Král Kassider
Existují různí lidé. Všeobecně ale platí, že lidé jako populace jsou snadno ovlivnitelní a ve velkých skupinách se z nich stává bezduché stádo, slepě poslouchající každého, kdo nabízí něco zajímavého. Někteří lidé jako jednotlivci bývají jiní. A někteří ne. A tenhle příběh je o lidech.
***
Když ucítil na zádech palčivou bolest, zaťal zuby, aby nevykřikl. A znovu. A ještě jednou. A pořád dokola. Po tvářích mu tekly slzy, po zádech krev, ale on ani nemukl. Měl svou hrdost. To jediné mu ještě zbylo. Když přísahal věrnost králi, měl všechno. Když přísahal věrnost Dračímu řádu, neměl nic a cítil se zrazený a podvedený. Král zradil jeho a on zradil krále. Cítil však, že dělá správnou věc, a to pro něj bylo cennější, než všechny poklady světa. Byl si dobře vědom nebezpečí, kterému se vydává šanc, a přesto nezaváhal ani na okamžik. Vždy byl rozhodný, čestný, spravedlivý. Zemřel s pocitem, že vykonal to nejlepší, co mohl.
***
Všechno to začalo nástupem krále Kassidera III. na trůn. Jeho otec, Tassar II., byl moudrý král, vládnoucí své zemi velmi dobře . Spravedlivý, někdy snad trochu přísnější, než bylo třeba, ale nikdy nezadal svým poddaným žádnou příčinu k nepokojům či vzpourám. Za jeho vlády se měly všechny vrstvy dobře. Ať už to byli rolníci, řemeslníci, obchodníci a nebo šlechta. Nikdy nedovolil šlechtě, aby utlačovala nižší vrstvy, a zároveň kontroloval rolníky, aby nežádali více, než mohli mít, a aby neobtěžovali vrstvy vyšší. Vyhovovalo to tak všem. Když v roce 1510 ve věku sedmdesáti čtyř let zemřel, Kassiderovi bylo třicet. Lidé ho znali jako panovačného muže, tolik nepodobného svému otci. Říkalo se, že jeho matka byla vznešená, čarovně krásná žena a že krále opustila ihned po Kassiderově narození. Kassider po ní zdědil krásnou tvář, která byla zdrojem obdivu šlechtických dcerek, i služek z kuchyně. Jeho dětství a mládí však poznamenala řada záhadných událostí a dva pokusy o vraždu, které ho, když dospěl, učinily uzavřeným, zahořklým a náladovým. Po otcově smrti se ale chopil trůnu s velkou chutí a v celé zemi nastaly změny.
Král Tassar sice byl absolutním vládcem, ale vládl umírněně a měl pochopení pro lidi. Zato Kassider se stal nesmiřitelným despotou. Protože se mu zdálo, že mají nižší vrstvy více svobody a práv, než zasluhují, povolal vojsko a drasticky omezil veškeré výhody, jež měl lid za Tassar. Ušetřena zůstala jen šlechta a nejbohatší měšťané-ti, co dokázali naplnit jeho pokladnici a tak se vykoupit. K prostému lidu choval hlubokou nenávist, protože věřil, že to byl on, kdo se ho pokusil zabít.
Tak tedy započala jeho vláda. Po deset let, trpěli lidé pod tvrdou rukou tyrana, mnozí strádali hladem, mnozí umírali v žalářích a na popravištích. A právě tehdy, během desátého roku vlády krále Kassidera, začaly kolovat pověsti o Dračích rytířích. Nejdřív se vyprávěly jen šeptem, v malých vesničkách ztracených v hluboký lesích, ale postupně sílily, šířily se dál a dál, obchodníci je donášeli do měst po celé zemi. Lidé si zoufali, a proto začali věřit. Plamínky víry, zpočátku tak slabé, se postupně měnily v plameny, které pak, jako požár, zachvátily celou zemi. Naděje se probudila.
Král Kassider zrovna snídal, když mu oznámili tu novinu.
„Dračí rytíři?“ zasmál se král. „To jsou jen pohádky, co vyprávějí chůvy malým dětem. Dračí rytíři jsou legenda, mýtus.“
„Můj pane. To sice mohou být, ale lidé tomu věří,“ poznamenal jeho rádce. „Dává jim to sílu odporovat a stavět se proti vašim zákonům…“
Král se zamračil. „Nesmysl. Co zmůže hrstka rolníků, proti vycvičené armádě?!“
„Pane.“ Rádce se uklonil. „Jestli si přejete, zjistím, co je na tom pravdy.“
„Výborně! A teď mě nech v klidu snídat.“
Rádce se znovu uklonil, kývl na posla, který postával u dveří a společně odešli.
Vyšli na hradní nádvoří a tam se zastavili.
„Okamžitě vzkaž Siru Raddanovi, aby se stavil v mé pracovně,“ nařídil rádce poslovi a odspěchal do pravého křídla budovy. „Kdyby se mu nechtělo,“ křikl ještě ode dveří, „řekni mu, že jde o záležitost nejvyššího významu!“ Posel mlčky přikývl, nasedl na připraveného koně a rychle odjel.
„Rollande, příteli! Copak máš tak naléhavého, že mě ani nemůžeš nechat v klidu posnídat?“
Rádce vstal od stolu, a šel přivítat Sira Raddana. „Raddane, je mi líto, že tě vyrušuji, ale situace je bohužel příliš závažná. Byl jsem teď ráno za králem…“
„A? Co ti řekl?“ přerušil ho hlasitě Raddan. Byl to velký, hřmotný muž, libující si v jídle, pití a hlasité mluvě. Rolland byl naproti tomu poměrně drobný, nemocně vyhlížející a tichý.
„Nevěří tomu,“ odpověděl zamračeně Rolland. „Vysmívá se těm zprávám a přitom může být v ohrožení. Možná že rolníci nemají žádný výcvik, ale rozhodně jich není je hrstka, jak tvrdí on.“
Raddan okamžitě zvážněl. „Ne? A přitom zrovna od něj bych čekal, že to pochopí.“
„Jak vidíš, tak ne. Řekl jsem mu, že to ještě ověřím, ale už není co, všechno je jasné. Dračí řád už není jen legenda. Někdo jej obnovil. Ten poslední muž, kterého jsme mučili…“
„Myslíš chudáka Rettise?“ zamračil se Raddan.
Rolland jen mávl rukou. „Ano toho. Nic nám sice neřekl, ale to jenom dokazuje, že tu něco je. Proč by si jinak takhle zahazoval život?“
Raddan chvíli přemýšlel. „V tom případě je potřeba svolat Radu a oznámit mu to oficiálně. To by snad mohlo zabrat.“
„Myslíš i to, jak jsme bez jeho vědomí mučili lidi?“
„Samozřejmě. On je přece nenávidí, všechny tyhle chudáky a maloměšťany. Ještě nás za to pochválí!“
„I za Rettise?“ Rádce se zatvářil pochybovačně.
„Ano! Přece ho zradil! Bude rád, že jsi ho potrestal.“ Raddan mluvil velmi přesvědčivě.
„Dobrá tedy. Zařídíš to? Mám ještě nějaké neodkladné povinnosti. Mí informátoři mi právě oznámili, že našli dalšího vzbouřence.“ Poklepal na papír na stole.
Raddan se pochmurně usmál, ale souhlasil. Rozloučili se přátelsky a srdečně a Raddan odcestoval kočárem zpět do svého sídla, kde vydal potřebné příkazy.
***
Když uviděl rozpálená železa, vykřikl strachem. Nikdy se nechtěl namočit do něčeho takového. Pracoval jako zametač v hospodě U Zlaté kachny a vedl naprosto obyčejný život. Když pak za ním přišli ti lidé, přidal se k nim, protože uvěřil, že se bude mít lépe. Ale pak ho asi po třech měsících chytili vojáci a odvlekli na hrad. A teď tu seděl v mučírně a vůbec mu nepřipadalo, že se má lépe. Cítil se zrazený a ukřivděný. A tak, když přišel ten muž a dal mu vybrat mezi rozpálenými noži a měšcem plným zlaťáků, nezaváhal a ochotně mu pověděl všechno, co věděl. Nebylo toho moc. Ale pro některé to bylo až příliš. Svých zlaťáků si nestihl užít. Ještě ten večer ho kdosi přepadl v temné uličce a prořízl mu hrdlo.
***
V hospodě u zlaté kachny bylo ten večer poměrně veselo. Po práci se tu sešlo hodně lidí a všichni pili na zdraví Dračích rytířů. Nikdo je sice ještě neviděl, ale zprávy o jejich příchodu už kolovaly všude a lidé jsou tak snadno ovlivnitelní.
„Ať žijí! Dračí rytíři!“ Lidé pozvedli své korbele. „Tuhle říkala jedna pradlena mojí ženě, že za jejím mužem přišli jacísi lidé a odvedli si ho sebou. Už ho neviděla, ale jako náhradu za něj dostala váček zlata! To museli být Dračí rytíři!“ vykládal vzrušeně muž ve středních letech za všeobecného dychtivého přikyvování.
„No bodejť! Včera jsem se vracel pozdě domů a krátil jsem si cestu přes jednu temnou ulici. A víte, co tam bylo?“ vykřikoval další muž. Posluchači nadšeně zavrtěli hlavami. „Na stěně tam zářil stříbrný drak!“ Návštěvníci, jak se na správné posluchače sluší a patří, dali najevo příslušnou dávku obdivu. Další rozhovory se nesly v podobném duchu. Jen jedna osoba se všeobecného tlacháni neúčastnila. Seděla v tmavém rohu místnosti a pozorně si prohlížela všechny přítomné. Přes hlavu měla postava kápi, a tak si nikdo nevšiml, že je to stará žena. Mohlo jí být už přes osmdesát, ale její oči hleděly s živou pozorností a nebylo v nich po stáří ani stopy. Spokojeně pokývala hlavou.Už to začalo. Lidé už nechtějí jen tak nečinně sedět. Když je někdo povede, půjdou bojovat. Právě se zvedla a zamířila ke dveřím, když tu náhle se prudce rozletěly dokořán a do místnosti vpadla skupina vojáků. Žena na nic nečekala a rozběhla se k zadnímu východu. Vojáci se mezitím vrhli mezi návštěvníky. Ozvaly se výkřiky a praskání nábytku. Vojáci měli příkazy lidi pozatýkat živé, ale ti se bránili a strhla se rvačka. Ženy si nikdo nevšímal. Vyklouzla ze dveří a zamířila do tichých ulic.
„Ano, už to začalo.“
Sklep byl tmavý, studený a vlhký a pro tolik lidí začínal být docela malý. Když se otevřely dveře nad schody, všichni ztichli. Žena vstoupila dovnitř a zavřela za sebou. Pak si sundala kápi. I přes vrásky se dalo poznat, že v mládí byla neobyčejně krásná a svůj půvab neztratila ani teď, v tak pokročilém věku. Zůstala stát na schodech, aby mohla přehlédnou všechny shromážděné.
„Začalo to. Čekali jsme dlouho, ale teď nastal náš čas. Lidé již nejsou nečinní,“ prohlásila s úsměvem. Shromáždění pod ní propuklo v tichý jásot. „Uděláme to tak, jak jsme chtěli. Za dva dny se koná výročí korunovace krále Kassidera. To je naše příležitost. Další takovou už nemusíme mít. Dozvěděli se o nás. Ještě zdaleka neví všechno, ale už je to dost na to, aby nás mohli ohrozit. Jsem si jistá, že Rettis nás nezradil. Musel to být ten zametač. Je mi ho líto, když si pomyslím, co se mu za jeho zradu dostalo…“ potřásla smutně hlavou.
„Takže na slavnosti…“ ozval se zespoda zamyšlený hlas.
„Ano. Tak jak to bylo smluveno. Všichni víte, co máte dělat.“
Přikývli. „A co král?“ otázal se tentýž hlas co předtím.
„Král…“ Žena se odmlčela. „Král…o krále se postarám já.“
„Při vší úctě, nemyslím, že by jsi dokázala…“
„Annesi!“ okřikla ho varovně. „To musím já vědět nejlépe! A navíc, věk v tomhle nehraje žádnou roli.“
Annes sklonil hlavu. „Promiň mi to, Niero. Nechtěl jsem…“
„Já vím. Mládí bývá často ukvapené. Já jsem nebyla jiná.“ Niera se usmála, když jí vzpomínky zaplavily mysl. „Takže na slavnosti. A do té doby…dejte si pozor!“
Velký sál na hradě se pomalu plnil. Šlechtici se pomalu scházeli. Když už seděli na svých místech, dostavil se král.
„Svolal jsem tuto radu na přání mého drahého Lorda Rollanda. Nechť se ujme slova.“ Král se usadil do svého křesla a vypadal znuděně a otráveně.
Rolland povstal. „Svolal jsem zde přítomnou radu, můj pane, abychom vám oznámili závažnou věc. Dračí řád už není legendou. Stal se skutečností.“ Vypověděl králi s podporou všech přítomných, co se dozvěděl. Král jen seděl, mračil se a nic neříkal.
„A tak si myslíme, Sire, že by bylo nejlepší, kdybychom zrušili zítřejší slavnost…“
Král vyskočil ze svého křesla. „Zrušit slavnost?! Myslíte to vážně, Rollande?“
„Naprosto pane. Kdo ví, co se může stát…“
„Nesmysl! Nemám snad dost vojáků, kteří by mě ochránili? Slavnost bude! Co by si lidé pomysleli? Zvyšte bezpečnostní opatření, udělejte, co uznáte za vhodné, ale chci, abych mohl zítra na Osvíceném náměstí pozdravit lidi!“ Během řeči vstal a vzrušeně přecházel sem a tam. Pak se vzpamatoval a zastavil se. „Je vám to jasné?“
„Naprosto, Sire, ale přece jenom..“
„V tom případě se podle toho zařiďte,“ vyštěkl král a opustil sál.
Přítomní páni zůstali ještě chvíli sedět.
Pak promluvil Sir Raddan. „Nu, co se dá dělat? Slyšeli jste krále. Přivoláme více vojáku a zesílíme ostrahu.“
„Upřímně Raddane, myslíš si, že to bude stačit?“
Raddan potřásl hlavou. „Ne. Ne pokud si Dračí rytíři opravdu usmyslí něco udělat. Pak jsme bezmocní. Vy všichni to víte.“
Páni na sebe odevzdaně pohlédli. „Stane se, jak přikazuje král.“
Zbytek dne proběhl v přípravách a následující ráno se rozbřesklo v atmosféře velkolepé slávy. Celé město bylo vyzdobeno, nepohodlní lidé odstraněni z ulic a přece v sobě skrývala ta krása jakýsi náznak…něčeho. Nikdo to nedokázal přesně popsat, ale cítili to všichni. Na osvíceném náměstí se shromáždil početný dav. Páni stáli kolem dokola dřevěného pódia, kde se měl za chvíli objevit král. Vrhali po sobě neklidné pohledy plné výčitek, že připustili konání slavnosti. Ale copak se lze přít s králem? A pak už se ozvalo rachocení kol na dlažbě a na nádvoří vjel kočár, tažený trojspřežím. Koně byli divocí, pohazovali hlavami, kouleli očima, nozdry rozšířené. To co cítili, se jim vůbec nelíbilo. Lokaj otevřel dveře a král vystoupil. Už když pokládal nohu na zem, litoval, že neposlechl rady Pánů. Ale teď již bylo pozdě. Sebral veškerou svou důstojnost. Jak nenáviděl tyhle slavnosti. ale zvyk je železná košile a on měl pocit, že kdyby se nekonaly, lidé by si neuvědomovali, kdo jim vládne. Vystoupal na pódium. Když se podíval na všechny ty tváře pod ním, okamžitě ho zaplavil vztek. Tak tihle ho chtějí svrhnout? Tohle hloupé stádo? Pyšně se narovnal. Však on jim ukáže. A tom se to stalo. Vzrušené štěbetání lidí náhle přestalo. Ticho se šířilo jako kruhy na vodě z prostředku davu. Lidé se začali rozestupovat a tvořili stále širší kruh, v jehož středu stála skupinka deseti postav. Pomalu vykročili k pódiu. Lidé jim uhýbali a se strachem se stahovali pryč. Od postav se šířila zlověstná atmosféra. Král užasle hleděl dolů. Postavy došly až pod pódium. Ticho teď bylo téměř hmatatelné. Král se už už nadechoval, aby zburcoval vojáky, kteří stáli ochromení, stejně jako všichni ostatní. Pak postavy odhodily pláště. Oslňující záře zaplavila náměstí. Všichni padali v posvátné bázni na zem a zakrývali si oči. Všichni kromě krále. Ten hleděl na jako očarovaný na nejbližší postavu. Byla to drobná, stará žena a králi připadala neskutečně povědomá. Svět kolem pomalu vybledl. Jediné barvy si zachovalo deset postav a král.
„Ano, Kassidere. Jsem tvá matka,“ promluvila Niera, jako by mu četla myšlenky. „Velmi jsme se pro tebe trápili. Já, i Tassar. Měl z tebe být král, kterého si lidé budou vážit, na kterého budou vzpomínat. Tak bylo souzeno. Ale byl jsi proklet a tak jsi se stal tím, co jsi teď. Pohleď, tohle je tvá rodina. Přišli tě vysvobodit a napravit….“
Kassider nebyl schopen slova. Jen stál a zíral na ty, kteří měli být jeho rodinou. Pak se trochu vzpamatoval. „Tak to ne..nevím, o čem to mluvíš, bláznivá stařeno…to není pravda, já nejsem…“
Niera ho smutně přerušila. „Je to tak, jak jsem si myslela. Sbohem, můj synu. Vzpomínej na svou rodinu v dobrém.“ Pozvedla ruce a zavřela oči. Vyšlehlo nové světlo, silnější a jasnější, než předtím. Kdyby se někdo díval, spatřil by, jak se světlo zformovalo do podoby zlatého draka. Ten roztáhl křídla a objal Kassidera…chvíli ho halil jako zlatavý plášť a pak se pomalu rozplynul. Světu se znovu vrátily barvy. Král klečel na kolenách a odevšad se k němu sbíhali vojáci a Páni. Kassider si však ničeho nevšímal. Podíval se pod pódium a uviděl deset postav v barevných pláštích. Všichni byli mrtví. Pak si vzpomněl. Jeho rodina. Položili za něj život. Prohlédl si pány, jako by je viděl poprvé v životě.
„Myslím, že bude nejlepší, když slavnost ukončíme. Ujměte se toho, pánové. A ty postavy…vystrojte jim slušný pohřeb.“ Poté se zvedl, opustil pódium, nasedl do kočáru a odjel.
Druhý den na to odvolala král všechny vojska a začal napravovat posledních deset let. Nebylo to snadné. Lidé si křivdy pamatují velmi snadno. A velmi těžce zapomínají. Ale jak roky běžely, vzpomínky se ztrácely a nahrazovaly je nové, lepší. A stalo se jak předpověděla Niera. Kassider se stal králem, na kterého se nikdy nezapomnělo.
Nikdy se nikdo nedozvěděl, co se stalo onoho dne. Ale lidé se neptají. Lidská paměť je krátká a lidé sami snáze ovlivnitelní. Ale tohle by si měli pamatovat.
***
Když ucítil na zádech palčivou bolest, zaťal zuby, aby nevykřikl. A znovu. A ještě jednou. A pořád dokola. Po tvářích mu tekly slzy, po zádech krev, ale on ani nemukl. Měl svou hrdost. To jediné mu ještě zbylo. Když přísahal věrnost králi, měl všechno. Když přísahal věrnost Dračímu řádu, neměl nic a cítil se zrazený a podvedený. Král zradil jeho a on zradil krále. Cítil však, že dělá správnou věc, a to pro něj bylo cennější, než všechny poklady světa. Byl si dobře vědom nebezpečí, kterému se vydává šanc, a přesto nezaváhal ani na okamžik. Vždy byl rozhodný, čestný, spravedlivý. Zemřel s pocitem, že vykonal to nejlepší, co mohl.
***
Všechno to začalo nástupem krále Kassidera III. na trůn. Jeho otec, Tassar II., byl moudrý král, vládnoucí své zemi velmi dobře . Spravedlivý, někdy snad trochu přísnější, než bylo třeba, ale nikdy nezadal svým poddaným žádnou příčinu k nepokojům či vzpourám. Za jeho vlády se měly všechny vrstvy dobře. Ať už to byli rolníci, řemeslníci, obchodníci a nebo šlechta. Nikdy nedovolil šlechtě, aby utlačovala nižší vrstvy, a zároveň kontroloval rolníky, aby nežádali více, než mohli mít, a aby neobtěžovali vrstvy vyšší. Vyhovovalo to tak všem. Když v roce 1510 ve věku sedmdesáti čtyř let zemřel, Kassiderovi bylo třicet. Lidé ho znali jako panovačného muže, tolik nepodobného svému otci. Říkalo se, že jeho matka byla vznešená, čarovně krásná žena a že krále opustila ihned po Kassiderově narození. Kassider po ní zdědil krásnou tvář, která byla zdrojem obdivu šlechtických dcerek, i služek z kuchyně. Jeho dětství a mládí však poznamenala řada záhadných událostí a dva pokusy o vraždu, které ho, když dospěl, učinily uzavřeným, zahořklým a náladovým. Po otcově smrti se ale chopil trůnu s velkou chutí a v celé zemi nastaly změny.
Král Tassar sice byl absolutním vládcem, ale vládl umírněně a měl pochopení pro lidi. Zato Kassider se stal nesmiřitelným despotou. Protože se mu zdálo, že mají nižší vrstvy více svobody a práv, než zasluhují, povolal vojsko a drasticky omezil veškeré výhody, jež měl lid za Tassar. Ušetřena zůstala jen šlechta a nejbohatší měšťané-ti, co dokázali naplnit jeho pokladnici a tak se vykoupit. K prostému lidu choval hlubokou nenávist, protože věřil, že to byl on, kdo se ho pokusil zabít.
Tak tedy započala jeho vláda. Po deset let, trpěli lidé pod tvrdou rukou tyrana, mnozí strádali hladem, mnozí umírali v žalářích a na popravištích. A právě tehdy, během desátého roku vlády krále Kassidera, začaly kolovat pověsti o Dračích rytířích. Nejdřív se vyprávěly jen šeptem, v malých vesničkách ztracených v hluboký lesích, ale postupně sílily, šířily se dál a dál, obchodníci je donášeli do měst po celé zemi. Lidé si zoufali, a proto začali věřit. Plamínky víry, zpočátku tak slabé, se postupně měnily v plameny, které pak, jako požár, zachvátily celou zemi. Naděje se probudila.
Král Kassider zrovna snídal, když mu oznámili tu novinu.
„Dračí rytíři?“ zasmál se král. „To jsou jen pohádky, co vyprávějí chůvy malým dětem. Dračí rytíři jsou legenda, mýtus.“
„Můj pane. To sice mohou být, ale lidé tomu věří,“ poznamenal jeho rádce. „Dává jim to sílu odporovat a stavět se proti vašim zákonům…“
Král se zamračil. „Nesmysl. Co zmůže hrstka rolníků, proti vycvičené armádě?!“
„Pane.“ Rádce se uklonil. „Jestli si přejete, zjistím, co je na tom pravdy.“
„Výborně! A teď mě nech v klidu snídat.“
Rádce se znovu uklonil, kývl na posla, který postával u dveří a společně odešli.
Vyšli na hradní nádvoří a tam se zastavili.
„Okamžitě vzkaž Siru Raddanovi, aby se stavil v mé pracovně,“ nařídil rádce poslovi a odspěchal do pravého křídla budovy. „Kdyby se mu nechtělo,“ křikl ještě ode dveří, „řekni mu, že jde o záležitost nejvyššího významu!“ Posel mlčky přikývl, nasedl na připraveného koně a rychle odjel.
„Rollande, příteli! Copak máš tak naléhavého, že mě ani nemůžeš nechat v klidu posnídat?“
Rádce vstal od stolu, a šel přivítat Sira Raddana. „Raddane, je mi líto, že tě vyrušuji, ale situace je bohužel příliš závažná. Byl jsem teď ráno za králem…“
„A? Co ti řekl?“ přerušil ho hlasitě Raddan. Byl to velký, hřmotný muž, libující si v jídle, pití a hlasité mluvě. Rolland byl naproti tomu poměrně drobný, nemocně vyhlížející a tichý.
„Nevěří tomu,“ odpověděl zamračeně Rolland. „Vysmívá se těm zprávám a přitom může být v ohrožení. Možná že rolníci nemají žádný výcvik, ale rozhodně jich není je hrstka, jak tvrdí on.“
Raddan okamžitě zvážněl. „Ne? A přitom zrovna od něj bych čekal, že to pochopí.“
„Jak vidíš, tak ne. Řekl jsem mu, že to ještě ověřím, ale už není co, všechno je jasné. Dračí řád už není jen legenda. Někdo jej obnovil. Ten poslední muž, kterého jsme mučili…“
„Myslíš chudáka Rettise?“ zamračil se Raddan.
Rolland jen mávl rukou. „Ano toho. Nic nám sice neřekl, ale to jenom dokazuje, že tu něco je. Proč by si jinak takhle zahazoval život?“
Raddan chvíli přemýšlel. „V tom případě je potřeba svolat Radu a oznámit mu to oficiálně. To by snad mohlo zabrat.“
„Myslíš i to, jak jsme bez jeho vědomí mučili lidi?“
„Samozřejmě. On je přece nenávidí, všechny tyhle chudáky a maloměšťany. Ještě nás za to pochválí!“
„I za Rettise?“ Rádce se zatvářil pochybovačně.
„Ano! Přece ho zradil! Bude rád, že jsi ho potrestal.“ Raddan mluvil velmi přesvědčivě.
„Dobrá tedy. Zařídíš to? Mám ještě nějaké neodkladné povinnosti. Mí informátoři mi právě oznámili, že našli dalšího vzbouřence.“ Poklepal na papír na stole.
Raddan se pochmurně usmál, ale souhlasil. Rozloučili se přátelsky a srdečně a Raddan odcestoval kočárem zpět do svého sídla, kde vydal potřebné příkazy.
***
Když uviděl rozpálená železa, vykřikl strachem. Nikdy se nechtěl namočit do něčeho takového. Pracoval jako zametač v hospodě U Zlaté kachny a vedl naprosto obyčejný život. Když pak za ním přišli ti lidé, přidal se k nim, protože uvěřil, že se bude mít lépe. Ale pak ho asi po třech měsících chytili vojáci a odvlekli na hrad. A teď tu seděl v mučírně a vůbec mu nepřipadalo, že se má lépe. Cítil se zrazený a ukřivděný. A tak, když přišel ten muž a dal mu vybrat mezi rozpálenými noži a měšcem plným zlaťáků, nezaváhal a ochotně mu pověděl všechno, co věděl. Nebylo toho moc. Ale pro některé to bylo až příliš. Svých zlaťáků si nestihl užít. Ještě ten večer ho kdosi přepadl v temné uličce a prořízl mu hrdlo.
***
V hospodě u zlaté kachny bylo ten večer poměrně veselo. Po práci se tu sešlo hodně lidí a všichni pili na zdraví Dračích rytířů. Nikdo je sice ještě neviděl, ale zprávy o jejich příchodu už kolovaly všude a lidé jsou tak snadno ovlivnitelní.
„Ať žijí! Dračí rytíři!“ Lidé pozvedli své korbele. „Tuhle říkala jedna pradlena mojí ženě, že za jejím mužem přišli jacísi lidé a odvedli si ho sebou. Už ho neviděla, ale jako náhradu za něj dostala váček zlata! To museli být Dračí rytíři!“ vykládal vzrušeně muž ve středních letech za všeobecného dychtivého přikyvování.
„No bodejť! Včera jsem se vracel pozdě domů a krátil jsem si cestu přes jednu temnou ulici. A víte, co tam bylo?“ vykřikoval další muž. Posluchači nadšeně zavrtěli hlavami. „Na stěně tam zářil stříbrný drak!“ Návštěvníci, jak se na správné posluchače sluší a patří, dali najevo příslušnou dávku obdivu. Další rozhovory se nesly v podobném duchu. Jen jedna osoba se všeobecného tlacháni neúčastnila. Seděla v tmavém rohu místnosti a pozorně si prohlížela všechny přítomné. Přes hlavu měla postava kápi, a tak si nikdo nevšiml, že je to stará žena. Mohlo jí být už přes osmdesát, ale její oči hleděly s živou pozorností a nebylo v nich po stáří ani stopy. Spokojeně pokývala hlavou.Už to začalo. Lidé už nechtějí jen tak nečinně sedět. Když je někdo povede, půjdou bojovat. Právě se zvedla a zamířila ke dveřím, když tu náhle se prudce rozletěly dokořán a do místnosti vpadla skupina vojáků. Žena na nic nečekala a rozběhla se k zadnímu východu. Vojáci se mezitím vrhli mezi návštěvníky. Ozvaly se výkřiky a praskání nábytku. Vojáci měli příkazy lidi pozatýkat živé, ale ti se bránili a strhla se rvačka. Ženy si nikdo nevšímal. Vyklouzla ze dveří a zamířila do tichých ulic.
„Ano, už to začalo.“
Sklep byl tmavý, studený a vlhký a pro tolik lidí začínal být docela malý. Když se otevřely dveře nad schody, všichni ztichli. Žena vstoupila dovnitř a zavřela za sebou. Pak si sundala kápi. I přes vrásky se dalo poznat, že v mládí byla neobyčejně krásná a svůj půvab neztratila ani teď, v tak pokročilém věku. Zůstala stát na schodech, aby mohla přehlédnou všechny shromážděné.
„Začalo to. Čekali jsme dlouho, ale teď nastal náš čas. Lidé již nejsou nečinní,“ prohlásila s úsměvem. Shromáždění pod ní propuklo v tichý jásot. „Uděláme to tak, jak jsme chtěli. Za dva dny se koná výročí korunovace krále Kassidera. To je naše příležitost. Další takovou už nemusíme mít. Dozvěděli se o nás. Ještě zdaleka neví všechno, ale už je to dost na to, aby nás mohli ohrozit. Jsem si jistá, že Rettis nás nezradil. Musel to být ten zametač. Je mi ho líto, když si pomyslím, co se mu za jeho zradu dostalo…“ potřásla smutně hlavou.
„Takže na slavnosti…“ ozval se zespoda zamyšlený hlas.
„Ano. Tak jak to bylo smluveno. Všichni víte, co máte dělat.“
Přikývli. „A co král?“ otázal se tentýž hlas co předtím.
„Král…“ Žena se odmlčela. „Král…o krále se postarám já.“
„Při vší úctě, nemyslím, že by jsi dokázala…“
„Annesi!“ okřikla ho varovně. „To musím já vědět nejlépe! A navíc, věk v tomhle nehraje žádnou roli.“
Annes sklonil hlavu. „Promiň mi to, Niero. Nechtěl jsem…“
„Já vím. Mládí bývá často ukvapené. Já jsem nebyla jiná.“ Niera se usmála, když jí vzpomínky zaplavily mysl. „Takže na slavnosti. A do té doby…dejte si pozor!“
Velký sál na hradě se pomalu plnil. Šlechtici se pomalu scházeli. Když už seděli na svých místech, dostavil se král.
„Svolal jsem tuto radu na přání mého drahého Lorda Rollanda. Nechť se ujme slova.“ Král se usadil do svého křesla a vypadal znuděně a otráveně.
Rolland povstal. „Svolal jsem zde přítomnou radu, můj pane, abychom vám oznámili závažnou věc. Dračí řád už není legendou. Stal se skutečností.“ Vypověděl králi s podporou všech přítomných, co se dozvěděl. Král jen seděl, mračil se a nic neříkal.
„A tak si myslíme, Sire, že by bylo nejlepší, kdybychom zrušili zítřejší slavnost…“
Král vyskočil ze svého křesla. „Zrušit slavnost?! Myslíte to vážně, Rollande?“
„Naprosto pane. Kdo ví, co se může stát…“
„Nesmysl! Nemám snad dost vojáků, kteří by mě ochránili? Slavnost bude! Co by si lidé pomysleli? Zvyšte bezpečnostní opatření, udělejte, co uznáte za vhodné, ale chci, abych mohl zítra na Osvíceném náměstí pozdravit lidi!“ Během řeči vstal a vzrušeně přecházel sem a tam. Pak se vzpamatoval a zastavil se. „Je vám to jasné?“
„Naprosto, Sire, ale přece jenom..“
„V tom případě se podle toho zařiďte,“ vyštěkl král a opustil sál.
Přítomní páni zůstali ještě chvíli sedět.
Pak promluvil Sir Raddan. „Nu, co se dá dělat? Slyšeli jste krále. Přivoláme více vojáku a zesílíme ostrahu.“
„Upřímně Raddane, myslíš si, že to bude stačit?“
Raddan potřásl hlavou. „Ne. Ne pokud si Dračí rytíři opravdu usmyslí něco udělat. Pak jsme bezmocní. Vy všichni to víte.“
Páni na sebe odevzdaně pohlédli. „Stane se, jak přikazuje král.“
Zbytek dne proběhl v přípravách a následující ráno se rozbřesklo v atmosféře velkolepé slávy. Celé město bylo vyzdobeno, nepohodlní lidé odstraněni z ulic a přece v sobě skrývala ta krása jakýsi náznak…něčeho. Nikdo to nedokázal přesně popsat, ale cítili to všichni. Na osvíceném náměstí se shromáždil početný dav. Páni stáli kolem dokola dřevěného pódia, kde se měl za chvíli objevit král. Vrhali po sobě neklidné pohledy plné výčitek, že připustili konání slavnosti. Ale copak se lze přít s králem? A pak už se ozvalo rachocení kol na dlažbě a na nádvoří vjel kočár, tažený trojspřežím. Koně byli divocí, pohazovali hlavami, kouleli očima, nozdry rozšířené. To co cítili, se jim vůbec nelíbilo. Lokaj otevřel dveře a král vystoupil. Už když pokládal nohu na zem, litoval, že neposlechl rady Pánů. Ale teď již bylo pozdě. Sebral veškerou svou důstojnost. Jak nenáviděl tyhle slavnosti. ale zvyk je železná košile a on měl pocit, že kdyby se nekonaly, lidé by si neuvědomovali, kdo jim vládne. Vystoupal na pódium. Když se podíval na všechny ty tváře pod ním, okamžitě ho zaplavil vztek. Tak tihle ho chtějí svrhnout? Tohle hloupé stádo? Pyšně se narovnal. Však on jim ukáže. A tom se to stalo. Vzrušené štěbetání lidí náhle přestalo. Ticho se šířilo jako kruhy na vodě z prostředku davu. Lidé se začali rozestupovat a tvořili stále širší kruh, v jehož středu stála skupinka deseti postav. Pomalu vykročili k pódiu. Lidé jim uhýbali a se strachem se stahovali pryč. Od postav se šířila zlověstná atmosféra. Král užasle hleděl dolů. Postavy došly až pod pódium. Ticho teď bylo téměř hmatatelné. Král se už už nadechoval, aby zburcoval vojáky, kteří stáli ochromení, stejně jako všichni ostatní. Pak postavy odhodily pláště. Oslňující záře zaplavila náměstí. Všichni padali v posvátné bázni na zem a zakrývali si oči. Všichni kromě krále. Ten hleděl na jako očarovaný na nejbližší postavu. Byla to drobná, stará žena a králi připadala neskutečně povědomá. Svět kolem pomalu vybledl. Jediné barvy si zachovalo deset postav a král.
„Ano, Kassidere. Jsem tvá matka,“ promluvila Niera, jako by mu četla myšlenky. „Velmi jsme se pro tebe trápili. Já, i Tassar. Měl z tebe být král, kterého si lidé budou vážit, na kterého budou vzpomínat. Tak bylo souzeno. Ale byl jsi proklet a tak jsi se stal tím, co jsi teď. Pohleď, tohle je tvá rodina. Přišli tě vysvobodit a napravit….“
Kassider nebyl schopen slova. Jen stál a zíral na ty, kteří měli být jeho rodinou. Pak se trochu vzpamatoval. „Tak to ne..nevím, o čem to mluvíš, bláznivá stařeno…to není pravda, já nejsem…“
Niera ho smutně přerušila. „Je to tak, jak jsem si myslela. Sbohem, můj synu. Vzpomínej na svou rodinu v dobrém.“ Pozvedla ruce a zavřela oči. Vyšlehlo nové světlo, silnější a jasnější, než předtím. Kdyby se někdo díval, spatřil by, jak se světlo zformovalo do podoby zlatého draka. Ten roztáhl křídla a objal Kassidera…chvíli ho halil jako zlatavý plášť a pak se pomalu rozplynul. Světu se znovu vrátily barvy. Král klečel na kolenách a odevšad se k němu sbíhali vojáci a Páni. Kassider si však ničeho nevšímal. Podíval se pod pódium a uviděl deset postav v barevných pláštích. Všichni byli mrtví. Pak si vzpomněl. Jeho rodina. Položili za něj život. Prohlédl si pány, jako by je viděl poprvé v životě.
„Myslím, že bude nejlepší, když slavnost ukončíme. Ujměte se toho, pánové. A ty postavy…vystrojte jim slušný pohřeb.“ Poté se zvedl, opustil pódium, nasedl do kočáru a odjel.
Druhý den na to odvolala král všechny vojska a začal napravovat posledních deset let. Nebylo to snadné. Lidé si křivdy pamatují velmi snadno. A velmi těžce zapomínají. Ale jak roky běžely, vzpomínky se ztrácely a nahrazovaly je nové, lepší. A stalo se jak předpověděla Niera. Kassider se stal králem, na kterého se nikdy nezapomnělo.
Nikdy se nikdo nedozvěděl, co se stalo onoho dne. Ale lidé se neptají. Lidská paměť je krátká a lidé sami snáze ovlivnitelní. Ale tohle by si měli pamatovat.