Mangunagare
Uprostřed Temného lesa byl malý potůček, jenž skrýval mnohá tajemství a o jehož existenci věděl jen málokterý tvor. V noci ho osvětlovala bledá tvář luny a její věrné stádo hvězd a všude okolo se rozprostíralo naprosté ticho, které přerušovala stoletá píseň starých stromů, přikyvující vítr a kroky lehké jako vánek.
Ano, toto místo bylo sice skryté, ale ne úplně opuštěné, žila tu víla Mangunagare. Její přítomnost zde vyhledávali mnozí lesní tvorové, aby u ní nalezli pomoc.
Nejradši měla jednu vlčici. Navzájem si pomáhaly a po několika letech se z nich staly přítelkyně na život a na smrt.
Mangunagare se posadila na břeh průhledného jezírka a zadívala se svýma jasně zeleným a očima do jeho téměř nekonečné hloubky. Ponořila své myšlenky do hluboké uklidňující meditace, z které jí vytrhlo až hlasité zavytí.
Otočila se až ve chvíli, kdy černá vlčice opouštěla temnotu lesa a nacházela uklidňující kouzlo tohoto místa.
"Ailen!" vykřikla víla radostně melodickým hlasem a objala srstnaté tělo své přítelkyně. Ta jí na důkaz svého přátelství k ní olízla bledou tvář a spokojeně se uvelebila na klíně víly. Panovalo mezi nimi naprosté ticho, které naplňovalo celé jejich nejbližší okolí a ještě více zvýrazňovalo písně stromů, nebylo však nepříjemné, nýbrž naopak.
Vypadalo to, že tyto krásné chvíle nemůže vůbec nic narušit, že jsou nesmrtelné stejně jako kouzlo lesa, jezera, paloučku a samotné víly, které bylo již tolik let, že je sama zapomněla počítat. Škoda, že nevěděly, jak moc se obě pletou, třeba by zůstaly vzhůru a vše by dopadlo jinak, ale ony nechaly svou mysl odejít do hlubokého spánku.
Probudily je lehké otřesy půdy krátce před svítáním. Ailen se zadívala na vílu, ale ta jen pokrčila rameny a zavrtěla hlavou, aby jí dala najevo, že nemá nejmenší tušení, co se děje. Nejspíše by to aspoň jedné z nich došlo, ale na zdlouhavé přemýšlení nebyl čas. Na paloučku se objevil osamělý kůň a krátce nato ho následovalo dalších šest jezdců, ale jen na pěti koních.
Jeden z mužů seskočil na zem a chytl uzdu hřebce, který stál před ním a sledoval vílu. Mangunagare se neodvažovala ani dýchat, ale k jejímu údivu se jí nikdo z jezdců nevšiml.
Když jí došlo, že je pro obyčejný lidský zrak neviditelná trošku se jí ulevilo, stále však měla strach o vlčici a velmi dobře si uvědomovala, že koně si jsou její přítomnosti vědomi. Položila si prst na ústa a mrkla na hřebce, jenž stál před ní, ten jí srozumitelně odpověděl souhlasným zakýváním hlavou a tichým zařehtáním, které pohltil les.
Mangunagare doufala, že se jezdci zase otočí a odjedou tam, odkud přišli, ale k její smůle toužili po odpočinku a lákalo je tajemno tohoto místa. Nechali koně volně pobíhat po paloučku a sami se šli napít k řece.
Ailen ležela skrytá ve stínu vrby a sledovala veškeré dění, tak aby kdokoliv mohla vyrazit přítelkyni na pomoc.
Muži si vlčice všimli až při západu slunce, když se snažila nenápadně vytratit do lesa, aby si mohla ulovit něco k jídlu. To se však nemělo stát, protože v tom okamžiku zařinčely zbraně a Ailen měla být místo lovcem obětí.
Mangunagare bleskově vyskočila ze země a postavila se před vlčici, ale místo toho aby do ní muži narazily, tak jí jako prošli jako by tam vůbec nebyla.
Muž, který byl vlčici nejblíže po ní hodil dýku a ta se zabodla do boku krásného zvířete. Vzápětí následovalo několik šípů a Ailen se svalila k zemi. Z ran jí stékala krev a slepovala k sobě jednotlivé chuchvalce srsti, zatímco ptáci v korunách stromů zpívali krvavému západu píseň bolesti, jenž pocházela s tichého nářku víly.
Jeden z jezdců zvedl meč k poslednímu smrtícímu úderu a přesně v tom okamžiku slunce vystřídal měsíc a jeho paprsek dopadl na bolestí zkřivenou, i přes to však krásnou, tvář Mangunagare a muži náhle zkameněli.
Jakmile si víla uvědomila, co se stalo, dala se do lehkého a ladného tance a jezdci ji následovali. Tančili snad hodiny, motaly se v nekonečných kruzích a jejich kroky se s tichou elegancí odrážely od zelené trávy. Mohla uplynout snad věčnost než muži po jednom začali padat na zem a už se nikdy nezvedli. Všechny je omámila a utančila k smrti, poté se zadívala na umírající vlčici a vzala její slabé tělo do náruče. Její rudě zbarvené slzy jí zanechávaly na tvářích krvavé cestičky a dopadaly na rány. K jejímu údivu se Ailen pohnula. Na okamžik se zvedla a spatřila zacelující rány. Ailen se na ní vděčně dívala věrnýma vlčíma očima a Mangunagare jí opět objala. Zůstanou navždy spolu. Koně zmizeli v lese a palouček opět obklopilo ticho a klid.
Ano, toto místo bylo sice skryté, ale ne úplně opuštěné, žila tu víla Mangunagare. Její přítomnost zde vyhledávali mnozí lesní tvorové, aby u ní nalezli pomoc.
Nejradši měla jednu vlčici. Navzájem si pomáhaly a po několika letech se z nich staly přítelkyně na život a na smrt.
Mangunagare se posadila na břeh průhledného jezírka a zadívala se svýma jasně zeleným a očima do jeho téměř nekonečné hloubky. Ponořila své myšlenky do hluboké uklidňující meditace, z které jí vytrhlo až hlasité zavytí.
Otočila se až ve chvíli, kdy černá vlčice opouštěla temnotu lesa a nacházela uklidňující kouzlo tohoto místa.
"Ailen!" vykřikla víla radostně melodickým hlasem a objala srstnaté tělo své přítelkyně. Ta jí na důkaz svého přátelství k ní olízla bledou tvář a spokojeně se uvelebila na klíně víly. Panovalo mezi nimi naprosté ticho, které naplňovalo celé jejich nejbližší okolí a ještě více zvýrazňovalo písně stromů, nebylo však nepříjemné, nýbrž naopak.
Vypadalo to, že tyto krásné chvíle nemůže vůbec nic narušit, že jsou nesmrtelné stejně jako kouzlo lesa, jezera, paloučku a samotné víly, které bylo již tolik let, že je sama zapomněla počítat. Škoda, že nevěděly, jak moc se obě pletou, třeba by zůstaly vzhůru a vše by dopadlo jinak, ale ony nechaly svou mysl odejít do hlubokého spánku.
Probudily je lehké otřesy půdy krátce před svítáním. Ailen se zadívala na vílu, ale ta jen pokrčila rameny a zavrtěla hlavou, aby jí dala najevo, že nemá nejmenší tušení, co se děje. Nejspíše by to aspoň jedné z nich došlo, ale na zdlouhavé přemýšlení nebyl čas. Na paloučku se objevil osamělý kůň a krátce nato ho následovalo dalších šest jezdců, ale jen na pěti koních.
Jeden z mužů seskočil na zem a chytl uzdu hřebce, který stál před ním a sledoval vílu. Mangunagare se neodvažovala ani dýchat, ale k jejímu údivu se jí nikdo z jezdců nevšiml.
Když jí došlo, že je pro obyčejný lidský zrak neviditelná trošku se jí ulevilo, stále však měla strach o vlčici a velmi dobře si uvědomovala, že koně si jsou její přítomnosti vědomi. Položila si prst na ústa a mrkla na hřebce, jenž stál před ní, ten jí srozumitelně odpověděl souhlasným zakýváním hlavou a tichým zařehtáním, které pohltil les.
Mangunagare doufala, že se jezdci zase otočí a odjedou tam, odkud přišli, ale k její smůle toužili po odpočinku a lákalo je tajemno tohoto místa. Nechali koně volně pobíhat po paloučku a sami se šli napít k řece.
Ailen ležela skrytá ve stínu vrby a sledovala veškeré dění, tak aby kdokoliv mohla vyrazit přítelkyni na pomoc.
Muži si vlčice všimli až při západu slunce, když se snažila nenápadně vytratit do lesa, aby si mohla ulovit něco k jídlu. To se však nemělo stát, protože v tom okamžiku zařinčely zbraně a Ailen měla být místo lovcem obětí.
Mangunagare bleskově vyskočila ze země a postavila se před vlčici, ale místo toho aby do ní muži narazily, tak jí jako prošli jako by tam vůbec nebyla.
Muž, který byl vlčici nejblíže po ní hodil dýku a ta se zabodla do boku krásného zvířete. Vzápětí následovalo několik šípů a Ailen se svalila k zemi. Z ran jí stékala krev a slepovala k sobě jednotlivé chuchvalce srsti, zatímco ptáci v korunách stromů zpívali krvavému západu píseň bolesti, jenž pocházela s tichého nářku víly.
Jeden z jezdců zvedl meč k poslednímu smrtícímu úderu a přesně v tom okamžiku slunce vystřídal měsíc a jeho paprsek dopadl na bolestí zkřivenou, i přes to však krásnou, tvář Mangunagare a muži náhle zkameněli.
Jakmile si víla uvědomila, co se stalo, dala se do lehkého a ladného tance a jezdci ji následovali. Tančili snad hodiny, motaly se v nekonečných kruzích a jejich kroky se s tichou elegancí odrážely od zelené trávy. Mohla uplynout snad věčnost než muži po jednom začali padat na zem a už se nikdy nezvedli. Všechny je omámila a utančila k smrti, poté se zadívala na umírající vlčici a vzala její slabé tělo do náruče. Její rudě zbarvené slzy jí zanechávaly na tvářích krvavé cestičky a dopadaly na rány. K jejímu údivu se Ailen pohnula. Na okamžik se zvedla a spatřila zacelující rány. Ailen se na ní vděčně dívala věrnýma vlčíma očima a Mangunagare jí opět objala. Zůstanou navždy spolu. Koně zmizeli v lese a palouček opět obklopilo ticho a klid.