Tvorba - Texty

Na skále sedí,
na lesy se dívá
všichni o ní vědí.
Je tu vždy když svítá.

Slunce údolí světlem zalévá,
nikdo neví, proč usmívá se a zároveň slzy prolévá.
Miluje svou zemi
od podzemí k nebi.

Když tu sedí, cítí, jako by křídla měla.
Kdyby ano, celou svou zem by s nimi obletěla.
Vlkem a přesto člověkem je.
Nikdomu však bez důvodu neubližuje.

Je zima, hodně sněží.
I v té zimě černá vlčice běží.
Slzy i teď prolévá,
vždyť rád ji nikdo nemá.

Jednoho letního dne cizí vlk k ní přijde.
Z ničeho nic jeho láska k ní najevo vyjde.
Bílá jeho srst, jak ten sníh.
Má modré oči, oina utápí se nich.

Zase je tu zima čarovná.
Bílý vlk po boku své černé družky se narovná.
Slunce od sněhu se odráží,
vše je tak krásné, když dobře se daří.

,,Podvedl jsi mne, zradil!!"
Bílý vlk v odpověď jen zavyl.
Černá vlčice má zase slzy v očích.
Přemýšlí, o všech těch nádherných nocích.

Vlčice vztekle zuby cení,
pro něj už na světě místo není.
Brání se, ale je to zbytečné.
Ona má ledové srdce, netečné.

Přijel cizinec, dívá se na ni.
V jeho očích není slitování.
Couvá, doufá že unikne,
že ve velkém davu zanikne.

Běží vlčice v nočním lese,
za ní dusot kopyt koně lovce se nese.
Zahnána do kouta výhružně vrčí.
Tlačí jí dál, ona strachy se krčí.

Lovec se k ní blíží,
opovržlivě na ni shlíží.
Cítí jak se ho bojí
ale dál jen klidně stojí.

Meč ze stříbra po chvíli vytáhl,
prsty jeho ostří pečlivě obtáhl.
Vlčice přitiskne sek chladné skále,
ví, co bude dále.

Jedna rána, v bolestech klesne.
Jen maličko ve smrtelných mukách svých hlesne.
Skoná v krvi vlastní,
naposled se černá vlčice zasní.