Jedná se o pokračování knihy Drak Jeho Veličenstva, přičemž stěžejními postavami jsou i nadále drak Temeraire a jeho kapitán a přítel Laurence. Dvojice nyní stojí na pokraji velkého diplomatického problému. Čína, která Temerairovo vejce poslala přes Atlantik jako dar francouzskému císaři Napoleonovi, se dožaduje svého práva a žádá Temerairovo navrácení do rodné země. V tom by nebyl problém – Laurence je ochoten následovat svého dračího přítele kamkoliv, jenže Temeraire není obyčejný drak. Patří k vzácnému plemeni Nebešťanů, jejichž vejce jsou darovávána výhradně císařům a jejich nejbližším příbuzným. Pro celou Čínu je tudíž obrovskou urážkou, že Temeraire padl ve válečném střetu do rukou pouhému anglickému vojákovi. Vlády Anglie i Číny se snaží Temeraira a Laurence od sebe oddělit, což se pochopitelně ani jednomu z nich nelíbí. Spor se vyostřuje. Je třeba vypravit se až do Číny a roztržku urovnat.
Nefritový trůn líčí dobrodružnou cestu po moři až na druhý konec světa, při které Laurence musí čelit nepřátelským útokům, ale také skutečnosti, že Čína, tolik odlišná od Evropy, je pro draka, jako je Temeraire, velice svůdná země.

Co se téhle knihy týče, bavila mě asi trošku víc než díl první. Už od začátku nechybí napínavý děj, který čtenáře donutí k tomu, aby knihu doslova zhltl jedním dechem. Překlad sice místy pokulhává, ale naštěstí to není nijak výrazněji znát.
Co mě především zaujalo bylo, jak si autorka poradila s odlišností Východu a Západu. S draky v Anglii a Evropě se zachází bezpochyby dobře, jsou vydatně krmeni a opečováváni svými kapitány. Na první pohled se zdá, že jim nic nechybí. A přece! Postrádají to, co je pánům nebes takřka odmalička vlastní – svobodu. Všichni jsou totiž ve službách armádního letectva a musejí se řídit rozkazy, ať jsou jakékoliv.
V Anglii je na draky pohlíženo spíš v praktickém slova smyslu. Jsou nástroji války, cennou zbraní.
V Číně je tomu jinak. Draci jsou tu po staletí chováni v obrovské úctě. Nejenže se jich lidé nebojí, přímo jej zbožňují. Draci všech plemen se volně procházejí po ulicích Pekingu, věnují se poezii, nadšeně nakupují a jsou stejně učení jako mnozí lidé. V armádě jich je pomálu, přičemž se jedná bez výjimky o menší plemena, která v očích Číňanů nedosahují takové vznešenosti jako Nebešťanové a Císařští obři, přesto i oni se těší velké vážnosti.
Nefritový trůn je bezpochyby povedené dílo. Jediné, co je na knize poněkud netradiční je zasazení děje do období napoleonských válek a do reálného prostředí Evropy a Asie, jinak se jedná ve všech směrech o obvyklé fantasy s vojenskou tématikou. Autorka naštěstí neupadá do nudného líčení taktiky leteckých soubojů – kniha je především o vztahu draka a člověka, který je jim oběma nade vše. Všem ji vřele doporučuji.