Tvorba - Texty

Vzkaz o odjezdu dostala Merga v půli odpoledne a hned jej tlumočila Daně a klukům.
„Petr Mistrovi jistě pomůže s přepravou knih, že Petře?“ ujistila ji Dana. Petr přikývl a docela se těšil zpět k věži. Tady se začínal nudit a dělalo mu starost, jak se zde objevují noví tvorové. Doufal, že u věže bude větší klid.
„A také já bych ráda ještě nějaký čas zůstala ve věži, jak jsme o tom hovořily. Můžete se zeptat Mistra, zda by mu to nevadilo?“ dodala ještě Dana.
Merga vyvolala odpovídající kouzlo a odeslala jím odpověď. Mistr odpověděl v okamžiku. Byl nadšen Daniným rozhodnutím, zdržet se ještě několik týdnů v jeho věži. Nevěděl, jak se to Merze podařilo, ale hned jí za to poděkoval.
Robert si v několika chvilkách sbalil své věci a přivedl i koně ostatních. David pomohl Daně a Merze zabalit nasbírané byliny a pak zrušil tábořiště. Ale v duchu řešil těžkou úlohu. Slíbil Siari, že večer přijde pod skálu. Dana si však dobře všimla jeho rozpaků.
„Co se děje, Davide?“ zeptala se ho, když byli trochu stranou od ostatních.
„Teď se mi nehodí odjet na Hrádek. Potřebuji se tu ještě zdržet. Myslíš, že by Mistrovi vadilo, kdybych dorazil až zítra, přímo k věži?“
„Slíbil jsi jí, že s ní strávíš noc, že?“ mrkla na něj pravým okem a šťouchla ho do ramene.
„Komu?“
„Jen se nedělej. Mně můžeš věřit, nikomu nic nepovím. Jaká je? Je alespoň pěkná a rozumíte si?“ vyptávala se dál.
David se rozhodl, že prozatím nechá Danu v omylu. „Ano, je pěkná a rozumíme si docela dobře. A opravdu jsem jí slíbil, že s ní strávím dnešní noc. Doufal jsem, že zde ještě nějaký čas zůstaneme.“
„Tak tu klidně zůstaň. Mistrovi to určitě vadit nebude. Než se dostaneme k věži a vybalíme všechny věci, bude se smrákat a nejvyšší čas na večeři a spánek. Když dorazíš zítra kolem snídaně, nic hrozného se nestane. A Mistr si výslovně vyžádal pouze Petra. Nikoho jiného nejmenoval, takže to bude v pořádku.“
„To jsem rád. Dík moc, Dano. Máš to u mě.“
„Není zač a užij si to,“ usmála se a vrátila se k ostatním.
Do hodiny po obdržení vzkazu byla Merga s Robertem na cestě k Hrádku. Dana na Petrovi s Althalarath a Lamessem v závěsu letěli přímo. Na břehu zůstal jen David. Ten počkal, až se začne smrákat, nasedl na koně a vyrazil na smluvenou schůzku.
Ke skále dorazil ještě za světla, aby mohl snadněji zkontrolovat zranění. Siari jej očekávala. Ležela na boku na zemi a odpočívala. Podobala se tak kočce ještě víc, než ráno.
„Ahoj,“ pozdravil ji David a sesedl z koně.
„Ahoj, jsi tu brzy. Čekala jsem tě až po setmění.“
„Mistr nás zavolal. Ostatní již odjeli na Hrádek a pak hned odjíždějí k čarodějově věži. Teď už jsou asi na cestě k ní. Domluvil jsem se s Danou, že mě u Mistra omluví a dorazím k věži zítra ráno.“
Siari popuzeně mrskla ocasem jen to syklo. „Pořád nějaké příkazy a rozkazy. Co je ti po něm? Říkal jsi, že jsi svobodný, tak se podle toho chovej.“
„Jsem svobodný a svobodně jsem se rozhodl, že budu nějaký čas pomáhat Mistrovi v jeho práci. Podle naší domluvy mám nárok na bydlení a stravu. A Mistr je vlídný šéf, to mi můžeš věřit. Už jsem jich pár zažil.“ Během rozmluvy rozložil David na zemi věci na ošetření.
„Mohu se teď podívat na tvůj krk?“
Siari znovu švihla ocasem a jeho špička minula Davidovo břicho snad jen o palec. „Ale opatrně, jinak se ti zle povede, čarodějův pomocníku.“
David si jen povzdechl, do čeho se to zase dostal a přistoupil k Siari. Opatrně nadzvedl krční šupinu a prohlédl si ránu. Bohužel se stalo to, čeho se obával. Rána byla celá zarudlá a bylo zřejmé, že je v ní opět zánět.
„Musím to znovu vyčistit. Muselo tam zůstat ještě několik úlomků nebo alespoň jeden. Podebírá se to,“ řekl a vytáhl drobný nožík, kterým chtěl ránu otevřít, aby mohl odstranit zánět. Sotva jej však uchopil do ruky, přišlápla ho Siari k zemi. Byla sice mnohem menší nežli Petr, ale i tak David rychle zjistil, že je bez šance pokoušet se zvednout.
„Chceš mě podříznout, přiznej se!“ syčela vztekle Siari a z nozder jí šlehaly plamínky.
„Nechci ti ublížit!“ bránil se namáhavě David a snažil se přitom nespolykat příliš mnoho hlíny. Siari mu totiž stála na hrudi a tlačila mu hlavu do lesní hrabanky a listí. „Musí se to vyčistit, copak necítíš bolest od zánětu?“
„Nic necítím. Žádný zánět tam není. Chceš se mi dostat na kůži a pak mě zabít,“ vrčela nepřátelsky Siari.
„Tak si tu šupinu zmáčkni a pak uvidíš,“ řekl David a snažil se na ni podívat.
Siari ho chvíli mlčky sledovala a pak zvedla levou přední tlapu. David hekl, protože tak na něj přenesla většinu své váhy a i když jsou draci na svou velikost lehcí, nějaké to kilo váží. Jemně se dotkla krku v místě zranění a jen stěží potlačila bolestivé zaúpění. Opět došlápla na všechny čtyři a uvolnila Davida. Ten se opatrně překulil na bok a zhluboka dýchal.
„Už mi věříš?“
„Dejme tomu, že mě to znovu bolí,“ přiznala opatrně Siari. „Co s tím budeš dělat?“
„To se mi líbí,“ odfrkl si David, který po jejím zákroku nebyl v zrovna přátelské náladě. „Čičidračice si zarazí větev do krku při dovádění s čičidrakem a já s tím mám něco dělat. To se mi vážně líbí,“ žbrblal si pro sebe, ale dost nahlas, aby Siari slyšela každičké slovo. Sklonila k němu hlavu a její oči si ho nevraživě prohlížely.
„Stalo se to při lovu. Važ slova, človíčku, mohla by tě ještě mrzet,“ syčela varovně a svá slova výmluvně doplnila zvednutou tlapou s vytasenými drápy.
„No nezlob se na mě, ale já nejsem Dračí ranhojič. Jsem hraničář, který se ti rozhodl nezištně pomoci z bryndy, do které jsi se dostala sama, bez mého přičinění. A co z toho zatím mám? Modřinu na břiše ze včerejška, druhou na zádech ze dneška a to nemluvím nejméně o kilogramu hlíny v žaludku, kterou jsem teď musel spolykat, abych se neudusil. Musel jsem namluvit kamarádce, že jsi dívka, do které jsem se zamiloval a slíbil jsem ti společnou noc, abych tu mohl zůstat a zkontrolovat to zranění, jak jsem ti slíbil. A místo alespoň minimální vděčnosti mi vyhrožuješ fyzickou likvidací, když ti řeknu, že ten zánět tam stále je a musím ho znovu vyčistit.“
David se během řeči postavil na nohy a pomalu zvyšoval hlas, takže ke konci už téměř křičel. Siari ho bedlivě poslouchala a nespustila z něj oči ani na vteřinku.
„To všechno jsi skutečně udělal?“ zeptala se nevěřícně.
„Jistě!“ odsekl David.
„A proč?“ natočila hlavu ke straně.
„Protože svoje sliby vždycky plním. Bohužel je mojí chybou, že za to očekávám alespoň nepatrnou vděčnost. Omlouvám se za ten křik. Nejsi první ani poslední, od koho jsem se ho nedočkal. Jen mi to dost vadí, ale to nemá s tebou konkrétně nic společného. Na kohokoli jiného bych vyjel stejně.“
David se již uklidnil natolik, aby se opět plně kontroloval. „Chceš tedy tu ránu vyčistit nebo mám odjet za ostatními?“
„Pokud by ti to nevadilo, byla bych moc ráda, kdybys mi to znovu vyčistil,“ odpověděla Siari tak nezvykle mírným hlasem, až se na ni David překvapeně podíval.
„Tak se dejme do práce, dokud je na to ještě vidět. Mohla by sis znovu lehnout na bok, jako když jsem přijel?“
Siari přikývla a lehla si na stejné místo a do stejné polohy. David vyčistil nožík a polil jej dezinfekcí. Pak opět nadzvedl krční šupinu a ránu opatrně otevřel. Sotva to udělal, Siari bolestivě mňoukla a jejím tělem projelo škubnutí, ale tlapy se neškodně zaryly do hlíny.
„Promiň. Nechtěl jsem, aby to tolik bolelo, ale musí to ven. Dnes to asi bude bolet mnohem víc než včera,“ omlouval se David. Siari jen mrkla na znamení, že si je toho vědoma a je připravena.
David pak nadzvedl ještě další dvě šupiny, než našel konec zánětu. Byl přesně ohraničen zarudlou kůží.
„Zkusím to vymáčknout a snad vyjdou i všechny zbytky větve. Bude to bolet, ale jinak to nedovedu.“
Siari znovu mrkla a David začal vymačkávat zánět z rány. Ihned viděl, že tím působí Siari velikou bolest a obdivoval, jak se čičidračice ovládá. Z očí jí tekly slzy, z hrdla se jí linulo bolestivé mňoukání. Musel jí nechat několikrát odpočinout, ale nakonec byl všechen zánět venku i s třemi úlomky větve. Pak ještě ránu vypláchl dezinfekcí. Přesvědčil Siari, aby si lehla na záda, aby dezinfekce pronikla co nejhlouběji. A pak už bylo její trápení u konce.
David si troufl a podrbal ji ve hřívě. „Byla jsi úžasná. Teď už to bude určitě v pořádku.“
Siari ležela na boku s hlavou na zemi a zhluboka dýchala. Krk ji stále velice bolel, ale bolest pomalu ustupovala a chtěla Davidovi věřit, že má pravdu. Pak si náhle uvědomila, že mu opravdu věří. Tohle zjištění jí tak překvapilo, že na okamžik přestala dýchat. Proč mu vlastně věří, když byla vychována, aby nevěřila nikomu, kromě sebe? Dokonce ani jiným drakům nevěřila. Pouze rudému drakovi, který jí vychoval, ale ten žije daleko odtud. Jak moc by si teď přála, aby byl u ní a poradil jí, co by teď měla dělat. Výchova a instinkt jí radily, aby se od Davida okamžitě odloučila. Je to přece člověk a těm se nedá věřit nic jiného, než že využijí první příležitosti k tomu, aby jí zabili. Přesto se nakonec rozhodla jinak. Zůstane prozatím s Davidem. Alespoň do doby, než se jí ta rána skutečně zahojí. Nebylo by moudré odejít a pak znovu hledat někoho dostatečně malého a zručného, kdo by jí mohl nadzvednout šupiny na krku a ránu znovu vyčistit. David se zatím ukázal být docela spolehlivým. Příště by mohla narazit na drakobijce. Proto strpěla jeho drbání a dokonce si vzpomněla na své kočičí já a odhodlala se k něčemu nevídanému. Začal tiše vrnět.
David na ni ohromeně zíral. Protože ji přestal drbat, zvedla k němu obličej.
„Na co čekáš? Klidně pokračuj.“
„Ty vrníš!“ řekl překvapeně David a stále držel ruku nad její hřívou.
„Sám jsi říkal, že očekáváš alespoň minimum vděčnosti. Tak ber, dokud dávám,“ odsekla a položila hlavu na přední tlapu.
A když David opět vnořil prsty do její hřívy, dodala: „A moc si na to nezvykej.“ Ale musela uznat, že to není zase tak nepříjemné. Její kočičí osobnost se tetelila blahem. Je to už hodně dávno, kdy ji naposledy takhle drbal rudý drak.
Po setmění si David udělal pod keřem ležení, snědl trochu studené pečeně od oběda a uložil se ke spánku. Siari se vzdálila pod nedaleký smrk a lehla si pod jeho větve. Byl to mladý strom a jeho větve končily právě tak vysoko na zemí, aby se pod něj vešla čičidračice.
Když se David ráno probudil, byla Siari pryč. Podle stop snadno zjistil, že zamířila k jezeru. Došel k závěru, že si jde dál svou cestou, když už je ta rána čistá. Pokrčil nad tím rameny, sbalil si věci, nasedl na koně a vyrazil k Mistrově věži. Slunce ještě nevyšlo. Pouze obloha na východě měkce zářila a avizovala, že Slunce samo se již brzy vyhoupne nad obzor. Jel klusem, aby splnil dohodu a byl na místě v čase snídaně. Polovina cesty mu uplynula úplně klidně, ale pak najednou vzduchem zašuměla veliká křídla a na cestu před ním dosedla Siari.
„Přeji krásné jitro,“ pozdravil ji hned a zvědavě čekal, co od něj bude chtít.
„I tobě. Jsi na cestě k čarodějovi?“ odpověděla Siari a bránila mu tělem v další cestě.
„Byl bych, kdybys kousíček uhnula. Potřebuješ něco? Ta rána stále bolí? Jedna noc na zahojení nestačí.“
„Rozhodla jsem se, že s tebou ještě pár dní zůstanu. Pro případ, že by se to chtělo znovu podebrat. Nechce se mi znovu hledat nějakého človíčka a přesvědčovat ho, aby mi pomohl.“
„Nehledě na to, že by ti taky mohl pomoci do hrobu. Znám pár takových, i když tu nejsem příliš dlouho. Je mi ctí a výsadou, že jsi spokojená s mou pomocí. Bude mi velikým potěšením, když ti budu moci i nadále dělat společnost a osobního ranhojiče.“ David se v sedle přizvedl, položil si pravou dlaň na srdce a uklonil se jí.
Siari se začala usmívat. Davidovo chování jí bylo k smíchu, ale přesto odpověděla v jeho stylu.
„I pro mne bude potěšením, když se o mne budeš nadále starat a jsem velmi ráda, že tě budu mít i nadále na blízku,“ a mírně pokývla hlavou. Ustoupila mu z cestu a dál šla vedle něj. Pomalu si začali povídat a David se tak dozvěděl, že přišla z dalekého východu, z míst, kam se po válce uchýlili draci. Její předci se pomocí kouzel pokusili vylepšit své šance na přežití tím, že převzali částečnou podobu od koček. Nyní si mohli vybrat mezi třemi podobami. Kočičí, čičidračí a dračí. Většinou zůstávali v čičidračí, protože jim umožňovala snadnou proměnu v kočku i v draka. Proměna z kočky v draka byla zdlouhavá a vyčerpávající. Proto byla čičidračí podoba nejvýhodnější. Navíc v sobě spojovala výhody obou tvorů. Sílu a schopnost létat od draků s mrštností a hbitostí kočky. David jí zase vypověděl, jak se tu ocitl a také jí řekl něco o svém původním světě. Siari to však zajímalo jen pramálo. Svět lidí se jí nelíbil. Za to jí zajímala výprava do Sineria. Pečlivě poslouchala Davidovo vyprávění a stále se na něco ptala.
Avšak ani při vyprávění David nezapomínal na čas a k věži dorazil právě ve chvíli, kdy v kuchyni sklízeli ze stolu. Siari se s ním rozloučila ještě v lese. Na další lidi a draky neměla náladu. Ale David jí musel slíbit, že se večer staví alespoň na tak dlouho, aby mohl zkontrolovat hojení.
První Davida zaregistroval Petr, který ležel před věží a tvářil se, že tvrdě spí. Althalarath s Lamessem se vydali trochu si protáhnout křídla a létali někde mimo dohled.
„Ahoj, jak sis to užil?“ přivítal ho Petr, když k němu David dojel.
„Ahoj. No, byla to celkem divoká noc.“
„Koukám, máš na zádech natržený oděv. Asi to bude pěkná dračice, co?“
„Je. Ani bys nevěřil jaká,“ přiznal popravdě Petr a usmál. Náhle Petr podezřívavě zavětřil a sklonil čenich až k Davidovi. Pečlivě ho očichával a ještě pečlivěji si ho prohlížel.
„Co máš?“ zeptal se ho David a byla v něm malá dušička. Dočista zapomněl na Petrův dokonalý čich. Neměl k němu chodit tak blízko.
„Kde jsi byl?“ zeptal se Petr hlasem plným podezření.
„V lese. Kousek od jezera. Je tam téměř svislá skalní stěna. Proč?“ Snažil se odpovídat co nejklidněji, aby Petra uklidnil.
„A nepotkal jsi tam něco nezvyklého? Nějaké divné zvíře? Nebo vůbec nějaké, jakékoliv?“
„Ne. Nic tam nebylo. Ale po keřem, pod kterým jsem trávil noc, bylo vyležené místo. Asi tam minulou noc něco spalo.“
„A tak,“ zafuněl Petr a stáhl se. „Tak to by mohlo být ono. Asi jsi ten pach nabral tam.“
„Jaký pach?“ zajímal David. Cítil, že kdyby se nezeptal, jen by potvrdil Petrovo podezření. A byla to také pravda. Petr si svým čichem Davida pečlivě zmapoval a zjistil, že nejvíce pachu má na rukou. Kdyby skutečně spal na vyleženém místě, pach by byl rovnoměrně rozložen po celém těle.
„Ale, takový zvláštní. Nevíme čemu nebo komu patří. Potulovalo se to kolem jezera. Někdy včera odpoledne. Ani Althalarath neví, co by to mohlo být.“
„Aha, tak až na to přijdete, dej mi vědět, ano?“
„Jistě,“ přikývl Petr a když David zmizel ve věži dodal, „Tím si můžeš být jist. Budeš zaručeně první, kdo se to dozví.“
Nevadilo mu, že má David nějaké tajemství. Mohl klidně mít třeba dvacet přítelkyň, to bylo Petrovi srdečně jedno, ale jen potud, dokud dokázal identifikovat jejich pach. Byl pevně rozhodnut zjistit, kdo je ta Davidova přítelkyně. Opakovaně větřil a pečlivě analyzoval vzduch kolem věže. Nepochyboval, že je někde na blízku. Ale Siari vyrostla u draka a znala draky obecně. Držela se dostatečně daleko od věže, aby k ní její pach nedosáhl. Petr se namáhal zbytečně. Ale měl obrovskou trpělivost a zkoušel to zas a znova.
Když se k němu přidali Althalarath a Lemoss, hned jim vše vypověděl. Shodli se, že pokud ten tvor neublížil Davidovi a ten se směl i dotýkat, tak snad nebude pro Danu znamenat tak velké nebezpečí. Pro jistotu však několikrát přeletěli nad celým okolím věže, ale nic podezřelého nezaznamenali.
Siari je však viděla velice dobře. Několikrát nad ní přeletěli. Byla dostatečně inteligentní, aby věděla, že pátrají po ní. Ale ve skrývání měla dlouholetou praxi, takže jí nečinilo velký problém zmizet tak dokonale, že by ji Petr nenašel, ani kdyby seděla vedle něj. Několika kouzly zeslabila svůj pach natolik, že ji nebylo možno zachytit z větší vzdálenosti než třicet stop. A i pak by si Petr myslel, že cítí obyčejnou divokou kočku. Zatím však zůstávala v čičidračí podobě. Proměna v kočku byla až poslední možností jak zmizet.
David vešel do věže a hned zamířil do kuchyně. Ostatní ještě stále seděli u stolu, jen Jiří odnosil nádobí a nyní ho myl. Davidovi přišel velmi unavený. Byl bledý v obličeji a pohyboval se nezvykle malátně a pomalu.
„Dobré ráno všem,“ pozdravil je hned po vstupu.
„I tobě,“ odpověděl za všechny Mistr a Dana na něj mrkla jedním okem.
„Dělo se něco zvláštního, zatímco jsem tu nebyl?“ zajímal se David a výmluvně se podíval na Jiřího.
„Kromě stěhování z Hrádku, dělání večeře a odpočinku celkem nic. Ale Jiří celou noc pracoval na sběru informací a Robert musel zůstat na Hrádku. Král si ho výslovně vyžádal. Prý to nebude trvat déle než týden nebo dva. Pak nám ho zase vrátí,“ odpověděl mu Mistr.
„Aha,“ odpověděl David a posadil se na volnou židli. Zajímalo ho, na co král potřebuje Roberta, ale byl si téměř jist, že Mistr to také neví.
„A zjistil Jiří to, co bylo potřeba?“ zeptala se Dana.
„Jistě, ale stálo ho to mnoho sil. Hlavně magických, ale u čarodějů jsou magické a fyzické síly tak provázány, že oslabení jedné vede k oslabení druhé. Potrvá to několik dní, než bude zase v pořádku. Do té doby se musí šetřit. Žádná kouzla, žádné učení, žádné výpravy. Jen odpočinek a nějakou tu lehčí činnost,“ odpověděl Mistr a sledoval Jiřího při mytí nádobí.
„Jiří, už toho raději nechej a běž si odpočinout,“ řekl mu a mávnutím ruky vyvolal kouzlo, které nádobí umylo a uklidilo.
„Děkuji Mistře. Budu v Robertově pokoji, kdyby jste mě potřebovali,“ řekl Jiří a odešel si lehnout.
„Jiří zjišťoval polohu jedné listiny, o které si myslíme, že by pro nás mohla být důležitá. Je v Královském archívu. Pokusil jsem se získat od krále povolení ke vstupu, ale nevyhověl mi. Proto se tam někdo musí vypravit a tu listinu pro mne získat,“ řekl Mistr po jeho odchodu.
„A co je na ní tak zajímavého?“ zeptal se David se zájmem.
„Je to nějaký dopis, který králi poslal jeden šlechtický rod před téměř sto lety. Král mu evidentně nepřisuzuje velký význam. Jiří zjistil, že je spolu s dalšími dokumenty v bedně určené ke spálení. My potřebujeme vědět, kdo ho poslal. Hledáme majitele jednoho konkrétního erbovního znamení. Máme podezření, že si nechal vyrobit ten medailon. Jiří zjistil, že to znamení je na tomhle dopise.“
„Tak to by mohlo být snadné. Počkáme, až budou bedny vynášet, nějak se vmísíme mezi paliče nebo kdo to bude dělat a bednu pořádně přebereme,“ soudil David.
„Tak snadné to zase nebude. Jednak se listiny z Královského archívu pálí ve velkém krbu, který je přímo v archívu, takže se listiny ven vůbec nedostanou a jednak je mají pálit už zítra, takže nemáme času nazbyt. Musíme někoho poslat přímo do archívu, aby tu listinu našel dříve, než vyletí komínem.“
„No, ale koho tam pošleme, když Jiří je vyčerpaný a Robert musí sloužit králi,“ zamyslel se David a pak se podíval na Mistra. „Doufám, že si nemyslíte, že to zvládnu sám?“
„Nic jiného nám nezbývá. Vypravíš se tam okamžitě. Dám ti obrázek toho erbu, mapu města i hradu a také plánek archívu, který pořídil Jiří. Bedna je na něm označena a je k ní vyznačena i nejkratší cesta, abys v něm zbytečně nebloudil. Ale musíš vše provést v naprosté tichosti. Král se nesmí o ničem dozvědět. Hned by mě začal podezřívat. Do archívu se lupiči nevypravují každý den. Spojitost mezi mou prosbou a následným vloupáním je příliš jasně viditelná, ale vyhnout se jí nemůžeme.“
„Ale v Sineriu jsme na to byli tři a měli jsme co dělat. Nakonec nám stejně musel pomoci duch, jinak bychom selhali. Tak mě napadá, kde je ten mrtvý král teď? Mohl by být užitečný.“
„Zůstal na vlastní žádost na Hrádku. Blízko králi. Mají si hodně co vyprávět. Zjistili, že jsou vzdálení příbuzní.“
„Hmm, tak ten mi také moc nepomůže,“ zamračil se David a podíval se na plánek archívu, který před něj Mistr položil.
Pokud to mohl posoudit, měl archív nejméně tři patra a všechna v podzemí. Nad ním stál chrám velikosti katedrály. Do archívu se vstupovalo dveřmi za oltářem. Pokud se Jiřímu podařilo zjistit, spoléhalo se zde hlavně na bytelné dveře a zámky. Stráže nikde v chrámu nebo v archívu nebyly.
„No, alespoň, že tam nebude nikdo otravovat a budu mít klid na práci,“ povzdechl si odevzdaně. Vlastně se na to docela těšil.
„Až budeš uvnitř chrámu, měl bys být v bezpečí. Nejtěžší bude, dostat se do něj. Nemohu tě tam dopravit kouzlem přímo, protože chrám je proti takovým kouzlům chráněn. Hlavně kvůli zlodějům. Proto tě nemohu poslat ani přímo do archívu. Pošlu tě do vlastního hradu, hned po setmění. Mezitím si v mé knihovně půjčíš kroniky o výstavbě hradu a o životě v něm. Mnoho kronikářů v něm pobývalo alespoň krátký čas a neváhali o tom napsat do svých kronik. To ti hodně pomůže. Pohyb stráží po hradě je vlastně letitý rituál. Jejich cesty a časy i počet stráží a jejich výzbroj jsou pevně dané. Nikdo si to jen tak nedovolí změnit. Když budeš znát jejich pohyb a zvyky, budeš mít proti nim velkou výhodu. A ještě jedna věc by nám mohla pomoci. Královské město je velice dobře chráněno a zlodějina a jiné podobné podnikání bylo silně potlačeno. Za městskými hradbami tomu sice tak není, krade se tam a vraždí stejně jako v jiných městech, ale uvnitř městských hradeb je tolik hlídek a patrol, že to nekalé živly rychle vzdaly. Díky tomu, je tam v noci naprostý klid a to už hodně let. Takže stráže jsou jistě dost otupělé. Navyklé, že se nic nestane. Pokud neuděláš hrubou chybu, neměly by ti činit větší problémy.“
„To je pěkné, s těmi strážemi. Takové mám vůbec nejraději,“ usmál se spokojeně David. „Jen ať si pěkně patrolují na svém úseku a pak zalezou do tepla strážnice. Kolik knih tu máte?“
„Tak deset jich najdeme určitě. Pojď se mnou, podíváme se po nich hned. Doufám, že máš nějakou svoji výstroj, abys pronikl přes všechny ty dveře. Budeš muset použít jemné nástroje. Na dveřích nesmí být znát násilí.“
„Něco bych měl, snad to bude stačit,“ řekl David neurčitě. Měl v batohu kompletní sadu paklíčů všech velikostí a tvarů a na Hrádku se tajně cvičil v jejich používání. Dostal je od Roberta. Ten je zase našel při prohlídce věcí, které patřili špehům chyceným přímo na Hrádku. Robert měl svou sadu. Lepší a kvalitnější, tak tuhle věnoval Davidovi a dal mu několik základních lekcí v jejich používání. Středověké zámky naštěstí nebyly tak složité a komplikované jako ty novodobé a David rychle zvládl techniku práce a získal jistý cit do prstů.
Mistr prošel svou knihovnu a postupně z ní vytáhl dvanáct svazků různých velikostí a kvality vazby. Jeden z nich nebyl vlastně nic jiného, než svazek silně zažloutlých listů v dřevěných deskách na mašličku. David si vše odnesl do svého pokoje a dal se do jejich studia. Asi po hodině došel za Mistrem, zda by mu mohl půjčit psací potřeby na poznámky a pak se opět zavřel v pokoji.

Během Davidova studia se Dana s Mergou zabydlely v přístěnku za věží. Osla nekompromisně vykázaly do menšího prostoru, což doprovodil srdceryvným hýkáním, aby světu ukázal, jaká je na něm páchána nespravedlnost. Ovšem stačilo, aby se ve dveřích objevila Lamessova černá hlava a rázem bylo ticho.
„Alespoň něco na něj platí,“ usmála se škodolibě Dana, která osla neměla příliš v lásce. Hned první den si ho chtěla pohladit a on jí dupl na nohu.
„Je to hloupé zvíře, ale dříč. Co ten už toho odtahal, to bys nevěřila,“ zastávala se ho Merga.
„Petr je mnohem silnější,“ zamračila se Dana.
„To je sice pravda, ale u Petra nikdy nevíš, kdy ti pomůže a kdy ne. Tedy, ty to samozřejmě víš, ale Mistr se na něj spoléhat nemůže. Osel je praktičtější, i když mnohem pomalejší a méně výkonný. Nemusíš ho nejdříve přesvědčit, aby ti vůbec pomohl. Prostě ho zapřáhneš a jedeš.“
„Asi ano, ale draci jsou mnohem lepší,“ nedala se Dana a vymetala koštětem podlahu.
„Pokud jsi Dračí ranhojička, pak určitě ano. My ostatní máme koně a osly,“ usmála se Merga a druhým koštětem vymetala pavučiny ze stěn a z trámů.
„Do večera to tu bude stejně pěkné jako ve věži. A pak sem přenesu své vybavení a začneme s výukou. A samozřejmě také s prací. Nemohu na tak dlouho opustit své zákazníky. Už jsem provedla kouzlo, které mi sem donese všechny zakázky, které mi lidé dají do schránky. Dělám to takhle vždy, když musím být delší dobu mimo domov. Sousedi jsou na to zvyklí, takže mi občas vypomůžeš. Ber to jako praxi.“
„Jistě. Ráda. Alespoň se přiučím i trochu magie,“ souhlasila nadšeně Dana. Magie ji fascinovala. Jako Dračí ranhojička ovšem neměla na její studium dostatek času, takže se smířila s tím, že kouzla nikdy umět nebude, ale nějaký ten lektvar s kouzelnými vlastnostmi by se ráda naučila.
Merga se spokojeně usmála vyrazila ven, aby donesla vodu a hadr na setření podlahy. Se soumrakem vyvolala stěhovací kouzlo a přenesla svoji pracovnu, nebo spíš kuchyni, do přístavku. Ale první lekci nechala na druhý den s tím, že je velmi unavená a potřebuje nabrat síly k výuce.
Dana ji nijak nepřemlouvala a ochotně se podřídila. Odešla k drakům a spolu s nimi pak odletěla k jezírku vykoupat se.