Tvorba - Texty

Dana s Mergou prolézaly hustý podrost lesa a pídily se po bylinách potřebných k vyčištění dýky. Nebylo to nic snadného. Většina potřebných bylinek byly stínomilné druhy a musely proto často lézt po kolenou pod větvě keřů a do neprostupných změtí maliníků, keřů a ostružiníků. Dostat se do nich bylo stejné, jako prolézt doupětem plným vzteklých škrábavých koček. Když se Daně podařilo vymotat ze třetího takového houští, otřela si poškrábanou ruku a nahmátla tři nové škrábance na krku a dva na tváři.
„Já snad tu dýku raději zahodím a zkusím si na hradě sehnat novou. Určitě mě to bude stát méně námahy a bolesti, než se tady plahočit a ničit si kůži a oblečení. Kolik nám jich ještě chybí?“ ozvala se pak zničeným hlasem.
„Už jen jedna. Musíš vydržet, má drahá, nic není zadarmo a pečení holuby nikde sami do úst nelétají. Navíc, bylinek spotřebujeme jen trošku a zbytek si necháš. Jsou léčivé. Sice jsem nečetla ty knihy o dračí zdravovědě, ale určitě se ti budou hodit,“ odpověděla ji Merga. „A také si myslím, že bys měla pomalu přemýšlet o tom, kde se usadíš a jak si to zařídíš. Budeš potřebovat spoustu věcí, jestli máš být platnou Dračí ranhojičkou. Nemáš žádné byliny ani nic, co bys potřebovala v případě nutnosti ošetřit draka.“
„Také už jsem o tom trochu přemýšlela. Mám pár věcí v batohu, ale moc toho není. Když jsem včera listovala těmi knihami, zjistila jsem, že na konci jedné z nich je malý herbář. Jsou tam vyjmenované a nakreslené všechny užitečné byliny, které se používají při výrobě léků pro draky. Pokud si pamatuji, nemám v batohu ani jednu. To, co mám, jsou hotové léky, ale ty mi moc dlouho nevydrží. Musím začít přemýšlet o jejich výrobě. Můžete mi poradit, když jako čarodějka děláte podobnou činnost pro lidi?“
„To není jednoduché, má drahá,“ kroutila se Merga, „Výroba léků je věc ošidná. Všechny léky, jak určitě sama víš, jsou ve skutečnosti silně zředěné jedy a právě to ředění je největší problém. Když je zředíš málo, zabiješ svého pacienta, a když je zředíš moc, buď neúčinkují vůbec nebo jen málo. Samotná výroba je také docela složitá záležitost. Často musíš používat destilaci. Dělala jsi to někdy?“
Dana zavrtěla hlavou, že ne. Matně si vzpomínala, že něco podobného probírali kdysi dávno na gymnáziu, kam chodila, ale to už bylo hodně let a navíc jí chemie nikdy nešla a s profesorkou byly na kordy hned od první hodiny.
„Kdysi dávno jsem to viděla, ale nikdy jsem to nedělala. Někdo mě to bude muset naučit,“ upřela na Mergu prosebný pohled.
Čarodějka nasadila zadumaný výraz. Nikdy učednici neměla. Neměla potřebnou trpělivost a věděla to o sobě. Na druhou stranu, Dana byla starší, než dívky, které se k ní hrnuly do učení na čarodějnici, takže by mohla být trochu snesitelnější. A navíc, nechce se stát čarodějnicí. Potřebuje se naučit základy výroby lektvarů a to není tak veliký problém. Do zimy by ji to mohla všechno naučit. Navíc byla Dana velice klidná a vyrovnaná. Ovšem, dokud nedošlo na draky. A k tomu se draci k Daně stahují z velké dálky a mají tendenci ji stále bránit. Mergina chalupa byla velice malá a vešlo by se do ní jen dračí mládě. Velcí, dospělí draci budou muset zůstat venku a spolu s nimi i Dana. Nevydrží bez nich celou noc. A v okolí čarodějčiny chalupy nebylo dvakrát bezpečno. Potulovaly se tam různé podezřelé živly jako hejkalové, bludičky, duchové, strašidla, loupežníci, pytláci, trolové a spousta dalších. Čarodějka s nimi vycházela docela dobře, protože jim všem bez rozdílu pomáhala, pokud se dostali do úzkých. Ale draci budou mít jistě spoustu námitek, kdyby se podobná společnost objevila příliš blízko Dany. Po dnešní zkušenosti s vlkodlakem zcela určitě. Navíc, jeden vlkodlak žil nedaleko Mergy. Patřil sice k té kulturnější menšině, která uměla číst a psát, pravidelně se myla a česala si srst. Tenhle si dokonce čistil i zuby a to je u vlkodlaků věc nevídaná. Pravidelně chodil k čarodějce na čaj a kus řeči a pomáhal jí řešit některé komplikovanější potíže. Pohled na třímetrového vlkodlaka dokázal přesvědčit nejednoho výběrčího daní, že by pro letošek mohl přimhouřit oko a nechat vesničany na pokoji. Bohužel, kdyby ho viděl Petr, zůstala by z milého vlkodlaka jen smutná hromádka sazí a trocha smradu.
„Víš, má drahá, u mě to tak snadno nepůjde. Mám poněkud podivné sousedy a dost pochybuji, že by s nimi draci souhlasili,“ řekla nakonec.
„Aha,“ posmutněla Dana, „A kdo by mě to mohl naučit místo vás?“
Merga se opět zamyslela. Pokud věděla, většina čarodějek byla ještě většími samotářkami než ona a draci se jim líbili jen pokud létali vysoko na obloze a občas si ulovili nějakou vysokou poblíž jejich domků. Mít je v těsné blízkosti třeba jen jeden den, byla pro ně představa naprosto děsivá a nepřijatelná. Pak ji však napadla jiná myšlenka, mnohem lepší.
„Poslouchej, nechtěla bys strávit ještě nějaký čas s Karolinem?“ zeptala se.
„Proč ne. Mistr je moc příjemný starší pán. Myslíte, že by mě to naučil?“ přisvědčila s nadějí v hlase.
„Karolinus těžko. Ten se v destilaci a podobných věcech vyzná jako koza v petrželi. Když už něco podobného potřebuje, spojí se se mnou. A o to jde. Bydlela bys u Karolina a já bych tě tam naučila vše, co potřebuješ znát a pomohla bych ti v začátcích. Navíc si myslím, že tam ještě nějaký čas zůstanou i tví přátelé, takže ti nebude tak smutno,“ řekla Merga.
„To by bylo moc prima,“ rozjasnila Dana tvář, pak ji ovšem opět zachmuřila. „Jak dlouho asi budeme hledat tu poslední bylinku?“
„Moc dlouho snad ne. Je docela hojná. Je asi palec vysoká a kvete krvavě rudými kvítky. Vždy třemi na jednom stonku. Nejčastěji roste pod buky. Pár buků jsem viděla kousek támhle,“ odpověděla.
„To je dobře,“ zamumlala Dana a zvedla se na nohy. S čarodějkou došly ke skupince pěti buků a u jejich kmenů skutečně našli trsy drobných, rudě kvetoucích rostlinek. Merga jich několik utrhla, vlastně spíš uštípla nehty těsně u země a opatrně je uložila k ostatním.
„Tak a můžeme se vrátit a dát se do díla,“ usmála se spokojeně na Danu. Pak si ovšem všimla jejího výrazu. „Jak jsi dlouho od Petra?“ zeptala se okamžitě.
„Asi moc dlouho,“ řekla Dana unaveně a obrátila se k jezeru. Šla rychle s Mergou po boku a s černým drakem v patách. Ten do ní sice několikrát strčil čenichem v naději, že jí může pomoci, ale Dana mu vysvětlila jak se věci mají a tak toho nechal.

V jezeře se zatím vzbudil Petr. Cítil mravenčení v nohách a tupou bolest v hlavě. Zvedl hlavu nad hladinu a podíval se na břeh. Byli tam jen kluci a Althalarath. Několika tempy ocasem se dostal až ke břehu a vylezl z vody. Oklepal se a zavětřil. Snadno našel směr, kde se nachází Dana a taky rychle zjistil, že se již vrací. Prošel kolem Davida i Roberta a zastavil se na okraji lesa. O několik chvil později z něj vyšla Dana a hned k němu natáhla ruku. Petr se k ní sklonil a zároveň k ní natáhl jednu tlapu, kterou jí objal a přitiskl k sobě.
Merga i černý drak prošli kolem nich. Čarodějka se usadila u ohně a černý drak zmizel pod hladinou. Vlnky, které tím vyvolal, olízly Davidovi boty.
„To bych rád věděl,“ zabručel David otráveně, „co pořád mají s tím koupání.“ A hleděl přitom na dračí siluetu, která se pod hladinou rychle vzdalovala. K prvnímu nádechu se drak vynořil až dobrých třicet kroků od břehu.
Merga zabavila z dovezených zásob jeden kotlík, nalila do něj čistou vodu a zavěsila ho nad oheň. Pak se obrátila k Daně, kterou ovšem nebylo téměř vidět, protože Petr si ji přitiskl k hrudi a zakryl ji křídlem.
„Tak co, má drahá, už je ti líp?“ zeptala se.
„O moc,“ odpověděla s úsměvem Dana a vymotala se z Petrova objetí.
„Chvílemi nevím, jestli mám být šťastná, že jsem stále mezi draky nebo jestli si mám zoufat, že se od Petra mohu vzdálit pouze na tak krátkou dobu,“ řekla a šla k čarodějce. Petr se zvedl a udělal několik líných kroků, aby se dostal blíž k ohništi. Dana si pak sedla na jeho přední nohu.
„To víš, děvenko, nic není zadarmo. Za všechno musíš nějak zaplatit a je jen na tobě, jestli se ti bude zdát cena přiměřená.“ Merga svá slova doprovodila výmluvným povzdechnutím.
Dana na ni upřela pátravý pohled, “A za co jste zaplatila vy?“
„Přece za to, že jsem čarodějka,“ odpověděla Merga udivena, jak se může ptát na něco tak samozřejmého. Dana se chtěla zeptat na další podrobnosti, ale mezi stromy se objevil Mistr s Jiřím a Merga se jim rychle začala věnovat.
Za to Petr se začal chovat velmi podivně. Zvedl hlavu a překvapeně se podíval na Mistra a Jiřího. Podezřívavě zavětřil a zaklepal hlavou. Dokonce si tlapou několikrát zamnul čenich a ucho.
„Co sebou meleš?“ napomenula ho Dana, která sotva držela rovnováhu, „Můžeš alespoň říct, abych stihla v čas slézt.“
„Já je necítím ani neslyším!“ vyhrkl překvapeně Petr znovu zaklepal hlavou.
„Cože?“ zeptala se nechápavě Dana a také Merga se na něj podívala s nechápavým výrazem ve tváři. „Jak to myslíš?“
„Vidím je, ale neslyším jejich kroky a necítím jejich pach,“ odpověděl zmateně Petr.
Dana s Mergou se podívaly na Mistra a Jiřího. Sice neměly tak vytříbený čich jako Petr, aby cítily pach příchozích, ale jasně slyšely jejich kroky v trávě a pak i na skále.
„Jak je zase tohle možné?“ zabručela si pro sebe Dana a Merga souhlasně přikývla.
Mistr je dlouho nenapínal. „Vlkodlaka jsme jednou pro vždy sprovodili ze světa a zjistili jsme, proč ho draci nenašli,“ oznámil jim, jakmile byli na doslech.
„A jak?“ naklonila Dana hlavu ke straně. Mezitím se k nim přidal i David, přilákaný Petrovým udiveným hlasem. Robert stále seděl u ohniště a přejížděl pohledem ze zmateného na Petra na Mistra a Jiřího.
„Nějakým způsobem se mu podařilo získat magický amulet, který ho činní téměř nezjistitelným. Jeho nositel nezanechává žádný pach, ani hluk. Ale jak jste viděli, tenhle amulet byl vytvořen takovým způsobem, aby působil pouze na draky. Lidé jeho nositele slyší a cítí, jako by u sebe nic podobného neměl,“ vysvětlil jim Mistr a usedl k ohni.
„To je trochu divné,“ ozval se Robert. „Nač by komu byl takový amulet, když tu do nedávna nebyl jediný drak.“
„Správná otázka,“ přikývl Mistr. „Je to podivné. A jeho objevení tady také. Vlkodlaci žijí spíš na severu říše. Je méně obydlený a to jim vyhovuje mnohem více než zdejší husté osídlení. Tady příliš riskují.“
„A kde se tu tedy ocitl?“ zamračila se Dana. Už se jí ty záhady s nenadálým objevováním tajemných tvorů přestaly zamlouvat, protože všichni do jednoho se ji vždy pokoušeli sežrat.
„To ještě nevíme, ale s Jiřím se do toho pustíme hned, jak se dostaneme na Hrádek k našim knihám. Amulet si necháme pro pokusy. Třeba se nám podaří zjistit, kdo, kde a kdy ho vyrobil,“ řekl Mistr.
„Ještě řekněte, že umíte pomocí kouzel zjistit, pro koho a přestanu dělat hraničáře a jdu se učit čarovat,“ ušklíbl se David, který byl dnes v obzvláště otravné náladě. Nejspíš to bylo množstvím vína vypitého na slavnosti. Nechal si to pro sebe, ale nebylo mu zrovna dobře a jízda na koni mu na náladě nepřidala, ačkoli jinak jezdil na koni velice rád, už v normálním světě.
Mistr ho sjel pohledem, „Když se nám povede nalézt ta správná zaklínadla, pak i to je možné. Výroba amuletů, zvláště takto jemných a precizních, je téměř umění a každý výrobce má určitou techniku práce a používá svá oblíbená a spolehlivá zaklínadla. Podle toho se dá zjistit množství informací. A pokud ti mohu poradit, měl by ses natáhnout někam do stínu a trochu si zdřímnout. Jsi po včerejšku příliš unavený.“
David zrudl a chvíli těkal očima po přítomných. „Omlouvám se, opravdu mi není nejlépe,“ řekl nakonec. „Půjdu si někam lehnout, snad to do večera přejde.“ Zvedl ze země svůj tlumok i se srolovaným polním lůžkem.
Když procházel kolem Mergy, podala mu malou lahvičku s korkovým špuntem v hrdle. „Tohle vypij a za hodinku nebo za dvě budeš v pořádku.“
Vzal od ní lahvičku, ostatním kývl na rozloučenou a zmizel v lese.
„Mistře, mohu vás o něco požádat?“ zeptal najednou Petr Karolina.
„Jistě. Ptej se,“ přisvědčil Mistr.
„Mohl byste někam odložit ten amulet, abyste nebyl pod jeho vlivem? Znervózňuje mě, že vás neslyším ani necítím.“
„Jistě, to je docela rozumný nápad. Když mě necítíš ty, nevnímají mě ani ostatní draci a to by se jim nemuselo líbit,“ uznal Mistr Petrovu žádost a vyndal amulet z kapsy. Všichni hned natáhli krky, aby si ho mohli prohlédnout. Pokud však čekali něco neobvyklého, byli zklamáni.
Amulet byl vyroben z docela obyčejného černého kamene, o který zakopnete na každé cestě. Jediné, co stálo za řeč bylo to, že byl obroben do tvaru ploché kruhové placky o průměru jeden a půl palce a šířky desetiny palce. Po obou stranách na něm bylo vyryto množství znaků v podivné řeči, které Dana a její kamarádi nerozuměli. Ale rozuměli jí Mistr, Merga i Jiří a proto hned věděli, co mají v rukách. Mistr pověsil amulet na ulomenou větev nejbližšího stromu a okamžitě se tak stal pro Petra opět slyšitelným a čichatelným.
Všichni, až na Danu, se pak sesedli k ohni a Robert jim začal rozdělovat jídlo. Dana si se svou porcí přešla zpět k Petrovi, sedla si k jeho boku a zády se o něj opřela. Při jídle ho občas letmo pohladila po šupinách, ale zdálo se, že to dělá spíš podvědomě, než že by tím něco sledovala.

David prošel pod prvními větvemi a ponořil se do lesního šera. Měl vztek sám na sebe a nadával si dost nevybíravým způsobem, že se včera tak strašně opil. Šel dlouho. Chtěl být sám a nechtěl už dnes nikoho rušit. Došel až ke skalní stěně, téměř kolmé a temně šedé. U její paty si našel příhodné křoví, rozložil si pod ním lůžko a udělal si na něm pohodlí. Pak vypil čarodějčinu medicínu a ulehl na záda s rukama pod hlavou. Hleděl do nebe skrze listoví stromů, poslouchal šumění větru a zpěv a křik ptáků. V okolním podrostu to občas zašustilo, jak v něm rejdily myši jiná drobná havěť. Bolest v břiše nakonec začala ustupovat a David se několikrát zavrtěl, aby se mu lépe leželo. Pak pomalu upadl do spánku.
Zdálo se mu, že kolem něj chodí nějaké velké zraněné zvíře. Ležel v křoví a všude byla tma. Opatrně vyhlížel ven, ale nic neviděl. Jen občas zahlédl nezřetelný obrys, ze kterého však neodkázal poznat, o jaké zvíře jde a jak moc může být nebezpečné. Slyšel jeho dech a občasné zakňourání, které svědčilo o bolestivosti poranění. David sevřel v ruce meč. Každé zraněné zvíře je nevyzpytatelné a když je velké, tak je i nebezpečné. Náhle se tvor vynořil po jeho pravici, přímo mezi ním a právě vycházejícím měsíčním kotoučem. David zatajil dech. Jen kousíček od něj stál drak. David sebou cukl a chtěl se zvednout na nohy, ale zamotaly se mu do nějaké popínavky, která rostla pod keřem a znovu spadl na zem. Drak udělal dva kroky a stál přímo nad ním. David ležel na zádech a viděl nad sebou zářit dvě veliké oči v temné siluetě. A právě v té chvíli se měsíc vymanil z obětí mraku, který tlumil jeho svit a úplněk se rozzářil naplno. Osvítil celého draka tak silným svitem, že si ho mohl David pečlivě prohlédnout.
V tu chvíli se David probudil, ale zprvu nevěděl, zda se probudil opravdu nebo zda ještě sní. Nad ním stála obrovská kočka, která však měla příliš mnoho společných znaků s draky, než aby mohla být kočkou. Její hlava byla více než dvojnásobně větší než-li hlava tygra a celou ji kryla hustá černá srst s občasnými stříbrnými prameny. Na krku byla srst delší a tvořila jakousi hřívu, nebyla však delší než jedna stopa. Velké kočičí oči měly modrou duhovku. Z pod horních pysků vyčnívaly špičky tesáků. Po horní straně nozder přes čelo, hlavu a krk se táhla řada malých trnů. Ten největší byl sotva palec vysoký a na krku se zcela ztrácely v hřívě. Pokud to ze své pozice mohl posoudit, byl drak drobnější než Petr a dokonce byl o něco menší než mladý černý drak. Byl však dostatečně mohutný, aby odradil každého, kdo by si snad myslel, že malý drak je totéž co slabý. Křídla měl elegantně složená na zádech a vzadu sebou hněvivě pomrskával dlouhý štíhlý ocas. Ten nebyl Petrově mohutné svalnaté ozdobě ani trochu podobný. Byl docela štíhlý a velice ohebný a po jeho horní straně se také táhla řada ostnů. Zatím co ho David sledoval, ovinul se kolem jednoho z keřů, vytrhl jej z kořenů a odhodil stranou. Ocas, a vlastně celé tělo, byl v celé délce pokryt srstí, ale zdálo, že je zakončen něčím plochým. Ani v měsíčním svitu to nebylo příliš zřetelné a ocas se ani na chvilku neuklidnil. Spodní stranu krku i hruďi a břicha kryly velké šupiny se třemi ostrými hroty. Nohy měly přední stranu krytou řadou šupin shodného tvaru jako břišní, ale mnohem menšími. Boky tlap a zadní stranu znovu kryla srst která kolem tlap tvořila rousy. Dračí nohy byly zakončeny tlapami podobnými kočičím, ale s protistojným palcem a s celkem pěti prsty zakončenými ostrými drápy. Levá přední tlapa svírala Davidův levý kotník a David, když zvedl hlavu, snadno viděl, že drápy jsou zasunovací, zrovna jako u malých koček, ale ne zcela. Na druhé tlapě si všiml, že i když jsou drápy zasunuté, stále trochu vyčnívají.
Pokusil se vyprostit nohu z dračího sevření, ale drak ho držel pevně. Když pohnul rukou k meči, ozvalo se varovné zavrčení. Hned na to se nad ním mihl dračí ocas, ovinul se kolem meče a odhodil jej stranou.
„Co chceš?“ zeptal se David stísněným hlasem.
Drak neřekl nic, ale zvedl pravou přední tlapu a trochu nadzvedl jednu z krčních šupin, jako by mu chtěl něco ukázat. Jenže z lehu na zemi a v téhle tmě neviděl David vůbec nic a také se k tomu přiznal. Drak ho pustil a dál ho mlčky sledoval. David se pomalu posadil a dával si záležet na tom, aby všechny jeho pohyby byly pomalé a plynulé, aby draka něčím nevydráždil k útoku. Přitáhl si k sobě svoje věci a chvilku se v nich po paměti přehraboval. Nakonec našel malou svítilnu vyrobenou tak, aby se dala snadno přenášet a její světlo směřovalo jen jedním směrem. Pomocí křesadla se mu ji však nedařilo zapálit. Na to byla příliš malá a David příliš roztřesený. Drakovi však došlo, co zamýšlí a sklonil ke svítilně hlavu. Z tlamy mu vyšlehl droboučký plamínek, který lampičku snadno zapálil. David zvedl lampičku k drakovi a ten o krok ustoupil.
„Neboj, budu se držet dál od srsti, ale bez lampy nevidím, co mi chceš ukázat,“ řekl.
Drak tedy přestal ustupovat a znovu a nadzvedl šupinu na krku. David se pod ní zahleděl a uviděl ošklivě zanícenou ránu. Kůže kolem ní byla silně zarudlá a rána samotná byla plná hnisu. Nebylo divu, že drakovi způsobovala velkou bolest. A vzhledem k poloze zranění si nedokázal sám pomoci, protože tam neviděl. David přiblížil lampičku a uviděl, že přibližně ve středu rány je nějaký cizí předmět, evidentně zabořený do dračího krku. Nemusel být školený ranhojič aby pochopil, že právě tohle drakovi způsobilo všechny problémy.
„Budu to muset vytáhnout, ale bude to nejspíš bolet, slib mi, že po mě nehrábneš tlapami,“ řekl David.
Drak opatrně přikývl. Každý pohyb krku ho zřejmě velice bolel. David tedy vytáhl jemné klíšťky, které mu předevčírem půjčil Robert a ještě mu je nestihl vrátit. Nyní se mu budou docela hodit. Velice pomalu a co nejopatrněji vsunul jejich čelisti pod šupinu a sevřel do nich konec předmětu. Pak za něj zatáhl. Snadno vytáhl kus větve dlouhý jako jeho ukazováček a spolu s ním i velkou část hnisu. Bohužel drakovi způsobil velkou bolest a ten se neudržel. Ranou tlapy Davida odhodil na skalní stěnu a s bolestivým nářkem se snažil tlapou utrhnout šupinu, kryjící ránu.
David dopadl docela dobře. Rána nebyla příliš silná, aby mu ublížila a navíc spadl do hustého křoví. Po chvíli se uklidnil i drak a David mu ukázal větvičku, kterou mu vytáhl z krku.
„Už je to venku, ale mělo by se to vyčistit. Dovedu tě k Dračí ranhojičce, postará se o tebe.“ Drak ho však zastavil nataženou tlapou a zavrtěl rezolutně hlavou.
„Nevím, co nebo kdo je Dračí ranhojička, ale nehodlám se nikomu vydat všanc. Ty jsi mi zatím pomohl dost dobře, tak mi můžeš pomoci i dál. Jestli si myslíš, že je nutno tu ránu vyčistit, tak to udělej sám, hned a tady.“ Drak měl na poslech velmi příjemný hlas, stejně jako většina ostatních draků, se kterými se už David setkal. Tak trochu mu připomínal hlas Althalarath.
„Dobrá,“ pokrčil rameny, „Když myslíš, že to tak bude lepší. Ale nemám tak šikovné prsty jako Dana, takže tě to asi občas zabolí a nerad bych znovu skončil na té skále.“
„To se už nestane, omlouvám se, neudržela jsem se. Teď, když jsi vytáhl tu větvičku, tak už to nebude tak hrozné.“
David pokrčil rameny a znovu se začal přehrabovat v batohu. Měl sebou základní ranhojičské vybavení. Jako hraničář ho mít musel. Musel si sám umět ošetřit utržená zranění v nepřístupných lesích a horách daleko od nejbližšího lidského obydlí. Vytáhl malou lahvičku s dezinfekcí a k tomu kus čisté látky a několik špejlí. Drak si to prohlédl s neskrývaným podezřením, ale nic neříkal.
David pak opatrně nadzvedl šupinu na dračím krku a začal odstraňovat hnis z rány. Posloužil mu k tomu proužek látky navinutý na špejli a namočený v dezinfekci. Trvalo to docela dlouho a několikrát musel operaci přerušit, protože to draka přece jen hodně bolelo.
„Já ti říkal, že nejsem tak šikovný jako Dana. Kdybys mě poslechla, mohla sis ušetřit spoustu bolesti.“
„O žádnou Danu nestojím. Stačí, když se mě musíš dotýkat ty,“ odsekla dračice rozmrzele, ale v duchu musela uznat, že to až tolik nebolelo. V porovnání s posledními třemi dny, byla Davidova nešikovnost jen drobnou nepříjemností. Občasné dloubnutí a následná bolest, když se mu zvrtla špejle v prstech, se dalo vydržet. Nyní byla rána čistá a téměř nebolela.
„Je to hotové?“ zeptala se nakonec.
„Je a není. Rána je hodně hluboká a nevěřím, že v ní nic nezůstalo. Bude třeba ji ještě nějaký čas kontrolovat, zda se v ní znovu netvoří zánět. Ale udělal jsem to nejlepší, co jsem uměl.“
„Já ti také věřím. Dobrá, tak jednou denně se ukážu a ty mi to prohlédneš, ano?“
„To by mohlo stačit,“ přisvědčil David. Dračice se s ním pak rozloučila a tiše jako duch zmizela mezi stromy. Až pak si David uvědomil, jaký měl po celou dobu strach. Kromě Petra se zatím k žádnému jinému draku nepřiblížil a nyní jednoho dokonce ošetřoval. A to přesto, že ho vlastně ohrožoval na životě. Bolest v břiše mu připomenula ránu dračí tlapy. Nadzvedl si oblečení a ve světle lampy se na břiše objevila veliká modřina. Rána sice nebyla příliš silná, ale modřina bolela docela nepříjemně. Chvíli zvažoval, zda by si ráno neměl promluvit s Danou. Třeba by mu na modřinu něco natřela, ale pak tuto možnost zavrhl. Hlavně z toho důvodu, že měl pocit, jako by dračice chtěla zůstat v ústraní a pak také proto, že by si připadal jako slaboch, kdyby kvůli obyčejné modřině hned běžel k Daně, aby mu ji pofoukala.
Našel meč, nacpal vytahané věci do batohu, zhasil lampičku a znovu ulehl na lůžko. Meč si nechal pěkně při ruce, kdyby ho zase nějaký tvor chtěl ve spánku chytat za nohu, a v několika vteřinách tvrdě spal. Probudilo ho až slunce. Sluneční paprsky probleskovaly listovým a blikaly mu do očí.