Únos
,,Narmene!“ ozval se řev, tak silný se zdál když prorážel tlusté zdi Černé věže se snahou dostat se k tomu komu byl určen. Vysoko v ní, v temné místnosti nad svitky pergamenu dumal muž, který sebou trhnul jak zaslechl své jméno.
Narmen, muž s vědomostmi schopnými otřást základy země, muž v černém plášti zahalen se opřel o svou hul a zvedl se. Tvář mu zahaloval stín a on procházel uličkou po točitých schodech dolů. Pochodně po stranách schodiště modravě plály a muž tiše vedl kroky. Došel až k železným dveřím s dračí tématikou a otevřel je.
Na jejich druhé straně čekal rozzuřený blonďatý mladík s koženou zbrojí a mečem u pasu. ,,Jak si to představuješ!? Takhle by to nešlo Narmene hromadí se nám tu draci!. Lidé umírají a přejí si jejich smrt ale jak jim mám říct že ty tvé drobečky nemohu zlikvidovat!“ sliny mu unikali z úst a mága celého poprskal. Ten si klidně otřel svou bledou tvář a prohrábnul si tmavé vlasy.Pohlédl na něj pohledem který kdyby mohl tak by zabíjel.
,,Ale no tak Sany“ odmlčel se a podrbal se na bradě. ,,Mí dráčci jsou mírumilovní a pokud jde o ty lidi jenom se živý, ale jo promluvím s nimi“ nasadil si kapii a uchopil pevně svoji hul ,,Až přijde čas“
***
Někde v krajině daleko od věže
***
*Jezero* pomyslila si Azymuth když spatřila blyštící se hladinu vody pod slunečními paprsky. Nebyla sama kdo si jej všiml. I její společník Gregor zbystřil zrak a seskočil ze svého běláka jako ona z hnědáka. Každý jej chytil za jejich kožené uzdy a vedly k jezeru. Bylo klidné jen sem tam se hladina prohnula pod náporem větru proudící mezi stromy. Stromy které vyčnívali z lesa na východě.
Dívka na sobe měla koženou zbroj stejně jako muž a i tak byli stejně ozbrojeni až na plášť který vysel mladíkovy přes ramena.
Nechali koně aby se napojili, pak sami ulehly do jemné trávy a vyndali zásoby s jídlem aby umlčeli křik ve svých hladových žaludcích. Azym se s chutí zakousla do šťavnatého jablka jenže Gregorovi náhle přestalo tlouct zmrazením srdce. Jako přikovaný nebyl schopen pohybu jen oči mu sklouzly na vodní hladinu.
,,Drak“ špitl tiše a Azym na něj pohledla. Ten uchopil rukojeť meče a zahvízdl. Dívka uchopila kuš když spatřila jak koně jdou od vody. Pod jedním z jejich kopyt sklouznul do vody kámen a ten na vodní hladině tvořil kroužky. Kolem nich profičel divoce vítr a hladina se nedaleko od nich rozdivočila. Něco se z ní začalo nořit a koně z předtuchou nebezpečí utíkali do ochranné náruče lesa.
Voda začala bublat a začalo se z ní cosi vynořovat.,, Nějaký trn?. Ne to ne to je roh! Ale roh čeho nebo koho.“ Špitla Azym když spatřila to co sama potvrdila. Ten roh měl nádech světle modravé až skoro bělé barvy a než se vynořila další šupinatá část která se záludně podobala něčísi zvířecí hlavě dosahal výšky tří metrů. Až to vypadalo že se špičkou dotýká zapadajícího slunce. Gregor jí ladným pohybem prsty přes ústa naznačil aby byla ticho a sám trochu ustupoval. Tušil ba i věděl kdo to je ale nedokázal odhadnout zdali jim bude chtít stvoření ublížit. Měl své důvody drakům věřit ale také věděl proč některým zdrávo důvěru neopětovat.
Drak roztáhl svá bělostná křídla a vzlétnul nad hladinu na kterou se postavil. Opět si je urovnal a věnoval návštěvníkům nedůvěřivý a hladový pohled. Okolo něj se na hladině objevovali jemné kroužky a jeho bělé šupiny pod posledními slunečními paprsky pláli. Hlavu měl zvláštní ten drak ale byla z něj cítit moudrost, značná dávka stáří a zkušeností.
Azym vylekáním škobrtla o kámen a natáhla se zády na zem. Gregor však reagoval pohotově ale meč nevytáhl protože vycítil že by mu v této situaci byl k ničemu. Naopak jej nechal v pochvě a pohlédl skenujícím pohledem po drakovi. Ten se přestal tvářit nebezpečně a pomalu přicházel k okraji vody. Jeho kroky byli jemné ale i na vodní hladině jeho drápy cinkaly jako když jdou po skle.
Gregor mu pohlédl do očí a zarazil se jejich nachové barvy. Azym rozpláclá na zemi se pomalu začala zvedat a pohlédla nejistě na Gregora. ,,Je normální že ještě žijeme a ani nezaútočil?.“ Špitla Azym a na Gregorovi tváři se objevil úsměv který dívka zakroužením hlavou označila za nevhodný. ,,Čemu se tady můžeš smát Gregu!“ naštvaně ale stále tiše.,,Je to ona Azymuth. A čemu se směji?“ odmlčel se a s pohledem upřeným na draka se stále usmíval.
,,Tomuhle“ řekl s úsměvem a vystoupil k drakovi, stejně jako on i Gregor spanul na hladině vody. Dívka ohromeně pozvedla jedno z obočí a dala si ruce do boků. Kuš ale stále držela v pravici a v modrých očích jí přebíhal záblesk nejistoty.
Gregor pomalým krokem šel k drakovy který se zastavil ,,Kolik býlích draků má nachovou barvu očí“ odmlčel se ,,žádný přírodou čistě stvořený“ spatřil v dračích očí záblesk, po té dodal ,,Carmen“ oční panenky se mu zúžily a sklivec znachověl .
Všiml si jak znejistil a vycítil nebezpečí, cítil jak v sobe jeho protivník shromažďuje oheň a pak spatřil jako by se nadechoval ale oxid uhličitý nebylo to co vydechnul. Drak na něj vyšlehl modravý oheň který se k němu kvapem blížil. Jeho reakce byla sekundová, napřáhl před sebe dlaň a okolo něj vznikl bělavý štít. Azymuth skočila za strom a jen tak se uhnula plamenům mířící jejím směrem.
Oba dva se bezpečně vyhly plamenům a slunce se již začalo dotýkat hladiny jezera. Gregor sevřel dlaň do pěsti a štít zmizel ,,chci si jen promluvit nemusíš hned útočit“. Jakmile to dopověděl oslepila jej nečekaná záře ale on ji vystál. Když polevila před sebou spatřil ženu v bílé kápi, ze zad jí trčela bělostná křídla. Po tváři jí tančili kolem očí bělé šupiny,též u loktu a kolene. Bílé vlasy jí vlály ve vzduchu a její dračí oči zakryli ty kdysi lidské.
Po tváři mu stekla slza, nemýlil se neboť tohle byla jeho sestra. Předtím než ji do svých služeb vzali na věčnost upíři to byla nádherná žena se sklony k dobru. Jako její bratr měla dar kterého upíři využili ve svůj prospěch.
,,Ahoj bratříčku koukám stále stejný“ zasyčela a přes její granátové rty vynikly špičáky. ,,Za to ty jsi se změnila“ v jeho hlase nebyl slyšet strach ani smutek ale lítost. Ne z toho že je to jeho sestra ale z toho že s tvora božského se dokáže za pár hodin stát pravý opak. Věřil že jí ještě nějak bude schopen pomoci jelikož se stále držela barvy světla. Věřil že v jejím srdci žije světlo a to mu dávalo naději na její uzdravení.
,,To víš upíři dokážou zázraky teď jestli mě omluvíš ještě jsem nejedla.“ Zasmála se, ne to nebyl smích ale skřehot a vzlétla ,, já ti nedovolím odejít“ pohybem dlaně ji stáhnul zpátky a ona jemně usedla na hladinu ,,vždycky budeš ty ten slabý a já ta mocná“ ozval se strašný smích a ona se v podobě černého prachu se ve větru rozplynula.
Chvíli hleděl před sebe a přemýšlel o tom jakou udělal chybu když ji tenkrát nezabil ale naděje na její uzdravení mu dodávala sílu. Oči se s mrknutím vrátili do normálu a on si promnul čelo na kterém se z jeho usilovného přemýšlení utvořila vráska.
,,Gregore!!!!“ ozval se řev za jeho zády a on sebou trhnutím otočil. ,,Azym“ šeptl když ji nikde nezahlédl. Pohlédl k oblakům a spatřil jí ve spárech bílého draka ,,Ne! Pust mě ty beztyje!! Gregoree!!“ Naříkala a volala dívka zmítající se v jejím sevřením.
,,Azym“ řekl tiše a v ruce sevřel kámen tak silně až mu rozedřel kůži do krve.Pustil jej na zem a tak jako on dopadl na zem vyrazil po hladině a křičel něco v cizím jazyce. Z Lopatek mu začali rašit mohutná zelenohnědá křídla a ruce se mu měnili na silné pracky, nohy však zmohutněli a jednotlivé prsty se prodloužily. Z kostrče mu vyběhl silný ocas a celé tělo se mu pokrylo hustými hnědozelenými lesklými šupinami. Krk se mu prodloužil a podél páteře mu vyrůstaly ohromné rohy. Jakmile se svými mohutnými nohami odrazil od zemně a párkrát zamával křídli, se mu hlava protáhla a uši skoro zmizeli stejně jako vlasy které zmizeli dočista.
Vystoupal do výšky a přesto že je již nevyděl tak letěl a věděl že dobře. Slyšel Azymuth jak stále volá a on letěl za jejím hlasem.Cítil jak se mu hluboko v břichu hromadí oheň a jak se drásá napovrch. Snažil se použít dračí zrak a prorazit mraky bránějící mu v rozhledu abyje zpatřil. Jeho panenka se jemně roztáhla a nachová zornice zezelenala. Z jeho tlamy se ozval silný řev a on je spatřil. Letěli předním a on se jich držel.
Pocítil nebezpečí, ignoroval jej a letěl dál ale to byla chyba. Zprava a z leva se na něj vrhly okřídlené upíří ženy. Byla již tma když se objevili a slunce které mu doposavad sloužilo jako štít proti nim zalezlo za vrch. Snažili se mu rozervat mezi křídelní blány a to se jim i podařilo. Drak zařval a vyšlehl po nich oheň který je trefil a sežehl jim kůži, která se jim opět obnovovala. Smáli se a letěli za ním, věděli že až se promění spět bude hostina.
Gregor stáhnul křídla k tělu a střemhlav letěl dolů hlavou se mu honila slova na způsob ,,Dragony ty jenž jsi mi dala tento dar,
nedopusť abych jsem se dostal do jejich spár.
Nedovol aby temná síla jejich pánů,
mě nedostala do svých spárů“
Upírky letěli za ním a stále se blížili více k pevnině. Jejich šedá těla plachtila ve větru a na první pohled nebylo zřejmé že to byli kdysi lidi. Jen hlavu měli lidskou až na šedou pokožku a zašpičatělé uši, ale jejich těla tvořila jen ohromná křídla, svalnatá hruď a silné nohy. Bylo jich asi devět a pustili se střemhlav za ním.
Nečekaně a bez přemýšlení Gregor roztáhl křídla po kterých se mu rozeběhly stříbrné jiskřičky, které mu zacelovali rány a on vystoupal vzhůru. Ženy zavřískaly a vznesli se za ním, drápy na křídlech se jim protáhly a upíří zuby vytáhly přes jejich granátové rty.
Gregor se ohlédl a snažil se jím utéct, ucítil v sobě zvláštní energii která ho donutila zůstat na místě. To se ale nemělo stát jelikož jakmile to udělal tak jej obalili upíří ženy a snažili se mu překousnout šupinový kryt.
Drak zařval a roztáhl křídla jak nejvíce to šlo. Z tlamy mu unikali stříbrné jiskry, které pak náhle vybuchovali a rozzářili se jako denní světlo. Ohromná vlna srážela upíry a ti co to stihli zaregistrovat se snažili uprchnout. Maso na jejich těle uschlo a opadalo z kostí které se i pak proměnili v prach. Nikdo nepřežil.
Drak padal v bezvědomí dolů a nevěděl o širém světě pod ním. Vítr jej převracel a mlel mezi sebou tak tvrdě, až se ozvalo křupnutí vycházejícího z jednoho z křídel. S divokým zašplouchnutím a dvoumetrovou vlnou dopadl do moře nedaleko pláže na kterou byl mořskými proudy vyplaven. Podoba draka mu již nezůstala a na pláži tělo toho kdo byl v bezvědomí bylo lidské.
Gregor pozvedl hlavu a před sebou spatřil jakýsi pohybující se skvrnu, která to měla namířeno přímo k němu. Byla noc a on byl unaven a raněn, hlava mu klembla do jemného písku a ponořil se do snů a zapomnění.
To be continued....
Narmen, muž s vědomostmi schopnými otřást základy země, muž v černém plášti zahalen se opřel o svou hul a zvedl se. Tvář mu zahaloval stín a on procházel uličkou po točitých schodech dolů. Pochodně po stranách schodiště modravě plály a muž tiše vedl kroky. Došel až k železným dveřím s dračí tématikou a otevřel je.
Na jejich druhé straně čekal rozzuřený blonďatý mladík s koženou zbrojí a mečem u pasu. ,,Jak si to představuješ!? Takhle by to nešlo Narmene hromadí se nám tu draci!. Lidé umírají a přejí si jejich smrt ale jak jim mám říct že ty tvé drobečky nemohu zlikvidovat!“ sliny mu unikali z úst a mága celého poprskal. Ten si klidně otřel svou bledou tvář a prohrábnul si tmavé vlasy.Pohlédl na něj pohledem který kdyby mohl tak by zabíjel.
,,Ale no tak Sany“ odmlčel se a podrbal se na bradě. ,,Mí dráčci jsou mírumilovní a pokud jde o ty lidi jenom se živý, ale jo promluvím s nimi“ nasadil si kapii a uchopil pevně svoji hul ,,Až přijde čas“
***
Někde v krajině daleko od věže
***
*Jezero* pomyslila si Azymuth když spatřila blyštící se hladinu vody pod slunečními paprsky. Nebyla sama kdo si jej všiml. I její společník Gregor zbystřil zrak a seskočil ze svého běláka jako ona z hnědáka. Každý jej chytil za jejich kožené uzdy a vedly k jezeru. Bylo klidné jen sem tam se hladina prohnula pod náporem větru proudící mezi stromy. Stromy které vyčnívali z lesa na východě.
Dívka na sobe měla koženou zbroj stejně jako muž a i tak byli stejně ozbrojeni až na plášť který vysel mladíkovy přes ramena.
Nechali koně aby se napojili, pak sami ulehly do jemné trávy a vyndali zásoby s jídlem aby umlčeli křik ve svých hladových žaludcích. Azym se s chutí zakousla do šťavnatého jablka jenže Gregorovi náhle přestalo tlouct zmrazením srdce. Jako přikovaný nebyl schopen pohybu jen oči mu sklouzly na vodní hladinu.
,,Drak“ špitl tiše a Azym na něj pohledla. Ten uchopil rukojeť meče a zahvízdl. Dívka uchopila kuš když spatřila jak koně jdou od vody. Pod jedním z jejich kopyt sklouznul do vody kámen a ten na vodní hladině tvořil kroužky. Kolem nich profičel divoce vítr a hladina se nedaleko od nich rozdivočila. Něco se z ní začalo nořit a koně z předtuchou nebezpečí utíkali do ochranné náruče lesa.
Voda začala bublat a začalo se z ní cosi vynořovat.,, Nějaký trn?. Ne to ne to je roh! Ale roh čeho nebo koho.“ Špitla Azym když spatřila to co sama potvrdila. Ten roh měl nádech světle modravé až skoro bělé barvy a než se vynořila další šupinatá část která se záludně podobala něčísi zvířecí hlavě dosahal výšky tří metrů. Až to vypadalo že se špičkou dotýká zapadajícího slunce. Gregor jí ladným pohybem prsty přes ústa naznačil aby byla ticho a sám trochu ustupoval. Tušil ba i věděl kdo to je ale nedokázal odhadnout zdali jim bude chtít stvoření ublížit. Měl své důvody drakům věřit ale také věděl proč některým zdrávo důvěru neopětovat.
Drak roztáhl svá bělostná křídla a vzlétnul nad hladinu na kterou se postavil. Opět si je urovnal a věnoval návštěvníkům nedůvěřivý a hladový pohled. Okolo něj se na hladině objevovali jemné kroužky a jeho bělé šupiny pod posledními slunečními paprsky pláli. Hlavu měl zvláštní ten drak ale byla z něj cítit moudrost, značná dávka stáří a zkušeností.
Azym vylekáním škobrtla o kámen a natáhla se zády na zem. Gregor však reagoval pohotově ale meč nevytáhl protože vycítil že by mu v této situaci byl k ničemu. Naopak jej nechal v pochvě a pohlédl skenujícím pohledem po drakovi. Ten se přestal tvářit nebezpečně a pomalu přicházel k okraji vody. Jeho kroky byli jemné ale i na vodní hladině jeho drápy cinkaly jako když jdou po skle.
Gregor mu pohlédl do očí a zarazil se jejich nachové barvy. Azym rozpláclá na zemi se pomalu začala zvedat a pohlédla nejistě na Gregora. ,,Je normální že ještě žijeme a ani nezaútočil?.“ Špitla Azym a na Gregorovi tváři se objevil úsměv který dívka zakroužením hlavou označila za nevhodný. ,,Čemu se tady můžeš smát Gregu!“ naštvaně ale stále tiše.,,Je to ona Azymuth. A čemu se směji?“ odmlčel se a s pohledem upřeným na draka se stále usmíval.
,,Tomuhle“ řekl s úsměvem a vystoupil k drakovi, stejně jako on i Gregor spanul na hladině vody. Dívka ohromeně pozvedla jedno z obočí a dala si ruce do boků. Kuš ale stále držela v pravici a v modrých očích jí přebíhal záblesk nejistoty.
Gregor pomalým krokem šel k drakovy který se zastavil ,,Kolik býlích draků má nachovou barvu očí“ odmlčel se ,,žádný přírodou čistě stvořený“ spatřil v dračích očí záblesk, po té dodal ,,Carmen“ oční panenky se mu zúžily a sklivec znachověl .
Všiml si jak znejistil a vycítil nebezpečí, cítil jak v sobe jeho protivník shromažďuje oheň a pak spatřil jako by se nadechoval ale oxid uhličitý nebylo to co vydechnul. Drak na něj vyšlehl modravý oheň který se k němu kvapem blížil. Jeho reakce byla sekundová, napřáhl před sebe dlaň a okolo něj vznikl bělavý štít. Azymuth skočila za strom a jen tak se uhnula plamenům mířící jejím směrem.
Oba dva se bezpečně vyhly plamenům a slunce se již začalo dotýkat hladiny jezera. Gregor sevřel dlaň do pěsti a štít zmizel ,,chci si jen promluvit nemusíš hned útočit“. Jakmile to dopověděl oslepila jej nečekaná záře ale on ji vystál. Když polevila před sebou spatřil ženu v bílé kápi, ze zad jí trčela bělostná křídla. Po tváři jí tančili kolem očí bělé šupiny,též u loktu a kolene. Bílé vlasy jí vlály ve vzduchu a její dračí oči zakryli ty kdysi lidské.
Po tváři mu stekla slza, nemýlil se neboť tohle byla jeho sestra. Předtím než ji do svých služeb vzali na věčnost upíři to byla nádherná žena se sklony k dobru. Jako její bratr měla dar kterého upíři využili ve svůj prospěch.
,,Ahoj bratříčku koukám stále stejný“ zasyčela a přes její granátové rty vynikly špičáky. ,,Za to ty jsi se změnila“ v jeho hlase nebyl slyšet strach ani smutek ale lítost. Ne z toho že je to jeho sestra ale z toho že s tvora božského se dokáže za pár hodin stát pravý opak. Věřil že jí ještě nějak bude schopen pomoci jelikož se stále držela barvy světla. Věřil že v jejím srdci žije světlo a to mu dávalo naději na její uzdravení.
,,To víš upíři dokážou zázraky teď jestli mě omluvíš ještě jsem nejedla.“ Zasmála se, ne to nebyl smích ale skřehot a vzlétla ,, já ti nedovolím odejít“ pohybem dlaně ji stáhnul zpátky a ona jemně usedla na hladinu ,,vždycky budeš ty ten slabý a já ta mocná“ ozval se strašný smích a ona se v podobě černého prachu se ve větru rozplynula.
Chvíli hleděl před sebe a přemýšlel o tom jakou udělal chybu když ji tenkrát nezabil ale naděje na její uzdravení mu dodávala sílu. Oči se s mrknutím vrátili do normálu a on si promnul čelo na kterém se z jeho usilovného přemýšlení utvořila vráska.
,,Gregore!!!!“ ozval se řev za jeho zády a on sebou trhnutím otočil. ,,Azym“ šeptl když ji nikde nezahlédl. Pohlédl k oblakům a spatřil jí ve spárech bílého draka ,,Ne! Pust mě ty beztyje!! Gregoree!!“ Naříkala a volala dívka zmítající se v jejím sevřením.
,,Azym“ řekl tiše a v ruce sevřel kámen tak silně až mu rozedřel kůži do krve.Pustil jej na zem a tak jako on dopadl na zem vyrazil po hladině a křičel něco v cizím jazyce. Z Lopatek mu začali rašit mohutná zelenohnědá křídla a ruce se mu měnili na silné pracky, nohy však zmohutněli a jednotlivé prsty se prodloužily. Z kostrče mu vyběhl silný ocas a celé tělo se mu pokrylo hustými hnědozelenými lesklými šupinami. Krk se mu prodloužil a podél páteře mu vyrůstaly ohromné rohy. Jakmile se svými mohutnými nohami odrazil od zemně a párkrát zamával křídli, se mu hlava protáhla a uši skoro zmizeli stejně jako vlasy které zmizeli dočista.
Vystoupal do výšky a přesto že je již nevyděl tak letěl a věděl že dobře. Slyšel Azymuth jak stále volá a on letěl za jejím hlasem.Cítil jak se mu hluboko v břichu hromadí oheň a jak se drásá napovrch. Snažil se použít dračí zrak a prorazit mraky bránějící mu v rozhledu abyje zpatřil. Jeho panenka se jemně roztáhla a nachová zornice zezelenala. Z jeho tlamy se ozval silný řev a on je spatřil. Letěli předním a on se jich držel.
Pocítil nebezpečí, ignoroval jej a letěl dál ale to byla chyba. Zprava a z leva se na něj vrhly okřídlené upíří ženy. Byla již tma když se objevili a slunce které mu doposavad sloužilo jako štít proti nim zalezlo za vrch. Snažili se mu rozervat mezi křídelní blány a to se jim i podařilo. Drak zařval a vyšlehl po nich oheň který je trefil a sežehl jim kůži, která se jim opět obnovovala. Smáli se a letěli za ním, věděli že až se promění spět bude hostina.
Gregor stáhnul křídla k tělu a střemhlav letěl dolů hlavou se mu honila slova na způsob ,,Dragony ty jenž jsi mi dala tento dar,
nedopusť abych jsem se dostal do jejich spár.
Nedovol aby temná síla jejich pánů,
mě nedostala do svých spárů“
Upírky letěli za ním a stále se blížili více k pevnině. Jejich šedá těla plachtila ve větru a na první pohled nebylo zřejmé že to byli kdysi lidi. Jen hlavu měli lidskou až na šedou pokožku a zašpičatělé uši, ale jejich těla tvořila jen ohromná křídla, svalnatá hruď a silné nohy. Bylo jich asi devět a pustili se střemhlav za ním.
Nečekaně a bez přemýšlení Gregor roztáhl křídla po kterých se mu rozeběhly stříbrné jiskřičky, které mu zacelovali rány a on vystoupal vzhůru. Ženy zavřískaly a vznesli se za ním, drápy na křídlech se jim protáhly a upíří zuby vytáhly přes jejich granátové rty.
Gregor se ohlédl a snažil se jím utéct, ucítil v sobě zvláštní energii která ho donutila zůstat na místě. To se ale nemělo stát jelikož jakmile to udělal tak jej obalili upíří ženy a snažili se mu překousnout šupinový kryt.
Drak zařval a roztáhl křídla jak nejvíce to šlo. Z tlamy mu unikali stříbrné jiskry, které pak náhle vybuchovali a rozzářili se jako denní světlo. Ohromná vlna srážela upíry a ti co to stihli zaregistrovat se snažili uprchnout. Maso na jejich těle uschlo a opadalo z kostí které se i pak proměnili v prach. Nikdo nepřežil.
Drak padal v bezvědomí dolů a nevěděl o širém světě pod ním. Vítr jej převracel a mlel mezi sebou tak tvrdě, až se ozvalo křupnutí vycházejícího z jednoho z křídel. S divokým zašplouchnutím a dvoumetrovou vlnou dopadl do moře nedaleko pláže na kterou byl mořskými proudy vyplaven. Podoba draka mu již nezůstala a na pláži tělo toho kdo byl v bezvědomí bylo lidské.
Gregor pozvedl hlavu a před sebou spatřil jakýsi pohybující se skvrnu, která to měla namířeno přímo k němu. Byla noc a on byl unaven a raněn, hlava mu klembla do jemného písku a ponořil se do snů a zapomnění.
To be continued....