Riana z Gotharu
***
A kdesi hluboko pod hradem se něco pohnulo. Pohnula se prastará síla tak mocná, že se vymykala jakémukoli popisu. Otřásla se v základech, smrštila se, natáhla…a probudil se drak. Nepatřil k největším svého druhu, ale i tak byl skoro 130 cm dlouhý a v rozpětí křídel mu nechybělo mnoho do tří metrů. Jeho tělo pokrývaly stříbrné šupiny, přecházející na břiše do safírově modrých. Úzká, protáhlá hlava, dlouhý krk, stáčející se v elegantním oblouku, a lehce švihající ocas mu dodávaly krásu a vznešenost, jakou se může pyšnit jen málo zvířat.
Stvoření prastaré síly… Tam nahoře na hradě se probudila mysl. Patřila mu, stejně tak, jako on patřil jí. Bylo to pouto, překonávající věčnost.
Drak se otřepal, dlouze zívl a odhalil tak řadu velmi ostrých zubů. Pak roztáhl křídla a vydal se na dalekou cestu do horních pater hradu.
***
Desgard s Rianou došli ke dveřím. Desgard se už chystal otevřít, když ho Riana vzala za ruku.
„Teď jsem si na něco vzpomněla. Já jsem se rozhodla zůstat, ale co se stane s těmi, kdo se nechtějí stát upíry?“ Riana si měřila Desgarda zkoumavým pohledem.
Desgard stáhl ruku z kliky. Jeho tvář, která se až doteď usmívala, ztvrdla.
„Nemají na výběr,“ prohlásil ledovým tónem. „Stanou se z nich upíři tak jako tak. Ale proces přeměny je pro ně těžší.“
„Co?! Ale to je nelidské! Nutit je k něčemu takovému!“ vykřikla Riana.
„My nejsme lidé.“
Riana otevřela ústa, ale pak je zase zavřela. Co se dá říct na něco takového? Chvilku bleskově přejížděla očima chodbu a hledala argumenty.
„A co kdybych ti teď řekla, že jsem změnila svoje rozhodnutí, no? Jak by jste mě donutili udělat to, když už vím, co to obnáší?“
Desgard se podíval na Rianu se shovívavým úsměvem. „Nesnaž se, Riano. To bys nikdy neudělala. Jsi příliš ovlivněná svým předchozím životem. Nemůžeš to objektivně posoudit. V téhle debatě budeme pokračovat někdy jindy, až získáš zkušenosti. A teď pojď.“
„Ještě poslední otázku,“ ozvala se poněkud zakřiknutá Riana. „Je tu teď někdo proti své vůli?“
„Ano,“ odpověděl lakonicky Desgard a otevřel dveře.
Vedly do rozlehlé vzdušné místnosti, prosvětlené velkými okny. Napravo ode dveří stály police plné knih a u nich pohodlná křesla. Naproti dveřím byly vidět stoly a židle, vyrobené z tmavého dubu. Ve vzduchu panovalo napětí. Většina přítomných osob stála kolem dokola nějaké věci ležící na podlaze. Ke dveřím se neslo tiché mumlání. Desgard a Rianou rychle zamířili k nim. Kruh lidí se před nimi rozestoupil a tak konečně spatřili příčinu rozruchu. Riana se zděšeně nadechla a přitiskla si ruku k ústům. Na zemi ležela dvě těla. Jedno patřilo mladé ženě, druhé tmavě zelenému drakovi.
„Kdo to udělal?“ zeptal se Desgard hlasem, z něhož čišel mrazivý vztek.
„To ona sama,“ ozval se mírně roztřesený hlas.
„Sama, Elleno? Jak by to asi dokázala?“
Osoba, nazývaná Ellena, vystoupila z kruhu. Byla to dívka přibližně stejného věku jako Riana. Byla vysoká, měla světle hnědé vlasy a zelené oči. Podle všech měřítek byla neobyčejně krásná.
„Měla zbraň,“ ukázala Ellena na podlahu. Vedle těl tam ležel zakrvácený stříbrný nůž. Všichni se od něj drželi dál. „Nevíme, kde ho sehnala. Myslím, že to plánovala už delší dobu. Dneska se chovala podivně klidně. Vždyť víš, jak občas trpěla těmi svými záchvaty.“ V Ellenině hlase zazněl pohrdavý tón. „No a asi před deseti minutami přišla i se svým drakem sem. Stoupla si přímo doprostřed místnosti. Aby na ni všichni viděli. Potom vytáhla nůž. Nikdo jsme k ní nestihli doběhnout včas. Musela být úplně šílená. Viděli jsme, jak se její Argo snažil utéct. Marně. Nejdřív zabila jeho. A smála se u toho. Pak se zabila sama.“
Desgard pozorně naslouchal. Během Elleniny řeči bledl stále víc a víc. Nebylo to však zděšením, ale vztekem.
„Sakra!“ vykřikl potom a praštil se pěstí do nohy. Potom ovšem znovu nabyl svůj obvyklý klid. „Tohle se už nesmí opakovat. Musíme trochu zmírnit rychlost přeměny. Je to moc náročné, než aby to každý zvládl. Odneste ji do krypty. Pohřeb bude zítra. Arga vezměte taky, pohřbíme ho spolu s ní. Vy, co nemáte nic na práci, se vraťte do svých místností.“
Ještě dřív, než dozněla poslední slova, nastal čilý shon a většina upírů opustila místnost. Zůstali jenom Riana, Desgard a Ellena. Riana po celou dobu nespustila oči z Elleny. Zaráželo ji, s jakou lhostejností vykládala o sebevraždě své přítelkyně. Z úvah ji vyrušil Ellenin hlas.
„A ty jsi kdo?“
„To je Riana,“ odpověděl Desgard. „Je tu nová. Riano, tohle je Ellena.“
„Těší mě,“ usmála se Riana a natáhla k Elleně ruku.
„Nápodobně.“ Krátce si stiskly ruce.
„Elleno, mohl bych tě požádat, abys Rianě vysvětlila co a jak?“ zeptal se Desgard. „Mám toho ještě hodně na práci.“
„Ale jistě, ráda.“
„No výborně. Tak se dobře bavte.“ A s tím odešel.
***
Drak vystoupal z podzemí a s jistotou mířil ke svému cíli. Cítil ve své duši kousíček prázdnoty, kousek, který kdysi býval jeho druhem. A smutek. O to usilovněji se snažil dostat ke své vyvolené osobě. A ano, tady. Ta vysoká ne, ta menší, s tmavými vlasy a modrýma očima. To je ta pravá.
***
Riana s Ellenou chvíli potichu stály a vyhýbaly se pohledem jedna druhé. A potom, když chtěla Riana promluvit, si všimla, že se k ní blíží drak. Přistál kousek od ní a podivnými nejistými poskoky se přibližoval. Riana necítila strach, pouze zvědavost. Desgard říkal, že bude mít taky draka. Že by to byl tenhle? Čím víc se blížil, tím jistější si byla. Ano, ten k ní patří. Zapomněla na Ellenu a vyšla drakovi vstříc.
Stáli proti sobě. Riana klesla na kolena a natáhla ruku. Drak se čenichem dotkl špiček jejích prstů. Na okamžik se v místě jejich doteku rozzářilo jasné světlo a pak Riana ucítila drakovy myšlenky. Bylo to jméno. Sirith.
A kdesi hluboko pod hradem se něco pohnulo. Pohnula se prastará síla tak mocná, že se vymykala jakémukoli popisu. Otřásla se v základech, smrštila se, natáhla…a probudil se drak. Nepatřil k největším svého druhu, ale i tak byl skoro 130 cm dlouhý a v rozpětí křídel mu nechybělo mnoho do tří metrů. Jeho tělo pokrývaly stříbrné šupiny, přecházející na břiše do safírově modrých. Úzká, protáhlá hlava, dlouhý krk, stáčející se v elegantním oblouku, a lehce švihající ocas mu dodávaly krásu a vznešenost, jakou se může pyšnit jen málo zvířat.
Stvoření prastaré síly… Tam nahoře na hradě se probudila mysl. Patřila mu, stejně tak, jako on patřil jí. Bylo to pouto, překonávající věčnost.
Drak se otřepal, dlouze zívl a odhalil tak řadu velmi ostrých zubů. Pak roztáhl křídla a vydal se na dalekou cestu do horních pater hradu.
***
Desgard s Rianou došli ke dveřím. Desgard se už chystal otevřít, když ho Riana vzala za ruku.
„Teď jsem si na něco vzpomněla. Já jsem se rozhodla zůstat, ale co se stane s těmi, kdo se nechtějí stát upíry?“ Riana si měřila Desgarda zkoumavým pohledem.
Desgard stáhl ruku z kliky. Jeho tvář, která se až doteď usmívala, ztvrdla.
„Nemají na výběr,“ prohlásil ledovým tónem. „Stanou se z nich upíři tak jako tak. Ale proces přeměny je pro ně těžší.“
„Co?! Ale to je nelidské! Nutit je k něčemu takovému!“ vykřikla Riana.
„My nejsme lidé.“
Riana otevřela ústa, ale pak je zase zavřela. Co se dá říct na něco takového? Chvilku bleskově přejížděla očima chodbu a hledala argumenty.
„A co kdybych ti teď řekla, že jsem změnila svoje rozhodnutí, no? Jak by jste mě donutili udělat to, když už vím, co to obnáší?“
Desgard se podíval na Rianu se shovívavým úsměvem. „Nesnaž se, Riano. To bys nikdy neudělala. Jsi příliš ovlivněná svým předchozím životem. Nemůžeš to objektivně posoudit. V téhle debatě budeme pokračovat někdy jindy, až získáš zkušenosti. A teď pojď.“
„Ještě poslední otázku,“ ozvala se poněkud zakřiknutá Riana. „Je tu teď někdo proti své vůli?“
„Ano,“ odpověděl lakonicky Desgard a otevřel dveře.
Vedly do rozlehlé vzdušné místnosti, prosvětlené velkými okny. Napravo ode dveří stály police plné knih a u nich pohodlná křesla. Naproti dveřím byly vidět stoly a židle, vyrobené z tmavého dubu. Ve vzduchu panovalo napětí. Většina přítomných osob stála kolem dokola nějaké věci ležící na podlaze. Ke dveřím se neslo tiché mumlání. Desgard a Rianou rychle zamířili k nim. Kruh lidí se před nimi rozestoupil a tak konečně spatřili příčinu rozruchu. Riana se zděšeně nadechla a přitiskla si ruku k ústům. Na zemi ležela dvě těla. Jedno patřilo mladé ženě, druhé tmavě zelenému drakovi.
„Kdo to udělal?“ zeptal se Desgard hlasem, z něhož čišel mrazivý vztek.
„To ona sama,“ ozval se mírně roztřesený hlas.
„Sama, Elleno? Jak by to asi dokázala?“
Osoba, nazývaná Ellena, vystoupila z kruhu. Byla to dívka přibližně stejného věku jako Riana. Byla vysoká, měla světle hnědé vlasy a zelené oči. Podle všech měřítek byla neobyčejně krásná.
„Měla zbraň,“ ukázala Ellena na podlahu. Vedle těl tam ležel zakrvácený stříbrný nůž. Všichni se od něj drželi dál. „Nevíme, kde ho sehnala. Myslím, že to plánovala už delší dobu. Dneska se chovala podivně klidně. Vždyť víš, jak občas trpěla těmi svými záchvaty.“ V Ellenině hlase zazněl pohrdavý tón. „No a asi před deseti minutami přišla i se svým drakem sem. Stoupla si přímo doprostřed místnosti. Aby na ni všichni viděli. Potom vytáhla nůž. Nikdo jsme k ní nestihli doběhnout včas. Musela být úplně šílená. Viděli jsme, jak se její Argo snažil utéct. Marně. Nejdřív zabila jeho. A smála se u toho. Pak se zabila sama.“
Desgard pozorně naslouchal. Během Elleniny řeči bledl stále víc a víc. Nebylo to však zděšením, ale vztekem.
„Sakra!“ vykřikl potom a praštil se pěstí do nohy. Potom ovšem znovu nabyl svůj obvyklý klid. „Tohle se už nesmí opakovat. Musíme trochu zmírnit rychlost přeměny. Je to moc náročné, než aby to každý zvládl. Odneste ji do krypty. Pohřeb bude zítra. Arga vezměte taky, pohřbíme ho spolu s ní. Vy, co nemáte nic na práci, se vraťte do svých místností.“
Ještě dřív, než dozněla poslední slova, nastal čilý shon a většina upírů opustila místnost. Zůstali jenom Riana, Desgard a Ellena. Riana po celou dobu nespustila oči z Elleny. Zaráželo ji, s jakou lhostejností vykládala o sebevraždě své přítelkyně. Z úvah ji vyrušil Ellenin hlas.
„A ty jsi kdo?“
„To je Riana,“ odpověděl Desgard. „Je tu nová. Riano, tohle je Ellena.“
„Těší mě,“ usmála se Riana a natáhla k Elleně ruku.
„Nápodobně.“ Krátce si stiskly ruce.
„Elleno, mohl bych tě požádat, abys Rianě vysvětlila co a jak?“ zeptal se Desgard. „Mám toho ještě hodně na práci.“
„Ale jistě, ráda.“
„No výborně. Tak se dobře bavte.“ A s tím odešel.
***
Drak vystoupal z podzemí a s jistotou mířil ke svému cíli. Cítil ve své duši kousíček prázdnoty, kousek, který kdysi býval jeho druhem. A smutek. O to usilovněji se snažil dostat ke své vyvolené osobě. A ano, tady. Ta vysoká ne, ta menší, s tmavými vlasy a modrýma očima. To je ta pravá.
***
Riana s Ellenou chvíli potichu stály a vyhýbaly se pohledem jedna druhé. A potom, když chtěla Riana promluvit, si všimla, že se k ní blíží drak. Přistál kousek od ní a podivnými nejistými poskoky se přibližoval. Riana necítila strach, pouze zvědavost. Desgard říkal, že bude mít taky draka. Že by to byl tenhle? Čím víc se blížil, tím jistější si byla. Ano, ten k ní patří. Zapomněla na Ellenu a vyšla drakovi vstříc.
Stáli proti sobě. Riana klesla na kolena a natáhla ruku. Drak se čenichem dotkl špiček jejích prstů. Na okamžik se v místě jejich doteku rozzářilo jasné světlo a pak Riana ucítila drakovy myšlenky. Bylo to jméno. Sirith.