Whisper
Jen andělé mají moc říkat slova, jenž nikdo neslyší.
Naposledy jsem se vzhlédla v zrcadle, musím přiznat, že mi to slušelo. Dlouhé hnědé vlasy byly vyčesány do elegantního účesu a na sobě jsem měla krvavě rudé šaty. Nechala jsem se výtahem vyvést na střechu jednoho z mrakodrapů kde jsme se s Michaelem obvykle scházeli. Poznali jsme se v jednom z barů kde se občas snažím zapomenout na náročný den a začaly se scházet zde, je tu krásný výhled na město a přitom ty chvíle co trávíte tady do něj nepatříte.
Ano, už tu na mě čekal, vždy byl přesný, a opět mu to velmi slušelo. Dlouhé černé vlasy a nedbalá elegance s jakou se upravoval, ideál každé ženy a on patřil mě, jen mě. Políbil mě na přivítanou a pak pomalu sjel na šíji, ucítila jsem bodavou bolest, která mi projela krkem a já začal ztrácet rovnováhu…chyť mě, jako když padám…Dopadla jsem na tvrdou a studenou zem…řekni, že jsi tady a všechno je za námi…Dotkla jsem se bolavého krku a spatřila krev na mé ruce.
„Pomoz mi,“ natáhla jsem ruku,ale nikdo jí nesevřel…mluvím do vzduchu…Opřela jsem se pomalu o lokty a trošku se zvedla…nikdo tu není a já padám sama do sebe…Byl pryč, nechal mě tu samotnou s bolestí, jenž z krku proudila do každého konce mého těla. S bolestí a touho po krvi.
Byl to upír…tahle pravda mě přivádí k šílenství…Naznačoval mi to a řekl mi jak mohu zastavit tu bolest, stačí se nakrmit lidskou krví. Stala se ze mě zrůda, kterou jsem nikdy nechtěla být.
Bolest se nenápadně stupňovala a stále tak na sebe nezáměrně upozorňovala…vím, že můžu zastavit tu bolest…Zvedla jsem se a sjela výtahem do přízemí. Naštěstí byla noc a ulice téměř prázdné, takže si nikdo nemohl všimnout zakrváceného krku. Otevřela jsem bránu do parku a vešla do jeho černých uliček lemovaných stromy. Kolem prošel mladík, mohlo mu být, tak sedmnáct. Sebrala se země cihlu a srazila ho k zemi silnou ránou do hlavy. Zakousla jsem se do jeho mladého krku. Musela jsem ukojit svou touhu abych se mohla pomstít, musela jsem jí ukojit abych vůbec mohl žít…když ji nechám odejít…Bolest se ztrácela s posledními zbytky mé lidskosti… když ji nechám odejít.
Když už jsem nepociťovala zužující hlad, tak jsem si utřela zkrvavené rty a vydala se pryč z parku. Měsíc a lampy osvětlovaly téměř prázdné ulice a já se cítila zrazena a sama. Hlavou se mi honilo mnoho otázek a chuť po pomstě mě přešla stejně rychle jako se objevila. Stejně by nic nezměnila, je to nezvratné, navždy budu to co jsem.
Z meditování mé myšlenky vytrhl až ženský křik. Linul se z jedné z opuštěných uliček a já poznala mého teď už bývalého přítele přisátého na krk mladé blondýny. Zdálo se mi, že si mě všiml a na okamžik na mě pohlédl. Rozeběhla jsem se pryč…neotáčej se…Nechtěla jsem ho vidě, mluvit s ním, ani s ním být, chtěla jsem aby byl daleko, aby nám osud nekřížil cesty.
Křik dívky utichl a ticho prořízl jeho hlas, „Katrin!“ Zabolelo mě u srdce, možná mne miluje…nedávej mě té bolesti…Minula jsem vchod do jednoho z místních barů a zašla za roh…nesnaž se schovat…Opřela jsem se o zeď, nechtěla jsem spřed ním utíkal, ale ani se schovávat, chtěla jsem ho zabít za to co udělal a při tom jsem toužila po tom ho milovat.
Nenásledoval mě, opět zakřičel mé jméno do tmy, protože nevěděl kam dál. Strašně mi ublížil, ale i přes to mě hledal. To si nedokáže uvědomit, že o něj nestojím? Nebo možná stojím a nechci si to přiznat…stejně křičí tvé jméno…Lžu sama sobě, miluji ho, ale bojím se toho, snad proto že o něm vůbec nic nevím…bůh ví, jaké jsou před ním lži.
Lampy zablikaly a zhasly…nezhasínej světlo…Na uvažovaní budu mít dost času jindy. Rozeběhla jsem se ke vchodu do mého bytu a urychleně si odemkla. Zastínila jsem všechna okna před prvními slunečními paprsky. Lehla jsem si do teplé postele a propadla se do černých snů…Nikdy neusneš-nikdy nezemřeš.
Probudila jsem se večer po západu. Oblékla jsem se do latexového oblečku od své nejlepší kamarádky, konečně se mi zdálo, že se ke mě tento druh oděvu hodí. Těsně, ale naprosto přesně obepnul mé tělo a já se vydala do nočních ulic. Měsíc mě doprovázel na mé osamělé cestě a já opět podlehla mučivým myšlenkám. Že mohou být noční ulice nebezpečné na to jsem byla připravena, ale na toto ne.
Vše se odehrálo strašně rychle, odněkud se vynořily tři muži ve tváři se jim odrážel nelidský výraz. Měsíční paprsek dopadl na jejich divokou tvář a oni se začaly měnit v lykany…bála jsem se toho, co vidím…Ozval se výstřel a jeden z vlkodlaků padl k zemi. Začal sebou divoce házet a nakonec tam ležel mrtvý ve své lidské podobě. Chystalo se k boji a já stála mezi upíry a vlkodlaky…ale nějak vím, že toho přijde ještě mnohem víc…ochromená strachem, jsem se rozeběhla ke zdi a přitiskla se k ní. Od vlkodlaků mě teď dělila hrstka ozbrojených upírů, v čele s mým bývalým přítelem. No lepší něco než nic. Ale i přes to jsem nedokázala zabránit svému tělu aby se dál třáslo strachy…zmrazená ve svém strachu...Neodvažovala jsem se ani dýchat a sledovala boj.
Druhý vlkodlak padl zakrvácen k zemi a třetí se pral s Michaelem než ho od něj dostaly tak byl pokousán…a brzy budu oslepena slzami…Vrhla jsem se k němu a pohlédla do jeho andělsky modrých očí, byla v nich bolest…vím, že můžu zastavit tu bolest…Jeho ruka s jela k dýce, jenž stále visela na opasku, protože ji nestihl vyndat vtiskl mi ji do ruky…když ji nechám odejít…„Prosím,“ hlesl jen a já přesně věděla co po mě chce…když ji nechám odejít.
Pevně jsem zbraň sevřela. Cítila jsem téměř neodolatelnou touhu utéct od všeho, ale stále mi to něco nechtělo dovolit…neotáčej se…Snad láska, soucit či jen touha mu pomoc. V jeho očích bylo čím dál tím víc bolesti a touha po smrti téměř nekonečná, cítila jsem jí z něj, chtěl utéct bolesti, jenž ho zužovala…nedávej mě té bolesti…Pokusila jsem opevnit svou mysl od jeho očí, od jeho proseb a touhy a bílým kapesníkem mu začala utírat krev, která vytékala z úst…nesnaž se schovat…“Zabij mě, prosím. Katrin!“ v jeho hlase byla naléhavost a já se jí snažila neslyšet…stejně křičí tvé jméno…Ale marně. Dýka se mu zaryla do srdce a víčka pomalu klesla aby zastínila modrým očím pohled na svět…nezavírej oči…Po tváři mi stékaly proudy slz, nic jsem o něm nevěděla a přes to jsem ho milovala věčnou lásko…bůh ví, jaké jsou před ním lži…jeho dech utichl a já si povšimla, že se zbylí upíři vytrácejí.
Klečela jsem u jeho mrtvého těla snad věčnost. Hvězdy nad mou hlavou padaly dolů a já si nejmíň stokrát přála aby se tohle nestalo, aby mě neopouštěla a byl stále se mnou, aby mě naučil žít v tomto temném světe. Lampa vedle mne zablikala…nezhasínej světlo…Rychle jsem se zvedla a chtěla se rozeběhnout do baráku jen pár metrů ode mě, ale téměř u dveří jsem si uvědomila, že bez něj budu osamělá věčně…nikdy neusneš-nikdy nezemřeš…Zastavila jsem se. Lampy zhasly a slunce se chystalo ukázat světu opět svou zářivou tvář. Vyrovnaně a smířeně jsem se vrátila zpět k Michaelovi…spadlí andělé u mých nohou…Teplé paprsky mě začali pálit na těle a já slyšela hlas svého bývalého. Slyšela jsem opět ty krásná slova, jenž mi říkal když jsme spolu stáli na té střeše…šeptají do mých uší…Padla jsem k zemi a pohlédla naposledy do tváře svého milovaného…smrt před mýma očima…Měla jsem strach, ale přes to jsem cítila ohromou úlevu…leží blízko vedle mě, mám strach…Sluneční paprsky mi škvařily tělo na uhel a já jen potichu trpěla. Byla jsem rozhodnuta smrti podlehnout a vzdát se jí…a pokyvuje mi, vzdám se…Zavřela jsem oči a můj dech se zastavil…začátek mého konce…Vždy mě zajímalo co bude po smrti a nyní to poznám…vzdám se všeho, abych poznala svůj konec.
Naposledy jsem se vzhlédla v zrcadle, musím přiznat, že mi to slušelo. Dlouhé hnědé vlasy byly vyčesány do elegantního účesu a na sobě jsem měla krvavě rudé šaty. Nechala jsem se výtahem vyvést na střechu jednoho z mrakodrapů kde jsme se s Michaelem obvykle scházeli. Poznali jsme se v jednom z barů kde se občas snažím zapomenout na náročný den a začaly se scházet zde, je tu krásný výhled na město a přitom ty chvíle co trávíte tady do něj nepatříte.
Ano, už tu na mě čekal, vždy byl přesný, a opět mu to velmi slušelo. Dlouhé černé vlasy a nedbalá elegance s jakou se upravoval, ideál každé ženy a on patřil mě, jen mě. Políbil mě na přivítanou a pak pomalu sjel na šíji, ucítila jsem bodavou bolest, která mi projela krkem a já začal ztrácet rovnováhu…chyť mě, jako když padám…Dopadla jsem na tvrdou a studenou zem…řekni, že jsi tady a všechno je za námi…Dotkla jsem se bolavého krku a spatřila krev na mé ruce.
„Pomoz mi,“ natáhla jsem ruku,ale nikdo jí nesevřel…mluvím do vzduchu…Opřela jsem se pomalu o lokty a trošku se zvedla…nikdo tu není a já padám sama do sebe…Byl pryč, nechal mě tu samotnou s bolestí, jenž z krku proudila do každého konce mého těla. S bolestí a touho po krvi.
Byl to upír…tahle pravda mě přivádí k šílenství…Naznačoval mi to a řekl mi jak mohu zastavit tu bolest, stačí se nakrmit lidskou krví. Stala se ze mě zrůda, kterou jsem nikdy nechtěla být.
Bolest se nenápadně stupňovala a stále tak na sebe nezáměrně upozorňovala…vím, že můžu zastavit tu bolest…Zvedla jsem se a sjela výtahem do přízemí. Naštěstí byla noc a ulice téměř prázdné, takže si nikdo nemohl všimnout zakrváceného krku. Otevřela jsem bránu do parku a vešla do jeho černých uliček lemovaných stromy. Kolem prošel mladík, mohlo mu být, tak sedmnáct. Sebrala se země cihlu a srazila ho k zemi silnou ránou do hlavy. Zakousla jsem se do jeho mladého krku. Musela jsem ukojit svou touhu abych se mohla pomstít, musela jsem jí ukojit abych vůbec mohl žít…když ji nechám odejít…Bolest se ztrácela s posledními zbytky mé lidskosti… když ji nechám odejít.
Když už jsem nepociťovala zužující hlad, tak jsem si utřela zkrvavené rty a vydala se pryč z parku. Měsíc a lampy osvětlovaly téměř prázdné ulice a já se cítila zrazena a sama. Hlavou se mi honilo mnoho otázek a chuť po pomstě mě přešla stejně rychle jako se objevila. Stejně by nic nezměnila, je to nezvratné, navždy budu to co jsem.
Z meditování mé myšlenky vytrhl až ženský křik. Linul se z jedné z opuštěných uliček a já poznala mého teď už bývalého přítele přisátého na krk mladé blondýny. Zdálo se mi, že si mě všiml a na okamžik na mě pohlédl. Rozeběhla jsem se pryč…neotáčej se…Nechtěla jsem ho vidě, mluvit s ním, ani s ním být, chtěla jsem aby byl daleko, aby nám osud nekřížil cesty.
Křik dívky utichl a ticho prořízl jeho hlas, „Katrin!“ Zabolelo mě u srdce, možná mne miluje…nedávej mě té bolesti…Minula jsem vchod do jednoho z místních barů a zašla za roh…nesnaž se schovat…Opřela jsem se o zeď, nechtěla jsem spřed ním utíkal, ale ani se schovávat, chtěla jsem ho zabít za to co udělal a při tom jsem toužila po tom ho milovat.
Nenásledoval mě, opět zakřičel mé jméno do tmy, protože nevěděl kam dál. Strašně mi ublížil, ale i přes to mě hledal. To si nedokáže uvědomit, že o něj nestojím? Nebo možná stojím a nechci si to přiznat…stejně křičí tvé jméno…Lžu sama sobě, miluji ho, ale bojím se toho, snad proto že o něm vůbec nic nevím…bůh ví, jaké jsou před ním lži.
Lampy zablikaly a zhasly…nezhasínej světlo…Na uvažovaní budu mít dost času jindy. Rozeběhla jsem se ke vchodu do mého bytu a urychleně si odemkla. Zastínila jsem všechna okna před prvními slunečními paprsky. Lehla jsem si do teplé postele a propadla se do černých snů…Nikdy neusneš-nikdy nezemřeš.
Probudila jsem se večer po západu. Oblékla jsem se do latexového oblečku od své nejlepší kamarádky, konečně se mi zdálo, že se ke mě tento druh oděvu hodí. Těsně, ale naprosto přesně obepnul mé tělo a já se vydala do nočních ulic. Měsíc mě doprovázel na mé osamělé cestě a já opět podlehla mučivým myšlenkám. Že mohou být noční ulice nebezpečné na to jsem byla připravena, ale na toto ne.
Vše se odehrálo strašně rychle, odněkud se vynořily tři muži ve tváři se jim odrážel nelidský výraz. Měsíční paprsek dopadl na jejich divokou tvář a oni se začaly měnit v lykany…bála jsem se toho, co vidím…Ozval se výstřel a jeden z vlkodlaků padl k zemi. Začal sebou divoce házet a nakonec tam ležel mrtvý ve své lidské podobě. Chystalo se k boji a já stála mezi upíry a vlkodlaky…ale nějak vím, že toho přijde ještě mnohem víc…ochromená strachem, jsem se rozeběhla ke zdi a přitiskla se k ní. Od vlkodlaků mě teď dělila hrstka ozbrojených upírů, v čele s mým bývalým přítelem. No lepší něco než nic. Ale i přes to jsem nedokázala zabránit svému tělu aby se dál třáslo strachy…zmrazená ve svém strachu...Neodvažovala jsem se ani dýchat a sledovala boj.
Druhý vlkodlak padl zakrvácen k zemi a třetí se pral s Michaelem než ho od něj dostaly tak byl pokousán…a brzy budu oslepena slzami…Vrhla jsem se k němu a pohlédla do jeho andělsky modrých očí, byla v nich bolest…vím, že můžu zastavit tu bolest…Jeho ruka s jela k dýce, jenž stále visela na opasku, protože ji nestihl vyndat vtiskl mi ji do ruky…když ji nechám odejít…„Prosím,“ hlesl jen a já přesně věděla co po mě chce…když ji nechám odejít.
Pevně jsem zbraň sevřela. Cítila jsem téměř neodolatelnou touhu utéct od všeho, ale stále mi to něco nechtělo dovolit…neotáčej se…Snad láska, soucit či jen touha mu pomoc. V jeho očích bylo čím dál tím víc bolesti a touha po smrti téměř nekonečná, cítila jsem jí z něj, chtěl utéct bolesti, jenž ho zužovala…nedávej mě té bolesti…Pokusila jsem opevnit svou mysl od jeho očí, od jeho proseb a touhy a bílým kapesníkem mu začala utírat krev, která vytékala z úst…nesnaž se schovat…“Zabij mě, prosím. Katrin!“ v jeho hlase byla naléhavost a já se jí snažila neslyšet…stejně křičí tvé jméno…Ale marně. Dýka se mu zaryla do srdce a víčka pomalu klesla aby zastínila modrým očím pohled na svět…nezavírej oči…Po tváři mi stékaly proudy slz, nic jsem o něm nevěděla a přes to jsem ho milovala věčnou lásko…bůh ví, jaké jsou před ním lži…jeho dech utichl a já si povšimla, že se zbylí upíři vytrácejí.
Klečela jsem u jeho mrtvého těla snad věčnost. Hvězdy nad mou hlavou padaly dolů a já si nejmíň stokrát přála aby se tohle nestalo, aby mě neopouštěla a byl stále se mnou, aby mě naučil žít v tomto temném světe. Lampa vedle mne zablikala…nezhasínej světlo…Rychle jsem se zvedla a chtěla se rozeběhnout do baráku jen pár metrů ode mě, ale téměř u dveří jsem si uvědomila, že bez něj budu osamělá věčně…nikdy neusneš-nikdy nezemřeš…Zastavila jsem se. Lampy zhasly a slunce se chystalo ukázat světu opět svou zářivou tvář. Vyrovnaně a smířeně jsem se vrátila zpět k Michaelovi…spadlí andělé u mých nohou…Teplé paprsky mě začali pálit na těle a já slyšela hlas svého bývalého. Slyšela jsem opět ty krásná slova, jenž mi říkal když jsme spolu stáli na té střeše…šeptají do mých uší…Padla jsem k zemi a pohlédla naposledy do tváře svého milovaného…smrt před mýma očima…Měla jsem strach, ale přes to jsem cítila ohromou úlevu…leží blízko vedle mě, mám strach…Sluneční paprsky mi škvařily tělo na uhel a já jen potichu trpěla. Byla jsem rozhodnuta smrti podlehnout a vzdát se jí…a pokyvuje mi, vzdám se…Zavřela jsem oči a můj dech se zastavil…začátek mého konce…Vždy mě zajímalo co bude po smrti a nyní to poznám…vzdám se všeho, abych poznala svůj konec.