Dračí ranhojička VI.
David se protáhl. Pokud mohl soudit, lektvar od Mergy mu pomohl přímo výborně, protože ho nic nebolelo. Ovšem do té doby, než se pokusil zvednout do sedu. Zasténal a pohladil si břicho. Okamžitě nahmátl velkou modřinu a vzpomněl si na noční příhodu. Chvilku ještě zvažoval, zda se mu to všechno jen nezdálo a modřinu si nezpůsobil nějak jinak, ale pak uviděl v měkké hlíně otisky velkých kočičích tlap.
„Tak se mi to přece nezdálo,“ zabručel si pro sebe a rozhlédl se kolem sebe v naději, že třeba zahlédne spící dračici s kočičí hlavou. Ať se však díval sebelépe, nic podobného neviděl. Nakonec si tedy sbalil věci a vydal se na cestu k jezeru. Neudělal však ani dvacet kroků, když za sebou zaslechl lehký šramot. Okamžitě tasil meč a obrátil se čelem k možnému nebezpečí. Za ním však nebylo nic nebezpečného, ale dračice z noci. Stála sotva tři kroky za ním a tvářila se velice spokojeně, že se jí podařilo dostat se k němu tak blízko, aniž by ji zaregistroval.
„Přeji dobré ráno,“ pozdravil ji slušně David, protože s drakem je vždy lepší být zadobře. I když má zálibu v tichém plížení za lidmi.
„I tobě,“ odpověděla a posadila se. „Kam jsi se vypravil?“
„Za ostatními k jezeru. Najíst se a promluvit si s nimi.“
„O čem? O mně?“ Oči se jí nebezpečně zúžily.
„Ne. O tobě ne. Pokud mohu podle dnešní noci soudit, chceš zůstat stranou dění a nechceš, aby o tobě někdo věděl. Budu s nimi mluvit o všem ostatním a pokusím se od Dany nějak vyzvědět, jak se čistí hluboké rány pro případ, že se to znovu zanítilo.“
„V tom případě je to v pořádku. Večer budeš opět spát na stejném místě?“
„Asi ano. Slíbil jsem ti, že ti ránu každý den prohlédnu, takže nepojedu na hrádek, dokud nebude jisté, že se úspěšně hojí nebo, pokud mě nezavolá král.“
„Co je ti po králi?“ odfoukla pohrdlivě dračice a mrskla podrážděně ocasem.
„Před bojem v průsmyku jsem mu slíbil věrnost,“ snažil se ji uvést do problému.
„Voják!“ zasyčela dračice a oči jí nebezpečně zaplály. „Další neřád ve zbroji, který zabíjí pro peníze a pro potěšení nevinné,“ vrčela zle a postupovala pomalu k němu. David stejně rychle ustupoval. Nevěděl sice, čím ji vydráždil, ale nehodlal zhoršovat situaci tím, že bude dělat nějaká silácká gesta.
„Pomohl jsem mu v boji proti jeho bratrovi. To je vše. Nejsem členem pravidelné armády, ale dokud jsem tady, podléhám jeho velení. Až budu zpět v čarodějově věži, budu poslouchat čaroděje, ale ten mnohem více ctí, že jsem svobodný. Nedává mi rozkazy v pravém slova smyslu, spíš po mně žádá pomoc s věcmi, se kterými si jako čaroděj z nějakého důvodu neví rady nebo je nestíhá řešit. Naposledy nás poslal do jednoho města pro jistou věc, kterou si nemohl vyzvednout osobně.“
Dračice se zastavila, ale mrskající ocas dával jasně najevo, že se stále zlobí. „Dobrá, doufám, že od krále odejedete co nejdříve. Nesnáším vojáky. Ani pravidelné, ani občasné. Myslela jsem, že jsi hraničář.“
„To také jsem, ale i hraničář střeží hranice pro některého vládce. Jinak by nemělo cenu je vůbec střežit.“
„A které hranice střežíš ty?“
„Zatím žádné, jsem tu jen pár týdnů. Jak jsem řekl, žiji s kamarády u čaroděje a za byt a stravu mu opatřujeme informace a věci, které potřebuje pro vykonávání své profese. Jestli budu někdy střežit některý úsek hranice nevím a zatím o tom nijak nepřemýšlím. Teď jsem si uvědomil, že jsme se ani nestihli představit. Jmenuji se David a jak ty?“
Dračice se krátce zamyslela a její ocas se pomalu uklidnil. „Siari. Čičidračice Siari. Večer tě budu čekat u té skály, abys mi prohlédl to zranění,“ řekla místo rozloučení a zmizela v křoví. Ještě několik vteřin bylo slyšet její tiché našlapování a pak už bylo jen ticho. David se rozhlédl kolem sebe. Ač byl hraničář a v lese se orientoval jako nikdo, neměl nejmenší potuchy, kde je dračice teď. Pohybovala se tak tiše a nenápadně, že by se vůbec nedivil, kdyby ji nyní měl jen metr za zády.
„Budu tam!“ zavolal do lese za zmizelou čičidračicí, ale odpovědi se nedočkal. Obrátil se tedy zpět k jezeru, zasunul meč do pochvy a vyrazil na další cestu. Čičidračice ležela v křoví, jen dvacet kroků od něj a sledovala jak odchází. Teprve když jí zmizel z dohledu se zvedla a zamířila hlouběji do lesa. Měla hlad a potřeboval něco ulovit. S tou větvičkou v krku nemohla na lov ani pomyslet a nyní měla veliký hlad.
David dorazil k jezeru bez dalších komplikací a našel ostatní sedět kolem ohně. Právě snídali a tak si hned po pozdravu přisedl a dal se také do jídla. Na jeho včerejší rozmrzelou náladu nikdo neupozorňoval a ani se ho nikdo neptal, kde a jak se vyspal. Pouze Merga se zdvořile zeptala, jestli vyzkoušel její medicínu a pak se spokojeně usmála. Petr a Althalarath leželi těsně u vodní hladiny a Petr se bavil tím, že přejížděl špičkou ocasu po hladině a něco kreslil. Althalarath si zase jazykem pečlivě čistila šupiny na hrudi, bocích a tlapách. Černého draka nebylo nikde vidět. Zřejmě si zaletěl na lov nebo někde řádil s podobně starými draky. Náhle se Petr prudce zvedl a skočil do vody. Vzniklá vlna smáčela dračici od čenichu po špičku ocasu. Althalarath zle zahořely oči a skočila do vody za Petrem.
Okamžitě se rozpoutal lítý boj, protože se oba snažili toho druhého stlačit pod vodu a utopit. Když po chvíli zjistili, že to tak snadno nejde, kousali se navzájem do tlap a ocasů a uštědřovali si silné a časté rány křídly. K tomu přidali silné řvaní a vrčení. Lidé na břehu jen nevěřícně zírali a přemýšleli, kolik zranění si ti dva přinesou a proč se do sebe tak najednou pustili. Ale to, co se lidem zdálo jako boj na život a na smrt, bylo jen nevinné kočkování. Petr i Althalarah byli tak silně pancéřovaní, že jim rány a kousance nijak nevadili. A kapacita jejich plic jim umožňovala setrvat pod hladinou dlouhé minuty. Dost dlouho na to, aby se jim podařilo vymanit se ze sevření útočníka a znovu se nadechnout.
Celé jejich vystoupení trvalo skoro čtvrt hodiny a teprve pak se oba vrátili na břeh a oklepali ze sebe vodu. Následně si oba lehli na zem a přitiskli se jeden k druhému. Petr pak Althalarath jazykem očistil šupiny na krku, kde se jí zachytily nějaké vodní rostliny a ona jemu na oplátku stejně očistila hlavu a krku. Svými rohy a ostny totiž několikrát zavadil o dno a nyní měl mezi nimi několik větví a spoustu vodního rostlinstva.
Mistr se jich už chtěl optat, co to do nich vjelo, ale Dana ho úsměvem a pohybem ruky uklidnila. Její gesto mu řeklo vše, co potřeboval vědět. Hned po snídani se Mistr rozhodl pro návrat na Hrádek, aby mohl začít se studiem medailonu. Jiří jel samozřejmě s ním, protože si něco podobného nemohl nechat ujít. Navíc ho po výpravě do Sineria a po bitvě v průsmyku začal mistr brát jako čaroděje a ne už jen jako učedníka. Již na Hrádku s ním měl delší rozhovor o tom, jak by si představoval svou další kariéru a na jaká kouzla by se chtěl specializovat. Jiří zatím nevěděl, jakou magii přesně by chtěl provozovat a tak se rozhodl pro další studium všeobecné magie. Později však za Mistrem zašel, že by se rád dozvěděl víc o vyhledávání, průzkumu, výrobě a likvidaci magických předmětů. Mistr spokojeně přikývl a půjčil mu pět tlustých knih, aby se mohl v problematice zorientovat. Důvod, proč měl Mistr z volby svého žáka takovou radost byl jednoduchý. Tuto magii totiž provozoval jen málokterý čaroděj, protože patřila k těm nejobtížnějším a pro její zvládnutí bylo nutno znát vlastně všechny ostatní druhy magie. Magické předměty totiž měly ty nejrůznorodější vlastnosti. Některé chránily v boji, jiné ukazovaly cestu, další činily svého majitele neviditelným či mu pomáhaly měnit svou podobu. Mohly léčit i zabíjet. Mohly vám darovat nekonečnou moudrost a vědění, ale také vám mohly ukrást rozum a zanechat vás s mentalitou právě narozeného mimina.
Tohle všechno již Jiří dobře věděl a přesto se rozhodl, že to zkusí. Kdyby neuspěl, nic hrozného by se nedělo. Naopak. Získal by obrovské množství informací a naučil se desítky nových kouzel, takže by si mohl snadno zvolit jinou specializaci. Průzkum protidračího amuletu si tedy nemohl nechat ujít. Navíc mu mistr naznačil, že by při něm nehrál jen roli diváka. Mistr sám totiž o amuletech podobného druhu jen slyšel a nepovažoval tedy za špatné, přibrat si Jiřího jako rovnocenného partnera.
Oba čarodějové odjeli, ale Merga se rozhodla zůstat. V lese rostlo veliké množství bylin, z nichž některé se v okolí jejího domku nevyskytovaly vůbec nebo jen v nepatrném množství. Krásné počasí a poměrně vysoké teploty slibovaly, že natrhané byliny uschnou velmi rychle a zachovají si tak maximum svých sil. Dana se rozhodla, že jí bude pomáhat, protože si tak chtěla udělat vlastní zásobu bylin a Merga jí navíc slíbila naučit přípravu léků, které nepotřebovaly tak složitý postup výroby. V lese se jí pak Dana svěřila, že by chtěla co nejdříve začít vyrábět protilátku na Dračí jed.
„To je moudrý nápad,“ přisvědčila Merga. „A víš co pro to potřebuješ?“
„Mám všechno vypsané,“ přikývla Dana a vytáhla malý papírek se seznamem bylin. „Vlastní protijed se sice musí destilovat, ale odvar, který se teprve destiluje, si mohu připravit do zásoby a ušetřit si tak práci. Podle poznámek v knize vydrží až dva měsíce. Vlastní protijed si pak zachovává léčebné účinky až čtrnáct měsíců. Chtěla bych vyrobit dostatek protijedu, aby každý z draků mohl mít stále u sebe několik dávek pro případ, že by někdo začal vyrábět jedovaté zbraně.“
„Plně s tebou souhlasím. To je v současné době, kdy je draků málo a vztahy mezi nimi a lidmi budou ještě dlouhé měsíce nebo spíš roky silně nestabilní, ta nejlepší možnost, jak draky ochránit. Navíc, když lidé uvidí, že jedovaté zbraně na draky nepůsobí, spíš je nechají na pokoji. A draci také nebudou mít důvod k útokům na lidi, když jim jedovaté zbraně nezpůsobí větší potíže, než zbraně obyčejné.“
„Takže mi s přípravou pomůžete?“
„Samozřejmě, ale pod jednou podmínkou. Naučíš mě postup jeho výroby a necháš mě nahlédnout do té knihy a opsat si recept.“
„To není žádný problém,“ přikývla Dana, „Ale, když jsi ho chcete opsat a naučit se jeho výrobu, proč jste to neudělala už dávno, když jste měla ty knihy doma?“
„Tak za prvé. Proč bych se učila výrobu protijedu, když tu nebyli draci. A za druhé, když si pořádně prohlédneš ten recept, tak snadno zjistíš, že mnoho výrazů je drakštinou. Já sice znám takovou obecnou drakštinu, to je u čarodějek a čarodějů věc nutná, ale těmhle výrazům nerozumím. Jsou to dračí názvy bylin a ty znaly jen Dračí ranhojičky. Takže, já sice vím, že mám něco s něčím smíchat v určitém poměru, ale nevím co s čím.“
„Aha,“ vykulila oči Dana a podívala se na seznam. Ani si neuvědomila, že by mohl někdo mít problémy s překladem názvů bylin. Ona si je prostě přečetla a hned věděla, jak se jmenují v lidské řeči.
„Tak dohodnuto. Vy mi pomůžete s výrobou a já vám opíšu recept v normální řeči,“ řekla Dana a zvedla se na nohy. Merga se také zvedla, „Platí a teď můžeme vyrazit na ty byliny.“
Sotva však zamířily k lesu, hned byl u nich Petr i s Althalarath. Neřekli nic, ale šli za Danou se zarputilými výrazy věčných strážců ve tvářích. Dana oba pohladila po krcích a usmála se na ně. U ohně tak zůstali jen Robert s Davidem.
„A co budeme dělat my dva?“ zeptal se David.
„Co takhle menší rozcvičku s mečem?“ navrhl Robert a sáhl po svém. David souhlasil a brzy se nad hladinou jezera nesl břinkot ocelových čepelí narážejících na sebe. Aniž by to některý z nich zaznamenal, z jednoho z nedalekých křovin je sledovala černostříbrná čičidračice. Když jí však její smysly varovaly, že ji sběratelky bylin s dračím doprovodem začínají obcházet a hrozí, že by jí mohly odříznout cestu do lesa, zvedla se a zmizela stejně tiše jako se ztrácí pára nad hrncem.
Když skupinka došla do míst, kudy nedávno čičidračice prošla, oba draci se okamžitě zastavili a začali hlasitě větřit a čenichat těsně u země.
„Co je?“ zastavila se Dana a dívala se s obavou na jejich počínání. Merga se také zastavila, ale místo na draky se rozhlížela po okolním lese. Pokud mohla soudit, nic podezřelého neviděla.
„Někdo tudy prošel. A docela nedávno. Podobný pach jsem ještě necítil,“ odpověděl Petr a podíval se tázavě na dračici.
„Ani já ne,“ přiznala bez váhání.
„Je to tak trochu dračí pach, ale je v něm něco dalšího, co mi tam nepatří,“ bručel Petr a s čenichem u země začal slídit všude kolem. Dračice se chovala úplně stejně. Obcházeli Danu s Mergou v kruzích a pátrali po všem, co by jim mohlo pomoci identifikovat draka s tak podivným pachem. Jediné co našli, bylo několik černých a stříbrných chlupů zachycených na jednom z trnů šípkového keře vedle cesty, kterou se dračice musela protáhnout.
Dana je opatrně uchopila mezi palec a ukazováček a stáhla je z trnu. Promnula je mezi prsty a dokonce k nic přičichla.
„Ze všeho nejvíc mi připomínají kočičí srst,“ řekla nakonec a podala chlupy Merze, která si je též prohlédla a nakonec souhlasila s jejím závěrem.
Petr se podrbal pod bradou, „Mohla by to být kočka. Pach je kočičímu velmi podobný, ale i tak je v něm ještě něco, co nemůžu zařadit.“
„A myslíš, že je to pro nás nebezpečné?“ zeptala se Dana.
Tentokrát byli oba draci dlouho zticha a znovu si pečlivě očichali každý palec země, po které čičidračice prošla.
„Těžko říct, ale když teď už víme, jak je to cítit, nenecháme se překvapit,“ řekla nakonec Althalarath a mrkla na Petra, který okamžitě souhlasně přikývl. Čičidračice ležela v křoví, jen necelých sto kroků od nich v prudkém svahu. Oni ji vidět nemohli, protože celý svah byl zarostlý hustými křovisky a mladými stromky. Ona je však měla jako na dlani. Navíc, vítr vanul od nich k ní, takže ji nemohli ucítit, i kdyby se snažili sebevíc. Ale souhlasila s jejich závěrem. Nedokázala by je překvapit. Překvapit Davida, to byla hračka pro malé čičidráče. Člověk se dal nachytat snadno, ale velký drak měl bystré smysly. Zaregistrovali její stopu hned jak na ni narazili. Kdyby necítili potřebu chránit Danu, hned by vyrazili po její stopě, už jen z pouhé zvědavosti. Takhle měla štěstí a nějaký čas si s nimi nemusí lámat hlavu. Ale raději se bude zdržovat dále od jezera.
Když sběračky s doprovodem zmizely mezi stromy, počkala čičidračice ještě nějaký čas na místě a pak se tiše přemístila pod svah a nakonec se vynořila z křoví na místě, kde včera spal David. Byla sytá a toužila po odpočinku. Vyvolala kolem sebe ochranné kouzlo, které ji bude varovat, kdyby se k ní blížil kdokoli cizí, kromě Davida. V jeho případě ji pouze šetrně probudí. Stočila se pod keř do klubka a ve chvilce tvrdě spala.
Dana s Mergou nasbíraly množství bylin a nyní byly zpátky v táboře. Svazovaly bylinky do svazečků a ty věšely porůznu na větve stromů, aby uschly. David jim přitom pomáhal. Za to Robert si zalezl stranou od ostatních a začetl se do knihy, kterou si vypůjčil od Mistra. Byla to kronika, kterou sepsal jeho učitel. Ne ta, ve které se psalo o dracích, ale docela obyčejná kronika Říše. Popisovala poslední čtyři staletí, takže se často zmiňovala o bojích s draky, ale také se věnovala běžným událostem a hlavně místní šlechtě.
David odvedl Danu kousek stranou, ale ne až tak daleko, aby se k nim hned přidali draci. „Prosím tě, jak se čistí hluboké bodné rány?“ zeptal se jí neohrabaně. Co se jeho týkalo, tak měl nejraději přímý postup. Na nějaké kličkování, pokud se to netýkalo boje nebo lovu, si nepotrpěl a ani mu dvakrát nešlo.
„Proč? Zranil ses?“ zeptala se logicky Dana a hned si ho pečlivěji prohlédla. Neviděla nic podezřelého, co by nasvědčovalo nějakému zranění.
„Ale ne, jen se ptám. V budoucnu se mi to bude hodit,“ zamlouval to. Dana se mu podívala do očí a rozhodla se, že zatím nebude pátrat po důvodu téhle otázky.
„Záleží na tom, co ji způsobilo. Když je to rána od ocelové zbraně, jen ji vyčistíš a sešiješ. Ale když je způsobená něčím, co mohlo do rány zanést množství nečistot, musíš ji vyčistit mnohem pečlivěji a pak do ní zavést drén, aby se tělo samo mohlo zbavit všech cizích předmětů. A stále ji musíš kontrolovat. Taky je dobré zraněnému dávat léky proti horečce, kdyby se dostavila. A ránu natírat protizánětlivými léky. Mám recepty na několik odvarů, které jsou na tohle přímo určené.“
David si to postupně přebíral. „Takže, když je rána od větve a já ji vyčistím, ale neuzavřu a budu ji pravidelně kontrolovat, tak je docela velká naděje, že se z toho raněný dostane, ano?“
„Záleží na tom, co to bylo za větev, jak hluboko se dostala, kolik nečistot se tam dostalo a kolik se ti jich podařilo odstranit. Pokud jsi ránu neuzavřel a dotyčný se nebude brodit špinavou vodou nebo podobnými místy, tak by se mohla rána zacelit docela dobře i bez větších zákroků.“
„Děkuji ti mockrát,“ usmál se David s úlevou.
„Nemáš vůbec zač a pozdravuj ji ode mne,“ usmála se Dana a mrkla na něj jedním okem.
„Koho?“ vyjevil se David, ale pak si uvědomil, že si z něj Dana střílí. Oba se pak vrátili k ohni. Tam Merga s Danou začaly vyrábět polotovar pro výrobu protijedu. David šel prohlédnout koně, uvázané asi padesát kroků od břehu, aby se neděsili draků. V lese toho k pastvě mnoho nebylo, ale tekl tu alespoň potok, takže žízní netrpěli. Nasypal jim krmení a zkontroloval jejich upoutání. Pak se vrátil k jezeru a zvedl lovecké potřeby.
„Půjdu něco ulovit,“ oznámil Daně.
„Nemusíš, před chvilkou se tu stavil Lamess, ten mladý černý drak, a poslala jsem ho na lov. Tady u jezera teď stejně nic neulovíš. Všechna zvěř utekla před draky. On létá asi dvacet mil daleko, tam je ještě zvěř klidná a lov snadný.“
„Aha,“ posmutněl David. Lov byla jeho láska a pokud tu teď není co k lovu, tak jak se do večera zabaví.
„Jestli se nudíš, tak bys mohl sehnat nějaké dřevo na oheň. Už ho tu moc nemáme. A večer se bude hodit,“ nadhodila Dana.
David nabídku s vděkem přijal. Našel v hromádce tábornických potřeb lano a sekeru a vyrazil do lesa. Za několik minut se z lesního šera ozval zvuk dopadající sekery.
Mistr s Jiřím dojeli k Hrádku v rekordním čase. Celou cestu jeli klusem a draci je nijak nezdržovali. Jen dvakrát nad nimi zakroužili a nechali je být. Ale jak Mistr tak Jiří si byli jistí, že jakmile se budou chtít vrátit k Daně, opět je čeká podrobná prohlídka, jako včerejšího rána.
Na nádvoří sesedli z koní a předali je do péče jednoho pomocníka, který s nimi zamířil do stájí. Mistr s Jiřím zmizeli v nové Mistrově pracovně, kde se dali do práce na medailonu.
Nejdříve Jiří přinesl všech pět půjčených knih a začali v nich listovat a hledat všechny zmínky o medailonech s podobnými vlastnostmi. Našli jich více než dost. Zabralo jim celé dopoledne, než to všechno přečetli a nakonec si museli udělat spoustu poznámek na pergameny a různé útržky všeho možného. Zjistili, že takové medailony se používala Říše hlavně pro tajnou službu, ale nechávali si je vyrábět i majetnější zloději a nájemní vrazi. Ovšem medailony, které svého nositele skrývaly před dračími smysly, se objevily až docela nedávno. Teprve v době, kdy se objevil Dračí jed a bylo snazší, dostat se do dračích doupat. Nebylo jich vyrobeno mnoho. Z jednoho prostého důvodu. K jejich výrobě byla potřeba velice vzácná bylina s názvem Dračí mor. Tak dokázala draka snadno zabít, pokud se mu nějakým způsobem dostala do zažívání. Jenže Dračí mor má velmi silnou vůni, takže citlivý dračí čich ho snadno odhalí. Veškeré pokusy s kladením návnad, jako byli jeleni a laně nakrmení Dračím morem a vypuštění v blízkosti dračích doupat skončily vždy krachem. Draci takto nadopované zvíře snadno zjistili a nechali je být. Za několik týdnů účinné látky z jejich těl vyprchaly a teprve pak je draci ulovili.
Dračí mor bylo nutno před použitím najít, pečlivě usušit a louhovat jej v alkoholu. Celý proces trval tři týdny a pak se muselo udělat ještě spousta dalších věcí a příprav, než bylo možno přistoupit k poslednímu kroku a tím bylo přenesení vzniklé esence do medailonu. Esence z Dračího moru pak snadno neutralizovala vše dračí kolem svého nositele. Drak ho mohl pouze vidět, ale to bylo vše. Dračí čich ani sluch ho nemohly zaznamenat a žádné kouzlo, seslané drakem, ho nenašlo. Celý výrobní postup trval až pět měsíců a to se odrazilo v ceně. Svého času se prodávaly za tisíc zlatých a za tuto cenu si mohl kupující pořídit dvorec i s poddanými, polnostmi, lesy a vesnicemi. Proto jich, podle oficiálních záznamů, bylo vyrobeno jen dvacet kousků a většina z nich se ztratila při různých bojích, požárech a podobně. Jistě se vědělo jen o dvou exemplářích. Jeden měl v držení Drakobijecký řád a druhý byl v královské pokladnici. Těch zbylých osmnáct mohlo být kdekoli a včerejší nález prokázal, že je třeba hledat i na těch nejnepravděpodobnějších místech.
„Jak budeme pokračovat, Mistře?“ zeptal se Jiří, když si utřídili poznámky a výpisky.
„Nejdříve bych zkusil použít jednoduché lokační kouzlo. Ukáže nám, kde se medailon nacházel během posledních pěti let. Ten vlkodlak ho buď někde našel nebo zabil jeho původního majitele. Třeba se nám podaří ze známých výskytů vysledovat majitele.“
Jiří souhlasně přikývl a začal na podlaze kreslit menší pentagram. Mistr se posadil na jednu ze židlí a sledoval jeho počínání. Když už byl Jiří s prací u konce, zvedl se Mistr a upravil několik znaků, které předtím Jiří zakreslit k jednotlivým vrcholům.
„Proč to, Mistře? Už jsem tohle kouzlo používal několikrát a tyhle symboly vždy bezchybně fungovaly,“ divil se Jiří.
Mistr se jen usmál. „Jistě, ale jistě víš, že tohle kouzlo není příliš přesné. Pokud jsi chtěl zjistit opravdu přesnou pozici, musel ji následně použít několik dalších kouzel, která s tímhle spolupracovala a zpřesnila jeho výsledky. Ty nové symboly, které jsem nakreslil místo původních, nám ušetří práci. Samy vyvolají potřebná doplňující kouzla a zobrazený výsledek bude tak přesný, jak jen to okolní podmínky dovolí.“
Jiří si nové symboly pečlivě prohlédl a pak několika pohyby prstů pravé ruky vyvolal kouzlo, které mu celý obrazec zkopírovalo na pergamen. „Zajímavé vylepšení. To jistě stojí za zapamatování.“
„To zcela jistě ano,“ souhlasil Mistr. „A nyní se dej do práce.“
Jiří přikývl a zvedl medailon do pravé ruky. Levou pak ve vzduchu načrtl několik znamení a tiše vyslovil tři kouzelná slova. Vzduch nad pentagramem se zachvěl a objevila se v něm mapa říše. Plastická a vyvedená do nejjemnějších detailů. Jejich pozice byla vyznačena zeleným křížkem a nad celou mapou se vznášela téměř průsvitná směrová růžice. Jiří si neodpustil, aby ji dalším kouzelným slůvkem neupravil do podoby čtyř spojených dračích hlav, z nichž každá ukazovala jednu světovou stranu. Severní byla bílá, východní zelená, jižní žlutá a západní tmavě modrá.
Mistr se usmál a pochvalně pokýval hlavou. Jistě, sice to bylo trochu vyhozené magie, ale na zákazníky podobné věci vždy dělaly velký dojem. Nestačí když je kouzlo jen plně funkční, ale musí být také lákavě esteticky provedené. Za takové kouzlo se pak může zákazníkovi účtovat vyšší cena a ten ji rád zaplatí v domnění, že získal něco extra.
Pak však oba zaměřili své pohledy na červený křížek, který se rozsvítil nedaleko zeleného. A od něj se pak pomalu odvíjela tenká červená linka. Křížek označoval místo, kde byl medailon přesně před pěti lety od vyvolání kouzla a linie pak ukazovala jeho pohyb. Vycházela z křížku a jednotlivé časové etapy byly vyznačeny krátkými čárkami i s označením doby, kdy a kde se medailon nacházel. Proto oba čarodějové hned viděli, že medailon ještě další čtyři roky zůstal bez hnutí na jednom místě a teprve pak se začal pohybovat. A pohyboval se celých deset měsíců, tedy dávno předtím, než se zde objevil první drak a Dana.
Jiří se podíval na Mistra, „Zdá se, že medailon byl součástí nějakého pokladu. Ten křížek ukazuje místo v horách, asi stodvacet mil odtud. Není tam žádné město ani vesnice. Dokonce ani tvrz, která by byla zanesena v mapách. Možná bychom se měli podívat do kronik, jestli tam nebude o tomto místě nějaká zmínka.“
Mistr pomalu přikyvoval a přitom se probíral vousem. „A jakou zmínku máš na mysli?“
„Třeba loupežníky, skřety, troly, gnómy, ale i obchodní stezky a karavany.“
„Ano, to by mohlo přinést určitý výsledek. Bohužel by to také znamenalo mnoho dní pečlivého a nudného pátrání bez nejmenší záruky úspěchu. Kdybychom neměli obavy o Danu a byla dlouhá a nudná zima, zvolil bych toto řešení a usedl do pohodlného křesla s konvicí teplého čaje nebo něčeho ostřejšího při ruce. Ale nyní bych spíš zvolil průzkumné kouzlo, které nám ukáže místo, kde se medailon nacházel, než se začal pohybovat. Bude nás to stát jisté množství magie, ale výsledek bude otázkou několika minut a bude také mnohem spolehlivější než-li pero kronikáře.“
„Máte pravdu, Mistře. Hned se do toho dám. Mám použít standardní kouzlo nebo máte namysli nějaké speciální?“
„Standardní bude úplně stačit. Pokud se tam dokázal dostat ten vlkodlak tak nepředpokládám žádná magická omezení či pasti, ale jen normální úkryt. Nejspíš jeskyni nebo vykopanou jámu.“
Jiří přikývl a mávnutím ruky zrušil běžící kouzlo. Pak smazal pentagram a místo něj nakreslil stejný obrazec, jaký použil Mistr pro nalezení Dračí knihy. Zabralo mu to několik dlouhých minut, během kterých si Mistr došel k oknu pro jednu menší knihu v zelených deskách a začal v ní listovat.
Pak mlčky naslouchal, když Jiří drmolil slova zaklínadla, ale nedal to nijak znát. Přistoupil k němu až ve chvíli, kdy se obraz visící nad podlahou zastavil a objevila na něm skalní stěna s otvorem tak nízkým, že ho blízká křoviska snadno zakrývala. Pokud mohli vidět, nikde v dohledu nebylo nic, co by svědčilo od nějakém větším provozu či jen pohybu osamělých osob. Když Jiří obraz trochu oddálil, viděli, že se na všechny strany táhne hustý, ničím nerušený les. Skalní stěna byla zcela osamocená a nebyla ani nijak velká. Okolní stromy byly vyšší než ona a tak ji nebyl problém snadno minout.
Jiří obraz opět přiblížil a pak mu dal pokyn, aby vnikl do otvoru. Nějaký čas viděli jen dlouhou, celkem přímou chodbu, která klesala kamsi do hlubin. Na jejím stropě bydleli snad tisíce netopýrů. Protože byl venku den, bylo v netopýřím příbytku ticho a klid. Teprve po delší době se objevila místnost s vyraženými dřevěnými, plechem pobitými dveřmi. V místnosti se nacházela čtveřice beden, povětšinou násilně otevřených a prázdných. Na podlaze ležely dvě kostry. Jedna z nich nenesla známky násilí, takže byl její majitel zřejmě proboden, ale druhá měla rozbitou lebku. Mistr i Jiří nemuseli být jasnovidci, aby si s rozbitou lebkou nespojili opodál leží sochor, kterým zloději nejspíš nejdříve vypáčili víka beden.
„Zdá se, že se to stalo už hodně dávno. Ty kostry jsou úplně holé a zbytky šatů se téměř rozpadly. To nebude mít na svědomí náš vlkodlak,“ řekl Jiří a podíval se tázavě na Mistra.
„Těžko říct, takhle, podle obrazu. Ale také si nemyslím, že by tam ti chudáci leželi jen deset měsíců. Ten medailon tam asi vítěz přehlédl nebo mohl zůstat ležet pod jednou z těch mrtvol a nebyl tak vidět. Proč tam vlkodlak lezl, to je docela zajímavá otázka, ale třeba byl jen zvědavý. Ve vlkodlačí mysli se nikdo úplně nevyzná. Jeden den udělají tohle a druhý den pravý opak. Zkus lépe zobrazit ty bedny. Třeba na nich bude nějaký znak nebo symbol, který by nám ukázal další směr pátrání.“
„Jistě, Mistře,“ řekl Jiří a jedna z beden se hned zvětšila do skutečné velikosti a nabyla plastického tvaru. Mistr s Jiřím ji obešli kolem dokola, ale neviděli nic jiného, než obyčejnou starou bednu. Stejně pochodili i u dalších dvou, ale na čtvrté nalezli vypálený znak podobný erbu. Mistr jej rychle překopíroval na pergamen, aby jej mohli později identifikovat.
„Těžko říct, jestli nám to bude co platné. Ten medailon mohl ležet ve kterékoli z těch beden a ten znak s ním tak nemusí mít žádnou spojitost, ale nic jiného nemáme,“ povzdechl si Mistr hledě na obrázek znaku. Ať namáhal paměť sebevíc, nebyl sto si vybavit, že by ho už někdy viděl. Jiří na tom byl podobně.
„Co se zeptat dvorního písaře?“ nadhodil Jiří. „Určitě pro krále sepsal spousty listin a mohl se s ním už setkat.“
„Můžeš to zkusit, ale mnohem lepší by byl královský archivář. Pokud je to erb nějakého význačnějšího rodu, jistě králi poslal alespoň jednu listinu a zcela určitě ji opatřil pečetí. Pak bychom byli mnohem moudřejší.“
„Jenže, archiv je v královském městě a archivář v něm. A do města je to týden koňmo. Navíc budeme potřebovat králem podepsanou povolenku, abychom se do archivu vůbec dostali. A ani pak nemáme vyhráno. Viděl jsem několik archívů v klášterech a jestli to v tom královském bude vypadat podobně, čeká nás pěkně dlouhé, únavné a špinavé hledání,“ namítal Jiří.
„To já všechno vím, hochu zlatý, ale asi nám nic jiného nezbude. Promluvím s králem a pokusím se získat povolenku. Snad se nebude moc vyptávat. Ani nevím, co bych mu měl odpovědět. Že se tu objevil osamocený vlkodlak, který téměř před rokem našel vykradený poklad a odnesl si jedinou věc, kterou zloději přehlédli a my teď chceme zjistit, kdo a proč ji vyrobil a komu patřila. Král není nakloněn hledání pokladů a když tu věc už navíc máme v ruce a vlkodlak je bezpečně zlikvidován, nebude mít pochopení pro mou žádost. Naopak si myslím, že mi zadá jeden nebo dva úkoly ve státní zájmu a ty nebudu moci odmítnout,“ bručel si mistr do vousu a hrál si s medailonem.
„Takže nás čeká další výprava, Mistře?“ zeptal se se zájmem Jiří.
„Raději bych se jí vyhl. Sinerius je daleko. Než by Patricij doručil králi stížnost, měl bych spoustu času mu to nějak vysvětlit. Navíc by musel Patricij nejdříve zjistit, kdo vlastně jste a to by se mu hned tak nepodařilo. Ale Královský archív, to je něco úplně jiného. O každém průniku bude král neprodleně zpraven a zná nás všechny až příliš dobře. Navíc je archív přímo v komplexu královského hradu. Pokud se pamatuji, tak je v chrámovém podzemí. A dostat se do podzemí je neskonale těžší, než dostat se do podkroví. A to vůbec nemluvím o úrovni zabezpečení hradu jako takového a vlastního archívu.“
Mistr měl z nastalé situace těžkou hlavu. Potřeboval vědět, kdo a proč medailon potřeboval. Zároveň doufal, že tak zjistí, kdo ho vyrobil a podle toho by mohl najít ty zbylé. Už cestou na Hrádek se rozhodl, že získá pokud možno všechny medailony, než je získá někdo jiný. Také seslal na medailon průzkumné kouzlo, které mělo zjistit jemné detaily výroby a tím ukázat na možného výrobce. Jenže, medailon byl zřejmě vyroben zcela standardním způsobem, takže žádné odchylky kouzlo nenašlo. Tak Mistr neměl žádné vodítko k čaroději, který ho vyrobil.
Při obědě proto králi poslal žádost o audienci. Král si ji přečetl a pokynul mu, aby se po obědě dostavil do jeho komnat. Mistr tak učinil a nyní stál před králem. Vyložil mu, jak se věci mají a přesně jak se obával, král neměl pro jeho obavy pochopení. Byl toho mínění, že drakům nic nehrozí a dosavadní smlouvy, které s draky uzavřel jsou dostatečným řešením pro všechny problémy, které jsou známé nyní nebo by se mohly vyskytnout někdy v budoucnu. Mistrovi nezbylo, než se podvolit králově vůli. Do svého příbytku přišel v rozmrzelé náladě.
„Král nesouhlasí, že?“ zeptal se Jiří, sotva Mistr vešel do dveří.
„Ne, nesouhlasí. Přesně jak jsem očekával. Ale naštěstí mi nezadal jinou práci, takže můžeme ihned odjet. Zde nás již není zapotřebí a pokud by si nás král znovu vyžádal, není to sem z naší věže daleko. Sbal všechny věci. Pošlu vzkaz Merze a informuji o našem odjezdu naše kolegy.“
„Ti už zde nejsou, Mistře,“ ozval se Jiří. „Odjeli již včera. Král jim poděkoval za jejich pomoc a propustil je do jejich domovů. Nechali nám zde vzkaz, ale páže ho doručilo až když jste odešel ke králi.“
„Aha, tak tím lépe. Alespoň se vypravíme rychleji. Jdu poslat vzkaz Merze a Daně. Doufám, že se obě rozhodnou pro cestu do naší věže. Alespoň Dana s kluky. Budu je potřebovat.“ Mistr odešel a Jiří začal balit knihy. Na koně jich bylo příliš mnoho. Doufal, že Mistr přidá do vzkazu žádost o Petra jako nosiče.
„Tak se mi to přece nezdálo,“ zabručel si pro sebe a rozhlédl se kolem sebe v naději, že třeba zahlédne spící dračici s kočičí hlavou. Ať se však díval sebelépe, nic podobného neviděl. Nakonec si tedy sbalil věci a vydal se na cestu k jezeru. Neudělal však ani dvacet kroků, když za sebou zaslechl lehký šramot. Okamžitě tasil meč a obrátil se čelem k možnému nebezpečí. Za ním však nebylo nic nebezpečného, ale dračice z noci. Stála sotva tři kroky za ním a tvářila se velice spokojeně, že se jí podařilo dostat se k němu tak blízko, aniž by ji zaregistroval.
„Přeji dobré ráno,“ pozdravil ji slušně David, protože s drakem je vždy lepší být zadobře. I když má zálibu v tichém plížení za lidmi.
„I tobě,“ odpověděla a posadila se. „Kam jsi se vypravil?“
„Za ostatními k jezeru. Najíst se a promluvit si s nimi.“
„O čem? O mně?“ Oči se jí nebezpečně zúžily.
„Ne. O tobě ne. Pokud mohu podle dnešní noci soudit, chceš zůstat stranou dění a nechceš, aby o tobě někdo věděl. Budu s nimi mluvit o všem ostatním a pokusím se od Dany nějak vyzvědět, jak se čistí hluboké rány pro případ, že se to znovu zanítilo.“
„V tom případě je to v pořádku. Večer budeš opět spát na stejném místě?“
„Asi ano. Slíbil jsem ti, že ti ránu každý den prohlédnu, takže nepojedu na hrádek, dokud nebude jisté, že se úspěšně hojí nebo, pokud mě nezavolá král.“
„Co je ti po králi?“ odfoukla pohrdlivě dračice a mrskla podrážděně ocasem.
„Před bojem v průsmyku jsem mu slíbil věrnost,“ snažil se ji uvést do problému.
„Voják!“ zasyčela dračice a oči jí nebezpečně zaplály. „Další neřád ve zbroji, který zabíjí pro peníze a pro potěšení nevinné,“ vrčela zle a postupovala pomalu k němu. David stejně rychle ustupoval. Nevěděl sice, čím ji vydráždil, ale nehodlal zhoršovat situaci tím, že bude dělat nějaká silácká gesta.
„Pomohl jsem mu v boji proti jeho bratrovi. To je vše. Nejsem členem pravidelné armády, ale dokud jsem tady, podléhám jeho velení. Až budu zpět v čarodějově věži, budu poslouchat čaroděje, ale ten mnohem více ctí, že jsem svobodný. Nedává mi rozkazy v pravém slova smyslu, spíš po mně žádá pomoc s věcmi, se kterými si jako čaroděj z nějakého důvodu neví rady nebo je nestíhá řešit. Naposledy nás poslal do jednoho města pro jistou věc, kterou si nemohl vyzvednout osobně.“
Dračice se zastavila, ale mrskající ocas dával jasně najevo, že se stále zlobí. „Dobrá, doufám, že od krále odejedete co nejdříve. Nesnáším vojáky. Ani pravidelné, ani občasné. Myslela jsem, že jsi hraničář.“
„To také jsem, ale i hraničář střeží hranice pro některého vládce. Jinak by nemělo cenu je vůbec střežit.“
„A které hranice střežíš ty?“
„Zatím žádné, jsem tu jen pár týdnů. Jak jsem řekl, žiji s kamarády u čaroděje a za byt a stravu mu opatřujeme informace a věci, které potřebuje pro vykonávání své profese. Jestli budu někdy střežit některý úsek hranice nevím a zatím o tom nijak nepřemýšlím. Teď jsem si uvědomil, že jsme se ani nestihli představit. Jmenuji se David a jak ty?“
Dračice se krátce zamyslela a její ocas se pomalu uklidnil. „Siari. Čičidračice Siari. Večer tě budu čekat u té skály, abys mi prohlédl to zranění,“ řekla místo rozloučení a zmizela v křoví. Ještě několik vteřin bylo slyšet její tiché našlapování a pak už bylo jen ticho. David se rozhlédl kolem sebe. Ač byl hraničář a v lese se orientoval jako nikdo, neměl nejmenší potuchy, kde je dračice teď. Pohybovala se tak tiše a nenápadně, že by se vůbec nedivil, kdyby ji nyní měl jen metr za zády.
„Budu tam!“ zavolal do lese za zmizelou čičidračicí, ale odpovědi se nedočkal. Obrátil se tedy zpět k jezeru, zasunul meč do pochvy a vyrazil na další cestu. Čičidračice ležela v křoví, jen dvacet kroků od něj a sledovala jak odchází. Teprve když jí zmizel z dohledu se zvedla a zamířila hlouběji do lesa. Měla hlad a potřeboval něco ulovit. S tou větvičkou v krku nemohla na lov ani pomyslet a nyní měla veliký hlad.
David dorazil k jezeru bez dalších komplikací a našel ostatní sedět kolem ohně. Právě snídali a tak si hned po pozdravu přisedl a dal se také do jídla. Na jeho včerejší rozmrzelou náladu nikdo neupozorňoval a ani se ho nikdo neptal, kde a jak se vyspal. Pouze Merga se zdvořile zeptala, jestli vyzkoušel její medicínu a pak se spokojeně usmála. Petr a Althalarath leželi těsně u vodní hladiny a Petr se bavil tím, že přejížděl špičkou ocasu po hladině a něco kreslil. Althalarath si zase jazykem pečlivě čistila šupiny na hrudi, bocích a tlapách. Černého draka nebylo nikde vidět. Zřejmě si zaletěl na lov nebo někde řádil s podobně starými draky. Náhle se Petr prudce zvedl a skočil do vody. Vzniklá vlna smáčela dračici od čenichu po špičku ocasu. Althalarath zle zahořely oči a skočila do vody za Petrem.
Okamžitě se rozpoutal lítý boj, protože se oba snažili toho druhého stlačit pod vodu a utopit. Když po chvíli zjistili, že to tak snadno nejde, kousali se navzájem do tlap a ocasů a uštědřovali si silné a časté rány křídly. K tomu přidali silné řvaní a vrčení. Lidé na břehu jen nevěřícně zírali a přemýšleli, kolik zranění si ti dva přinesou a proč se do sebe tak najednou pustili. Ale to, co se lidem zdálo jako boj na život a na smrt, bylo jen nevinné kočkování. Petr i Althalarah byli tak silně pancéřovaní, že jim rány a kousance nijak nevadili. A kapacita jejich plic jim umožňovala setrvat pod hladinou dlouhé minuty. Dost dlouho na to, aby se jim podařilo vymanit se ze sevření útočníka a znovu se nadechnout.
Celé jejich vystoupení trvalo skoro čtvrt hodiny a teprve pak se oba vrátili na břeh a oklepali ze sebe vodu. Následně si oba lehli na zem a přitiskli se jeden k druhému. Petr pak Althalarath jazykem očistil šupiny na krku, kde se jí zachytily nějaké vodní rostliny a ona jemu na oplátku stejně očistila hlavu a krku. Svými rohy a ostny totiž několikrát zavadil o dno a nyní měl mezi nimi několik větví a spoustu vodního rostlinstva.
Mistr se jich už chtěl optat, co to do nich vjelo, ale Dana ho úsměvem a pohybem ruky uklidnila. Její gesto mu řeklo vše, co potřeboval vědět. Hned po snídani se Mistr rozhodl pro návrat na Hrádek, aby mohl začít se studiem medailonu. Jiří jel samozřejmě s ním, protože si něco podobného nemohl nechat ujít. Navíc ho po výpravě do Sineria a po bitvě v průsmyku začal mistr brát jako čaroděje a ne už jen jako učedníka. Již na Hrádku s ním měl delší rozhovor o tom, jak by si představoval svou další kariéru a na jaká kouzla by se chtěl specializovat. Jiří zatím nevěděl, jakou magii přesně by chtěl provozovat a tak se rozhodl pro další studium všeobecné magie. Později však za Mistrem zašel, že by se rád dozvěděl víc o vyhledávání, průzkumu, výrobě a likvidaci magických předmětů. Mistr spokojeně přikývl a půjčil mu pět tlustých knih, aby se mohl v problematice zorientovat. Důvod, proč měl Mistr z volby svého žáka takovou radost byl jednoduchý. Tuto magii totiž provozoval jen málokterý čaroděj, protože patřila k těm nejobtížnějším a pro její zvládnutí bylo nutno znát vlastně všechny ostatní druhy magie. Magické předměty totiž měly ty nejrůznorodější vlastnosti. Některé chránily v boji, jiné ukazovaly cestu, další činily svého majitele neviditelným či mu pomáhaly měnit svou podobu. Mohly léčit i zabíjet. Mohly vám darovat nekonečnou moudrost a vědění, ale také vám mohly ukrást rozum a zanechat vás s mentalitou právě narozeného mimina.
Tohle všechno již Jiří dobře věděl a přesto se rozhodl, že to zkusí. Kdyby neuspěl, nic hrozného by se nedělo. Naopak. Získal by obrovské množství informací a naučil se desítky nových kouzel, takže by si mohl snadno zvolit jinou specializaci. Průzkum protidračího amuletu si tedy nemohl nechat ujít. Navíc mu mistr naznačil, že by při něm nehrál jen roli diváka. Mistr sám totiž o amuletech podobného druhu jen slyšel a nepovažoval tedy za špatné, přibrat si Jiřího jako rovnocenného partnera.
Oba čarodějové odjeli, ale Merga se rozhodla zůstat. V lese rostlo veliké množství bylin, z nichž některé se v okolí jejího domku nevyskytovaly vůbec nebo jen v nepatrném množství. Krásné počasí a poměrně vysoké teploty slibovaly, že natrhané byliny uschnou velmi rychle a zachovají si tak maximum svých sil. Dana se rozhodla, že jí bude pomáhat, protože si tak chtěla udělat vlastní zásobu bylin a Merga jí navíc slíbila naučit přípravu léků, které nepotřebovaly tak složitý postup výroby. V lese se jí pak Dana svěřila, že by chtěla co nejdříve začít vyrábět protilátku na Dračí jed.
„To je moudrý nápad,“ přisvědčila Merga. „A víš co pro to potřebuješ?“
„Mám všechno vypsané,“ přikývla Dana a vytáhla malý papírek se seznamem bylin. „Vlastní protijed se sice musí destilovat, ale odvar, který se teprve destiluje, si mohu připravit do zásoby a ušetřit si tak práci. Podle poznámek v knize vydrží až dva měsíce. Vlastní protijed si pak zachovává léčebné účinky až čtrnáct měsíců. Chtěla bych vyrobit dostatek protijedu, aby každý z draků mohl mít stále u sebe několik dávek pro případ, že by někdo začal vyrábět jedovaté zbraně.“
„Plně s tebou souhlasím. To je v současné době, kdy je draků málo a vztahy mezi nimi a lidmi budou ještě dlouhé měsíce nebo spíš roky silně nestabilní, ta nejlepší možnost, jak draky ochránit. Navíc, když lidé uvidí, že jedovaté zbraně na draky nepůsobí, spíš je nechají na pokoji. A draci také nebudou mít důvod k útokům na lidi, když jim jedovaté zbraně nezpůsobí větší potíže, než zbraně obyčejné.“
„Takže mi s přípravou pomůžete?“
„Samozřejmě, ale pod jednou podmínkou. Naučíš mě postup jeho výroby a necháš mě nahlédnout do té knihy a opsat si recept.“
„To není žádný problém,“ přikývla Dana, „Ale, když jsi ho chcete opsat a naučit se jeho výrobu, proč jste to neudělala už dávno, když jste měla ty knihy doma?“
„Tak za prvé. Proč bych se učila výrobu protijedu, když tu nebyli draci. A za druhé, když si pořádně prohlédneš ten recept, tak snadno zjistíš, že mnoho výrazů je drakštinou. Já sice znám takovou obecnou drakštinu, to je u čarodějek a čarodějů věc nutná, ale těmhle výrazům nerozumím. Jsou to dračí názvy bylin a ty znaly jen Dračí ranhojičky. Takže, já sice vím, že mám něco s něčím smíchat v určitém poměru, ale nevím co s čím.“
„Aha,“ vykulila oči Dana a podívala se na seznam. Ani si neuvědomila, že by mohl někdo mít problémy s překladem názvů bylin. Ona si je prostě přečetla a hned věděla, jak se jmenují v lidské řeči.
„Tak dohodnuto. Vy mi pomůžete s výrobou a já vám opíšu recept v normální řeči,“ řekla Dana a zvedla se na nohy. Merga se také zvedla, „Platí a teď můžeme vyrazit na ty byliny.“
Sotva však zamířily k lesu, hned byl u nich Petr i s Althalarath. Neřekli nic, ale šli za Danou se zarputilými výrazy věčných strážců ve tvářích. Dana oba pohladila po krcích a usmála se na ně. U ohně tak zůstali jen Robert s Davidem.
„A co budeme dělat my dva?“ zeptal se David.
„Co takhle menší rozcvičku s mečem?“ navrhl Robert a sáhl po svém. David souhlasil a brzy se nad hladinou jezera nesl břinkot ocelových čepelí narážejících na sebe. Aniž by to některý z nich zaznamenal, z jednoho z nedalekých křovin je sledovala černostříbrná čičidračice. Když jí však její smysly varovaly, že ji sběratelky bylin s dračím doprovodem začínají obcházet a hrozí, že by jí mohly odříznout cestu do lesa, zvedla se a zmizela stejně tiše jako se ztrácí pára nad hrncem.
Když skupinka došla do míst, kudy nedávno čičidračice prošla, oba draci se okamžitě zastavili a začali hlasitě větřit a čenichat těsně u země.
„Co je?“ zastavila se Dana a dívala se s obavou na jejich počínání. Merga se také zastavila, ale místo na draky se rozhlížela po okolním lese. Pokud mohla soudit, nic podezřelého neviděla.
„Někdo tudy prošel. A docela nedávno. Podobný pach jsem ještě necítil,“ odpověděl Petr a podíval se tázavě na dračici.
„Ani já ne,“ přiznala bez váhání.
„Je to tak trochu dračí pach, ale je v něm něco dalšího, co mi tam nepatří,“ bručel Petr a s čenichem u země začal slídit všude kolem. Dračice se chovala úplně stejně. Obcházeli Danu s Mergou v kruzích a pátrali po všem, co by jim mohlo pomoci identifikovat draka s tak podivným pachem. Jediné co našli, bylo několik černých a stříbrných chlupů zachycených na jednom z trnů šípkového keře vedle cesty, kterou se dračice musela protáhnout.
Dana je opatrně uchopila mezi palec a ukazováček a stáhla je z trnu. Promnula je mezi prsty a dokonce k nic přičichla.
„Ze všeho nejvíc mi připomínají kočičí srst,“ řekla nakonec a podala chlupy Merze, která si je též prohlédla a nakonec souhlasila s jejím závěrem.
Petr se podrbal pod bradou, „Mohla by to být kočka. Pach je kočičímu velmi podobný, ale i tak je v něm ještě něco, co nemůžu zařadit.“
„A myslíš, že je to pro nás nebezpečné?“ zeptala se Dana.
Tentokrát byli oba draci dlouho zticha a znovu si pečlivě očichali každý palec země, po které čičidračice prošla.
„Těžko říct, ale když teď už víme, jak je to cítit, nenecháme se překvapit,“ řekla nakonec Althalarath a mrkla na Petra, který okamžitě souhlasně přikývl. Čičidračice ležela v křoví, jen necelých sto kroků od nich v prudkém svahu. Oni ji vidět nemohli, protože celý svah byl zarostlý hustými křovisky a mladými stromky. Ona je však měla jako na dlani. Navíc, vítr vanul od nich k ní, takže ji nemohli ucítit, i kdyby se snažili sebevíc. Ale souhlasila s jejich závěrem. Nedokázala by je překvapit. Překvapit Davida, to byla hračka pro malé čičidráče. Člověk se dal nachytat snadno, ale velký drak měl bystré smysly. Zaregistrovali její stopu hned jak na ni narazili. Kdyby necítili potřebu chránit Danu, hned by vyrazili po její stopě, už jen z pouhé zvědavosti. Takhle měla štěstí a nějaký čas si s nimi nemusí lámat hlavu. Ale raději se bude zdržovat dále od jezera.
Když sběračky s doprovodem zmizely mezi stromy, počkala čičidračice ještě nějaký čas na místě a pak se tiše přemístila pod svah a nakonec se vynořila z křoví na místě, kde včera spal David. Byla sytá a toužila po odpočinku. Vyvolala kolem sebe ochranné kouzlo, které ji bude varovat, kdyby se k ní blížil kdokoli cizí, kromě Davida. V jeho případě ji pouze šetrně probudí. Stočila se pod keř do klubka a ve chvilce tvrdě spala.
Dana s Mergou nasbíraly množství bylin a nyní byly zpátky v táboře. Svazovaly bylinky do svazečků a ty věšely porůznu na větve stromů, aby uschly. David jim přitom pomáhal. Za to Robert si zalezl stranou od ostatních a začetl se do knihy, kterou si vypůjčil od Mistra. Byla to kronika, kterou sepsal jeho učitel. Ne ta, ve které se psalo o dracích, ale docela obyčejná kronika Říše. Popisovala poslední čtyři staletí, takže se často zmiňovala o bojích s draky, ale také se věnovala běžným událostem a hlavně místní šlechtě.
David odvedl Danu kousek stranou, ale ne až tak daleko, aby se k nim hned přidali draci. „Prosím tě, jak se čistí hluboké bodné rány?“ zeptal se jí neohrabaně. Co se jeho týkalo, tak měl nejraději přímý postup. Na nějaké kličkování, pokud se to netýkalo boje nebo lovu, si nepotrpěl a ani mu dvakrát nešlo.
„Proč? Zranil ses?“ zeptala se logicky Dana a hned si ho pečlivěji prohlédla. Neviděla nic podezřelého, co by nasvědčovalo nějakému zranění.
„Ale ne, jen se ptám. V budoucnu se mi to bude hodit,“ zamlouval to. Dana se mu podívala do očí a rozhodla se, že zatím nebude pátrat po důvodu téhle otázky.
„Záleží na tom, co ji způsobilo. Když je to rána od ocelové zbraně, jen ji vyčistíš a sešiješ. Ale když je způsobená něčím, co mohlo do rány zanést množství nečistot, musíš ji vyčistit mnohem pečlivěji a pak do ní zavést drén, aby se tělo samo mohlo zbavit všech cizích předmětů. A stále ji musíš kontrolovat. Taky je dobré zraněnému dávat léky proti horečce, kdyby se dostavila. A ránu natírat protizánětlivými léky. Mám recepty na několik odvarů, které jsou na tohle přímo určené.“
David si to postupně přebíral. „Takže, když je rána od větve a já ji vyčistím, ale neuzavřu a budu ji pravidelně kontrolovat, tak je docela velká naděje, že se z toho raněný dostane, ano?“
„Záleží na tom, co to bylo za větev, jak hluboko se dostala, kolik nečistot se tam dostalo a kolik se ti jich podařilo odstranit. Pokud jsi ránu neuzavřel a dotyčný se nebude brodit špinavou vodou nebo podobnými místy, tak by se mohla rána zacelit docela dobře i bez větších zákroků.“
„Děkuji ti mockrát,“ usmál se David s úlevou.
„Nemáš vůbec zač a pozdravuj ji ode mne,“ usmála se Dana a mrkla na něj jedním okem.
„Koho?“ vyjevil se David, ale pak si uvědomil, že si z něj Dana střílí. Oba se pak vrátili k ohni. Tam Merga s Danou začaly vyrábět polotovar pro výrobu protijedu. David šel prohlédnout koně, uvázané asi padesát kroků od břehu, aby se neděsili draků. V lese toho k pastvě mnoho nebylo, ale tekl tu alespoň potok, takže žízní netrpěli. Nasypal jim krmení a zkontroloval jejich upoutání. Pak se vrátil k jezeru a zvedl lovecké potřeby.
„Půjdu něco ulovit,“ oznámil Daně.
„Nemusíš, před chvilkou se tu stavil Lamess, ten mladý černý drak, a poslala jsem ho na lov. Tady u jezera teď stejně nic neulovíš. Všechna zvěř utekla před draky. On létá asi dvacet mil daleko, tam je ještě zvěř klidná a lov snadný.“
„Aha,“ posmutněl David. Lov byla jeho láska a pokud tu teď není co k lovu, tak jak se do večera zabaví.
„Jestli se nudíš, tak bys mohl sehnat nějaké dřevo na oheň. Už ho tu moc nemáme. A večer se bude hodit,“ nadhodila Dana.
David nabídku s vděkem přijal. Našel v hromádce tábornických potřeb lano a sekeru a vyrazil do lesa. Za několik minut se z lesního šera ozval zvuk dopadající sekery.
Mistr s Jiřím dojeli k Hrádku v rekordním čase. Celou cestu jeli klusem a draci je nijak nezdržovali. Jen dvakrát nad nimi zakroužili a nechali je být. Ale jak Mistr tak Jiří si byli jistí, že jakmile se budou chtít vrátit k Daně, opět je čeká podrobná prohlídka, jako včerejšího rána.
Na nádvoří sesedli z koní a předali je do péče jednoho pomocníka, který s nimi zamířil do stájí. Mistr s Jiřím zmizeli v nové Mistrově pracovně, kde se dali do práce na medailonu.
Nejdříve Jiří přinesl všech pět půjčených knih a začali v nich listovat a hledat všechny zmínky o medailonech s podobnými vlastnostmi. Našli jich více než dost. Zabralo jim celé dopoledne, než to všechno přečetli a nakonec si museli udělat spoustu poznámek na pergameny a různé útržky všeho možného. Zjistili, že takové medailony se používala Říše hlavně pro tajnou službu, ale nechávali si je vyrábět i majetnější zloději a nájemní vrazi. Ovšem medailony, které svého nositele skrývaly před dračími smysly, se objevily až docela nedávno. Teprve v době, kdy se objevil Dračí jed a bylo snazší, dostat se do dračích doupat. Nebylo jich vyrobeno mnoho. Z jednoho prostého důvodu. K jejich výrobě byla potřeba velice vzácná bylina s názvem Dračí mor. Tak dokázala draka snadno zabít, pokud se mu nějakým způsobem dostala do zažívání. Jenže Dračí mor má velmi silnou vůni, takže citlivý dračí čich ho snadno odhalí. Veškeré pokusy s kladením návnad, jako byli jeleni a laně nakrmení Dračím morem a vypuštění v blízkosti dračích doupat skončily vždy krachem. Draci takto nadopované zvíře snadno zjistili a nechali je být. Za několik týdnů účinné látky z jejich těl vyprchaly a teprve pak je draci ulovili.
Dračí mor bylo nutno před použitím najít, pečlivě usušit a louhovat jej v alkoholu. Celý proces trval tři týdny a pak se muselo udělat ještě spousta dalších věcí a příprav, než bylo možno přistoupit k poslednímu kroku a tím bylo přenesení vzniklé esence do medailonu. Esence z Dračího moru pak snadno neutralizovala vše dračí kolem svého nositele. Drak ho mohl pouze vidět, ale to bylo vše. Dračí čich ani sluch ho nemohly zaznamenat a žádné kouzlo, seslané drakem, ho nenašlo. Celý výrobní postup trval až pět měsíců a to se odrazilo v ceně. Svého času se prodávaly za tisíc zlatých a za tuto cenu si mohl kupující pořídit dvorec i s poddanými, polnostmi, lesy a vesnicemi. Proto jich, podle oficiálních záznamů, bylo vyrobeno jen dvacet kousků a většina z nich se ztratila při různých bojích, požárech a podobně. Jistě se vědělo jen o dvou exemplářích. Jeden měl v držení Drakobijecký řád a druhý byl v královské pokladnici. Těch zbylých osmnáct mohlo být kdekoli a včerejší nález prokázal, že je třeba hledat i na těch nejnepravděpodobnějších místech.
„Jak budeme pokračovat, Mistře?“ zeptal se Jiří, když si utřídili poznámky a výpisky.
„Nejdříve bych zkusil použít jednoduché lokační kouzlo. Ukáže nám, kde se medailon nacházel během posledních pěti let. Ten vlkodlak ho buď někde našel nebo zabil jeho původního majitele. Třeba se nám podaří ze známých výskytů vysledovat majitele.“
Jiří souhlasně přikývl a začal na podlaze kreslit menší pentagram. Mistr se posadil na jednu ze židlí a sledoval jeho počínání. Když už byl Jiří s prací u konce, zvedl se Mistr a upravil několik znaků, které předtím Jiří zakreslit k jednotlivým vrcholům.
„Proč to, Mistře? Už jsem tohle kouzlo používal několikrát a tyhle symboly vždy bezchybně fungovaly,“ divil se Jiří.
Mistr se jen usmál. „Jistě, ale jistě víš, že tohle kouzlo není příliš přesné. Pokud jsi chtěl zjistit opravdu přesnou pozici, musel ji následně použít několik dalších kouzel, která s tímhle spolupracovala a zpřesnila jeho výsledky. Ty nové symboly, které jsem nakreslil místo původních, nám ušetří práci. Samy vyvolají potřebná doplňující kouzla a zobrazený výsledek bude tak přesný, jak jen to okolní podmínky dovolí.“
Jiří si nové symboly pečlivě prohlédl a pak několika pohyby prstů pravé ruky vyvolal kouzlo, které mu celý obrazec zkopírovalo na pergamen. „Zajímavé vylepšení. To jistě stojí za zapamatování.“
„To zcela jistě ano,“ souhlasil Mistr. „A nyní se dej do práce.“
Jiří přikývl a zvedl medailon do pravé ruky. Levou pak ve vzduchu načrtl několik znamení a tiše vyslovil tři kouzelná slova. Vzduch nad pentagramem se zachvěl a objevila se v něm mapa říše. Plastická a vyvedená do nejjemnějších detailů. Jejich pozice byla vyznačena zeleným křížkem a nad celou mapou se vznášela téměř průsvitná směrová růžice. Jiří si neodpustil, aby ji dalším kouzelným slůvkem neupravil do podoby čtyř spojených dračích hlav, z nichž každá ukazovala jednu světovou stranu. Severní byla bílá, východní zelená, jižní žlutá a západní tmavě modrá.
Mistr se usmál a pochvalně pokýval hlavou. Jistě, sice to bylo trochu vyhozené magie, ale na zákazníky podobné věci vždy dělaly velký dojem. Nestačí když je kouzlo jen plně funkční, ale musí být také lákavě esteticky provedené. Za takové kouzlo se pak může zákazníkovi účtovat vyšší cena a ten ji rád zaplatí v domnění, že získal něco extra.
Pak však oba zaměřili své pohledy na červený křížek, který se rozsvítil nedaleko zeleného. A od něj se pak pomalu odvíjela tenká červená linka. Křížek označoval místo, kde byl medailon přesně před pěti lety od vyvolání kouzla a linie pak ukazovala jeho pohyb. Vycházela z křížku a jednotlivé časové etapy byly vyznačeny krátkými čárkami i s označením doby, kdy a kde se medailon nacházel. Proto oba čarodějové hned viděli, že medailon ještě další čtyři roky zůstal bez hnutí na jednom místě a teprve pak se začal pohybovat. A pohyboval se celých deset měsíců, tedy dávno předtím, než se zde objevil první drak a Dana.
Jiří se podíval na Mistra, „Zdá se, že medailon byl součástí nějakého pokladu. Ten křížek ukazuje místo v horách, asi stodvacet mil odtud. Není tam žádné město ani vesnice. Dokonce ani tvrz, která by byla zanesena v mapách. Možná bychom se měli podívat do kronik, jestli tam nebude o tomto místě nějaká zmínka.“
Mistr pomalu přikyvoval a přitom se probíral vousem. „A jakou zmínku máš na mysli?“
„Třeba loupežníky, skřety, troly, gnómy, ale i obchodní stezky a karavany.“
„Ano, to by mohlo přinést určitý výsledek. Bohužel by to také znamenalo mnoho dní pečlivého a nudného pátrání bez nejmenší záruky úspěchu. Kdybychom neměli obavy o Danu a byla dlouhá a nudná zima, zvolil bych toto řešení a usedl do pohodlného křesla s konvicí teplého čaje nebo něčeho ostřejšího při ruce. Ale nyní bych spíš zvolil průzkumné kouzlo, které nám ukáže místo, kde se medailon nacházel, než se začal pohybovat. Bude nás to stát jisté množství magie, ale výsledek bude otázkou několika minut a bude také mnohem spolehlivější než-li pero kronikáře.“
„Máte pravdu, Mistře. Hned se do toho dám. Mám použít standardní kouzlo nebo máte namysli nějaké speciální?“
„Standardní bude úplně stačit. Pokud se tam dokázal dostat ten vlkodlak tak nepředpokládám žádná magická omezení či pasti, ale jen normální úkryt. Nejspíš jeskyni nebo vykopanou jámu.“
Jiří přikývl a mávnutím ruky zrušil běžící kouzlo. Pak smazal pentagram a místo něj nakreslil stejný obrazec, jaký použil Mistr pro nalezení Dračí knihy. Zabralo mu to několik dlouhých minut, během kterých si Mistr došel k oknu pro jednu menší knihu v zelených deskách a začal v ní listovat.
Pak mlčky naslouchal, když Jiří drmolil slova zaklínadla, ale nedal to nijak znát. Přistoupil k němu až ve chvíli, kdy se obraz visící nad podlahou zastavil a objevila na něm skalní stěna s otvorem tak nízkým, že ho blízká křoviska snadno zakrývala. Pokud mohli vidět, nikde v dohledu nebylo nic, co by svědčilo od nějakém větším provozu či jen pohybu osamělých osob. Když Jiří obraz trochu oddálil, viděli, že se na všechny strany táhne hustý, ničím nerušený les. Skalní stěna byla zcela osamocená a nebyla ani nijak velká. Okolní stromy byly vyšší než ona a tak ji nebyl problém snadno minout.
Jiří obraz opět přiblížil a pak mu dal pokyn, aby vnikl do otvoru. Nějaký čas viděli jen dlouhou, celkem přímou chodbu, která klesala kamsi do hlubin. Na jejím stropě bydleli snad tisíce netopýrů. Protože byl venku den, bylo v netopýřím příbytku ticho a klid. Teprve po delší době se objevila místnost s vyraženými dřevěnými, plechem pobitými dveřmi. V místnosti se nacházela čtveřice beden, povětšinou násilně otevřených a prázdných. Na podlaze ležely dvě kostry. Jedna z nich nenesla známky násilí, takže byl její majitel zřejmě proboden, ale druhá měla rozbitou lebku. Mistr i Jiří nemuseli být jasnovidci, aby si s rozbitou lebkou nespojili opodál leží sochor, kterým zloději nejspíš nejdříve vypáčili víka beden.
„Zdá se, že se to stalo už hodně dávno. Ty kostry jsou úplně holé a zbytky šatů se téměř rozpadly. To nebude mít na svědomí náš vlkodlak,“ řekl Jiří a podíval se tázavě na Mistra.
„Těžko říct, takhle, podle obrazu. Ale také si nemyslím, že by tam ti chudáci leželi jen deset měsíců. Ten medailon tam asi vítěz přehlédl nebo mohl zůstat ležet pod jednou z těch mrtvol a nebyl tak vidět. Proč tam vlkodlak lezl, to je docela zajímavá otázka, ale třeba byl jen zvědavý. Ve vlkodlačí mysli se nikdo úplně nevyzná. Jeden den udělají tohle a druhý den pravý opak. Zkus lépe zobrazit ty bedny. Třeba na nich bude nějaký znak nebo symbol, který by nám ukázal další směr pátrání.“
„Jistě, Mistře,“ řekl Jiří a jedna z beden se hned zvětšila do skutečné velikosti a nabyla plastického tvaru. Mistr s Jiřím ji obešli kolem dokola, ale neviděli nic jiného, než obyčejnou starou bednu. Stejně pochodili i u dalších dvou, ale na čtvrté nalezli vypálený znak podobný erbu. Mistr jej rychle překopíroval na pergamen, aby jej mohli později identifikovat.
„Těžko říct, jestli nám to bude co platné. Ten medailon mohl ležet ve kterékoli z těch beden a ten znak s ním tak nemusí mít žádnou spojitost, ale nic jiného nemáme,“ povzdechl si Mistr hledě na obrázek znaku. Ať namáhal paměť sebevíc, nebyl sto si vybavit, že by ho už někdy viděl. Jiří na tom byl podobně.
„Co se zeptat dvorního písaře?“ nadhodil Jiří. „Určitě pro krále sepsal spousty listin a mohl se s ním už setkat.“
„Můžeš to zkusit, ale mnohem lepší by byl královský archivář. Pokud je to erb nějakého význačnějšího rodu, jistě králi poslal alespoň jednu listinu a zcela určitě ji opatřil pečetí. Pak bychom byli mnohem moudřejší.“
„Jenže, archiv je v královském městě a archivář v něm. A do města je to týden koňmo. Navíc budeme potřebovat králem podepsanou povolenku, abychom se do archivu vůbec dostali. A ani pak nemáme vyhráno. Viděl jsem několik archívů v klášterech a jestli to v tom královském bude vypadat podobně, čeká nás pěkně dlouhé, únavné a špinavé hledání,“ namítal Jiří.
„To já všechno vím, hochu zlatý, ale asi nám nic jiného nezbude. Promluvím s králem a pokusím se získat povolenku. Snad se nebude moc vyptávat. Ani nevím, co bych mu měl odpovědět. Že se tu objevil osamocený vlkodlak, který téměř před rokem našel vykradený poklad a odnesl si jedinou věc, kterou zloději přehlédli a my teď chceme zjistit, kdo a proč ji vyrobil a komu patřila. Král není nakloněn hledání pokladů a když tu věc už navíc máme v ruce a vlkodlak je bezpečně zlikvidován, nebude mít pochopení pro mou žádost. Naopak si myslím, že mi zadá jeden nebo dva úkoly ve státní zájmu a ty nebudu moci odmítnout,“ bručel si mistr do vousu a hrál si s medailonem.
„Takže nás čeká další výprava, Mistře?“ zeptal se se zájmem Jiří.
„Raději bych se jí vyhl. Sinerius je daleko. Než by Patricij doručil králi stížnost, měl bych spoustu času mu to nějak vysvětlit. Navíc by musel Patricij nejdříve zjistit, kdo vlastně jste a to by se mu hned tak nepodařilo. Ale Královský archív, to je něco úplně jiného. O každém průniku bude král neprodleně zpraven a zná nás všechny až příliš dobře. Navíc je archív přímo v komplexu královského hradu. Pokud se pamatuji, tak je v chrámovém podzemí. A dostat se do podzemí je neskonale těžší, než dostat se do podkroví. A to vůbec nemluvím o úrovni zabezpečení hradu jako takového a vlastního archívu.“
Mistr měl z nastalé situace těžkou hlavu. Potřeboval vědět, kdo a proč medailon potřeboval. Zároveň doufal, že tak zjistí, kdo ho vyrobil a podle toho by mohl najít ty zbylé. Už cestou na Hrádek se rozhodl, že získá pokud možno všechny medailony, než je získá někdo jiný. Také seslal na medailon průzkumné kouzlo, které mělo zjistit jemné detaily výroby a tím ukázat na možného výrobce. Jenže, medailon byl zřejmě vyroben zcela standardním způsobem, takže žádné odchylky kouzlo nenašlo. Tak Mistr neměl žádné vodítko k čaroději, který ho vyrobil.
Při obědě proto králi poslal žádost o audienci. Král si ji přečetl a pokynul mu, aby se po obědě dostavil do jeho komnat. Mistr tak učinil a nyní stál před králem. Vyložil mu, jak se věci mají a přesně jak se obával, král neměl pro jeho obavy pochopení. Byl toho mínění, že drakům nic nehrozí a dosavadní smlouvy, které s draky uzavřel jsou dostatečným řešením pro všechny problémy, které jsou známé nyní nebo by se mohly vyskytnout někdy v budoucnu. Mistrovi nezbylo, než se podvolit králově vůli. Do svého příbytku přišel v rozmrzelé náladě.
„Král nesouhlasí, že?“ zeptal se Jiří, sotva Mistr vešel do dveří.
„Ne, nesouhlasí. Přesně jak jsem očekával. Ale naštěstí mi nezadal jinou práci, takže můžeme ihned odjet. Zde nás již není zapotřebí a pokud by si nás král znovu vyžádal, není to sem z naší věže daleko. Sbal všechny věci. Pošlu vzkaz Merze a informuji o našem odjezdu naše kolegy.“
„Ti už zde nejsou, Mistře,“ ozval se Jiří. „Odjeli již včera. Král jim poděkoval za jejich pomoc a propustil je do jejich domovů. Nechali nám zde vzkaz, ale páže ho doručilo až když jste odešel ke králi.“
„Aha, tak tím lépe. Alespoň se vypravíme rychleji. Jdu poslat vzkaz Merze a Daně. Doufám, že se obě rozhodnou pro cestu do naší věže. Alespoň Dana s kluky. Budu je potřebovat.“ Mistr odešel a Jiří začal balit knihy. Na koně jich bylo příliš mnoho. Doufal, že Mistr přidá do vzkazu žádost o Petra jako nosiče.