Krutý život
Počasí je dnes nemilosrdné... krutá sněhová vánice ze severu spolu s ledovým větrem přináší akorát smrt a utrpení. V tuto chvíli nemohl být nikdo venku, ať už by se jednalo o člověka či o draka. Ale kdesi na úpatí Serverních hor, blízko lesa lidstvu známého pod jménem Mlžný les, nějaký ten život přeci jen je. Ten život je tu v bezpečí, skrytý před lidstvem, s obranou a hradbami z kamenů, dřeva a ledu tak silnými, jak je jen matka příroda sama. Severní hory ze západní strany, vysoké a ostré zledovatělé vrcholy spolu s příkrými útesy zasypané nejprašivějším sněhem, dále pak Mlžný les z jižní a východní strany, nepropustný a ponořený do věčného šera. Zdejší stromy pamatují celou historii lidstva. Kdo se kdy do tohoto lesa odvážil, již nikdy nevyšel. Proto si také u lidí budí takový respekt. A ze severní strany přichází už jen ledová smrt. Holá zasněžená pustina, kde jediného živáčka nepotkáte. Nic zde neroste, půda je tvrdší než kámen a všude kolem pouze šero.
A přesně v těchto příhodných podmínkách, v malé jeskyni přímo pod velkým skalním převisem, tloukly tři srdce. Z jeskyně vyzařovalo malé slabé světlo, které pozvolna pohasínalo. Byl v ní cítit pach nakaženého masa, krve a ještě čehosi zvláštního. Tím zvláštním pachem byl pak draka... a nejednoho, dokonce tří. Plápolající plamínek osvětloval a ozařoval dračí propletenec a od šupin se odrážela pestrá škála barev. Ty barvy přesně odpovídaly barvě ohně. V tu chvíli ale meluzína vtrhla do jeskyně a oheň jen neslyšně zhasnul. Černý drak zareagoval včas a obejmul svou dračici ještě pevněji. Jeho zářivě žluté oči se na ni zadívaly a on ji oblíznul na čumáku. Rudá dračice se pousmála a otřela svou hlavou o jeho. Oba se zadívali mezi sebe... na malé dračí vejce. Mělo nažloutlou barvu a sem tam se trochu pohlo. Dračice se na draka upřeně zadívala a potichu slabým hláskem promluvila:
"Jarane, jsem slabá... síly mi dochází a zima je příliš krutá."
"Vydrž má dračice. Už jen pár dní a náše dráče se vylíhne... musíme tu přečkat," posteskne si... "venku je to příliš nebezpečné a to nemluvím o počasí."
Kalae přivřela své zářivě zelené oči a po čumáku jí zkápla ohnivá slza. Jaran obmotal svůj ocas kolem jejího a pohladil ji na krku. Dračice zavrněla, hlavu položila na drakovu přední tlapu a zavřela oči. Drak se pousmál, zadíval se směrem ke vchodu do jeskyně a začal hlídat.
Jaran otevřel oči... zjistil, že usnul a to neměl. V bleskovém reflexu sebou trhl, zvedl hlavu a rozhlédl se po jeskyni. Kalae otevřela oči a podrbala ho na hrudníku. Drak si oddechl, konečně bylo ráno a venku svítilo slunce. Pomalu se překulil na břicho, zaryl drápy do skály a zvedl se. Jeho tělo bylo dost zjizvené... od škrábanců na zádech až po řezné rány a trhliny na křídleních blánách. Ocasem máchnul po stropě jeskyně a udělal první krůčky. Zastavil se u ohniště a rozhrábl drápem popel... po ohni ani stopa. Otočil hlavu a kývl na dračici, pak se protáhl nízkým vchodem do jeskyně a rozhlížel se po obloze a krajině kolem. Slunce doslova pálilo, byl vůbec zázrak, že tak hřeje. Jako teplomilný drak si nechal vyhřívání líbit. Roztáhl křídla a rozvalil se na úzké skalnaté plošině lemující výškovou vrstvu skály po celé její viditelné délce. Jakoby tu někdo udělal cestu, pomyslel si drak pokaždé, když ji uviděl. Dlouhou dobu sledoval oblohu, ale ta zůstala prázdná, jako už několik dlouhých let. Pak si všiml Mlžného lesa... jindy by mu nepřipadal zvláštní, ale teď po té včerejší vichřici... matka příroda ho zase upevňuje v přesvědčení, že je všemocná a že není dobré se s ní dostat do křížku. Polovina stromů byla popadaná a většina bez jehličí. Věděl, že les už nebude dobrou obranou, protože i jeho mlha, která je s ním spojená od nepaměti, docela vymizela. Hory se naopak nezměnily skoro vůbec. Jejich zledovatělá tvář vytvářela na slunci zajímavé odlesky, které poznali poutníci na velké vzdálenosti, takže hory dobře sloužily jako orientační bod.
Drak natáhl tlapy a protáhl se. Na hlavě měl jeden pár dozadu smeřovaných středně dlouhých rohů a po celé délce krku se mu podél páteře táhly menší černé ostny. Břišní šupiny měl našedlé, místy sedřené až do bílé barvy. Na zádech měl kromě škrábanců a jizev také ještě bodné rány. Sice již byly zacelené, ale šupiny kolem nich chyběly. Těchto fleků měl po celém těle víc. Tomuto drakovi by asi žádný jiný drak život ani v nejhorším případě nezáviděl. Bojoval dlouho a neustále proti krutým lidem a už mnohokrát se dostal do zajetí, ze kterého ale však unikl. Jestli to byla náhoda nebo se dokázal chytře dohodnout s nějakým člověkem... to ví jen on sám. Rodiče mu lidé zabili už při jeho vylíhnutí, vlastně je nikdy nepoznal. Pamatuje si akorát ten den... první den, co musel utéct ze svého domova...
A přesně v těchto příhodných podmínkách, v malé jeskyni přímo pod velkým skalním převisem, tloukly tři srdce. Z jeskyně vyzařovalo malé slabé světlo, které pozvolna pohasínalo. Byl v ní cítit pach nakaženého masa, krve a ještě čehosi zvláštního. Tím zvláštním pachem byl pak draka... a nejednoho, dokonce tří. Plápolající plamínek osvětloval a ozařoval dračí propletenec a od šupin se odrážela pestrá škála barev. Ty barvy přesně odpovídaly barvě ohně. V tu chvíli ale meluzína vtrhla do jeskyně a oheň jen neslyšně zhasnul. Černý drak zareagoval včas a obejmul svou dračici ještě pevněji. Jeho zářivě žluté oči se na ni zadívaly a on ji oblíznul na čumáku. Rudá dračice se pousmála a otřela svou hlavou o jeho. Oba se zadívali mezi sebe... na malé dračí vejce. Mělo nažloutlou barvu a sem tam se trochu pohlo. Dračice se na draka upřeně zadívala a potichu slabým hláskem promluvila:
"Jarane, jsem slabá... síly mi dochází a zima je příliš krutá."
"Vydrž má dračice. Už jen pár dní a náše dráče se vylíhne... musíme tu přečkat," posteskne si... "venku je to příliš nebezpečné a to nemluvím o počasí."
Kalae přivřela své zářivě zelené oči a po čumáku jí zkápla ohnivá slza. Jaran obmotal svůj ocas kolem jejího a pohladil ji na krku. Dračice zavrněla, hlavu položila na drakovu přední tlapu a zavřela oči. Drak se pousmál, zadíval se směrem ke vchodu do jeskyně a začal hlídat.
Jaran otevřel oči... zjistil, že usnul a to neměl. V bleskovém reflexu sebou trhl, zvedl hlavu a rozhlédl se po jeskyni. Kalae otevřela oči a podrbala ho na hrudníku. Drak si oddechl, konečně bylo ráno a venku svítilo slunce. Pomalu se překulil na břicho, zaryl drápy do skály a zvedl se. Jeho tělo bylo dost zjizvené... od škrábanců na zádech až po řezné rány a trhliny na křídleních blánách. Ocasem máchnul po stropě jeskyně a udělal první krůčky. Zastavil se u ohniště a rozhrábl drápem popel... po ohni ani stopa. Otočil hlavu a kývl na dračici, pak se protáhl nízkým vchodem do jeskyně a rozhlížel se po obloze a krajině kolem. Slunce doslova pálilo, byl vůbec zázrak, že tak hřeje. Jako teplomilný drak si nechal vyhřívání líbit. Roztáhl křídla a rozvalil se na úzké skalnaté plošině lemující výškovou vrstvu skály po celé její viditelné délce. Jakoby tu někdo udělal cestu, pomyslel si drak pokaždé, když ji uviděl. Dlouhou dobu sledoval oblohu, ale ta zůstala prázdná, jako už několik dlouhých let. Pak si všiml Mlžného lesa... jindy by mu nepřipadal zvláštní, ale teď po té včerejší vichřici... matka příroda ho zase upevňuje v přesvědčení, že je všemocná a že není dobré se s ní dostat do křížku. Polovina stromů byla popadaná a většina bez jehličí. Věděl, že les už nebude dobrou obranou, protože i jeho mlha, která je s ním spojená od nepaměti, docela vymizela. Hory se naopak nezměnily skoro vůbec. Jejich zledovatělá tvář vytvářela na slunci zajímavé odlesky, které poznali poutníci na velké vzdálenosti, takže hory dobře sloužily jako orientační bod.
Drak natáhl tlapy a protáhl se. Na hlavě měl jeden pár dozadu smeřovaných středně dlouhých rohů a po celé délce krku se mu podél páteře táhly menší černé ostny. Břišní šupiny měl našedlé, místy sedřené až do bílé barvy. Na zádech měl kromě škrábanců a jizev také ještě bodné rány. Sice již byly zacelené, ale šupiny kolem nich chyběly. Těchto fleků měl po celém těle víc. Tomuto drakovi by asi žádný jiný drak život ani v nejhorším případě nezáviděl. Bojoval dlouho a neustále proti krutým lidem a už mnohokrát se dostal do zajetí, ze kterého ale však unikl. Jestli to byla náhoda nebo se dokázal chytře dohodnout s nějakým člověkem... to ví jen on sám. Rodiče mu lidé zabili už při jeho vylíhnutí, vlastně je nikdy nepoznal. Pamatuje si akorát ten den... první den, co musel utéct ze svého domova...