Dračí ranhojička - ukázka
Když slunce zapadlo, odlétalo od věže šest jestřábů, tři čarodějnice na košťatech a plně naložený drak, který navíc nesl na laně zavěšeného zajatého špeha.
Dana podvědomě cítila, že se schyluje k boji. Byla by raději, kdyby čarodějové a čarodějnice vytvořili ve vzduchu nějakou bojovou formaci, aby lidé dole věděli, že letí do boje.
Jenže v tomto světě o letectvu zatím nikdo ani neslyšel, natož pak o leteckých formacích. Navíc se mistr snažil celý přesun utajit, takže by ve formaci neletěl ani kdyby ji znal.
Nad hrad se dostali po slabé čtvrthodince letu.
Jeden z čarodějů ještě před startem zařídil, že měsíc dnes nesvítil, takže noc byla temná, jak jen jen může taková noc být.
Hrad se rýsoval jako tmavá masa proti trochu světlejšímu nebi. Stál na vrcholku ostrohu, ke kterému vedla jen jediná přístupová cesta. Ta se navíc různě kroutila mezi skalami a na několika místech ji střežily pevnůstky.
Areál byl rozdělen na dvě nádvoří oddělená vysokou hradbou s jen jedinou úzkou branou. Celý hrad pak byl obehnán dvojitou hradební zdí vysokou deset metrů u paty deset metrů širokou. Z vnějšku se po vrcholu vnějších hradeb táhlo podsebití. Jediná vstupní brána byla střežena silnou věží. U vstupní brány stálo purkrabství, jehož vnější zdi byly součástí vnitřních hradeb. Palác stál na druhém nádvoří a byl ve výši patnácti metrů spojen lehkou dřevěnou lávkou s bergfritem, který by při obléhání hradu sloužil jako poslední útočiště obránců. Zdi bergfritu byly ještě silnější než zdi hradeb, aby odolaly palbě z těžkých praků.
Z oken hradu se linulo měkké světlo svic a loučí. Dana si všimla, že v areálu někdo z loučí vytvořil kruh.
Poklepala Petrovi na krk a ukázala dolů.
„Kluci nám připravili místo k přistání.“, řekla.
Petr přikývl a začal pomalu a tiše klesat.
Čarodějové a čarodějnice přistáli před ním. Mistr přistál jen deset kroků od krále, po jehož boku stála tělesná stráž spolu s Robertem, Davidem a Jiřím.
„Můj králi.“, uklonil se mistr spolu s ostatními čaroději.
„Vítej v mém hradě mistře Karoline.“, přivítal ho přátelsky král a vykročil mu vstříc. Jeho osobní stráž kolem nich vytvořila kruh. Kluci zůstali vně.
„Neviděl jsem tě už nejméně deset let Karoline. Když jsme se viděli naposledy, pomáhal jsi mi zbavit se jižního mága, který otrávil vodu ve všech studních v hlavním městě. Tenkrát jsem ti za tvé služby nabídl místo dvorního čaroděje. Odmítl si, a dnes jsem tomu rád.“
„Proč, můj králi?“, zeptal se mistr a pozvedl obočí.
„Protože dnes nemohu nikomu věřit. Všude kam se podívám vidím jen pikle. Blahobyt, který nastal po poslední válce způsobil, že mnoho mocných šlechticů nemá co dělat. Krátí si dlouhou chvíli tím, že osočují jeden druhého a hašteří se kvůli hloupostem.“, povzdechl si král.
„Ale proto jste mne určitě nedal zavolat, že?“, usmál se mistr.
„Ne. Proto ne. S nimi si poradím snadno. Ale o tom dalším si musíme promluvit uvnitř, v mých komnatách.“, zachmuřil se král a pokradmu se rozhlédl kolem, jestli nikdo neposlouchá.
„Než se dáme do diskuze, můj králi, dal jsi na mé rady?“, zeptal se mistr.
„Jistě. Těch dvacet mužů tady jsou má tělesná stráž. Prošli se mnou dobrým i zlým. Chránili mne proti vzbouřenému davu i na bitevním poli. Raději zemřou, než by mne zradili. Důvěřuji jim jako sám sobě. Brána je od příjezdu posla uzavřena. Mí muži několikrát zkontrolovali okolí z hradeb, ale nic podezřelého neviděli. Co radíš dál?“
„Všichni špehové mají jedno společné. Nech nastoupit všechno osazenstvo hradu na nádvoří.“, řekl tajemně mistr.
Král se na nic neptal, jen pozvedl tázavě obočí.
„Purkrabí!“, křikl.
„Ano, můj pane.“, uklonil se opodál stojící obr v brnění. Mohl měřit přes dva metry a u pasu měl obouruční meč, který však na něm vypadal jako dětská hračka.
„Ať se všichni shromáždí na nádvoří! Ihned!“
„Rozkaz!“, postavil se obr do pozoru. Pak se odvrátil a vyrazil k paláci. Přitom hlasitě vyřvával příkazy.
Mistr se zatím protáhl mezi osobními strážci a zastavil se před Jiřím. Robert s Davidem se k nim hned přidali.
„Co se dělo po cestě sem a na hradě?“, zeptal se tiše mistr.
„Nic podezřelého.“, odpověděl Robert. „Celou cestu byl klid a hrad jsem si již prohlédl. Král nás přijal na prvním nádvoří a okamžitě dal uzavřít bránu. Jeho stráž se od něj nevzdálí ani na okamžik. Mluvil jsem s několika sloužícími. Dva ho hlídají i v ložnici když spí a další dva jsou přede dveřmi. V lese jsem nic neviděl, ale David je v tomhle lepší. Myslí si, že ví alespoň o dvou slídilech.“
„Vyčerpávající hlášení.“, usmál se mistr, „V tuto chvíli už možná králův bratr ví o vás i o mne. Ale neví o Petrovi. Nejdříve zlikvidujeme špehy uvnitř. Pak zde přistane Petr. Spolu s ním a několika dalšími vojáky zlikvidujete špehy v okolí hradu. Když se nám to povede dostatečně rychle, nebude o Petrovi nikdo vědět.“, vysvětloval jim šeptem plán.
„A nebude královu bratru podezřelé, že ztratí spojení se svými špehy?“, strachoval se David.
„Bude. Ale dost možná ho to povzbudí k akci. Bude mít strach, že je vše prozrazeno a bude se snažit odstranit krále dříve, než se přemístí do nějakého většího města.“
„Mistře Karoline!“, zavolal náhle král.
„Ano, můj králi?“, otočil se k němu mistr.
„Všichni jsou zde, jak jsi si přál.“
„Dobrá. Pak tedy začneme.“, tleskl o sebe dlaněmi mistr. Pozvedl ruce a začal prsty provozovat podivné cvičení, které doprovázel broukavým zpěvem. O chvilku později začalo pět lidí v davu poskakovat a plácat si dlaněmi hořící oděv.
„Chopte se jich!“, rozkázal hrozným hlasem mistr, takže vojáci vykonali rozkaz dříve, než si uvědomili, že jim to nepřikázal král.
„Co to má znamenat?“, zeptal se král. Jeho strážci tasili meče, stejně jako obr purkrabí a jeho lidé.
„To jsou špehové, můj králi. Jejich úkolem je, hlásit každý tvůj pohyb, pokud jsi na hradě. Zprávy předávají pomocí mluvících kamenů, které jsem jim kouzlem zapálil v kapsách.
„Špehové!“, zavrčel král a vykročil k zajatcům.
„Pro koho vyzvídáte!?“, štěkl na ně.
Nikdo neodpověděl. Zajatci jen vzpurně hleděli před sebe.
„Nechcete mluvit?! Tím hůř pro vás! KATE!!“, zařval král.
Dana podvědomě cítila, že se schyluje k boji. Byla by raději, kdyby čarodějové a čarodějnice vytvořili ve vzduchu nějakou bojovou formaci, aby lidé dole věděli, že letí do boje.
Jenže v tomto světě o letectvu zatím nikdo ani neslyšel, natož pak o leteckých formacích. Navíc se mistr snažil celý přesun utajit, takže by ve formaci neletěl ani kdyby ji znal.
Nad hrad se dostali po slabé čtvrthodince letu.
Jeden z čarodějů ještě před startem zařídil, že měsíc dnes nesvítil, takže noc byla temná, jak jen jen může taková noc být.
Hrad se rýsoval jako tmavá masa proti trochu světlejšímu nebi. Stál na vrcholku ostrohu, ke kterému vedla jen jediná přístupová cesta. Ta se navíc různě kroutila mezi skalami a na několika místech ji střežily pevnůstky.
Areál byl rozdělen na dvě nádvoří oddělená vysokou hradbou s jen jedinou úzkou branou. Celý hrad pak byl obehnán dvojitou hradební zdí vysokou deset metrů u paty deset metrů širokou. Z vnějšku se po vrcholu vnějších hradeb táhlo podsebití. Jediná vstupní brána byla střežena silnou věží. U vstupní brány stálo purkrabství, jehož vnější zdi byly součástí vnitřních hradeb. Palác stál na druhém nádvoří a byl ve výši patnácti metrů spojen lehkou dřevěnou lávkou s bergfritem, který by při obléhání hradu sloužil jako poslední útočiště obránců. Zdi bergfritu byly ještě silnější než zdi hradeb, aby odolaly palbě z těžkých praků.
Z oken hradu se linulo měkké světlo svic a loučí. Dana si všimla, že v areálu někdo z loučí vytvořil kruh.
Poklepala Petrovi na krk a ukázala dolů.
„Kluci nám připravili místo k přistání.“, řekla.
Petr přikývl a začal pomalu a tiše klesat.
Čarodějové a čarodějnice přistáli před ním. Mistr přistál jen deset kroků od krále, po jehož boku stála tělesná stráž spolu s Robertem, Davidem a Jiřím.
„Můj králi.“, uklonil se mistr spolu s ostatními čaroději.
„Vítej v mém hradě mistře Karoline.“, přivítal ho přátelsky král a vykročil mu vstříc. Jeho osobní stráž kolem nich vytvořila kruh. Kluci zůstali vně.
„Neviděl jsem tě už nejméně deset let Karoline. Když jsme se viděli naposledy, pomáhal jsi mi zbavit se jižního mága, který otrávil vodu ve všech studních v hlavním městě. Tenkrát jsem ti za tvé služby nabídl místo dvorního čaroděje. Odmítl si, a dnes jsem tomu rád.“
„Proč, můj králi?“, zeptal se mistr a pozvedl obočí.
„Protože dnes nemohu nikomu věřit. Všude kam se podívám vidím jen pikle. Blahobyt, který nastal po poslední válce způsobil, že mnoho mocných šlechticů nemá co dělat. Krátí si dlouhou chvíli tím, že osočují jeden druhého a hašteří se kvůli hloupostem.“, povzdechl si král.
„Ale proto jste mne určitě nedal zavolat, že?“, usmál se mistr.
„Ne. Proto ne. S nimi si poradím snadno. Ale o tom dalším si musíme promluvit uvnitř, v mých komnatách.“, zachmuřil se král a pokradmu se rozhlédl kolem, jestli nikdo neposlouchá.
„Než se dáme do diskuze, můj králi, dal jsi na mé rady?“, zeptal se mistr.
„Jistě. Těch dvacet mužů tady jsou má tělesná stráž. Prošli se mnou dobrým i zlým. Chránili mne proti vzbouřenému davu i na bitevním poli. Raději zemřou, než by mne zradili. Důvěřuji jim jako sám sobě. Brána je od příjezdu posla uzavřena. Mí muži několikrát zkontrolovali okolí z hradeb, ale nic podezřelého neviděli. Co radíš dál?“
„Všichni špehové mají jedno společné. Nech nastoupit všechno osazenstvo hradu na nádvoří.“, řekl tajemně mistr.
Král se na nic neptal, jen pozvedl tázavě obočí.
„Purkrabí!“, křikl.
„Ano, můj pane.“, uklonil se opodál stojící obr v brnění. Mohl měřit přes dva metry a u pasu měl obouruční meč, který však na něm vypadal jako dětská hračka.
„Ať se všichni shromáždí na nádvoří! Ihned!“
„Rozkaz!“, postavil se obr do pozoru. Pak se odvrátil a vyrazil k paláci. Přitom hlasitě vyřvával příkazy.
Mistr se zatím protáhl mezi osobními strážci a zastavil se před Jiřím. Robert s Davidem se k nim hned přidali.
„Co se dělo po cestě sem a na hradě?“, zeptal se tiše mistr.
„Nic podezřelého.“, odpověděl Robert. „Celou cestu byl klid a hrad jsem si již prohlédl. Král nás přijal na prvním nádvoří a okamžitě dal uzavřít bránu. Jeho stráž se od něj nevzdálí ani na okamžik. Mluvil jsem s několika sloužícími. Dva ho hlídají i v ložnici když spí a další dva jsou přede dveřmi. V lese jsem nic neviděl, ale David je v tomhle lepší. Myslí si, že ví alespoň o dvou slídilech.“
„Vyčerpávající hlášení.“, usmál se mistr, „V tuto chvíli už možná králův bratr ví o vás i o mne. Ale neví o Petrovi. Nejdříve zlikvidujeme špehy uvnitř. Pak zde přistane Petr. Spolu s ním a několika dalšími vojáky zlikvidujete špehy v okolí hradu. Když se nám to povede dostatečně rychle, nebude o Petrovi nikdo vědět.“, vysvětloval jim šeptem plán.
„A nebude královu bratru podezřelé, že ztratí spojení se svými špehy?“, strachoval se David.
„Bude. Ale dost možná ho to povzbudí k akci. Bude mít strach, že je vše prozrazeno a bude se snažit odstranit krále dříve, než se přemístí do nějakého většího města.“
„Mistře Karoline!“, zavolal náhle král.
„Ano, můj králi?“, otočil se k němu mistr.
„Všichni jsou zde, jak jsi si přál.“
„Dobrá. Pak tedy začneme.“, tleskl o sebe dlaněmi mistr. Pozvedl ruce a začal prsty provozovat podivné cvičení, které doprovázel broukavým zpěvem. O chvilku později začalo pět lidí v davu poskakovat a plácat si dlaněmi hořící oděv.
„Chopte se jich!“, rozkázal hrozným hlasem mistr, takže vojáci vykonali rozkaz dříve, než si uvědomili, že jim to nepřikázal král.
„Co to má znamenat?“, zeptal se král. Jeho strážci tasili meče, stejně jako obr purkrabí a jeho lidé.
„To jsou špehové, můj králi. Jejich úkolem je, hlásit každý tvůj pohyb, pokud jsi na hradě. Zprávy předávají pomocí mluvících kamenů, které jsem jim kouzlem zapálil v kapsách.
„Špehové!“, zavrčel král a vykročil k zajatcům.
„Pro koho vyzvídáte!?“, štěkl na ně.
Nikdo neodpověděl. Zajatci jen vzpurně hleděli před sebe.
„Nechcete mluvit?! Tím hůř pro vás! KATE!!“, zařval král.