Tvorba - Texty

David dokončil studium knih v půli odpoledne. Do batohu si uložil výpisky a trochu jídla. Přebral všechny nástroje a zbraně, které zatím získal a vybral si to, co lépe vyhovovalo osamělé práci. V duchu si připadal jako agent 007. Sám na území nepřítele, musí získat potřebné informace a nesmí se nechat zajmout. Ale asi nebude mít povolení zabíjet, dumal v duchu a prohlížel si svůj arzenál.
Nakonec si ještě vypůjčil několik drobností od Roberta, které tam nechal ještě před odjezdem na Hrádek. Hlavně oděv. On sám měl oděv spíš do lesa, ale Robert měl zlodějské oblečení, celé matně černé. Na Hrádek si jej sebou nevzal. Tam odjel v normálním oděvu, sice také černém, ale bez různých vylepšení. Tohle si nechal vyčarovat od Mistra. V oděvu bylo množství kapes pro různé drobné zbraně a nástroje. David ani nevěděl, co kam patří a tolik věci sebou brát nechtěl. Šlo mu hlavně o nenápadnost.
Ze zbraní si vzal meč a dvě dýky, nášlapné ostny a lanko s kotvičkou, kdyby ho někdo pronásledoval nebo musel šplhat. Začernil si obličej mastí z kelímku a na hlavu si nasadil černý klobouk. Meč si upevnil na záda a dýky měl u pasu. Na záda hodil batůžek s jídlem, mapami, výpisky a lanem. Nakonec neodolal a vzal si sebou ještě peška. Drobný pendrek, který se snadno schoval do rukávu a byl ideální k zneškodnění nic netušící stráže. Pak ho napadlo, že Robert měl foukačku a sadu šipek. Některé byly otrávené, jiné sloužily pouze k uspání. Ale nevěděl, jak je rozlišit, tak tento nápad musel zavrhnout.
Nakonec se vydal za Mistrem, aby mu oznámil, že je připraven na cestu. Mistr si ho prohlédl kritickým pohledem a dvakrát ho obešel kolem dokola. Pak mu zkontroloval obsah batůžku.
„Promiň, že tě takhle kontroluji. Tenhle úkol by se víc hodil pro Roberta.“
„Nic se neděje, Mistře. Alespoň budu mít větší jistotu, že jsem správně vybaven,“ usmál se David.
„Podle mne máš vše, co bys mohl potřebovat. Ale ještě ti něco přidám.“ Odešel ke stolu a vrátil s třemi maličkými lahvičkami.
„Co to je?“ zeptal se ze zájmem David.
„V téhle,“ zvedl Mistr lahvičku kulatého tvaru, „Je tekutá tma. Kdyby tě kdokoli překvapil nebo jsi se ocitl sám proti přesile, hoď ji na zem a na deset minut se vše ponoří do tmy. Žádná louč ani lucerna ji neprosvětlí. Ani slunce v právě poledne jí nepronikne. Pouze ty jediný budeš vidět stejně jako předtím. A to proto, že jsi ji rozbil. Do tmy se ponoří celé město, takže nikdo nebude vědět, odkud byla vyvolána. Navíc způsobí ztrátu paměti všech v tvém okolí, takže až se rozplyne, budeš v bezpečí.
V téhle hranaté je nápoj neviditelnosti. Po vypití budeš asi hodinu neviditelný. Ale ne zcela. Pokud se postavíš vedle zdroje světla, budeš vrhat stín. A budeš také slyšet. Jeho dost na dvě dávky.
A v téhle válcové, na tu buď zvlášť opatrný, je zápalná směs. Hoď ji kamkoli a po rozbití bude vše, kam dopadne kapalina z ní, v plamenech. Hoří i na kamenech a dokonce i na vodě. Prvních pět minut ji nelze uhasit. Dokonalá k vyvolání zmatku a odlákání pozornosti od tvé osoby. Ale buď opatrný, aby nelehlo popelem celé město, ano? Vyber si nějaké místo, kde je jen málo hořlavin, aby se oheň příliš nerozšířil a lidé měli šanci jej uhasit.“
„Děkuji mnohokrát,“ poděkoval David a lahvičky převzal. Opatrně je uložil do vnějších kapes batohu, aby je měl po ruce. Dával si velký pozor, aby si zapamatoval, kde která je a mohl je pak snadno vytáhnout.
„A jak mě tam odešlete?“
„Rád bych zopakoval kouzlo, kterým jsem vás poslal do Sineria, ale když jsem prošel plány pochůzek stráží zjistil jsem, že na hradě není ani jedna ulička, kterou by neprošly nejméně dvakrát za noc. Rychle by tunel objevily a vyvolaly poplach. Proto to musím udělat jinak.“
Mistr vytáhl z kapsy čtyři drobné kuličky tmavé barvy. „Použijeme toto. Tedy, použiješ je ty. Hodíš ji na zem a ona tě přenese na místo, které si budeš přát. A spolu s tebou i vše, čeho se bude dotýkat rukama. Věci i živé tvory. Měly by ti stačit dvě, ale dám ti raději čtyři. Pro jistotu.“
David si uložil kuličky do jedné z kapes. „Děkuji. Ale ještě je vidět, tak se venku rozloučím s Danou a pak si odskočím do lesa. Vrátím se hned jak to bude možné a pokud možno i s tím dopisem.“
Mistr se shovívavě usmál a podal mu ruku. „Z lom vaz.“
David ruku uchopil a pevně ji stiskl. „Děkuji.“ Pak se rychle otočil a seběhl po schodech ven před věž. Rozloučil se s Danou i s Mergou a všemi draky. Nakonec zamířil k lesu. Smrákalo se a Siari je jistě někde na blízku. Nevěděl, kde se potkají, ale byl si jist, že se ho znovu pokusí překvapit. A nemýlil se.
Ušel lesem asi míli, když ho něco srazilo k zemi. Posadil se a zjistil, že za ním sedí Siari a oči se jí blýskají poťouchlostí.
„Koukám, že je ti mnohem líp než včera,“ usmál se na ni a obíral si z oblečení listí a větvičky.
„Je mi fajn,“ přikývla. „Proč jsi tak vymóděný?“
„Mistr mě poslal do Královského archívu pro nějaký dopis. Chce vědět, kdo ho napsal. Král mu nedovolil vstup do archívu, tak ho musím ukrást.“
„Takže jsi na výpravě?“ zajímala se zvědavě.
„Ano a sám. Všichni ostatní mají své úkoly nebo jsou vyčerpaní a musí odpočívat. Dopis musím získat dnes v noci, protože zítra ho chtějí spálit.“
„Jdu s tebou,“ rozhodla se Siari pevně a zvedla se na všechny čtyři.
„Počkej!“ vyděsil se David a vyskočil na nohy. „To nejde!“
„A proč?“ odsekla a mrskla ocasem.
„Jsi moc velká a nápadná. Musím to udělat nenápadně a delikátně.“
„Velká?! Nápadná?!“ zasyčela a postavila se bokem. David si ji pečlivě prohlédl a teď, když byla konečně v klidu a nevyhrožovala mu likvidací a stál vedle ní na zemi a neležel pod její tlapou na zemi viděl, že tak velká zase není. Petr byl velký jako tažný kůň, ale Siari byla sotva poloviční. A její černá srst a šupiny jí ve tmě dokonale skryjí.
„Tak co?“
„No, když si tě teď prohlížím, tak bys mohla normálními chodbami projít bez potíží. Ale proč chceš jít se mnou na výpravu do archívu? To je na draka neobvyklé přání.“
„Protože bych si to ráda zkusila. Už jsem slyšela mnoho podobných vyprávění, jaké jsi mi říkal ráno, ale na žádné výpravě jsem ještě nebyla,“ odpověděla a obrátila se k němu čelem.
„Já myslel, že draci ze všeho nejraději létají nad krajinou a koupou se. Alespoň co jsem měl možnost vidět draky kolem Hrádku a Dany.“
„To jen když mají možnost si odpočinout. Jinak vedou stejně aktivní život jako lidé a možná ještě aktivnější.“
„Tak to jsem nevěděl. Schválně se musím zeptat Dany, jestli to ví,“ usmál se David.
„Tak co, vezmeš mě sebou?“
„Mám na vybranou?“ pokrčil rameny, ale přitom se usmíval. Osamělá mise je sice lákavá představa, ale stejně je lepší, když vám někdo kryje záda.
„A jak se tam dostaneme?“ zajímala se Siari.
„Snadno. Mám od Mistra tohle kouzlo. Stačí, abych jednu kuličku upustil na zem a přenese mě do hradu se mnou i vše, čeho se budu rukama dotýkat,“ ukázal čičidračici jednu z kuliček.
Siari chvilku kuličku pozorovala a pak si k ní čichla. „Zrovna vábně to nevoní,“ ohrnula čenich.
„Na chvilku to snad vydržíš,“ usmál se David a zvedl pomalu ruku, aby ji mohl položit na její křídlo.
„A víš kde se můžeme objevit, aby nás hned nechytli?“
„Prošel jsem rozpis stráží a jejich trasy. Mistr říká, že se trasy ani časy nemění, takže mu budu věřit. Stejně lepší zdroj nemáme. Vybral jsem jedno zákoutí asi dvěstě kroků od chrámu, pod kterým je archív. Neměli bychom na nikoho narazit.“
„A chceš tam vyrazit hned teď nebo raději počkáme, až se úplně setmí?“ upozornila ho a výmluvně se podívala na světlou oblohu.
„Safra, máš pravdu. Královské město je na západ od nás, takže tam slunce zapadá později než tady. Musíme počkat. Dík za upozornění.“
„Není zač,“ mrkla na něj spokojeně. „Tak co budeme dělat teď?“
„Navrhuji odpočinek. Čeká nás dlouhá noc a musíme být odpočatí,“ řekl David. Vrátil kuličku do kapsy, shodil ze zad batoh i meč a natáhl se do mechu opodál.
Siari ho chvilku sledovala a pak zvědavě očichala batoh. Nakonec se natáhla kousek od Davida pod keř. Ležela na boku, nohy natažené a jazykem si čistila srst. David natočil hlavu, aby ji mohl sledovat. Opět mu víc než draka připomínala kočku. David měl kočky rád. Doma měl hned tři se kterými trávil většinu volného času. Bydlely s ním v pokoji a dovolil jim úplně všechno. Když se učil, tak mu ta nejstarší spala za krkem a tiše předla.
Siari si uvědomila jeho pohled a přestala se olizovat. „Něco se děje?“
„Ne, nic,“ usmál se David. „Jen jsi mi teď velmi připomněla moje domácí kočky.“
Čičidračice přejela pohledem své tělo a znovu se podívala na Davida. „Máme hodně společného s kočkami, ale jsme draci. A o srst musím pečovat stejně jako kočky. Ale opravdu jsem dračice. Jednou se ti ukážu v dračí podobě.“
„Tak na to se moc těším,“ usmál se David a dál pozoroval Siari, jak pečlivě čistí srst od všech nečistot a když narazila na slepené chlupy, používala zuby jako hřeben. Nejvíc práce měla s rousy na tlapách. Dlouhé chlupy při chůzi chytaly všechen nepořádek, který ležel na zemi. Větvičky, listy, suché plody šípků a podobně. To všechno se v chlupech neuvěřitelně rychle zacuchávalo a Siari si pro sebe tiše prskala zlostí, když se pustila do jejich rozčesávání. Nakonec se jí nabídl David, že lidské prsty na to budou trochu vhodnější nástroj. Skutečně se mu podařilo chlupy rozplést mnohem méně bolestivě, než by se kdy povedlo Siari pomocí zubů. Než čičidračice skončila s očistou, byla téměř tma. David si však v duchu spočetl, že Královské město se do stejné tmy ponoří nejméně o půl hodiny později. Rozhodl se počkat ještě hodinu. Na jím vybraném místě by měla projít první patrola až o půlnoci, takže si nemusel dělat starosti s nepříjemným setkáním.
O hodinu později, kdy si i Siari na chvilku zdřímla, se zvedl a připravil na cestu. Siari se postavila vedle něj a on jí položil dlaň na křídlo. „Připravena?“
Přikývla. David si v duchu vybavil plánek hradu a upustil kuličku. Okamžitě je zahalil hustý dým a zmizeli z lesa. Po chvilce se objevili na vybraném místě v Královském hradě. Všude byla tma tmoucí. Král nenechával svítit lampy na ulicích jako Patricij a v této části hradu nebyly žádné prostory, kde by se zdržovala větší společnost lidí. Byly zde pouze sklady a dílny, nyní prázdné. Navíc byl král mimo město, takže i většina dvora odjela do svých domovů. Na hradě zůstala pouze stálá posádka a služebnictvo. Po králově odjezdu se morálka velice uvolnila a tak nikde nebylo ani živáčka. Lidé si užívali možnosti, že mohou jít spát hned po setmění a vstávat až po východu slunce. Když zde byl král a dvůr, bylo na hradě rušno často celou noc.
Oba se opatrně rozhlédli kolem. Siari k němu sklonila hlavu, „Kudy teď?“
„Tudy,“ ukázal na jednu z uliček a vyrazil tiše podél zdi. Siari se mu držela v patách a pečlivě se rozhlížela na všechny strany. Náhle se před nimi ozvaly kroky. David uviděl nějaký průchod a rychle v něm zmizel. Siari se za ním přenesla jediným skokem. Teď opatrně vyhlíželi ven a čekali, kdo to bude.
Za rohem se objevilo světlo a ozvaly se tiché hlasy.
„Co myslíš, bude dnes arcibiskup ve stejně nevrlé náladě jako včera nebo nám dá konečně pokoj?“
„Bůh ví. Ale včera ho prý pálila žáha po ovocných knedlících. Hned ráno u něj byla babka bylinkářka a uvařila mu nějaký čaj. Prý mu to pomohlo, říkal jeden lokaj.“
„To doufám. Včera dělal jako zkažený. Musel jsem v kleče vydrbat podlahu v celém chrámu a stejně mi ještě ráno vynadal, že jsem přehlédl jednu spáru mezi dlaždicemi a on tam našel trochu špíny. Chápeš to?! Jednu jedinou pitomou spáru! A v noci! Měl by mi dát metál, že byla jen jedna,“ žbrblal neznámý hlas a druhý mu odpověděl.
„No jo, co naděláš. Hlavoun, co ten ví o pořádné práci. Jen věčně žvaní a cpe se. Víš co toho sní?“
„To nevím?“
„Minulou středu spořádal tři husy!“
„Tři husy? To by stačilo vesnické rodině na týden a možná i na dýl! A na tyhle pupkáče se dřeme,“ ozvalo se odplivnutí a na rohu se objevili dva mladíci. Jeden z nich byl o hlavu vyšší a nesl lucernu, kterou si svítili na cestu. Druhý, menší, nesl na zádech nějaký vak. Musel být hodně těžký, protože se pod ním hodně hrbil. Za stálého nadávání na arcibiskupa prošli kolem průchodu aniž by si něčeho všimli. Když zmizeli za dalším rohem, strčil David prstem do Siari a vyšel z průchodu. Siari se mu opět držela v patách.
Ke chrámu dorazili bez dalších vyrušení. David vytáhl z batůžku sadu paklíčů a začal se zabývat zámkem bočního vchodu. Šlo mu to pomalu, protože byla tma a mohl se řídit pouze hmatem. Neměl odvahu rozsvítit lampičku, aby nepřilákal nechtěnou pozornost. Nakonec se mu však podařilo dveře odemknout a vešli do chrámu. David pak dveře opět zamkl, pro případ, že by stráž zkoušela kliky. Na hradě to sice nebylo příliš pravděpodobné, ale nechtěl zbytečně riskovat.
Nyní stál vedle Siari a rozhlížel se kolem. Ať se namáhal sebevíc, neviděl téměř na krok. Měsíc ještě nevyšel a okny tak nevnikalo žádné světlo. Zkusil udělat jeden opatrný krok a okamžitě zakopl o odsunutou židli.
„Máš představu, kam bychom měli teď jít?“ zeptala se Siari.
„K oltáři a pak ho musíme obejít zprava. Jsou tam zamčené dveře. Vedou do podzemí a do archívu.“
„Tak se mě chyť, já tě tam dovedu. Vidím tu docela dobře,“ řekla a přitočila se k němu bokem tak, aby si mohl položit ruku na její krk. David tak učinil a vnořil prsty do husté hřívy. Opatrně se chytil dlouhých chlupů a nechal se vést. Siari ho vedla do středové uličky a pak k oltáři, který se matně blýskal ve tmě. Nakonec se zastavila.
„Jsme tady. Jsou tu naštěstí jen jedny dveře.“
David zkusil kliku, ale někdo byl velmi pečlivý a dveře zamkl. Nezbylo než opět použít paklíče. Tentokrát mu musela pomáhat Siari, která viděla, které bere do rukou, aby nezkoušel zbytečně stejné. Navíc mu vedla ruku k zámku. Otevření tak netrvalo ani polovinu doby než zvládnutí předchozího zámku. Otevřeli dveře a dýchl na ně chladný vzduch. Nyní už David neváhal s použitím lampičky a požádal Siari o její zapálení. Hned po zapálení ji téměř zcela zakryl a naplno ji otevřel až když byli v chodbě a zavřeli za sebou dveře.
Krátká chodba končila schody, které mizeli v šeru. Navíc se stáčely doprava.
„Projdeš po nich?“ zeptal se David a podíval se na Siari.
„Hravě,“ pohodila sebevědomě hlavou. „Jdi první a sviť si pod nohy.“
David ji poslechl a šel první. Několikrát se ohlédl, jak se Siari vede. Pokud mohl soudit, zase tak hravě se jí nešlo. Levé křídlo si drhla o stěnu a stejně jako všichni draci i ona měla zadní nohy výrazně delší než přední. S takovýma nohama se ze schodů chodí velice špatně. Ale Siari se s tím vypořádala po svém a nijak si nestěžovala.
Po několika desítkách schodů se objevili v dlouhé chodbě. Vedlo z ní šestero dveří po obou stranách, ale David z plánku věděl, že archív je za posledními vpravo. Dojít k nim bylo otázkou minutky a jejich otevření mu nezabralo ani tu minutku.
Uvnitř byla tma a ticho. Vešli dovnitř a zavřeli za sebou dveře.
„A kudy teď?“ zajímala se Siari a zvědavě se rozhlédla. Na všechny strany se táhly regály a police s listinami a knihami. U stěny stálo několik beden. Na stěnách visely v pravidelných rozestupech uzavřené lampy. David vytáhl plánek.
„Ta bedna by měla být na druhém konci archívu. A máme štěstí, nemusíme do nižších pater. Musíme tudy,“ a vykročil doleva, podél stěny ve směru, ve kterém šli chodbou. Archív byl dlouhý. Ušli téměř sto kroků, než došli na jeho konec a stále viděli stejné řady regálů.
„Teď tudy,“ zavelel tiše a zahnul podél zdi vpravo. Na jejím konci byl krb a u něj stálo osm otevřených beden plných papírů a knih určených k likvidaci. David nahlédl do plánku a odpočítal bedny.
„Je to v té předposlední,“ řekl a přistoupil k ní. Bedna byla dlouhá čtyři stopy, široká tři a vysoká čtyři stopy. A papírů v ní bylo vrchovatě.
„No nazdar,“ povzdechl si. „To je na dlouho.“
Siari si bedny se zájmem prohlédla a opatrně si k nim čichla. Pach starých listin se jí moc nezamlouval. Navíc z nich jasně cítila pach lidí, kteří je do beden ukládali a ti si na hygieně zrovna nepotrpěli.
„A víš aspoň, co vlastně hledáš?“ zeptala se.
„Nějaký dokument s tímhle erbem,“ odpověděl David a ukázal jí náčrtek. Pečlivě si ho prohlédla a pak se podívala na bednu.
„Tak do toho, ať tu nejsme do rána,“ a začala s vervou vytahovat papíry z bedny a házet je na zem. David je na zemi rozložil a mohl tak rychleji přehlédnout více listin najednou. Stejně jim to zabralo skoro hodinu než našli to, co hledali. Velký dopis, psaný na jemném pergamenu. Pod textem byl nakreslen nádherný erb dělený na tři pole. V horním byl nakreslený palcát, v levém koňská hlava a v pravém hvězda. Dopis byl psán latinsky, takže mu David nerozuměl.
„Konečně to máme,“ zaradoval se a ukázal Siari dopis.
„Tak to zase nacpeme zpátky?“ zeptala se.
„Musíme. Jinak by bylo zle,“ přisvědčil a pomáhal jí pěchovat listiny zpět do bedny. S nějakým pořádkem si nedělali starosti. Listiny byli v bedně naházené bez ladu a skladu, takže si nikdo ničeho nevšimne.
Sotva nacpali do bedny poslední papír a začali se chystat k odchodu, když k nim dolehl vzdálený šramot. První ho zachytila Siari. Měla mnohem jemnější sluch než David.
„Někdo sem jde. Právě je na chodbě a strká klíč do zámku.“
David okamžitě zhasl lampičku. Právě včas, protože chvilku na to se otevřely dveře a dovnitř se vlilo světlo z chodby. Zároveň uslyšeli hlasy dvou mužů. První si právě stěžoval na lajdáckost archiváře, že zase zapomněl zamknout.
„Nechám ho zavřít do vězení, chlapa mizerného! Kolikrát jsem mu už říkal, že má ty dveře zamykat?“
„Osmkrát, můj pane,“ odpověděl druhý hlas, o poznání mladší.
„A po deváté mu to opakovat nebudu. Kde je teď? Nevíš?“
„Jen, co jsem zaslechl...“
„Tak povídej. Kde je, ať ho pak nemusím hledat.“
„Doneslo se mi, že podplatil jednoho ze sklepmistrů a dostal od něj soudek vína. Teď je namol a vyspává.“
„Připravím mu to nejhorší probuzení v životě, to ti slibuji. Nechám ho odnést rovnou do mučírny a zavřít do klece. Bude v ní viset nejméně dva týdny jen o chlebu a vodě. To ho naučí, k čemu jsou na dveřích zámky.“
David se Siari se rychle rozhlíželi, kam by se mohli ukrýt. Ale ulička byla rovná a přehledná. Navíc se světlo blížilo. Muži měli evidentně namířeno ke krbu. Pak Siari napadla spásná myšlenka a sklonila čenich k Davidovi.
„Pojď za mnou,“ špitla a zalechtala ho přitom vousy na tváři. Otočila se, přitiskla se k zemi a plížila se uličkou pryč.
David nečekal a vydal se za ní. Napodobil ji, přikrčil se a aby ji ve tmě neztratil, chytil ji za ocas. Doplížili se na druhý konec uličky a zahnuli vpravo. Nyní šli proti příchozím, ale uličkou na druhé straně archívu, zcela zalitou tmou. Minuli je u třetí řady regálů od konce, aniž by si jich muži všimli. Ostatně, byli stále zaměstnáni debatou o tom, jak potrestat hlavního archiváře.
Plížili se dál, dokud slyšeli kroky mužů. Zastavili se ve stejné chvíli, kdy jejich kroky utichly.
„Co to vlastně máme přinést?“ zeptal se mladší hlas.
„Purkrabí si přeje seznamy dodávek masa a šipek do kuší. Neptej se mě proč. Měl je celé dva týdny u sebe a ani se do nich nepodíval. Písaři na něj museli dva dny naléhat, aby je v tom svém binci, co má v kanceláři, našel a dal jim je k doplnění evidence. Písaři je pak raději poslali do archívu, aby je ten starý trouba ještě neztratil. A on je teď chce zpátky. Opravdu mi není jasné, co s nimi chce pořád dělat.“
„Třeba potřebuje podložit nohy u stolu,“ navrhl mladší hlas.
„Já bych ho podložil celého, ale katovským špalkem. Co ten mi už poztrácel důležitých listin, to si ani nedokážeš představit. Občas si říkám, že jsem tady jediný, kdo dokáže udržet v účetnictví alespoň základní pořádek. Ale všichni jsou proti mně! Neustále ztrácejí účty, seznamy dodavatelů, jména překupníků, seznamy zboží a dokonce popírají, že by je kdy třeba jen viděli!“ Starší hlas byl zřetelně velice rozhořčený. Na potvrzení odhadu nálady se ozvala dutá rána, jak kopl do jedné z beden.
„To máš jako tohle,“ ukázal na vyrovnané bedny. „Myslíš, že mě někdo poslouchal, když jsem je upozorňoval, že musím osobně projít všechny listiny, než je hodí do bedny. Ani náhodou! Dokonce jsem byl u samého purkrabího, aby mi dal tu pravomoc. Ale nic jsem nesvedl. Poslali sem čtyři hňupy a křídou jim označili regály, které se mají spálit. A já přitom vím, že v jednom z nich byli účty z minulého desetiletí! A kdyby nějaké! Vojenské účty!!“
Důležitost sdělení podtrhlo další kopnutí do bedny.
„Ale když jsou z minulého desetiletí, tak už snad nejsou důležité, aby jste se kvůli nim musel rozčilovat,“ ozval se smířlivě mladší hlas.
„Co ty o tom víš, he?! Starého kozla a nic víc! Víš co to jsou vojenské účty! Nevíš? Tak ti to tedy povím. Seznamy zbraní a munice k nim, platby za seno pro koně a jídlo pro vojáky, vyúčtování za cvičení, dodávky koulí do praků, služné pro důstojníky, nákup uniforem, výcvik nováčků a tak dále pořád dál! A víš kdo bude nejvíc lítat, až se zjistí, že některý z praků nestřílí jak má?“
„To nevím, můj pane.“
„JÁ!!! A víš proč?! Protože se bude hledat výrobce, aby ho mohli přinutit k opravě. A k tomu potřebuješ účty. A ty účty jsou v jedné z těch beden a zítra touhle dobou budou poletovat povětřím. Čert aby to všechno vzal!! Jedno ti povím, až přijde válka a ty praky se budou připravovat k akci, zapíšu se jako munice a nechám se vystřelit za nepřátelské linie. A víš proč? Protože nikde na celém světě nenajdeš v papírech takový bimec jako tady. Takže, ať si to pěkně slízne někdo jiný. Já si nad tím myji ruce. A teď pojď, ať konečně najdeme ty zatracené seznamy a můžeme jít spát nebo se skutečně zblázním.“
„Ehm, můj pane, nezdá se vám na těch bednách něco divného?“ ozval se po chvilce vyplněné šustěním lejster mladší hlas.
„Co by na nich mělo být divného? Jsou to bedny s papíry na spálení. Podle mne by mohly být lépe srovnané, ale nad tím se už ani nepozastavuji.
„Byl jsem zde, když je plnili a ta předposlední je jinak naházená než byla odpoledne,“ nedal se mladší hlas.
„Jak to myslíš?“ zabručel druhý hlas a ozvalo se několik kroků, jak oba přešli k podezřelé bedně.
„No, je víc našlapaná než byla. Odpoledne byla hromada větší a papíry načechranější. Nyní to vypadá, jakoby na ně šlápl slon nebo něco podobně těžkého,“ vysvětloval mladší hlas.
Siari zlostně zafuněla a David rychle pochopil, že i když je dračicí, na zmínky o své váze reaguje stejně jako lidské ženy. Stále ji držel za ocas a ucítil, že se v uličce obrací. Udělal dva rychlé, tiché kroky a narazil do její hrudi. Hbitě se otočil a nahmátl její hlavu a tlamu Tu bez váhání objal a stiskl. Právě včas, protože Siari se chystala nevrle zavrčet nad tou nehoráznou urážkou její postavy. Vnořil obličej do její hřívy těsně za uchem.
„Tiše, ovládej se,“ zašeptal do čičidračího ucha, které ho hned kleplo přes tvář. Siařina tlapa chytila jeho ruku a snadno by ji odtáhla stranou, kdyby se znovu neozval mladší hlas.
„Neslyšel jste něco, můj pane?“ David i Siari okamžitě ztuhli.
„A co bych měl zase slyšet?“ zabručel otráveně starší hlas.
„Někdo tu mluvil nebo alespoň chodil.“
„Tak mluvil nebo chodil? Udělej si v tom laskavě jasno ano? Nechci tu strávit celou noc.“
„Nejdříve jsem zaslechl něco jako kroky a pak nějaké mumlání.“
„Už bys toho měl dneska nechat. Leze ti to na mozek. Já mám sice velice rád, když jsou mí podřízení pilní a tebe si obzvláště cením, protože jako jako jediný z celého hradu chápeš důležitost úřednické profese, ale všeho moc škodí. Jsi ještě mladý, nemá cenu, aby ses z toho tady zcvoknul.“
„Ale já to opravdu slyšel,“ bránil se dotčeně mladší hlas.
„Třeba to byla jedna z koček, které tu máme proti myším. Je jich tu devět, pokud vím, a volně se pohybují po celém archívu. A lezou i po regálech. Třeba jsi slyšel je.“
Siari rychle odtáhla Davida a třikrát překrásně mňoukla, jednou prskla a ještě zasyčela.
„Slyšíš! Co jsem říkal. Kočky!! Nejspíš se perou o myš nebo něco podobného. Pusť to z hlavy a pomoz mi najít ten seznam.“
Ještě chvilku bylo slyšet, jak se ti dva přehrabují v regálu až konečně se ozval mladší hlas,
„Tady je to, můj pane.“
„Ukaž? Jo, to je ono. Tak pojď. Odneseme to purkrabímu, ať se tím třeba udáví.“
Jejich kroky zamířili stejnou cestou zpátky a za chvíli se ozvalo klapnutí dveří a rachocení klíče v zámku.
„Uff, tak to bylo o fous,“ oddechl si David.
„Nápodobně,“ opáčila Siari. „Proč jsi mě chytil za tlamu?“
„Abys na nás neupozornila, ale s tím zamňoukáním jsi měla geniální nápad. Dokonale jsi je uklidnila.“
„Občas je fajn být kočkou,“ usmála se Siari. „Kam teď?“
„Zpátky na nádvoří a pak domů.“
„A nemůžeš nás poslat domů hned odtud?“
„Asi ne. Odesílací kouzla jsou v celém chrámu i v jeho podzemí blokována. Také by zde mohla být různá poplachová zaklínadla, která jen čekají, až se sem někdo pokusí přepravit pomocí kouzla. Musíme se dostat ven.“
„Tak tedy jdeme,“ přikývla a vykročila ke dveřím. David se chytil její hřívy a nechal se vést. Zcela zakrytou lampičku nesl v ruce a nechtěl ji použít dříve, než to bude zapotřebí. Kdo ví, kdo další se potuluje po chrámu a v jeho podzemí.
Došli až ke dveřím a David k nim přitiskl ucho. Z druhé strany nebylo slyšet ani myší písknutí. Trochu odkryl lampičku a mrkl na Siari.
„Slyšíš něco?“ Zavrtěla hlavou, že ne a David se dal do práce na zámku. Dveře odemkl ve vteřině, protože si pamatoval, který paklíč na ně použil. Opatrně otevřel dveře. Venku byla tma. Protáhli se na chodbu a David dveře opět uzamkl. Ke schodům se dostali bez potíží a za chvilku byli u horních dveří. Nahoru se Siari šlapalo mnohem snadněji. Nyní tiskla ucho na dveře a naslouchala zvukům z druhé strany. David do ní šťouchl a zvědavě kývl hlavou.
Siari zavrtěla hlavou na znamení, že nic neslyší a David tedy zkusil kliku. K jeho údivu bylo odemčeno. Úředník sice vyžadoval zamykání dveří od archívu, ale s ostatními si hlavu příliš nelámal.
V chrámu byla tma, ale nyní ji narušovalo měsíční světlo pronikající sem ohromnými okny. Opatrně vyšli do boční uličky a mířili ke dveřím. V tom zaslechli nějaký hluk z druhé strany chrámové lodi. Někdo šel k oltáři. A musel to být někdo, kdo chrám dokonale znal, protože šel rychle a jistě a přitom si nesvítil na cestu. Oba ztuhli na místě a přitiskli se k zemi. David měl v tomhle velkou výhodu, protože se snadno ukryl za jednu z lavic, ale Siari byla příliš dlouhá a i když si lehla na břicho, její hřbet trošičku přečníval nad lavicemi. Ale ve tmě, která v chrámu panovala, by nebyl problém přehlédnout slona, pokud by vydržel stát bez hnutí.
Neznámý došel k oltáři a tmavá silueta jeho postavy se mihla před oltářem. Zamířil přímo ke dveřím do podzemí. Otevřel dveře, ale nevešel do chodby za nimi. Ve tmě se ozvalo škrtání křesadla. Nakonec se objevil plamínek a ten se rychle změnil v plápolající pochodeň v držáku ve zdi. U ní stál muž v uniformě hradní stráže. David si nemusel dvakrát domýšlet, co jde do dolů dělat. Mladší z úředníků se jistě se svým podezřením svěřil někomu ze stráže a tenhle to má jít zkontrolovat. Je nejvyšší čas zmizet.
Voják prošel dveřmi, ale nezavřel je za sebou a pomalu sestupoval dolů po schodech. David se Siari ještě chvilku nehnutě čekali a pak se rychle, ale tiše, začali přesouvat ke dveřím, kterými přišli. Siari opět přitiskla ucho na dveře, ale tentokrát zvenku uslyšela hlasy několika lidí.
„Nejméně pět mužů,“ řekla tiše Davidovi. Ten se zamyslel a pak na chvilku zmizel ve tmě. Když se vrátil, držel v ruce zlatou sochu nějakého svatého.
„Co s tím?“ zajímala se Siari.
„Na zmatení stop. Lepší, když si budou myslet, že vylekali zloděje v chrámu než v archívu,“ vysvětlil David a opatrně pootevřel dveře. Asi sto kroků od nich stála skupinka vojáků. Ke dveřím se nedíval žádný z nich, ale venku už nebyla tak dokonalá tma jako prve. A pohybu si dokáže všimnout každý mnohem snáz, než nehybného stínu. David zvažoval, zda by nebylo lepší vyčkat v chrámu, až se hlídka pohne a odejde někam jinam. V tom si vybavil rozpis stráží a zježily se mu vlasy. Mrkl na měsíc. No ovšem, blíží se půlnoc. Proto je tu ta hlídka. O půlnoci se pravidelně prohlíží celý chrám, včetně podzemí. A přitom se sejde dvacet strážných. Příliš mnoho, než aby mohl ze Siari zůstat uvnitř chrámu. A tihle přišli o chvilku dříve a nyní čekají na ostatní. A asi i proto nechali úředníci otevřené dveře do podzemí. Stáhl se do chrámu a dveře zavřel.
„Tak co?“ zajímala se Siari zvědavě.
„Je tam skupina pěti vojáků, asi sto kroků tímhle směrem. Bohužel již vyšel měsíc a budeme vidět. Tady ale zůstat nemůžeme. Blíží se pravidelná kontrola chrámu. Přijde sem dvacet vojáků. S pochodněmi a lucernami.“
„A co navrhuješ?“ nechávala vedení výpravy na Davidovi.
„Přemýšlím, jakou máme šanci vyběhnout ven a zmizet v nějaké uličce dříve, než nás chytí,“ odpověděl David.
„A myslíš, že si nás všimnou?“
„O tom nepochybuj. Jsou příliš blízko a je moc světla, než abychom zmizeli bez zpozorování.“ Náhle měl pocit, že se mu zatmělo před očima. Podíval se na Siari, ale neviděl ani její obrys a pak si uvědomil, co se to děje. Okny nepronikalo světlo. Nějaký mrak musel zakrýt měsíc! Rychle pootevřel dveře a vyhlédl ven. Mrkl na oblohu a jeho podezření se potvrdilo. Po obloze plula velká černá oblaka a jedno z nich právě zakrylo měsíc.
„Máme naději, jdeme,“ zavelel David a otevřel dveře dokořán. Protože však viděl stejně málo jako stráže a snadno by se přerazil, počkal, až kolem něj projde Siari a chytil se jí za hřívu. Čičidračice se dala do lehkého klusu a David se ní snažil držet krok. Samozřejmě nebyl tak tichý jako ona, ale snažil se. Stráž však zachytila podezřelé zvuky.
„Hej! Kdo je tam!“ ozvalo se za nimi, ale to už Siari zahnula kolem rohu a mířila dál. Za nimi se ozval zvuk běžící skupiny lidí a znovu někdo zavolal, aby se zastavili a ohlásili se.
To neměl ani jeden z nich v úmyslu. Ale David se obrátil zpět a když míjeli nějakou odbočku, mrskl do ní ukradenou sochu. Sami zahnuli o odbočku dál a hned se zastavili.
Stráž se zachovala přesně podle Davidova přání. Slyšela dopad sochy a zahnula do uličky v domnění, že lupič na útěku něco ztratil. O chvilku později se ozval křik.
„Zloděj v chrámu!! Chyťte zloděje!!“ A dupot bot, který se rychle vzdaloval.
David se Siari se tiskli ke zdi a čekali. Oběma bylo jasné, že volání nezůstane bez odezvy. A nemýlili se. Během chvilky se kolem nich prohnalo snad třicet strážných, kteří se orientovali podle křiku, který vydávala první skupina pronásledovatelů. Pak se David se Siari vrátili na hlavní ulici a spěchali do temného průchodu na jejím konci. Nyní opět svítil měsíc a David se již nemusel držet Siařiny hřívy. Také se nemuseli tolik obávat hluku a běželi co možná nejrychleji. V průchodu David vytáhl kuličku a chytil Siari za hřívu.
„Vracíme se, ano?“ mrkl na ni. Přikývla na souhlas a oči jí ve tmě spokojeně plály. David upustil kuličku a okamžitě zmizeli. O chviličku později se objevili v lese na místě, odkud vyrazili na výpravu.
„Tak co, jak se ti líbila výprava?“ zajímal se David, když pustil Siařinu hřívu.
„Nádhera,“ zapředla spokojeně a natáhla se na bok pod keř. „Vezmeš mě zase sebou, až tě někam pošlou?“ loudila a upřela na Davida prosebný pohled.
„Uvidíme kam mě pošlou. Když to bude někam do společnosti, tak bude docela obtížně tě zamaskovat,“ smál se David.
Siari si zkusila představit sebe samu zamaskovanou za nějakou šlechtičnu a začala se také smát. David se posadil vedle ní. Vedle se sebe položil batoh a meč a opřel se o kmen stromu. V Siari se opět probudila kočka. Došla k závěru, že se jí David už tolikrát dotkl, že nemá cenu dál potlačovat kočičí potřeby a otřela hlavu o jeho rameno v klasickém kočičím gestu „Drbej“.
David jí pohotově vyhověl a vnořil prsty do husté černé hřívy hned za ušima. Siari spokojeně vrněla a libovala si, že se dnešek opravdu vydařil. Dostala se na výpravu, po čemž už dlouho toužila, a konečně má zase někoho, kdo je ochoten jí drbat ve hřívě. Od rudého draka musela odejít před třemi lety a od té doby si musela vystačit s příhodně rostlou větví nebo podobnou pomocí. Ale opravdové drbání prsty bylo nesrovnatelně příjemnější. V duchu si umínila, že si Davida podrží ve své blízkosti co možná nejdéle a libovala si, že měla opravdu šťastnou tlapu, když narazila právě na něj.