, aby ho nemohla kopnout – a přesto měla pocit neskutečna, jako by to všechno byl jen zvláštní sen. Musel to být sen, protože v neustále se zvětšující hloubce viděla dobře osvětlený koberec i sebe samu, jak dál víří ve smyslném tanci, poháněná Myšákovým bubnováním do zběsilého tempa.
Okřídlený démon se náhle potichu zasmál. Tiskla se mu zády k nahé hrudi, neschopna se pohnout, a stále stoupali přímo nahoru. Zvedla hlavu, tehdy jí studený vítr odfoukl z očí hustý závoj: hvězdy rázem zmizely z půlnočního nebe, příliš slabé ve stříbrných paprscích největšího z měsíců. Ještě před okamžikem byl svět ponořený do tmy sedminásobného novoluní a teď se noc rozzářila Belosovým úplňkem a dorůstajícím srpkem jeho věrné Nily.
Osamocený cár temnoty však zůstal, dokonce se k ní rychle přibližoval a s každým úderem mocných křídel se rozrůstal do děsivých rozměrů. Znovu se zachvěla v démonově náruči, když v pouhých stínech rozpoznala nejstrašnější z prokletých dětí Královny temnot.
Na ušním boltci ucítila hebký dotyk horkých rtů:
„Nemusíš se bát, maličká! To přilétá má paní se svou družinou!“
Jeden úder srdce, dva a první drak prolétl s doširoka rozevřenými křídly přímo pod nimi. Patnáct metrů temně rudých šupin, patnáct metrů hřmícího prokletí. Mocný poryv větru od dračích křídel je vynesl vysoko nad přilétající hejno, až k největšímu z těch prastarých strážců Alhtareilu. Ještě stačila koutkem oka zahlédnout samotnou Královnu temnot, pak přemírou napětí i prostou únavou omdlela.