Křídla mi dej, a pust mne dál
Vítr žene písek,
v houští leží kosti.
Na nich brnění z dálek,
podložené plstí.
U boku mocný meč,
co vydobyl si s ním slávu,
v tělech nepřátel nechával křeč,
jejich ženy v černém hávu.
Silná postava a krásná tvář,
jasné oči s hloubkou,
mysli jeho zář,
co se snoubí s touhou.
Dávno tudy jel,
i jeho stín už odešel.
A přestože bojoval sám,
já jeho příběh znám.
Já byla déšť,
co prach z něj smýval,
má byla pleť,
co kdysi líbal.
Tam v lese pod skálou stál,
meč svůj v ruce tasený měl,
o mně se tenkrát bál,
kvůli mně tam bojovat šel.
Přestože byl silný a zkušený,
nepřátel mých tam bylo moc,
tak zkončil vedle mne zpoutaný,
dřív než padla noc.
Z ran jeho tekla krev,
smrt přicházela zkrz roztrhané šaty,
nepřátel vysmívačný řev,
to rozdělovali si platy.
On byl vedle mne,
tvář znavenou měl.
Viděla jsem, že je na tom zle,
půjde tam, kam duchové mrtvých těl.
Slzy mi tekly po tvářích,
mé tělo se třáslo,
"Nenechávej mne tu u těch býdných,
bez tebe bude v mém srdci prázdno."
"Neboj, mé milované kotě,
a něco mi slib.
Že pokud dál nebudu na tomto světě,
Ty budeš dál žít líp."
Pak už neměl sílu mluvit dál,
sesul se na můj klín,
žár bolesti ve mne plál,
do srdce vklouzl stín.
Naposled hledím do jeho očí,
naposled hladím jeho tvář.
duše kolem mně se točí,
já v ní vidím dračí plášť.
Pomalu stoupá čelem ke mně,
kyne mi skloněnou hlavou.
Musím zavřít oči pevně,
když vidím tu barvu modrou.
Jako zář stoupá k nebesům,
já hledím za ním,
tam kolem hvězdných útesů,
"Tam jako tvůj anděl teď dlím."
Slzy dál tečou po tvářích,
však nenávist a žal mnou cloumají,
a já vím, že by to byl hřích,
nevyužít těch mocí, co doutnají.
Strhla se bouře,
blesk po koruně sjel,
přetrhl pouta krvavá,
zakous se do našich těl.
Já vztala
anděl smrti teď jsem,
jeho meč do nich ťala,
a víckrát je nikdo neviděl.
Déšť padal dál,
stékal se slzami a krví,
tam v dáli na skále stál,
jak modrý drahokam se v srdci mém skví.
Já jsem šla zpět,
do vlády bolesti a zmatků,
a celý můj svět,
zůstal jen v srdci z mraků.
Vím že jednou,
až budu se smutkem žít,
on bojovat bude se mnou,
a spolu budem snít.
Od těch dnů je tu ticho,
já sama putuji k vám,
a celý život mi bude líto,
že jen já ho znám.
Proto říkám vám o něm,
modrém pánu nebes,
co pomůže vždy těm,
co žal a chaos unes.
Prosím, zůstaň v srdci mém dál,
já nechám si narůst křídla.
Černá jak noční sál,
abych k tobě vzlétla.
v houští leží kosti.
Na nich brnění z dálek,
podložené plstí.
U boku mocný meč,
co vydobyl si s ním slávu,
v tělech nepřátel nechával křeč,
jejich ženy v černém hávu.
Silná postava a krásná tvář,
jasné oči s hloubkou,
mysli jeho zář,
co se snoubí s touhou.
Dávno tudy jel,
i jeho stín už odešel.
A přestože bojoval sám,
já jeho příběh znám.
Já byla déšť,
co prach z něj smýval,
má byla pleť,
co kdysi líbal.
Tam v lese pod skálou stál,
meč svůj v ruce tasený měl,
o mně se tenkrát bál,
kvůli mně tam bojovat šel.
Přestože byl silný a zkušený,
nepřátel mých tam bylo moc,
tak zkončil vedle mne zpoutaný,
dřív než padla noc.
Z ran jeho tekla krev,
smrt přicházela zkrz roztrhané šaty,
nepřátel vysmívačný řev,
to rozdělovali si platy.
On byl vedle mne,
tvář znavenou měl.
Viděla jsem, že je na tom zle,
půjde tam, kam duchové mrtvých těl.
Slzy mi tekly po tvářích,
mé tělo se třáslo,
"Nenechávej mne tu u těch býdných,
bez tebe bude v mém srdci prázdno."
"Neboj, mé milované kotě,
a něco mi slib.
Že pokud dál nebudu na tomto světě,
Ty budeš dál žít líp."
Pak už neměl sílu mluvit dál,
sesul se na můj klín,
žár bolesti ve mne plál,
do srdce vklouzl stín.
Naposled hledím do jeho očí,
naposled hladím jeho tvář.
duše kolem mně se točí,
já v ní vidím dračí plášť.
Pomalu stoupá čelem ke mně,
kyne mi skloněnou hlavou.
Musím zavřít oči pevně,
když vidím tu barvu modrou.
Jako zář stoupá k nebesům,
já hledím za ním,
tam kolem hvězdných útesů,
"Tam jako tvůj anděl teď dlím."
Slzy dál tečou po tvářích,
však nenávist a žal mnou cloumají,
a já vím, že by to byl hřích,
nevyužít těch mocí, co doutnají.
Strhla se bouře,
blesk po koruně sjel,
přetrhl pouta krvavá,
zakous se do našich těl.
Já vztala
anděl smrti teď jsem,
jeho meč do nich ťala,
a víckrát je nikdo neviděl.
Déšť padal dál,
stékal se slzami a krví,
tam v dáli na skále stál,
jak modrý drahokam se v srdci mém skví.
Já jsem šla zpět,
do vlády bolesti a zmatků,
a celý můj svět,
zůstal jen v srdci z mraků.
Vím že jednou,
až budu se smutkem žít,
on bojovat bude se mnou,
a spolu budem snít.
Od těch dnů je tu ticho,
já sama putuji k vám,
a celý život mi bude líto,
že jen já ho znám.
Proto říkám vám o něm,
modrém pánu nebes,
co pomůže vždy těm,
co žal a chaos unes.
Prosím, zůstaň v srdci mém dál,
já nechám si narůst křídla.
Černá jak noční sál,
abych k tobě vzlétla.