Černá růže
Mohutné větve starého vrásčitého dubu se zatřásly pod náporem chladného večerního větru a shodily tím spoustu rudého, zlatého, hnědého a jinak barevného listí, které se pomalu začalo vznášet k zemi až ulehlo na mrtvolně studený kamenný náhrobek. Listy se usídlily u nohou veliké černé sochy draka s roztaženými křídli, v pařátech svíral růži. Černou růži. Její květ byl temný jako ten nejtmavší kout, jenž ochraňovala temnota a ostny nebezpečné jako salva letících šípů. Jeho blána na křídlech se stříbrně leskla a stejně tak i nebezpečně vypadající ostny na zádech. Oči rudě zářily do tmy a při pohledu na něj by jste dali ruku do ohně za to, že za chvíli vzlétne a už se sem nikdy nevrátí. Že ochutná volnost a shodí své kamenné brnění v němž tu drží stráž na věčnost.
Černý hrob, tak se říká tomuto místu. Nikdo neví čí kosti pod ním leží, ale všichni jsou si naprosto jisti, že to byl zlý člověk, pokud to byl vůbec člověk. Slyšela jsem už mnoho pověstí o tomto místě. Místě kam se nikdo neodváží…tedy skoro nikdo…já tam chodívám dodnes, sleduji hloubku drakova pohledu a nechávám své myšlenky aby nalezly klid od zlého světa lidí. Mnohdy se tam oddávám úvahám o původu tohoto náhrobku a přemýšlím, který z nich má někde pravdivé kořeny. Zdali v příběhu o vraždícím hraběti, který se živil lidskou krví a hrob si nechal postavit aby do něj mohl pohřbívat své oběti, v příběhu zlé čarodějnice, která tam pohřbívala zvířata a mladé dívky a díky tomu zůstávala po století mladá a nebo snad mladém králi, jenž tak moc toužil po moci až se nechal změnit v draka, zabil v té podobě svou snoubenku a zkameněl žalem.
Ano, všechno to jsou pěkné příběhy otkané zlem, krví a temnotou, avšak já si zamilovala jiný příběh. Vyprávěl mi ho jeden moudrý stařec, jenž mě naučil mnohému co umím a jsem si jistá, že by nebyl proti abych tento příběh pověděla i já vám a doufala, že v něm najdete aspoň záblesk pravdy.
Stalo se to již kdysi dávno před moderní civilizací, jenž trápí svět, před nalezením ráje, který nosí jméno Amerika, před rytíři statečného krále Artuše. V malé vesničce žila dívka, avšak byla jiná než ostatní. Byla velmi krásná, ale nikdo to neviděl. Byla osamělá, neuměla zapadnout do světa lidí, ale dokonale se uměla sladit se světem zvířat. Svou jemnou kůži podobnou okvětním plátkům bílých lilií, halila do dlouhých černých šatů a plné rty si barvila stejnou barvou jakou má čerstvá krev, jenž vytká z rány.
Často se toulala po lesích, skalách, loukách…zůstávala pryč dny, týdny a veškerý ten čas co nebyla ve vesnici se proháněla na koni, oddávala se rozjímání a meditacím nebo pomáhala zraněným zvířátkům, která potřebovala její pomoc. Venku byla šťastná. Ve vesnici nebyla její domov ten byl zde. Chápala, že se jí lidé bojí, považují za čarodějnici a snad jim to ani nevyčítala.
Jednoho podzimního úplňku když právě tančila v lese na píseň, jenž hrál vítr na větve stromů kolem si všimla překrásných oči ve tmě. Nejistými kroky se vydala jejich směrem. Patřily muži, byl vysoký, tvář mu zdobily dlouhé černé vlasy, mrtvolně bílá tvář mu přidávala na děsivém vzhledu, ale ona se nebála. Ucítila jisté sympatie k tomuto člověku, povídali si spolu do východu slunce, a než odešel stihl jí popsat místo kde nebe bylo stále zbarvenou krví a místo kam nikdy nedoletí svit slunečních paprsků a místo, kde je možné nalézt bájné draky, tříhlavé psi, vlkodlaky a upíry. Tam byl doma a do úsvitu se tam musel vrátí, jinak by prý zůstal déle, avšak nemohl..
Dívka čekala na louce a doufala, že se v noci opět vrátí, ale on nepřišel. Čekala týdny a v hledala v temnotě lesa ten pohled, jenž se jí zabodl do srdce i mysli. Časem začala ztrácet naději, že se ještě někdy objeví, pravděpodobnější bylo, že to byl jen výplod její fantazie, kterou začala trápit samota.
Opřená o strom sledovala měsíc, jenž se opět usmíval na své stádo oveček celou svou tváří a v tom ucítila ten známý pohled. Otočila se a bez rozmyšlení se svému černému princi vrhla okolo krku. Po velmi vášnivém přivítání se kolem rozprostilo uklidňují ticho, které přerušil až zpěv prvního ptáčka, který varoval noční tvory před teplými paprsky slunce.
S trhnutím se probudila, avšak opět se nalézala sama. Věděla, že odejde a nejradši by šla sním, šla by s ním klidně i do pekla a on to věděl. Její srdce sevřela černá výčitka, mohl se aspoň rozloučit.
Podívala se nad svou hlavu a spatřila papír dýkou přibodnutý ke kmeni. Opět se potkáme. Až nadejde čas, tak mě nejdeš. Budu čekat.Miluji tě
Ta slova jí hřála když byla zima, dávala jí naději když bylo nejhůře. Ve snech se jí zjevovala jeho tvář. Uplynulo deset měsíců od oné noci a dívce se narodila dcera, bledá stejně jako její rodiče a stejně byla i krásná.
Nyní byl čas se opět sejít. Vzala svou holčičku do náruče a vydala se na louku kde vše začalo, zaposlouchala se do tajemné písně, jenž hrál vítr a uslyšela šeptající hlas, "Pojď. Pojď za mnou. Pojď domů."
Následovala pro ní tak známý hlas. Prodíral se hustým lesem až na palouček, o kterém neměla doposud ani zdání.
Spatřila draka a s posvátnou úctou poklekla u hrobu, na kterém seděl, poté položila nemluvně na studený kámen a vytáhla dýku s opasku kde nalezla na dlouhou dobu nový domov. Až teď za svitu úplňkové luny asi všimla černých symbolů na její čepeli, ale nevěděla co znamenají a draka na rukojeti, který byl velmi podobný tomu zde.
Chvíli jí jen svírala v ruce, a poté se rozmáchla. Zastavila se těsně až u hrudi nevinné bytosti, jenž propukla v nezastavitelný pláč. "Odpusť, že jsem ti nedala šanci poznat tento svět. Ale tam nám bude lépe." Pohladila dceru po hlavičce a na čelo jí vtiskla poslední polibek.
Poté opatrně vzala černou růži, kterou držel drak a trn na jejím nebezpečném stonku bodla dítěti do srdce. Pláč utichl a růže na okamžik zrudla. Když jediné co miloval na tomto světě bylo na druhém břehu přiložila chladné ostří dýky k žíle na levém zápěstí přitlačila a prudce trhla. Cítila pálivou bolest jak se čepel zabořila do kůže a slzy proudící krve po ruce k zemi.
Rozechvěle chytla nůž do zakrvácené ruky a pravé zápěstí obdrželo stejnou ránu. Zavřela oči a usnula věčným spánkem.
Asi se ptáte jak tohle můžu vědět. To pochopí nejspíše jen ti, kteří někdy viděly mé zuby a těch moc není.
Nebo se možná ptáte co znamenaly ony symboly na čepeli nože z jiného světa. Tvrdí se, že říkaly Pojď tam kam patříš! Ale možná je to jen výmysl pro ukojení zvědavosti.
A jestli vás nezajímalo ani jedno z toho, tak vás možná zajímá zdali našla to co hledala. Ano, říká se, že našla rodinou, kterou nikdy neměla, nesmrtelnost a lásku. Pokud nezemřela možná tam žije dodnes, no a možná také ne.
A odkud tedy pochází prapodivný Černý hrob? Nejspíše byl postaven jako portál mezi dvěma světy, ale to nejspíš vědí jen ti, kteří se s jeho pomocí dostali na druhou stranu a ti už nám to nepoví. Dál se můžeme dohadovat, avšak nikdy nebude nic jiného než dohady, otázky a odpovědi.
Černý hrob, tak se říká tomuto místu. Nikdo neví čí kosti pod ním leží, ale všichni jsou si naprosto jisti, že to byl zlý člověk, pokud to byl vůbec člověk. Slyšela jsem už mnoho pověstí o tomto místě. Místě kam se nikdo neodváží…tedy skoro nikdo…já tam chodívám dodnes, sleduji hloubku drakova pohledu a nechávám své myšlenky aby nalezly klid od zlého světa lidí. Mnohdy se tam oddávám úvahám o původu tohoto náhrobku a přemýšlím, který z nich má někde pravdivé kořeny. Zdali v příběhu o vraždícím hraběti, který se živil lidskou krví a hrob si nechal postavit aby do něj mohl pohřbívat své oběti, v příběhu zlé čarodějnice, která tam pohřbívala zvířata a mladé dívky a díky tomu zůstávala po století mladá a nebo snad mladém králi, jenž tak moc toužil po moci až se nechal změnit v draka, zabil v té podobě svou snoubenku a zkameněl žalem.
Ano, všechno to jsou pěkné příběhy otkané zlem, krví a temnotou, avšak já si zamilovala jiný příběh. Vyprávěl mi ho jeden moudrý stařec, jenž mě naučil mnohému co umím a jsem si jistá, že by nebyl proti abych tento příběh pověděla i já vám a doufala, že v něm najdete aspoň záblesk pravdy.
Stalo se to již kdysi dávno před moderní civilizací, jenž trápí svět, před nalezením ráje, který nosí jméno Amerika, před rytíři statečného krále Artuše. V malé vesničce žila dívka, avšak byla jiná než ostatní. Byla velmi krásná, ale nikdo to neviděl. Byla osamělá, neuměla zapadnout do světa lidí, ale dokonale se uměla sladit se světem zvířat. Svou jemnou kůži podobnou okvětním plátkům bílých lilií, halila do dlouhých černých šatů a plné rty si barvila stejnou barvou jakou má čerstvá krev, jenž vytká z rány.
Často se toulala po lesích, skalách, loukách…zůstávala pryč dny, týdny a veškerý ten čas co nebyla ve vesnici se proháněla na koni, oddávala se rozjímání a meditacím nebo pomáhala zraněným zvířátkům, která potřebovala její pomoc. Venku byla šťastná. Ve vesnici nebyla její domov ten byl zde. Chápala, že se jí lidé bojí, považují za čarodějnici a snad jim to ani nevyčítala.
Jednoho podzimního úplňku když právě tančila v lese na píseň, jenž hrál vítr na větve stromů kolem si všimla překrásných oči ve tmě. Nejistými kroky se vydala jejich směrem. Patřily muži, byl vysoký, tvář mu zdobily dlouhé černé vlasy, mrtvolně bílá tvář mu přidávala na děsivém vzhledu, ale ona se nebála. Ucítila jisté sympatie k tomuto člověku, povídali si spolu do východu slunce, a než odešel stihl jí popsat místo kde nebe bylo stále zbarvenou krví a místo kam nikdy nedoletí svit slunečních paprsků a místo, kde je možné nalézt bájné draky, tříhlavé psi, vlkodlaky a upíry. Tam byl doma a do úsvitu se tam musel vrátí, jinak by prý zůstal déle, avšak nemohl..
Dívka čekala na louce a doufala, že se v noci opět vrátí, ale on nepřišel. Čekala týdny a v hledala v temnotě lesa ten pohled, jenž se jí zabodl do srdce i mysli. Časem začala ztrácet naději, že se ještě někdy objeví, pravděpodobnější bylo, že to byl jen výplod její fantazie, kterou začala trápit samota.
Opřená o strom sledovala měsíc, jenž se opět usmíval na své stádo oveček celou svou tváří a v tom ucítila ten známý pohled. Otočila se a bez rozmyšlení se svému černému princi vrhla okolo krku. Po velmi vášnivém přivítání se kolem rozprostilo uklidňují ticho, které přerušil až zpěv prvního ptáčka, který varoval noční tvory před teplými paprsky slunce.
S trhnutím se probudila, avšak opět se nalézala sama. Věděla, že odejde a nejradši by šla sním, šla by s ním klidně i do pekla a on to věděl. Její srdce sevřela černá výčitka, mohl se aspoň rozloučit.
Podívala se nad svou hlavu a spatřila papír dýkou přibodnutý ke kmeni. Opět se potkáme. Až nadejde čas, tak mě nejdeš. Budu čekat.Miluji tě
Ta slova jí hřála když byla zima, dávala jí naději když bylo nejhůře. Ve snech se jí zjevovala jeho tvář. Uplynulo deset měsíců od oné noci a dívce se narodila dcera, bledá stejně jako její rodiče a stejně byla i krásná.
Nyní byl čas se opět sejít. Vzala svou holčičku do náruče a vydala se na louku kde vše začalo, zaposlouchala se do tajemné písně, jenž hrál vítr a uslyšela šeptající hlas, "Pojď. Pojď za mnou. Pojď domů."
Následovala pro ní tak známý hlas. Prodíral se hustým lesem až na palouček, o kterém neměla doposud ani zdání.
Spatřila draka a s posvátnou úctou poklekla u hrobu, na kterém seděl, poté položila nemluvně na studený kámen a vytáhla dýku s opasku kde nalezla na dlouhou dobu nový domov. Až teď za svitu úplňkové luny asi všimla černých symbolů na její čepeli, ale nevěděla co znamenají a draka na rukojeti, který byl velmi podobný tomu zde.
Chvíli jí jen svírala v ruce, a poté se rozmáchla. Zastavila se těsně až u hrudi nevinné bytosti, jenž propukla v nezastavitelný pláč. "Odpusť, že jsem ti nedala šanci poznat tento svět. Ale tam nám bude lépe." Pohladila dceru po hlavičce a na čelo jí vtiskla poslední polibek.
Poté opatrně vzala černou růži, kterou držel drak a trn na jejím nebezpečném stonku bodla dítěti do srdce. Pláč utichl a růže na okamžik zrudla. Když jediné co miloval na tomto světě bylo na druhém břehu přiložila chladné ostří dýky k žíle na levém zápěstí přitlačila a prudce trhla. Cítila pálivou bolest jak se čepel zabořila do kůže a slzy proudící krve po ruce k zemi.
Rozechvěle chytla nůž do zakrvácené ruky a pravé zápěstí obdrželo stejnou ránu. Zavřela oči a usnula věčným spánkem.
Asi se ptáte jak tohle můžu vědět. To pochopí nejspíše jen ti, kteří někdy viděly mé zuby a těch moc není.
Nebo se možná ptáte co znamenaly ony symboly na čepeli nože z jiného světa. Tvrdí se, že říkaly Pojď tam kam patříš! Ale možná je to jen výmysl pro ukojení zvědavosti.
A jestli vás nezajímalo ani jedno z toho, tak vás možná zajímá zdali našla to co hledala. Ano, říká se, že našla rodinou, kterou nikdy neměla, nesmrtelnost a lásku. Pokud nezemřela možná tam žije dodnes, no a možná také ne.
A odkud tedy pochází prapodivný Černý hrob? Nejspíše byl postaven jako portál mezi dvěma světy, ale to nejspíš vědí jen ti, kteří se s jeho pomocí dostali na druhou stranu a ti už nám to nepoví. Dál se můžeme dohadovat, avšak nikdy nebude nic jiného než dohady, otázky a odpovědi.