Předchozí tažení skončilo a draci i jejich dragonýři si mohou trochu odpočinout, ale nic netrvá věčně. Šeptandou se šíří klepy, že nepotáhnou do hor, kam původně měli jít, ale nalodí se a odplují na jih, kde svedou bitvu v srdci tropického kontinentu Eigo. Prý tam byl hrozivým kouzlem oživen prorok, Ten, jež musí, a pod jeho jménem se srocují davy fanaticky věřících. Na každém šprochu je pravdy trochu a tak se drby naplňují a obrovská flotila odplouvá splnit nesplnitelné. Cesta je to dlouhá a náročná, lemovaná mrtvolami. Nejen vojáky, ale i domorodci a podivnými tvory ze zemí Děsu. Armáda musí vzdorovat mnoha útrapám a výsledek celé mise je stále nejistý. Do toho se dragonýři musí vypořádat s novým velitelem, jímž se stal neschopný Wiliger. Relkin i mezi tresty, kterými Wiliger sužuje své vojáky, vzpomíná na svou lásku kdesi daleko na severu a jak se na hlavního hrdinu sluší a patří, jeho úloha ve výsledku celého tažení je nezanedbatelná.

Tato kniha navazuje na předchozí díl Váleční draci, ale děj přináší nové, vlastní zvraty. Kniha si udržuje kvalitu předchozích dílů, dokonce mi připadá ještě o příčku výš. Snad je to způsobeno nečekaným obratem děje, kdy se spolu s armádou dostáváme do tropů. Stejně tak považuji za pozitivní i změnu nepřátel, zůstávají stejní, to ano, ale nevracíme se bitev, kde draci čelí náporu trollů, jsou tu fanatici a příjemní draví dinosauři. Co ovšem zůstalo, je množství jmen, v němž se ztratíte hned na prvních stránkách, ale vše je opakováno a podáváno s takovou srozumitelností, že na konci budete s jistotou vědět, kdo je kdo a možná vám i ukápne slzička pro některé padlé. Dalším jevem, o kterém nedokážu říct, jestli je čistě negativní, je zdlouhavost. Většinu knihy budete na cestách. Jen putování, i když zpestřené neutuchající sérií menších nebo větších odboček a problémů. K jádru pudla a dějovému vrcholu se dostanete teprve během posledních padesáti stran, které ovšem stojí za to.
A konec vás dozajista posadí do židle.
Osobně se mi kniha velmi líbila a už se těším na pokračování.