Dračí ranhojička III.
Mistr s Robertem a Davidem dorazil do hradu ještě za světla a opět se zapojili do oslav. Kromě stráží u brány si snad nikdo ani nevšiml, že byli pryč. Kluci se odebrali ke stolům a rozhodli se svou volbu trochu oslavit za královské peníze. Mistr vyhledal Mergu, odvedl ji stranou a vše jí vylíčil. Jí jako jediné ze všech svých přátel věřil jako sobě samému a navíc po ní chtěl radu.
„Chtěl jsem Daně a Petrovi navrhnout, aby ještě nějaký čas zůstali v mé věži,“ řekl jí, „Co myslíš, je to moudré, když draci pro Danu již připravili nový domov?“
„Za optání nic nedáš a záleží přece jen na ní, kde se rozhodne žít,“ uklidňovala ho.
„Ale draci do zajištění údolí investovali mnoho magie. Nebude se jim líbit myšlenka, že to dělali zbytečně,“ strachoval se mistr.
„Nebála bych se, že to dělali zbytečně,“ usmála se čarodějka, „Tak dokonale zabezpečené údolí je přece naprosto ideální pro mláďata a jejich matky. Takže údolí jistě najde uplatnění.“
Mistr se zatahal za plnovous a zamyslel se nad jejími slovy. Uznal, že mají něco do sebe.
„Myslíš, že to Dana dokáže vysvětlit zlatému drakovi?“
Merga udělala obličej, „A ty si myslíš, že to snad nedokáže?“
Mistr opět musel uznat, že má pravdu. Daně nebylo radno odporovat. Ani zlatý drak nebude ochoten vstoupit do konfliktu s Dračí ranhojičkou. Spíš se bude snažit najít nějaký kompromis.
„Tak dobře. Zítra jí to zkusím navrhnout,“ rozhodl se.
„Určitě to přijme. Myslím, že tam byla docela spokojená a Petr také,“ podpořila ho.
„Ale co Althalarath? Ve věži už pro ni není místo. Petr sám dokáže zabrat celé přízemí,“ napadlo najednou mistra.
Merga se zamyslela, „Vidíš, to mě nenapadlo. Máš pravdu, do věže se již nevejde.“
„No,“ řekla po chvíli, „Nedělala bych z toho přílišnou vědu. Navrhni to Daně a když tvůj návrh přijme, třeba sama přijde s nějakým řešením.“
Mistr se zatvářil nepříliš ochotně, „Ale to přece není fér, nabízet něco, co nemohu splnit.“
„Tak jí to nenabízej, ale zeptej se jí. Třeba tak, že bys byl velmi potěšen, kdyby ona, Petr a Althalarath ještě nějakou dobu zůstali v tvé věži, abys mohl draky studovat z blízka, ale nevíš si rady, kde Althalarath ubytovat,“ navrhla mu.
Mistr to krátce zvážil a zjistil, že podobný způsob by mohl mít úspěch. Pak se opět oba vrátili k oslavě.
Když Mistr s kluky odjeli pryč, odešla Dana se všemi třemi draky na skálu, kde se Althalarath vyhřívala na slunci. Slunce se klonilo k západu a od horizontu ho dělil již jen nepatrný kousek. Rozhodli se pro spánek pod širým nebem, protože bylo příliš pozdě na stavbu nějakého přístřešku. A Dana sama chtěla spát s draky, takže by ho stejně odmítla. Petr si lehl na zem a vedle něj se uložila Althalarath. Černý drak ležel opodál a jazykem si čistil šupiny na boku a na hrudi. Drsný dračí jazyk vydával na šupinách zvuk jako smirkový papír tažený po prkně. Dana se, tak jako obvykle, uložila ke spánku na Petrových předních nohách. Ale ještě dlouho si všichni čtyři povídali a usnuli až dlouho potom, co se na nebi objevily první hvězdy.
Nespaly však jen ve čtyřech, jak si Dana myslela. V okolních lesích se uložili ke spánku všichni draci, kteří k hrádku přiletěli. Obklopili čtveřici kruhem, kterým nepronikla ani myš. Dokonce se střídali ve spánku. Půl noci spal každý první drak a druhou půli každý druhý.
Druhého dne se Dana probudila s prvními slunečními paprsky. Petr měl hlavu v poloze, kdy mohla celkem snadno vylézt z jeho objetí. Protáhla se pod jeho tlamou a postavila se na nohy. Protáhla se, prsty si pročísla vlasy a ze šatů smetla několik větviček a lístků, které se jí tam v noci zachytili.
Za sebou uslyšela zamručení a otočila se. Jen se usmála. Samozřejmě věděla, že nemá nejmenší šanci pohnout se, aniž by Petra okamžitě nevzbudila. Althalarath okamžitě využila toho, že je Petr volný a vsunula svou hlavu pod jeho. Petr jí pozdravil měkkým zavrněním a mrkl na Danu. Opětovala jeho mrknutí a vykročila k vodní hladině, aby se trochu opláchla.
Během mytí se k ní připojil černý drak. Mlčky na ní kývl hlavou a pomalu vkročil do vody. Za chvíli se blaženě ráchal uprostřed vodní plochy a postupně se k němu připojovali další draci. Netrvalo dlouho a jezero jich bylo plné.
„Jestli si chce purkrabí nachytat nějaké ryby, neměl by příliš otálet,“ řekla si polohlasem Dana, když viděla jak několik draků střelhbitě ponořilo hlavu pod vodu a vynořili ji s rybou v zubech. Bylo jasné, že nesdílejí Petrovu nechuť k rybám, protože je ihned polykali celé bez ohledu na šupiny, nad kterými Petr tak ohrnoval čenich. Ale při pohledu na snídající draky se ozval i její žaludek, že je na čase něco málo pojíst. A Dana si uvědomila, že si včera sebou nevzala žádné jídlo. Balila se ve spěchu a byla sytá z oslavy, takže jí ani nenapadlo myslet na nějaké zásoby. Rozhlédla se kolem v naději, že uvidí nějaké lesní maliny, či ostružiny, ale kam až dohlédla, táhly se obyčejné keře, které sice neobyčejně krásně kvetly a voněly, ale k jídlu na nich nic dobrého nerostlo. Podívala se na vodní hladinu plnou draků a bylo jí jasné, že i kdyby sebou měla rybářské náčiní, budou dnes všechny ryby zalezlé pod kameny na dně a nevystrčí ani ploutev.
„Copak se děje?“ zeptal se černý drak, který zatím vylezl na břeh, oklepal ze sebe vodu a zpozoroval Daniny rozpaky.
„Nevzala jsem si sebou nic k jídlu, když jsem včera odlétala z hrádku,“ přiznala se.
„Tak já ti něco ulovím, zatím si rozdělej oheň a připrav si něco na opečení masa,“ prohlásil černý drak a než ho stačila Dana zastavit, že si raději řekne Petrovi, vyskočil vysoko do vzduchu, několikrát udeřil křídly a byl pryč.
Dana si nad jeho zbrklostí jen povzdechla a vydala se mezi stromy na suché větve. Udělala sotva třicet kroků od jezera a zaslechla za sebou nějaké kroky. Zněly dost těžce na to, aby je mohl vydávat drak Petrovy velikosti a navíc bylo všude kolem spousta dalších draků, takže se ani neohlédla a jen přes rameno prohodila, „Nemusíš se snažit, stejně o tobě vím.“
Když nikdo neodpověděl a kroky se ještě víc přiblížily, začalo jí to být divné a obrátila se. Za ní stálo neznámé stvoření, černé jako noc, vysoké přes tři metry, mohutně stavěné, porostlé vlhkou hrubou srstí slepenou blátem. Obrovská hlava se vzdáleně podobala vlčí, ale byla mnohem delší a také širší, takže nyní měla blíž k hlavě aligátora. Z tlamy čněly ostré zuby a vyplazený dlouhý rudý jazyk. Ruce byly zakončeny širokými dlaněmi a prsty vybavenými černými drápy délky Daniných prstů na rukou. Kolem pasu mělo stvoření něco na způsob bederní roušky z látky tak špinavé a tuhé, že se nedalo určit, zdali je to látka nebo kůže. Ze zadku mu vyrůstal dlouhý huňatý vlčí ocas.
Tvor vydal podivné hluboké zavrčení a natáhl k Daně pravou ruku s drápy doširoka roztaženými. Jiná dívka na Danině místě by asi něco vykřikla a pak se v mdlobách skácela k zemi. Dana však na něco podobného ani nepomyslela. „Petřéééé!!!“ zaječela tak silně jak jen dokázala a tasila od pasu dlouhou dýku, kterou okamžitě ťala po natažené útočníkově pazouře.
Tvor zavyl bolestí a vzteky a skočil po Daně, aby ji mohl rozsápat. Dana mu však dokázala uhnout a stoupnout si tak, aby mezi nimi stál strom. Nyní ho obcházela v kruhu, aby ji tvor nemohl zasáhnout svými drápy, o což se neustále snažil. Divoce sekal rukama proti Daně, ale vždy zasáhl jen vzduch nebo kmen. Při každém zásahu vyletěla z kmene sprška třísek a kůry. Při třetím útoku se jí podařilo postavit dýku do dráhy levé pracce a ostří projelo kůží až na kost.
Tvor zařval bolestí a jediným skokem se ocitl po Danině boku, takže mu už nemohla utéci za strom. Vzduchem se mihl pravý útočníkův pařát a neodvratně směřoval na Danin trup. Dana se pokusila ránu vykrýt, ale než stihla postavit dýku pařátu do dráhy, ocitl se na bojišti Petr s Althalarath v patách.
Strašlivou ranou pravého předního spáru udeřil útočníka do nekrytého boku a odhodil ho na deset kroků daleko. K jejich úžasu se útočník okamžitě zvedl na nohy a zaútočil na Petra. Udělal tři rychlé dlouhé kroky a vyskočil vysoko do vzduchu s drápy připravenými udeřit. Mířil na dračí hlavu, zřejmě s úmyslem zasáhnout oči a čenich. Petr mu uhnul, ale přesto mu drápy zaskřípěly po šupinách na krku. Zle zavrčel a zaútočil. Nyní musel tvor rychle ustupovat hlouběji do lesa. Petrovi zlobou zářily oči a jeho přední nohy se míhaly vzduchem tak rychle, že je Dana ani nestíhala sledovat. K tomu se připojila i křídla a ocas o tlamě ani nemluvě. Útočník rychle zjistil, že své síly tentokrát přecenil. Ať se hnul kam chtěl, Petr byl rychlejší. Nic mu nedokázalo zabránit v jeho cestě. Kmeny stromů pod jeho ranami doslova explodovaly v déšť třísek, kameny velikosti člověka byly vyhazovány vysoko do vzduchu a vždy mířily na útočníka, který se jim dokázal vyhnout jen o chlup. Do toho Petr vztekle řval, a to rychle přivolalo zbytek draků, kteří se však do boje nezapojili. Stáli opodál připraveni zasáhnout. Althalarath stála nad Danou, připravena ji chránit.
Konečně se Petrovi podařilo hbitého útočníka zasáhnout. Tvor se snažil vyhnout letícímu balvanu a dostal se do dosahu Petrova spáru. Děsivá rána do levého boku ho vyhodila do vzduchu směrem k Althalarath a Daně, ale mnohem dříve, než k nim mohl doletět, zasáhl ho Petrův pancéřovaný ocas. Ve vteřině ho zastavil a mnohem větší silou odhodil zpět před Petra. Ve vysoké rychlosti narazil do kmene prastarého dubu. Všichni slyšeli, jak mu v těle zapraskaly kosti a pak se po kmeni svezl na zem. Než se stihl zvednout nebo se o to třeba jen pokusit, dopadly na něj Petrovi přední spáry a dračí drápy mu projely celým tělem až do hlíny pod ním. Petr škubl předníma nohama a udělal z útočníka dva krvavé kusy, které vzápětí sežehl plamenem.
Nakonec Petr pečlivě prohlédl kouřící ostatky a teprve pak se obrátil a vydal se přes zničený pruh lesa zpět k Daně.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se, sotva k ní došel a sklonil k ní hlavu.
„Naprosto, děkuju moc. Určitě by mě zabil, ale netuším proč,“ odpověděla.
„Protože jsi k jídlu,“ ozvala se nad ní Althalarath.
„Cože?“ podíval se na ni Dana a i Petr zvedl pohled a pak i hlavu ke své přítelkyni.
„Ty víš, co to bylo zač?“ zeptal se Petr.
„Jistě, byl to vlkodlak. Ale zvláštní, že ho nikdo z nás neucítil, když jsme to tu pečlivě prohlíželi. Vlkodlaci se většinou dají snadno najít podle jejich pachu a také většina lokačních kouzel je najde hned napoprvé. Tohohle jsme ale nenašli. Zvláštní.“
„A nebezpečné,“ dodal Petr. „Od teď se nehneš na krok, aniž bych s tebou nebyl já nebo Althalarath. Při nejhorším s tebou půjde jiný drak, ale sama už neuděláš ani krok, dokud nebudeme v bezpečnějších končinách,“ rozhodl Petr.
„Počkej!“ ohradila se Dana. „Copak jsem nějaký vězeň, či co? Jsem stejně svobodná jako ty, tak mě nemůžeš nijak omezovat,“ čertila se a koukala jako vrah. Petr k ní sklonil hlavu a jejich pohledy se střetly. Vzduch mezi nimi téměř slyšitelně zapraskal.
„Nikdo tě neomezuje. Jdi si kam chceš, ale už nikdy tam nepůjdeš sama a dál se o tom nebudeme bavit,“ řekl Petr přísným nesmlouvavým hlasem. Dana se nadechla k odpovědi, ale raději si to rozmyslela, když viděla podobně nesmlouvavý pohled i ve tváři dračice.
„Tak tedy dobrá,“ podvolila se neochotně, „Ale budete chodit všude kam budu potřebovat a nechci slyšet žádné námitky, že se vám tam nechce nebo, že se vám tam nelíbí,“ upozornila je.
„S tím si hlavu lámat nemusíš,“ usmál se Petr a otřel se čenichem o její rameno, čímž si vysloužil poškrábání mezi očima. Vzápětí se téhož dožadovala Althalarath a Dana musela několik minut stát mezi oběma slastně vrnícími draky a jen doufala, že ostatní přihlížející draci si nestoupnou do fronty. Její žaludek jí opět nesmlouvavě upozornil, že čas snídaně dávno pominul a ještě nic nedostal.
„Ale původně jsem si šla nasbírat suché větve na oheň, abych si mohla udělat snídani,“ ozvala se po chvilce, když jí od škrábání draků začaly bolet obě ruce.
„Stačí říct,“ odpověděl Petr a zvedl hlavu. Pak společně s Althalarath vyrazili mezi stromy a brzy se jim podařilo nasbírat víc suchých větví, než by dokázala Dana do večera spálit. Zatímco je draci táhli k jezeru, odešla Dana ke spáleným ostatkům vlkodlaka, aby si je prohlédla.
Mezi popelem leželo několik kostí. Většina se jejich vlivem žáru dračího ohně rozpadla na prach, ale lebka kupodivu přežila bez vážnějšího poškození. Kromě veliké trhliny na temeni, evidentně od nárazu na kmen stromu. V čelistech napočítala celkem osmašedesát ostrých zubů, z nich nejdelší byly horní tesáky, dlouhé jako její ukazováčky.
„Dano!“ uslyšela Petrův hlas. Obrátila se a zjistila, že se Petr zastavil, odložil větve na zem a hledí na ni. „Mám tu s tebou zůstat, chceš se tu ještě porozhlédnout nebo půjdeme k jezeru?“
„Půjdeme k jezeru. Jen jsem si ještě chtěla prohlédnout toho vlkodlaka. Nikdy jsem žádného neviděla,“ odpověděla a vykročila k němu. Petr počkal, až bude po jeho boku a teprve pak zvedl větve a následoval ji na jezerní břeh, kde už Althalarath lámala větve na menší kusy, aby si z nich Dana mohla udělat hraničku.
Cestou se Dana Petrovi svěřila, „A víš, že jsem si vlkodlaka představovala úplně jinak? Jako vlka a ne jako takovéhle monstrum. Vždyť to už ani vlkovi není podobné. Tělo to má mohutné jako medvěd, hlavu jako aligátor, drápy skoro jako ty a chodí to po zadních stejně dobře jako člověk.“
„Já si ho taky představoval trochu jinak, spíš jako ty, ale po dnešku už o žádné další setkání nestojím. A jestli se mi dostane nějaký další do cesty, nezbude z něj ani trochu toho smradu,“ zavrčel a oči mu zaplály.
Dana už raději mlčela. Ještě ve věži zjistila, že Petra popouzí každý tvor, který ho napadne. Napadl ho rytíř a nyní Petr vrčel na každého cizího ozbrojence, který se k němu přiblížil na vzdálenost menší než šedesát kroků. Proto také byl první den na hradě dost perný, než vzal hradní posádku na milost. Pak ho napadli vlci a nyní stačilo se o nich třeba jen zmínit nebo jen najít jejich stopu v blátě a kolem Petrova těla se zachvěl vzduch horkem. A nyní se na jeho černé listině objevili i vlkodlaci a Dana si byla jistá, že Petr svou výhrůžku myslí smrtelně vážně.
„Třeba tu byl jen tenhle jeden a už nás žádný jiný obtěžovat nebude,“ snažila se ho uklidnit.
„To bych jim také radil,“ procedil skrz zuby Petr. Althalarath zaslechla jeho popuzený hlas a zvedla k nim hlavu.
„Slibuje vlkodlakům hrozné věci, že,“ zeptala se s takovou jistotou v hlase, že to vlastně ani žádná otázka nebyla.
„Přesně tak,“ přikývla Dana. Petr to nijak nekomentoval. Jen odložil větve na hromadu k ostatním a posadil se stranou. Dračice s Danou na sebe mrkly a spiklenecky se usmály. O chviličku později se nad nimi mihl stín a na břehu přistál černý drak kolouchem v zubech.
„Tak tady nesu tu snídani,“ oznámil hrdě, když vyplivl koloucha Daně k nohám. Dana si smutně prohlédla kolouška a pak se podívala na černého draka.
„To je od tebe moc milé, ale než ho upeču, bude skoro poledne. Spíš než snídani, jsi mi ulovil oběd.“
Drak sklopil uši a svěsil hlavu a křídla. Zvedl se a pomalu se ploužil stranou od ostatních. Dana se k němu rychle rozeběhla a položila mu dlaň na krk, aby ho zastavila.
„Co se děje?“
„Nic,“ zamumlal drak a nakročil k dalšímu kroku.
„Počkej,“ zastavila ho opět Dana. „Něco se děje. Jsi najednou moc smutný.“
„Všechno jsem to zkazil. Poslala jsi mě pro snídani a donesl jsem oběd. Teď máš hlad a kvůli mně ho budeš mít až do odpoledne,“ odpověděl smutně.
„Ty jsi ale moula,“ usmála se Dana a pohladila ho několikrát po čenichu. „Mám hlad a snídani jsi mi nedonesl, to je pravda, ale donesl jsi mi velice dobrý oběd, kterých bych si tak jako tak musela nejdřív ulovit, takže jsi nic nepokazil.“
Drakovi zasvítily oči a zvedl hlavu, „Vážně?“
„Vážně. A teď se vrať k nám,“ přikývla Dana.
Drak se ochotně nechal přivést zpátky k hranici, a když se Daně podařilo koloucha stáhnout a vyvrhnout, což nikdy před tím nedělala a musela se spolehnout pouze na velmi mlhavé vzpomínky na hodiny vaření na základní škole, zapálil svým plamenným dechem hranici. Dana nabodla část koloucha na primitivní rožeň a zbytek přenechala černému drakovi jako dík za oběd. Drak nabídnuté jídlo spolkl téměř bez kousání.
„Chtěl jsem Daně a Petrovi navrhnout, aby ještě nějaký čas zůstali v mé věži,“ řekl jí, „Co myslíš, je to moudré, když draci pro Danu již připravili nový domov?“
„Za optání nic nedáš a záleží přece jen na ní, kde se rozhodne žít,“ uklidňovala ho.
„Ale draci do zajištění údolí investovali mnoho magie. Nebude se jim líbit myšlenka, že to dělali zbytečně,“ strachoval se mistr.
„Nebála bych se, že to dělali zbytečně,“ usmála se čarodějka, „Tak dokonale zabezpečené údolí je přece naprosto ideální pro mláďata a jejich matky. Takže údolí jistě najde uplatnění.“
Mistr se zatahal za plnovous a zamyslel se nad jejími slovy. Uznal, že mají něco do sebe.
„Myslíš, že to Dana dokáže vysvětlit zlatému drakovi?“
Merga udělala obličej, „A ty si myslíš, že to snad nedokáže?“
Mistr opět musel uznat, že má pravdu. Daně nebylo radno odporovat. Ani zlatý drak nebude ochoten vstoupit do konfliktu s Dračí ranhojičkou. Spíš se bude snažit najít nějaký kompromis.
„Tak dobře. Zítra jí to zkusím navrhnout,“ rozhodl se.
„Určitě to přijme. Myslím, že tam byla docela spokojená a Petr také,“ podpořila ho.
„Ale co Althalarath? Ve věži už pro ni není místo. Petr sám dokáže zabrat celé přízemí,“ napadlo najednou mistra.
Merga se zamyslela, „Vidíš, to mě nenapadlo. Máš pravdu, do věže se již nevejde.“
„No,“ řekla po chvíli, „Nedělala bych z toho přílišnou vědu. Navrhni to Daně a když tvůj návrh přijme, třeba sama přijde s nějakým řešením.“
Mistr se zatvářil nepříliš ochotně, „Ale to přece není fér, nabízet něco, co nemohu splnit.“
„Tak jí to nenabízej, ale zeptej se jí. Třeba tak, že bys byl velmi potěšen, kdyby ona, Petr a Althalarath ještě nějakou dobu zůstali v tvé věži, abys mohl draky studovat z blízka, ale nevíš si rady, kde Althalarath ubytovat,“ navrhla mu.
Mistr to krátce zvážil a zjistil, že podobný způsob by mohl mít úspěch. Pak se opět oba vrátili k oslavě.
Když Mistr s kluky odjeli pryč, odešla Dana se všemi třemi draky na skálu, kde se Althalarath vyhřívala na slunci. Slunce se klonilo k západu a od horizontu ho dělil již jen nepatrný kousek. Rozhodli se pro spánek pod širým nebem, protože bylo příliš pozdě na stavbu nějakého přístřešku. A Dana sama chtěla spát s draky, takže by ho stejně odmítla. Petr si lehl na zem a vedle něj se uložila Althalarath. Černý drak ležel opodál a jazykem si čistil šupiny na boku a na hrudi. Drsný dračí jazyk vydával na šupinách zvuk jako smirkový papír tažený po prkně. Dana se, tak jako obvykle, uložila ke spánku na Petrových předních nohách. Ale ještě dlouho si všichni čtyři povídali a usnuli až dlouho potom, co se na nebi objevily první hvězdy.
Nespaly však jen ve čtyřech, jak si Dana myslela. V okolních lesích se uložili ke spánku všichni draci, kteří k hrádku přiletěli. Obklopili čtveřici kruhem, kterým nepronikla ani myš. Dokonce se střídali ve spánku. Půl noci spal každý první drak a druhou půli každý druhý.
Druhého dne se Dana probudila s prvními slunečními paprsky. Petr měl hlavu v poloze, kdy mohla celkem snadno vylézt z jeho objetí. Protáhla se pod jeho tlamou a postavila se na nohy. Protáhla se, prsty si pročísla vlasy a ze šatů smetla několik větviček a lístků, které se jí tam v noci zachytili.
Za sebou uslyšela zamručení a otočila se. Jen se usmála. Samozřejmě věděla, že nemá nejmenší šanci pohnout se, aniž by Petra okamžitě nevzbudila. Althalarath okamžitě využila toho, že je Petr volný a vsunula svou hlavu pod jeho. Petr jí pozdravil měkkým zavrněním a mrkl na Danu. Opětovala jeho mrknutí a vykročila k vodní hladině, aby se trochu opláchla.
Během mytí se k ní připojil černý drak. Mlčky na ní kývl hlavou a pomalu vkročil do vody. Za chvíli se blaženě ráchal uprostřed vodní plochy a postupně se k němu připojovali další draci. Netrvalo dlouho a jezero jich bylo plné.
„Jestli si chce purkrabí nachytat nějaké ryby, neměl by příliš otálet,“ řekla si polohlasem Dana, když viděla jak několik draků střelhbitě ponořilo hlavu pod vodu a vynořili ji s rybou v zubech. Bylo jasné, že nesdílejí Petrovu nechuť k rybám, protože je ihned polykali celé bez ohledu na šupiny, nad kterými Petr tak ohrnoval čenich. Ale při pohledu na snídající draky se ozval i její žaludek, že je na čase něco málo pojíst. A Dana si uvědomila, že si včera sebou nevzala žádné jídlo. Balila se ve spěchu a byla sytá z oslavy, takže jí ani nenapadlo myslet na nějaké zásoby. Rozhlédla se kolem v naději, že uvidí nějaké lesní maliny, či ostružiny, ale kam až dohlédla, táhly se obyčejné keře, které sice neobyčejně krásně kvetly a voněly, ale k jídlu na nich nic dobrého nerostlo. Podívala se na vodní hladinu plnou draků a bylo jí jasné, že i kdyby sebou měla rybářské náčiní, budou dnes všechny ryby zalezlé pod kameny na dně a nevystrčí ani ploutev.
„Copak se děje?“ zeptal se černý drak, který zatím vylezl na břeh, oklepal ze sebe vodu a zpozoroval Daniny rozpaky.
„Nevzala jsem si sebou nic k jídlu, když jsem včera odlétala z hrádku,“ přiznala se.
„Tak já ti něco ulovím, zatím si rozdělej oheň a připrav si něco na opečení masa,“ prohlásil černý drak a než ho stačila Dana zastavit, že si raději řekne Petrovi, vyskočil vysoko do vzduchu, několikrát udeřil křídly a byl pryč.
Dana si nad jeho zbrklostí jen povzdechla a vydala se mezi stromy na suché větve. Udělala sotva třicet kroků od jezera a zaslechla za sebou nějaké kroky. Zněly dost těžce na to, aby je mohl vydávat drak Petrovy velikosti a navíc bylo všude kolem spousta dalších draků, takže se ani neohlédla a jen přes rameno prohodila, „Nemusíš se snažit, stejně o tobě vím.“
Když nikdo neodpověděl a kroky se ještě víc přiblížily, začalo jí to být divné a obrátila se. Za ní stálo neznámé stvoření, černé jako noc, vysoké přes tři metry, mohutně stavěné, porostlé vlhkou hrubou srstí slepenou blátem. Obrovská hlava se vzdáleně podobala vlčí, ale byla mnohem delší a také širší, takže nyní měla blíž k hlavě aligátora. Z tlamy čněly ostré zuby a vyplazený dlouhý rudý jazyk. Ruce byly zakončeny širokými dlaněmi a prsty vybavenými černými drápy délky Daniných prstů na rukou. Kolem pasu mělo stvoření něco na způsob bederní roušky z látky tak špinavé a tuhé, že se nedalo určit, zdali je to látka nebo kůže. Ze zadku mu vyrůstal dlouhý huňatý vlčí ocas.
Tvor vydal podivné hluboké zavrčení a natáhl k Daně pravou ruku s drápy doširoka roztaženými. Jiná dívka na Danině místě by asi něco vykřikla a pak se v mdlobách skácela k zemi. Dana však na něco podobného ani nepomyslela. „Petřéééé!!!“ zaječela tak silně jak jen dokázala a tasila od pasu dlouhou dýku, kterou okamžitě ťala po natažené útočníkově pazouře.
Tvor zavyl bolestí a vzteky a skočil po Daně, aby ji mohl rozsápat. Dana mu však dokázala uhnout a stoupnout si tak, aby mezi nimi stál strom. Nyní ho obcházela v kruhu, aby ji tvor nemohl zasáhnout svými drápy, o což se neustále snažil. Divoce sekal rukama proti Daně, ale vždy zasáhl jen vzduch nebo kmen. Při každém zásahu vyletěla z kmene sprška třísek a kůry. Při třetím útoku se jí podařilo postavit dýku do dráhy levé pracce a ostří projelo kůží až na kost.
Tvor zařval bolestí a jediným skokem se ocitl po Danině boku, takže mu už nemohla utéci za strom. Vzduchem se mihl pravý útočníkův pařát a neodvratně směřoval na Danin trup. Dana se pokusila ránu vykrýt, ale než stihla postavit dýku pařátu do dráhy, ocitl se na bojišti Petr s Althalarath v patách.
Strašlivou ranou pravého předního spáru udeřil útočníka do nekrytého boku a odhodil ho na deset kroků daleko. K jejich úžasu se útočník okamžitě zvedl na nohy a zaútočil na Petra. Udělal tři rychlé dlouhé kroky a vyskočil vysoko do vzduchu s drápy připravenými udeřit. Mířil na dračí hlavu, zřejmě s úmyslem zasáhnout oči a čenich. Petr mu uhnul, ale přesto mu drápy zaskřípěly po šupinách na krku. Zle zavrčel a zaútočil. Nyní musel tvor rychle ustupovat hlouběji do lesa. Petrovi zlobou zářily oči a jeho přední nohy se míhaly vzduchem tak rychle, že je Dana ani nestíhala sledovat. K tomu se připojila i křídla a ocas o tlamě ani nemluvě. Útočník rychle zjistil, že své síly tentokrát přecenil. Ať se hnul kam chtěl, Petr byl rychlejší. Nic mu nedokázalo zabránit v jeho cestě. Kmeny stromů pod jeho ranami doslova explodovaly v déšť třísek, kameny velikosti člověka byly vyhazovány vysoko do vzduchu a vždy mířily na útočníka, který se jim dokázal vyhnout jen o chlup. Do toho Petr vztekle řval, a to rychle přivolalo zbytek draků, kteří se však do boje nezapojili. Stáli opodál připraveni zasáhnout. Althalarath stála nad Danou, připravena ji chránit.
Konečně se Petrovi podařilo hbitého útočníka zasáhnout. Tvor se snažil vyhnout letícímu balvanu a dostal se do dosahu Petrova spáru. Děsivá rána do levého boku ho vyhodila do vzduchu směrem k Althalarath a Daně, ale mnohem dříve, než k nim mohl doletět, zasáhl ho Petrův pancéřovaný ocas. Ve vteřině ho zastavil a mnohem větší silou odhodil zpět před Petra. Ve vysoké rychlosti narazil do kmene prastarého dubu. Všichni slyšeli, jak mu v těle zapraskaly kosti a pak se po kmeni svezl na zem. Než se stihl zvednout nebo se o to třeba jen pokusit, dopadly na něj Petrovi přední spáry a dračí drápy mu projely celým tělem až do hlíny pod ním. Petr škubl předníma nohama a udělal z útočníka dva krvavé kusy, které vzápětí sežehl plamenem.
Nakonec Petr pečlivě prohlédl kouřící ostatky a teprve pak se obrátil a vydal se přes zničený pruh lesa zpět k Daně.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se, sotva k ní došel a sklonil k ní hlavu.
„Naprosto, děkuju moc. Určitě by mě zabil, ale netuším proč,“ odpověděla.
„Protože jsi k jídlu,“ ozvala se nad ní Althalarath.
„Cože?“ podíval se na ni Dana a i Petr zvedl pohled a pak i hlavu ke své přítelkyni.
„Ty víš, co to bylo zač?“ zeptal se Petr.
„Jistě, byl to vlkodlak. Ale zvláštní, že ho nikdo z nás neucítil, když jsme to tu pečlivě prohlíželi. Vlkodlaci se většinou dají snadno najít podle jejich pachu a také většina lokačních kouzel je najde hned napoprvé. Tohohle jsme ale nenašli. Zvláštní.“
„A nebezpečné,“ dodal Petr. „Od teď se nehneš na krok, aniž bych s tebou nebyl já nebo Althalarath. Při nejhorším s tebou půjde jiný drak, ale sama už neuděláš ani krok, dokud nebudeme v bezpečnějších končinách,“ rozhodl Petr.
„Počkej!“ ohradila se Dana. „Copak jsem nějaký vězeň, či co? Jsem stejně svobodná jako ty, tak mě nemůžeš nijak omezovat,“ čertila se a koukala jako vrah. Petr k ní sklonil hlavu a jejich pohledy se střetly. Vzduch mezi nimi téměř slyšitelně zapraskal.
„Nikdo tě neomezuje. Jdi si kam chceš, ale už nikdy tam nepůjdeš sama a dál se o tom nebudeme bavit,“ řekl Petr přísným nesmlouvavým hlasem. Dana se nadechla k odpovědi, ale raději si to rozmyslela, když viděla podobně nesmlouvavý pohled i ve tváři dračice.
„Tak tedy dobrá,“ podvolila se neochotně, „Ale budete chodit všude kam budu potřebovat a nechci slyšet žádné námitky, že se vám tam nechce nebo, že se vám tam nelíbí,“ upozornila je.
„S tím si hlavu lámat nemusíš,“ usmál se Petr a otřel se čenichem o její rameno, čímž si vysloužil poškrábání mezi očima. Vzápětí se téhož dožadovala Althalarath a Dana musela několik minut stát mezi oběma slastně vrnícími draky a jen doufala, že ostatní přihlížející draci si nestoupnou do fronty. Její žaludek jí opět nesmlouvavě upozornil, že čas snídaně dávno pominul a ještě nic nedostal.
„Ale původně jsem si šla nasbírat suché větve na oheň, abych si mohla udělat snídani,“ ozvala se po chvilce, když jí od škrábání draků začaly bolet obě ruce.
„Stačí říct,“ odpověděl Petr a zvedl hlavu. Pak společně s Althalarath vyrazili mezi stromy a brzy se jim podařilo nasbírat víc suchých větví, než by dokázala Dana do večera spálit. Zatímco je draci táhli k jezeru, odešla Dana ke spáleným ostatkům vlkodlaka, aby si je prohlédla.
Mezi popelem leželo několik kostí. Většina se jejich vlivem žáru dračího ohně rozpadla na prach, ale lebka kupodivu přežila bez vážnějšího poškození. Kromě veliké trhliny na temeni, evidentně od nárazu na kmen stromu. V čelistech napočítala celkem osmašedesát ostrých zubů, z nich nejdelší byly horní tesáky, dlouhé jako její ukazováčky.
„Dano!“ uslyšela Petrův hlas. Obrátila se a zjistila, že se Petr zastavil, odložil větve na zem a hledí na ni. „Mám tu s tebou zůstat, chceš se tu ještě porozhlédnout nebo půjdeme k jezeru?“
„Půjdeme k jezeru. Jen jsem si ještě chtěla prohlédnout toho vlkodlaka. Nikdy jsem žádného neviděla,“ odpověděla a vykročila k němu. Petr počkal, až bude po jeho boku a teprve pak zvedl větve a následoval ji na jezerní břeh, kde už Althalarath lámala větve na menší kusy, aby si z nich Dana mohla udělat hraničku.
Cestou se Dana Petrovi svěřila, „A víš, že jsem si vlkodlaka představovala úplně jinak? Jako vlka a ne jako takovéhle monstrum. Vždyť to už ani vlkovi není podobné. Tělo to má mohutné jako medvěd, hlavu jako aligátor, drápy skoro jako ty a chodí to po zadních stejně dobře jako člověk.“
„Já si ho taky představoval trochu jinak, spíš jako ty, ale po dnešku už o žádné další setkání nestojím. A jestli se mi dostane nějaký další do cesty, nezbude z něj ani trochu toho smradu,“ zavrčel a oči mu zaplály.
Dana už raději mlčela. Ještě ve věži zjistila, že Petra popouzí každý tvor, který ho napadne. Napadl ho rytíř a nyní Petr vrčel na každého cizího ozbrojence, který se k němu přiblížil na vzdálenost menší než šedesát kroků. Proto také byl první den na hradě dost perný, než vzal hradní posádku na milost. Pak ho napadli vlci a nyní stačilo se o nich třeba jen zmínit nebo jen najít jejich stopu v blátě a kolem Petrova těla se zachvěl vzduch horkem. A nyní se na jeho černé listině objevili i vlkodlaci a Dana si byla jistá, že Petr svou výhrůžku myslí smrtelně vážně.
„Třeba tu byl jen tenhle jeden a už nás žádný jiný obtěžovat nebude,“ snažila se ho uklidnit.
„To bych jim také radil,“ procedil skrz zuby Petr. Althalarath zaslechla jeho popuzený hlas a zvedla k nim hlavu.
„Slibuje vlkodlakům hrozné věci, že,“ zeptala se s takovou jistotou v hlase, že to vlastně ani žádná otázka nebyla.
„Přesně tak,“ přikývla Dana. Petr to nijak nekomentoval. Jen odložil větve na hromadu k ostatním a posadil se stranou. Dračice s Danou na sebe mrkly a spiklenecky se usmály. O chviličku později se nad nimi mihl stín a na břehu přistál černý drak kolouchem v zubech.
„Tak tady nesu tu snídani,“ oznámil hrdě, když vyplivl koloucha Daně k nohám. Dana si smutně prohlédla kolouška a pak se podívala na černého draka.
„To je od tebe moc milé, ale než ho upeču, bude skoro poledne. Spíš než snídani, jsi mi ulovil oběd.“
Drak sklopil uši a svěsil hlavu a křídla. Zvedl se a pomalu se ploužil stranou od ostatních. Dana se k němu rychle rozeběhla a položila mu dlaň na krk, aby ho zastavila.
„Co se děje?“
„Nic,“ zamumlal drak a nakročil k dalšímu kroku.
„Počkej,“ zastavila ho opět Dana. „Něco se děje. Jsi najednou moc smutný.“
„Všechno jsem to zkazil. Poslala jsi mě pro snídani a donesl jsem oběd. Teď máš hlad a kvůli mně ho budeš mít až do odpoledne,“ odpověděl smutně.
„Ty jsi ale moula,“ usmála se Dana a pohladila ho několikrát po čenichu. „Mám hlad a snídani jsi mi nedonesl, to je pravda, ale donesl jsi mi velice dobrý oběd, kterých bych si tak jako tak musela nejdřív ulovit, takže jsi nic nepokazil.“
Drakovi zasvítily oči a zvedl hlavu, „Vážně?“
„Vážně. A teď se vrať k nám,“ přikývla Dana.
Drak se ochotně nechal přivést zpátky k hranici, a když se Daně podařilo koloucha stáhnout a vyvrhnout, což nikdy před tím nedělala a musela se spolehnout pouze na velmi mlhavé vzpomínky na hodiny vaření na základní škole, zapálil svým plamenným dechem hranici. Dana nabodla část koloucha na primitivní rožeň a zbytek přenechala černému drakovi jako dík za oběd. Drak nabídnuté jídlo spolkl téměř bez kousání.