Japonské anime je dozajista žánrem samo o sobě. Těžko se jakýkoli film z tohoto filmového odvětví a z této vzdálené země dá svým charakterem a výraznou obrazovou stylizací přirovnávat k něčemu jinému než k sobě samému. A pokud je japonské anime kusem filmové kultury, pak je Hayao Miyazaki (Hajao Mijadzaki) jejím obrovkým přínosem. Jeho filmy (z nejznámějších jmenujme hlavně v západní kultuře proslavené „Můj přítel Totoro“ a „Princezna Mononoke“) jsou díla charakteristická nejen díky své neuvěřitelně osobité a výtvarně dokonalé animaci, ale hlavně, pokud to tak mohu říci, svou duší. V jeho filmech se alespoň zčásti zračí onen nám známý „japonský duch“, který na nás prostřednictvím probíhajících obrazů působí. Japonci dokáží do všeho, co dělají, přenést trochu ze své filozofie, náhledu života a osobního rozvoje a Miyazaki to zcela potvrzuje. Cesta do fantazie je krásná ukázka filmu, který se na první pohled může zdát západnímu divákovi dětsky naivní, až možná nepochopitelný. Nezasvěcenec, a hlavně přízemní člověk, ve filmu nespatří nic než jen obyčejnou, překombinovanou pohádku a během celého jejího průběhu se bude snažit pochopit co se na plátně vlastně děje. Je to asi zčásti dané mnoha lidem nejasnému systému japonského náboženství, jehož prvky a v pravdě nám nevlastní polyteismus se projevuje ve všech Miyazakiho dílech. Je však třeba, pokud nemáte o japonské kultuře ponětí, zkrátka vypnout a oprostit se od všeho. Poté ti, kteří se jejímu kouzlu poddají, zcela přestanou přemýšlet a nechají se unášet dějem jako se Haku nechává unášet větrem na svých cestách, ty dokáže Cesta do fantazie pohltit a přinést mu neopakovatelný zážitek. Dokáže v nich rozproudit dávné vzpomínky a strhne z nich alespoň na chvíli strasti života. Těžko říci, jak to dokáže. Ať se tak děje díky naprosto unikátním „hluchým scénám“, jak jsem pojmenoval scény, kde chybí jakékoli náznaky hudby a mnohdy sledujeme třebas jen trávu či dlažbu s bosýma nohama, nebo zkrátka se vše odvíjí od prokreslenosti hlavní hrdinky, které všechny ostatní postavy vlastně jen vcelku bezcharakterně sekundují, a tak jsme naprosto ztotožněni pouze s postavou šestiletého dítěte. Nevím čím to je a vpravdě nechci to vědět. Neboť cesta do fantazie je japonskou Dó (duchovní cestou) se vším všudy a nezáleží přece na tom, proč. Důležité je se jí poddat.
Jak to vidí: Hikary
Není sporu, že Miyazakiho filmy jsou současnou špičkou mezi japonskými
animáky. Každý jeho příběh mě vždycky chytne a nepustí, ať je o
princeznách ze ztracených zemí nebo o člověku proměněném v prase.
Podle mě je Cesta do fantazie vrcholem jeho tvorby. Příběh je silný už sám o
sobě a hudba velmistra Hisaishiho celému filmu dodává šmrnc, který
nadchne každého a to i ty diváky, kteří anime moc nemusí. Na své si
samozřejmě přijdeme i my dračí příznivci, protože se jeden z hrdinů v draka
proměňuje. Proporcemi je to sice nepopulární, ale jinak úžasný
čistě japonský drak. Tím však dračí postavy končí a my se hold musíme
spokojit sice s vedlejší, ale za to s dobře napsanou postavou.
Ráda bych se ještě zmínila o DVD, ve kterém je obsažen i bolusový
disk se zajímavostmi z natáčení. Za zmínku určitě stojí popis
ztvárnění některých scén nebo natočení zvuků lázní a samozřejmě práce
orchestru. K filmu bylo vydáno spoustu plakátů, sošek nebo knih.
Určitě doporučuji koupit, pokud tomuhle filmu fandíte, protože vás neomrzí
ani za deset let.
