Dračí ranhojička IV.

Komentář autora
Druhá část druhého dílu (to zní divně:-)) povídky o Dračí ranhojičce a jejích přátelích. Přijíždí Mistr Karolinus a zkoumá ostatky zabitého vlkodlaka, který napadl Dračí ranhojičku. S ním přijíždějí také Robert, David, Jiří a čarodějnice Merga.
žánr: Povídka | přidáno: 27.8.2006 (20:37) | oblíbené 0

Na hradě se druhý den po oslavě pomalu vracel život do vyjetých kolejí. Draci se nyní kolem hradu příliš neobjevovali, nepřátelé byli rozprášeni, špehové seděli ve vězení společně s hlavním organizátorem spiknutí a tak nic nebránilo tomu, aby se lidé vrátili ke svým všedním povinnostem. Král ráno posnídal ve společnosti purkrabího, velitelů jeho i hradní stráže, mistra Karolina, čarodějnice Mergy a všech ostatních čarodějů a čarodějnic. Při snídani se probíraly různé věci, které bude nyní třeba vykonat. Přestavbou hradu počínaje a soužitím s draky konče. Král se nedělal nejmenší iluze, že by lidé v jeho říši přijali draky bez projevů nesnášenlivosti. Naopak. Měl za to, že ho nyní čeká několik velmi perných měsíců, kdy budou lidé hledat všechny možné, ale i nemožné, způsoby, jak draky vyhnat a pokud možno přitom získat jejich poklady. Také zatčení a uvěznění jeho bratra jistě bude mít své následky. Poslové vyjeli hned za úsvitu, každý nesl přísně tajný list pro nejmocnějšího, králi věrného muže ve městě, ve kterém se psalo, co má učinit, aby získal plnou kontrolu nad městem a lidmi v něm. K tomuto dopisu byly připojeny dva další, tentokrát veřejné. V prvním bylo královské prohlášení pro obyvatele měst, které se mělo nechat okamžitě vybubnovat nejen ve městě samém, ale i ve všech městečkách a vesnicích jemu podléhajících. Ve druhém bylo královské potvrzení a svolení k tomu, aby mohl vybraný člověk vládnout ve městě stejnými pravomocemi jako by byl králem jmenovaný zástupce. Jako takový mohl přijímat a rušit městské zákony, podléhala mu vojenská síla a mohl libovolně nakládat s majetkem města, pokud to bylo v souladu s královskými pokyny v tajném dopise.
Král věděl, že než se posel dostane i do nejvzdálenějších končin říše, uplyne několik dní. Nechtěl nic ponechat náhodě a jeden z poslů vyjel do královského hradu, aby zburcoval posádku a uvedl ji do stavu vojenské pohotovosti. Hned po té měli další poslové vyrazit k dalším hradům. Jako vojenští posli měli všude přednost. Na poštovních stanicích museli dostat odpočaté koně bez zbytečného prodlení, spolu se zásobami potravin a vody na další cestu. Tak byly hrady v bojové pohotovosti mnohem dříve, než se v prvním městě začalo formovat první hnutí odporu proti smlouvě s draky.
Po snídani se mistr s Jiřím, Robertem, Davidem a čarodějnicí Mergou rozhodli, že navštíví Danu a draky u jezera. Osedlat koně, vyzvednout si v kuchyni proviant a vodu a vyjet na cestu k jezeru jim zabralo slabou půlhodinu. David sice původně trochu žbrblal, že se vláčí i s vodou, když je tam celé jezero plné průzračné vody, ale mistr ho upozornil, že kolem jezera nyní žije nejméně třicet draků a všichni draci se velmi rádi koupají. Co se jeho týče, nemá nejmenší chuť pít vodu z jezera, kde se už skoro dva dny ráchají tři desítky draků.
David uznal, že tahle námitka má něco do sebe a trochu se zastyděl. Doma by ho podobná myšlenka, jako pít vodu z jezera nebo potoka, ani nenapadla. Ale tady si už tak zvykl, že docela zapomněl na to, že by taková voda nemusela být k pití.
Souboj Dany a Petra s vlkodlakem a zjištění draků, že vlkodlak nějakým, zatím neznámým způsobem unikl jejich předchozímu průzkumu, vedl k tomu, že přistoupili k mnohem účinnější metodě. Systematicky prozkoumávali les do vzdálenosti patnácti mil od jezera a nebyla jediná díra v zemi, jediná jeskyně, či jen puklina ve skále, koruna stromu nebo křoví, aby je draci neprohlédli. Když se jim zdála dutina příliš úzká, než aby do ní mohli vlézt a prozkoumat ji osobně, dýchli do ní plamen a počkali, co se bude zevnitř ozývat. Nenašli sice nic závadného, kromě několika silně namíchnutých a mírně vyuzených netopýrů, ale i tak byli s výsledkem spokojeni. Proto, když skupinka na koních překročila vytyčenou hranici, ihned se před ní objevil, zdánlivě odnikud, hnědý drak. Za Davidem, který průvod uzavíral zapraskaly větve a když se ohlédl, zjistil, že cestu zpět jim zahradil veliký černý drak. Ani jeden z draků se netvářil příliš přívětivě. Oči jim rudě plály a od nozder jim stoupal dým.
„Přejeme krásné jitro,“ pozdravil je mistr s přívětivým úsměvem ve tváři a mírně se v sedle uklonil.
Hnědý drak jen přikývl na pozdrav a pak se vydal na průzkum. Pečlivě se prohlédl každého jednoho jezdce a očichal jejich sedlové brašny.
„Kdo jste, kam jedete a proč?“ zeptal se nakonec vrčivým hlasem.
„Jsem mistr Karolinus a spolu s přáteli jedeme navštívit Dračí ranhojičku a naši blízkou přítelkyni Danu. Také hnědého draka Petra a rudou dračici Althalarath. Měli by být u jezera,“ odpověděl mu mistr a v duchu se podivoval nad zpřísněním ostrahy kolem Dany.
Drak si je znovu prohlédl a pak rychlou drakštinou promluvil na černého draka vzadu. Ten jen přikývl na souhlas a vzlétl. Rychle zmizel směrem k jezeru.
„Počkejte tady. Jen si ověříme, že o vás Dračí ranhojička ví a budete moci pokračovat v cestě,“ řekl jim hnědý drak a dál seděl na cestě, aby kolem něj nemohl nikdo projet.
„Co se děje, že ji tak pečlivě střežíte? Jeli jsme tu včera večer a nikdo tu nehlídal,“ zajímal se mistr.
„Pokud jste opravdu ti, za které se vydáváte a Ranhojička vás zná, pak vám to řekne sama,“ odpověděl drak a dal tak jasně najevo, že on se s nimi bavit nebude. Mistr tedy dál nenaléhal. Kluci se vrtěli v sedlech a rozhlíželi se po okolí. Moc toho vidět nebylo. Cesta se zde na jedné straně přimykala ke skalní stěně a na druhé straně ji lemovalo husté vysoké křoví. Ve větvích vyzpěvovali ptáci a něco šramotilo v podrostu na zemi.
Konečně se objevil černý drak. Jednou nad nimi zakroužil a přistál na stejném místě, ze kterého vzlétl. Mlčky kývl na hnědého druha.
„V pořádku, můžete pokračovat,“ řekl jim hnědý drak a ustoupil jim z cesty, aby mohli projet. Mistr pokynul drakovi na rozloučenou, pobídli koně a vydali se na cestu. Několik desítek kroků jeli úplně mlčky, ale pak už to David nevydržel.
„To bych rád věděl, co je tak poplašilo,“ řekl, „Včera byli naprosto klidní a dnes jsou paranoidní jako Harpagon, když mu někdo zaklepe na dveře.“
„Nevím sice, kdo je ten tvůj Harpagon,“ odpověděl mistr, „Ale souhlasím s tebou, že se muselo stát něco podivného, když ji začali takhle pečlivě střežit.“
„Třeba jim to nakázal ten zlatý drak,“ nadhodil Robert.
„Nemyslím,“ odpověděl mistr, „Ten ještě včera v noci odletěl za ostatními draky do hor, aby jim sdělil, na čem se dohodl s lidmi. Ponechal Danu v péči Petra a Althalarath, protože se už osvědčili. A taky se sem přemístilo třicet draků a to už je nějaká síla. Třicet draků dokáže zastavit postupující armádu, vyplenit město a vymazat ho z map, zlikvidovat a vyhnat veškerou zvěř z okolí hrádku do vzdálenosti padesáti mil. Neměl nejmenší důvod, proč by se o ní měl obávat.

„Třeba se tu objevil někdo, komu draci nevěří a nechtějí ho pustit příliš blízko k Daně,“ přispěla svou troškou Merga.
Mistr i kluci se nad jejím návrhem zamysleli. Ale žádná taková postava, které by se draci z nějakého důvodu obávali, je nenapadla. „Jedině, kdyby se tu objevil nějaký drakobijce, vybavený dračím jedem,“ řekl nakonec mistr.
„Ale to by nás nezastavili tak šetrně,“ namítl Robert. „Kdyby tu někdo takový byl, už bychom leželi s popáleninami v křoví a čekali, kdy nás draci sežerou. Jestli totiž jsou jako Petr, tak ozbrojence nerozlišují a my jsme ozbrojení. Alespoň já a David.“
Mistr uznal, že na tom něco bude a podíval se na oba kluky. Skutečně by si je draci mohli splést s drakobijci. Neměli sice brnění ani dlouhá kopí, ale meče, luky a pohyb směrem k Daně by drakům jistě stačili k tomu, aby podnikli preventivní útok.
„Mmm, drakobijci to asi nebudou, musíme se zeptat Dany,“ řekl mistr a dál už pokračovali mlčky. Cestou narazili na několik vypálených děr v zemi a nakonec vjeli na místo, kde Petr nedávno bojoval s vlkodlakem. Z jeho ostatků ještě stále stoupal slabounký pramínek kouře. Zastavili koně a rozhlíželi se kolem sebe.
„No nazdar,“ řekl David. „Tady to vypadá jako po bitvě pěti armád.“
„Asi jsme našli důvod dračí ostražitosti,“ řekl Robert.
Mistr mu dal zapravdu. „Nejspíš máš pravdu. Děsí mě síla souboje. Lépe řečeno, síla dračího útoku, protože tu spoušť napáchal drak. A nejspíš jen jeden. Musel být velmi vzteklý, když dokázal rozbít vzrostlé stromy na třísky a vrhat takové balvany. Něco pronásledoval a snažil se to zabít všemi prostředky.“
„A nakonec to taky dostal,“ upozornila je Merga na pramínek dýmu. Pobídli koně a přesunuli se k vlkodlačím kostem.
„Co to bylo?“ zeptal se David, překvapený tvarem a velikostí lebky.
„Vlkodlak,“ odpověděl zasmušile Mistr a sesedl z koně. Přistoupil ke kostem a sklonil se k zemi, aby si je mohl pečlivě prohlédnout. „Zřejmě ho drak zasáhl nejméně dvěma ranami. Velmi silnými ranami. Zpřelámal mu spoustu kostí. Teprve pak ho spálil, ale předtím ho zdá se ještě roztrhl na dva nebo více kusů.“
Kluky zamrazilo. Tak silný útok ještě neviděli. I Merga pobledla a Jiří preventivně pozvedl svou kouzelnickou hůl.
„Proč by drak zabíjel tak krutým způsobem?“ divil se Robert, který neviděl Petra při boji v průsmyku a měl stále za to, že je docela mírný.
Mistr se zvedl od kostí a nasedl na koně, „Jedeme za Danou, ta nám určitě řekne všechno, co chceme vědět. Vsadím se, že ten drak byl Petr. Způsob útoku a jeho zběsilost by tomu odpovídali. A pokud ten tvor ohrozil Danu, pak je všechno jasné. Kromě jedné věci.“
„A které?“ zajímal se Robert.
„Jak se ten vlkodlak dokázal dostat tak blízko k Daně, když je všude kolem tolik draků, kteří ji hlídají. Vím určitě, že draci použili kouzla k tomu, aby prozkoumali tenhle les. A najít vlkodlaka, není nic těžkého. Pro draky už vůbec ne. Tenhle se jim ale nějak dokázal schovat a proto jsou teď tak vyplašení,“ vysvětlil jim mistr situaci.
K jezeru dojeli v několika vteřinách. Našli Danu jak si opéká oběd a povídá si s Petrem, Althalarath a černým drakem. Už dávno o nich věděla. Dlouho předtím, než z lesa uslyšela první tlumené zařehtání, informoval ji o jejich příjezdu Petr. Černý drak u ní sice byl, ale zeptal se jí pouze na to, jestli zná nějakého čaroděje Karolina, tři mladé kluky a jednu čarodějnici. O tom, že jsou na cestě k ní neřekl ani slovo. Když mu potvrdila, že je všechny zná a řekla mu i jména těch tří kluků, jen poděkoval a zase rychle odletěl. Ani se ho nestačila zeptat, na co to potřebuje vědět.
„Ahoj všichni,“ přivítala je s úsměvem Dana a vykročila jim vstříc. Draci se jako jeden posadili a hleděli mlčky na nově příchozí. Dana se se všemi přivítala a pozvala je k ohni. Projevila velikou radost nad dovezenými potravinami a svěřila se jim, že má velký hlad a dnes ještě nesnídala.
Mistr s kluky a Mergou ji vyslechli, popřáli krásný den a posadili se k ohni. Teprve pak se mistr zeptal na ranní souboj s vlkodlakem. Dana mu všechno ochotně vylíčila a přitom hladila Petra na hrudi, aby se zase příliš nerozčílil. Petr se však neobyčejně ovládal, až se tomu Dana divila a po očku na něj několikrát pohlédla, jestli se jí to jen nezdá.
„To je moc krásné, že tě Petr ubránil, ale vlkodlaka ve skutečnosti nezabil,“ řekl nakonec mistr.
„Jak to, že ne!“ vyskočil Petr podrážděně na všechny čtyři. „Zlámal jsem mu všechny kosti v těle, udělal z něj dva malé do kočárku a ještě jsem ho spálil na popel!!“
„Jistě, jistě,“ chlácholil ho mistr, „To všechno jsi udělal a udělal jsi to moc dobře a efektivně. Sám jsem si tvé dílo prohlédl, ale vlkodlaka tímhle způsoben nezabiješ. Jen se ho na chvíli zbavíš. Ale za nějaký čas se vrátí stejně zdravý a silný jako předtím.“
„Jak to?“ zavrčel Petr popuzeně. „Co je zase tohle za novinu?“
„Žádná novina,“ odpověděla mu místo mistra Althalarath, „Ale prostý fakt. Vlkodlaka zabiješ jen stříbrem. Zničil jsi ho sice důkladně, ale jakmile na něj dopadne paprsek měsíce v úplňku, ožije a opět bude škodit.“
„A proč jste mi to neřekly hned?“ zeptal se popuzeně Althalarath i Dany, která při jejích slovech souhlasně přitakávala.

„Protože bys začal jančit a přehrabal bys celý les, jen abys našel jediný kousíček stříbra. A zbytečně, protože bys stejně nic nenašel a mistr jistě má nějaké šikovné kouzlo, kterým zařídí, že ten mrtvý vlkodlak už taky mrtvý zůstane,“ uzemnila ho Dana.
„Já a jančit?!“ urazil se Petr.
„Přesně tak,“ přikývly Althalarath i Dana společně.
„No dobrá, no. Jsem možná trochu moc hrr, ale vždy to bylo pro dobrou věc, ne? Nikdy jsem se takhle nevrhl na nikoho, kdo by si to nezasloužil,“ bránil se.
„Ale my ti také nic nevytýkáme,“ usmály se na něj obě a jaly se ho uklidňovat hlazením a laskáním. Dana ho hladila na přední noze, která byla v jejím dosahu a Althalarath zase přitiskla svůj čenich na jeho krk. Petr se po chvíli uklidnil a zase se posadil. Dana se tedy obrátila zpět k mistrovi.
„Znáte nějaké kouzlo, které by nás té potvory zbavilo jednou pro vždy?“
„Znám,“ přikývl mistr. „A provedu ho velice brzy, ale nejdříve si chci tu mrtvolu ještě jednou prohlédnout a zjistit, kde se tady vzal. Naposledy se tu vlkodlak objevil před osmdesáti lety a toho poměrně rychle našli a zlikvidovali.“
„Stříbrem?“ zeptal se Petr.
„Jistě. Šípy se stříbrnými hroty. Pokud vím, zasáhli ho hned několikrát. Neměl nejmenší šanci.“
S tím se mistr s Jiřím zvedli a odešli do lesa na průzkum. Dana si udělala snídani a David s Robertem převzali péči o pečeni. Merga si povídala s Danou o všem možném a Althalarath se přesunula na skálu těsně u hladiny, kde se uložila ke spánku s křídly doširoka roztaženými a chytala teplo. Petr přikázal černému drakovi, že se od Dany nesmí hnout ani na dva kroky a sám se šel vykoupat. Černý drak hrdě přijal úlohu ochránce a přešel blíž k Daně. Lehl si za ní a snažil se vypadat ostražitě. Dana jeho příchod přivítala, poposedla si blíž k němu a opřela se zády o jeho hruď.
„Co je na hradě nového?“ zeptala se Mergy.
„Nic moc, má drahá. Král odpočívá a plánuje, co podnikne dál. To víš, vysoká politika. Do toho mně nic není. Já mám svou chalupu a několik vesnic, jejichž obyvatelé si ke mně chodí pro radu. Vztahy mezi šlechtou a králem mě nezajímají, dokud na ně nezačnou doplácet lidé z mého okolí,“ povídala Merga Daně.
„A co se stane, když na to doplatí někdo z „vašich“ vesnic?“ nedalo to Daně.
„No, to pak záleží na okolnostech. Jestli se s tím, kdo to má na svědomí dá mluvit a nebo nedá. Když si s ním jen přátelsky popovídám a on nechá vesnice na pokoji, je vše v pořádku.“
„A co když to nepomůže?“ zeptal se Robert se zájmem.
Merga na něj mrkla jedním okem. „To se pak začnou dít věci. Nevěřil bys, kolik jednoduchých a prostých kleteb dokáže člověku tak znepříjemnit život, že začne opravdu vážně uvažovat o nápravě sebe sama.“
„A já myslela, že kletby sesílá jen Gyra?“ dovolila si Dana.
„Ale kdepak. Kletby používáme všichni. Občas je prostě nutno někoho popostrčit na tu správnou cestu a kletba je někdy tím jediným argumentem, který opravdu zabírá. Gyra je ovšem výjimka. Je v kletbách tak dobrá, že už ani jinou magii nepraktikuje. A kupodivu má také dostatek klientů, aby mohla žít celkem spokojeně. Každému se prostě líbí jiný způsob života,“ vysvětlovala Merga.
Dana jen přikývla a přitom soustředěně žvýkala chleba s máslem a zapíjela ho čistou vodou z hradu. Ani ona nechtěla riskovat napít se z jezera. Pak si chtěla uříznout kousek uzeného, tak vytáhla od pasu dlouhou dýku. Merga ji okamžitě chytila za zápěstí, „Ať tě to ani nenapadne!“
Dana sebou poplašeně cukla a černý drak varovně zavrčel. Když k němu Merga obrátila pohled, dívala se mu přímo do tlamy a to ze vzdálenosti menší než jedna píď.
„Můžeš ho, prosím, odvolat? Nechci ti ublížit, naopak,“ hlesla tiše.
„Nech toho,“ přikázala černému drakovi Dana a přitom si uvědomila, že ho zatím nezná jménem. Ale teď nebyla ta správná atmosféra na představování. Drak zvedl hlavu do původní polohy, ale nespustil Mergu z očí.
„Co mě nemá napadnout?“ zeptala se Dana a dívala se střídavě na Mergu a na svoji ruku. Také kluci koukali dost překvapeně, ale raději se u ohně příliš nehýbali. Černý drak byl sice menší než Petr, ale to nic neznamenalo.
„Tou dýkou jsi přece zasáhla vlkodlaka, že?“
„Jistě,“ přisvědčila, „Jinou nemám. A je moc dobře vyvážená a taky ostrá.“
„Tak se na ni nyní pořádně podívej,“ přikázala Merga a pustila Danino zápěstí. Dana uposlechla a začala dýku zkoumat.
„Není na ní nic zvláštního, kromě několika krvavých skvrn a bohužel taky několika zubů na ostří. Přísahala bych, že tam ještě včera nebyly,“ řekla po chvilce.
„A to jde,“ přikývla Merga. O ty krvavé skvrny. Krev vlkodlaků je jedovatá. Uřízni si tou dýkou maso, sněz ho a rozluč se se životem.“
Dana odtáhla dýku co nejdál od těla a opatrně ji položila na zem. „Co s ní mám teď dělat? Zahodit? Dá se ten jed nějak odstranit?“
„Jistě. Není to tak těžké. Stačí nám kotlík vroucí vody a pár bylinek. Určitě je najdeme v okolním lese. Nejsou nijak vzácné. A samozřejmě taky několik kouzelných formulek, ale ty nejsou problém,“ mrkla Merga sebevědomě na Danu.
„Tak se dáme do toho. Stejně teď nemám pořádně co na práci. Draci se buď koupají nebo spí a zatím jsou všichni zdraví,“ s tím vstala, vrátila dýku do pochvy a z batohu vytáhla šátek na bylinky.
„Já jdu s tebou,“ upozornil ji černý drak a také se zvedl.
„Jistě,“ přisvědčila Dana. „A drž se ne dál než dva kroky ode mne,“ mrkla na něj jedním okem. Všichni tři pak zmizeli mezi stromy. Na břehu tak zůstali jen David s Robertem a spící dračice. Kluci ji chvíli sledovali, jestli něco neřekne, ale Althalarath skutečně tvrdě spala a nic nepředstírala.
Pak David vytáhl z batohu brusné kameny a prohlédl si čepel svého meče a dýky.
„Při té bitvě dostali docela zabrat. Mám na nich pěkných pár zubů. Mám co dělat, než je zase vybrousím,“ povzdechl si.
„Můžeš se mrknout taky na ty moje?“ zeptal se Robert.
„Jistě, dej mi je a kouknu se, co se s nimi dá dělat,“ přikývl David. Nakonec se přesunul na břeh jezera a dal se do broušení. U toho si něco nespokojeně bručel do rašícího plnovousu. Jeho meč byl v docela dobrém stavu. Elfská ocel byla pověstná svou pevností, ale i tak se na na ní několik zubů objevilo a tvrdá ocel se brousí velmi obtížně a pomalu. Robertův meč na tom byl podobně, ale nebyl z tak tvrdého materiálu a dal se snáze nabrousit.
Robert zatím opékal koloucha a jeho vůně pomalinku budila Althalarath ze spánku. Několikrát zhluboka zafuněla a pak se probrala úplně. Upřela zrak na pečeni a Roberta.
„Tady se nedá odpočívat, když s tím tak voníš,“ ozvala se.
„Omlouvám se, ale nic moc s tím nenadělám,“ usmál se Robert. Dračice mu úsměv oplatila. Pak si všimla, že je tu sám.
„Kde jsou ostatní?“
„Hledají v lese nějaké bylinky, aby mohli odstranit z Daniny dýky jedovatou krev. A Petr se stále ráchá,“ odpověděl Robert.
Dračice přikývla a obrátila svůj pohled na jezerní hladinu. Zjistila, že Petr se neráchá, ale spí. Docela klidně usnul na hladině jen pár metrů od břehu. Z vody mu vyčníval jen vršek hřbetu se štíty a část hlavy. Nozdry, oči a uši. Jen občas ve spánku pomalu pohnul nohou nebo ocasem, aby se udržel na hladině. Usmála se nad jeho počínáním a zalitovala, že je tak unavená a slabá. Jinak by hned skočila do vody vedle něj a pořádně ho vyděsila. Takhle si ovšem musí nechat zajít chuť. Jen se tedy trochu zavrtěla, aby se jí pohodlněji leželo a znovu si položila hlavu na přední nohy. Netrvalo dlouho a opět tvrdě spala.

Komentáře


reagovat Dra - 2006-10-25 19:32:41
Muhehe, při čtení týhle části jsem v metru dostala hlad - jak tam píšeš o té pečeni a jak voněla... Vím, že je tu asi hlavní ten vlkodlak, ale nejlíp si pamatuju ten hlad, co mě přitom chytil...


reagovat Terenas - 2006-08-28 10:49:56
jo tohle je opravdu ůžasný


reagovat Drago - 2006-08-28 10:25:59
hehehe...nenapínej a prskni to sem už celý...;)

Reakce:


Therihar - 2006-08-28 13:37:33
Však se dočkáš To jsem rád, že se to líbí


reagovat Taiku - 2006-08-27 23:27:42
Jeeehee... škoda, že je to tak krátké... s tím vlkodlakem jsem opravdu napjatý, jen tak dál



Souhlas s poskytnutím osobních údajů
design © Olven