Thananiia: To není špatný nápad. Už jsem se myšlenkově přesunula přes úvodní kapitolu, ale když to píši, tak je to jeden zádrhel za druhým.
Můžete posoudit sami, jak je to kýčovité, když se autor nutí sám sebe psát.
***
Bílá laň, která pila u řeky s čistě křišťálovou hladinou, zbystřila, jakmile zaslechla dusot koňských kopyt. Zvedla svou ladnou hlavu a zastříhala ušima, přičemž svýma měděnýma očima pátrala po těch, kdo narušili klid lesa, jenž právě usínal.
Skrývala se mezi kmeny honosných jilmů, mezi kterými se drásaly měsíční paprsky, jež dopadaly na hladinu říčky, z níž pila. Na zádech se lani leskly droboučké stříbrné šupinky.
Laň se podívala na měsíc. Zamrkala a zavětřila.
*
Skupina jezdců právě vyjela na lesní cestu. Vypadali, že lesem bloudí. Jejich černí hřebci řehtali jako splašení.
„Skare, ss,“ zasyčel jeden z mužů, přičemž se otočil na muže, který jel těsně za ním.
„Co?“ vyzval jej přiopilý Skar.
„Podívej, laň,“ podotkl.
Muž zastavil svého hřebce. Pravým ukazovákem ukázal na zvíře, jehož ladná hlava stále větřila.
Temná mračna ustoupila. Skarovu tvář osvítily měsíční paprsky.
Skar zastavil svého hřebce tak prudce, že se jeho kůň vzepjal a zděšeně zafrkal.
„Jen klid, Inesire, jen klid,“ řekl.
Přitáhl k sobě cígle a těžká koňská kopyta rozprášila hlinitou půdu, z které se rozvířila hrstka prachu.
Skar si všiml, jak je laň pozoruje.
***
Tak prosím, pusťte se do mě. K dokonalosti to má hodně daleko, nebudu se tu chlubit tím, jaká jsem velká kritikářka, ale vím, že když chce dračice psát za každou cenu, pak si spoustu důležitých věcí neuvědomuje.
Jinak cígle jsou otěže, kdyby Vás to zajímalo