Legenda o drakobijci
Jsem tak krásná, silná, mocná,
moje kůže modrý květ,
zuby mám jak dýky ostré,
krápníková jeskyně – moje sídlo, celý svět.
Pak ho vidím v ústí mého doupěte,
napůl chlapec, napůl muž – ach co sem dnes nevleze?!
Jdu vpřed smělá, nebojácná, rytíř meč svůj pozvedá…
Zarazím se, stojím, nevím
“Hle ta saň je zbabělá!“
Tu se neznám, zařvu, skočím…
Do hrudi mi vniká čepel,
šupiny se krví barví –
teď už neřvu, jenom chroptím –
minul srdce, zasáh plíce…
Mocná a tak nespoutaná
dračice je poražená,
mělký dech se rychle ztrácí –
vlastní krví se teď dávím.
Z hloubi duše leze tma,
utápím se v šeru –
já už toho drakobijce asi nesežeru!
Navzdor všemu usměju se, zuby přitom vycením.
A ten rytíř – mladý chlapec
stojí tiše opodál,
ruce se mu strachem třesou,
bledý meč však svírá dál.
Dodýchávám, dodělávám,
vím, že tohle nespravím –
jak jsem padla tak teď ležím,
jen křídla si upravím…
Naposled teď rudé oči
změří si svou jeskyni,
pak se zavřou,
tělo ztuhne, žár můj navždy vychladne…
V jeskyni je chvíli ticho, srdce skály procitá,
zkoprnělý drakobijec potácí se honem ven.
Přesně na čas! – vchod se hroutí –
kdyby nezdrh byl by jistě zavalen.
A tak stanul drakobijec před mým rodným doupětem –
že měl štěstí poznal sám – král strach mu to pošeptal.
Nestih vzít si suvenýr – jak musí být zklamaný…
Vrátil se zpět drakobijec na královský snobský dvůr –
bez drápu a bez pokladu neměl nárok na odměnu.
Porazil mě – toť se ví hrdinný ten Svatý Jiří,
jeho příběh má však vadu – nikdo mu jej nevěří.
Rudé oči pozorují hrdinu teď z neznáma,
půl našeho společenství baví tahle náhoda,
kdy smrtelný zabil draka a ten se mu pomstil tak,
jak to svede jenom drak.
Věř či nevěř legendám, dle svého rozumu se chovej –
jen věz, že vše základ má buď v pouhém žvástu,
nebo také v pravdě čiré…
moje kůže modrý květ,
zuby mám jak dýky ostré,
krápníková jeskyně – moje sídlo, celý svět.
Pak ho vidím v ústí mého doupěte,
napůl chlapec, napůl muž – ach co sem dnes nevleze?!
Jdu vpřed smělá, nebojácná, rytíř meč svůj pozvedá…
Zarazím se, stojím, nevím
“Hle ta saň je zbabělá!“
Tu se neznám, zařvu, skočím…
Do hrudi mi vniká čepel,
šupiny se krví barví –
teď už neřvu, jenom chroptím –
minul srdce, zasáh plíce…
Mocná a tak nespoutaná
dračice je poražená,
mělký dech se rychle ztrácí –
vlastní krví se teď dávím.
Z hloubi duše leze tma,
utápím se v šeru –
já už toho drakobijce asi nesežeru!
Navzdor všemu usměju se, zuby přitom vycením.
A ten rytíř – mladý chlapec
stojí tiše opodál,
ruce se mu strachem třesou,
bledý meč však svírá dál.
Dodýchávám, dodělávám,
vím, že tohle nespravím –
jak jsem padla tak teď ležím,
jen křídla si upravím…
Naposled teď rudé oči
změří si svou jeskyni,
pak se zavřou,
tělo ztuhne, žár můj navždy vychladne…
V jeskyni je chvíli ticho, srdce skály procitá,
zkoprnělý drakobijec potácí se honem ven.
Přesně na čas! – vchod se hroutí –
kdyby nezdrh byl by jistě zavalen.
A tak stanul drakobijec před mým rodným doupětem –
že měl štěstí poznal sám – král strach mu to pošeptal.
Nestih vzít si suvenýr – jak musí být zklamaný…
Vrátil se zpět drakobijec na královský snobský dvůr –
bez drápu a bez pokladu neměl nárok na odměnu.
Porazil mě – toť se ví hrdinný ten Svatý Jiří,
jeho příběh má však vadu – nikdo mu jej nevěří.
Rudé oči pozorují hrdinu teď z neznáma,
půl našeho společenství baví tahle náhoda,
kdy smrtelný zabil draka a ten se mu pomstil tak,
jak to svede jenom drak.
Věř či nevěř legendám, dle svého rozumu se chovej –
jen věz, že vše základ má buď v pouhém žvástu,
nebo také v pravdě čiré…